TZ 26 : Říčky v Orlických horách

Říčky v Orlických horách jsme poprvé navštívili během zimní dovolené v lednu 2010, kdy jsme se na týden ubytovali v panelákovém bytě v Nebeské Rybné. Čtvrtý den pobytu jsme se vydali do lyžařského střediska v Říčkách, ležící na úpatí kopce Zakletý, kam jsme po zledovatělých silnicích v pořádku dorazili. Zelené korejské auto jsme nechali odpočívat zdarma na horním parkovišti, sundali jsme lyže ze střechy a pěšky se vydali k jednomu z nejznámějších lyžařských středisek v Orlických horách. Netrvalo dlouho a brzy jsme dorazili ke spodní stanici lanovky, kde jsme se zastavili a chvíli pozorovali sjezdaře, řítící se z kopce dolů. Zároveň jsme přemýšleli, zda zvládneme nasednout na lanovku s běžkami na nohách. Měli jsme totiž v úmyslu nechat se vyvézt na hřeben hor a poté vyrazit ve stopě na Pěticestí, ale nakonec jsme si na to s našimi dětmi netroufli. Báli jsme se totiž, aby nám lyže nespadly během jízdy dolů na zem. Následně jsme ještě několik minut postávali nedaleko Sokolské chaty a sledovali ruch ve sportovním středisku, jehož historie se začala odvíjet v roce 1933, kdy pro sjezdové lyžování vhodný terén na vrchu Zakletý objevil ústecký lyžař a atlet František Stránský. Snahu o vybudování sportovního areálu však přerušila druhá světová válka. Teprve v roce 1960 zde členové lyžařského oddílu z Ústí nad Orlicí zahájili první sezónu a v následujících letech areál zvelebovali, rozšiřovali a postupně modernizovali. Po několika minutách jsme se vrátili na parkoviště, dali běžky zpátky na střechu zeleného povozu a vzápětí jsme odjeli na nedalekou chatu Perla.

Když jsme navštívili horskou obec Říčky v Orlických horách podruhé, bylo všechno naopak, než při první návštěvě. V červenci 2015 totiž panovalo příjemné letní počasí a navíc jsme sem přijeli stříbrným francouzským autem, které jsme tentokrát nechali na dolním parkovišti u penzionu Horský pes. Vzápětí jsme si nachystali věci na celodenní túru, odlovili kešku a pak jsme se vydali asfaltové silnici vzhůru k lanovce. Šedý had se klikatil horskou obcí stále do kopce, až nás dovedl k místu, kde zelená trasa odbočovala směrem na Komáří vrch. Náš lovec ukrytých schránek nás se od chvíli předtím odpojil a k našemu cíli se vydal jinou cestou, přičemž odlovil další tři keše. Ani my jsme nesledovali zelenou značku celou dobu, nýbrž jsme pokračovali dál po silnici, u které rostlo několik druhů květin, ze kterých jsme dokázali poznat náprstník červený. Brzy jsme dorazili na obrovské parkoviště, kde jsme v zimě o pět let dříve nechali naše staré auto a kolem lanového parku jsme přišli k dolní stanici lanovky v nadmořské výšce 740 metrů. V pokladně jsme si koupili jízdenky a pak jsme nervózně čekali několik minut na lovce keší. Když dorazil s třemi úspěšnými odlovy v kapse, nasedli jsme na lanovku, která nás vyvezla na Zakletý vrch. Samotná jízda pro nás byla tradičně velkým zážitkem, protože jsme se mohli kochat krásnými výhledy na Říčky a okolí. Na obzoru jsme zahlédli vzdálený hřeben Bukovohorské hornatiny se Suchým vrchem, po pravé straně se nacházel Komáří vrch a těsně před závěrem jízdy jsme přehlédli celé podhůří Orlických hor. Škoda jen, že sedačky lanovky byly při jízdě nahoru otočené ke svahu a za výhledy jsme se tak museli otáčet dozadu. Po několika minutách jsme přijeli na horní konec lanovky do nadmořské výšky 992 metrů, kde jsme všichni v pořádku vystoupili a vzápětí jsme se vydali o kousek níž na jakousi dřevěnou vyhlídku, ze které jsme se znovu pokochali širokým rozhledem po krajině. Zanedlouho jsme se vrátili zpět k horní stanici lanovky, u které jsme se napojili na žlutou značku, která nás vedla směrem na Pěticestí, kam jsme později v pořádku dorazili. Závěr túry byl ve znamení sestupu z horského hřebenu zpět do Říček. Po nekonečném klesání z Anenského vrchu, jsme se vynořili z lesa nad obcí Říčky u chaty Alma, kde jsme se chvíli zastavili u pěkné sochy Panny Marie. Následně jsme po modré značce sestupovali stále níž a níž až k chatě Perla, která byla ale zavřená a tak jsme se zde nezdrželi a šli dál. Za chatou jsme opustili modrou značku a dál jsme kráčeli dolů po silnici k autu. O kousek dál jsme se pokusili odlovit kešku na stromě, ale visela proklatě vysoko, takže jsme byli neúspěšní, ale i tak jsme se docela zdrželi. Potom jsme již minuli značku  s názvem obce Říčky a posléze nás silnice dovedla až k autu. Unavení jsme nasedli dovnitř, ale Říčky jsme ještě neopustili, neboť jsme se rozhodli navštívit Anenský mlýn a protože se z něj stal hotel, mysleli jsme si, že bychom se zde mohli najíst. Zaparkovali jsme na opuštěném parkovišti u krásné budovy a chtěli jít dovnitř. Bylo bohužel zavřeno, nikde ani živá duše či náznak pohybu, takže jsme si mlýn prohlédli pouze zvenku a pak jsme si zase sedli do auta, abychom si o bývalém mlýně něco přečetli. Po seznámení se s historií budovy jsme odjeli do Rokytnice, kde jsme se najedli v restauraci na náměstí. Pak jsme se vrátili do penzionu se zahradou, kde jsme byli ubytováni. Velice se nám líbila kvalita a čistota domu, možnost opékání špekáčků na zahradě, domácí vejce a v neposlední řadě to, že jsme si sami ve sklípku čepovali trutnovské pivo Krakonoš a kofolu.

Potřetí jsme do Říček v Orlických horách zavítali v rámci stejné dovolené, tedy v létě 2015. Pátý den pobytu jsme zahájili procházkou po Rokytnici a návštěvou dělostřelecké tvrze Hanička. Následně jsme odjeli do Říček, kde jsme si jako první cíl vybrali Soví mlýn. Stříbrné auto jsme odložili na okraji silnice a po lesní cestě jsme se vydali za osamoceně stojící budovou u Anenského potoka. Po 350 metrech jsme dorazili chaloupce, vybudované až koncem 19. století, která sloužila jako pila, ale nešlo vyloučit, že se v ní po II. světové válce rovněž mlelo. V době naší návštěvy však sloužila pouze k rekreaci a tak jsme se dovnitř nepodívali. Brzy jsme se vrátili k autu, jímž jsme popojeli ke kostelu Nejsvětější Trojice, jenž byl vybudován v letech 1790 – 1792 na místě staré dřevěné kaple. Auto jsme nechali odpočívat na velkém parkovišti u svatostánku a cestou k němu jsme si prohlédli pomník obětem 1. a 2. světové války, nedaleko stojící sochy sv. Rodiny a sv. Josefa. Následně jsme se již věnovali samotnému jednolodnímu kostelu, v jehož věži visel jeden zvon a obešli jsme jej kolem dokola. Když přišli ke dveřím, přes mříž jsme si prohlédli vnitřní  zařízení, kombinující lidové prvky, baroko a klasicistní styl. Krátce jsme se prošli také po přilehlém hřbitově s německými i českými náhrobky a pak jsme zamířili zpět k autu. Cestou jsme se zastavili u horské usedlosti Devětsil, která v centru malebné vesničky vznikla patrně v 19. století a v níž byla provozována restaurace. V době naší návštěvy se v obrovské chalupě stále ještě nacházel hostinec, ale nabídky k posezení jsme nevyužili a po krátké obhlídce budovy jsme se vrátili na parkoviště. Pak jsme odjeli za obec, zaparkovali na polní cestě a vydali se ke 300 metrů vzdálenému seskupení kamenů na louce. Brzy jsme k místní obdobě Stonehenge přišli a dva až pět metrů vysoké křemencové kvádry jsme si zvědavě prohlíželi. Zaujalo nás, že nikdo nevěděl, kdo sem kameny umístil, ale pravděpodobně tak učinil majitel nedaleké chalupy. Podařilo se nám však spolehlivě zjistit, že podle německého tisku tu stávaly už mezi válkami. Pomalu jsme se mezi kameny procházeli a u některých jsme se i zastavili. Snažili jsme se nasát jejich údajnou energii a načerpat tak sílu na další pobyt. Potom jsme se chvíli kochali pěkným výhledem a odlovili zdejší kešku. Následně jsme si zašli ještě pro jednu ukrytou schránku o kousek dál, kterou jsme rychle objevili a vrátili se k autu. Pak jsme zamířili zpět do centra obce a u kostela se napojili na žlutou turistickou značku. U chalupy s názvem Nová hájovna jsme zaparkovali a pěšky pokračovali po lesní cestě dál, abychom ještě shlédli Nutzův mlýn a objevili dvě studánky. Bohužel jsme nic z toho nenašli, což bylo pro nás docela záhadou, protože se měly nacházet jen několik desítek metrů od nás. Možná nás tajemné kameny předtím očarovaly a zatemnily nám mysl, kdo ví. S nepořízenou jsme se tedy vrátili k autu a odjeli do Rokytnice, kde jsme byli celý týden ubytováni.

Návštěvy : 14.1.2010, 26.7.2015, 29.7.2015

Další informace najdete zde :

Ski areál

Jak jsme navštívili skiareál Říčky a lyžovali v Nebeské Rybné

Jak jsme vyrazili z Říček na hřeben Orlických hor

Jak jsme v Orlických horách navštívili Rokytnici a Říčky

Současná verze TZ 26 získána 19.11.2020 zasláním od výrobce z Rýmařova

Druhá verze TZ 26 získána 28.7.2015 v suvenýrech Deštné v Orlických horách

První verze TZ 26 získána 14.1.2010 v chatě Perla v Říčkách