Ostrava se stala cílem mnoha našich výletů, neboť má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že bylo absolutně nemožné poznat všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv a tak jsme do tohoto města na rozhraní Moravy a Slezska přijeli tolikrát, že by to člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Jeden z mnoha těchto výletů jsme podnikli z ryze praktických důvodů, neboť jsme na internetu objevili inzerát s nabídkou velké sbírky turistických známek, kterou prodávala rodina z ostravské městské části Poruba. Domluvili jsme si tedy schůzku na jedno sobotní dopoledne a ono listopadové ráno jsme vyrazili do Slezska. Když jsme do Poruby v pořádku dorazili, sbírku dřevěných koleček jsme zakoupili, naskládali do kufru černého SUV a pak jsme se již začali věnovat některým místním pamětihodnostem.

Jedním z našich cílů byla studánka Pod myslivnou, ke které jsme museli dojít lesoparkem pěšky. Náš korejský povoz tedy odložili na ulici V zahradách a vyrazili za zdrojem životodárné tekutiny, který se nacházel nedaleko rozcestí Poruba - Myslivna. Když se nám pramen podařilo s menšími obtížemi najít, vrátili jsme se blátivou cestou zpátky na rozcestí. Kdybychom chtěli pokračovat k autu, zabočili bychom doprava, ale my jsme se vydali vlevo, neboť jsme si chtěli za denního světla prohlédnout a vyfotit planetárium, které odtud bylo vzdáleno pouhých 300 metrů vzdušnou čarou. O pár dní dříve jsme si totiž koupili vstupenky na představení Vesmírné oázy, které začínalo v 17 hodin a bylo jasné, že areál hvězdárny bude v té chvíli již ponořen do tmy.

A protože do začátku promítání zbývalo ještě spoustu času, tak jsme si k planetáriu udělali malou zacházku. Kráčeli jsme po mírně stoupající asfaltové cestě, značené zelenou turistickou značkou a zanedlouho jsme dorazili k jednomu ze zastavení místní naučné stezky. Cedule nesla název Člověk a dřevo, návštěvníky lesoparku, mezi které jsme se nyní mohli počítat i my, seznamovala s využitím tohoto přírodního materiálu a vlastnostmi jednotlivých druhů stromů. Na fotografiích jsme si prohlédli některé výrobky ze dřeva a v dolní části chytré tabule se dozvěděli, že pokácený strom představuje plně využitelný zdroj materiálu a obnovitelný zdroj energie. Na závěr jsme si přečetli, že na rozdíl od uhlí se při získávání dřeva neničí krajina a pak jsme šli dál.

Cesta stále stoupala a když se narovnala, ocitli jsme se na rozcestí Za myslivnou, kde končila čtvrť Poruba a začínala městská část s libozvučně znějící názvem Krásné Pole. Kousek od stromu se směrovými šipkami jsme spatřili další informační tabuli, ke které jsme se vzápětí vydali, abychom se dozvěděli zase něco nového. Našli jsme na ní nákres běžeckého lesního okruhu o délce přibližně 900 metrů, jenž byl pojmenován po Františkovi Oherovi, svérázném vysloužilém horníkovi a vášnivém běžci. Okružní trasa pro všechny běžecké nadšence zde byla podle chytré tabule otevřena na podzim roku 2019, nicméně jsme si její povrch ze směsi pilin a písku na vlastní obuvi nevyzkoušeli. Patníky, označující délku uběhnuté vzdálenosti, jsme tedy ani jednou neminuli a namísto běhu jsme pokračovali v klidné chůzi po chodníku.

Jen o pár desítek metrů dál jsme potkali další tabuli místní naučné stezky, kterou sem nainstalovala společnost Ostravské městské lesy a zeleň, přičemž jsme se tentokrát dozvěděli něco o ochraně lesa. Cedule nám prozradila, co nebo kdo nejvíce škodí stromům v různých obdobích jejich života a jakými prostředky tomu lesníci mohou zabránit. U nejmenších stromků se jednalo se o trávy, plevel, srnky, zajíce a také hmyzí škůdce. Dřevěné bohatýry v pubertálním věku 11 – 80 let prý nejvíce ohrožuje sníh a vítr, ale také jeleni, kteří juniory v zimě stáhnou z kůže, respektive z nich sloupnou kůru. Na závěr jsme si přečetli, že dospělý les trpí kombinací zmíněných přírodních vlivů. Stromům dále vadí nezvaná návštěva hub v čele s václavkou, ale první místo na nepopulárním žebříčku škůdců jednoznačně obsadil lýkožrout smrkový.

Když jsme dočetli zbytek textu, vykročili jsme na další cestu, přičemž jsme chvíli šli kolem zmíněného běžeckého okruhu, dokud se nestočil doprava a nezmizel v lese. Pak jsme dorazili na okraj lesa, kde cesta zabočovala vpravo k hvězdárně a protože se otevřeným prostorem proháněl čerstvý ledový vítr, řádně nám znepříjemnil zbytek putování. Zachumlaní do zimních bund jsme málem přehlédli 38 metrů vysokou věž, která stála pár metrů od hlavní cesty a protože jsme byli zvědavi k jakému účelu sloužila, zabočili jsme doprava a šli se na ni podívat blíž. Nad námi se tyčila věž z nemagnetických materiálů, jež se na konci sedmdesátých let 20. století stala součástí nově vybudované báňské měřické základny, kterou financoval někdejší těžební gigant Ostravsko-karvinské doly. Nový areál byl nejmodernější v celém tehdejším východním bloku.

V roce 1980 bylo zařízení převedeno na Vysokou školu báňskou v Ostravě a vznikla tři oddělení: výzkumné oddělení pro důlní měřictví, výzkumné oddělení pro seismiku a hvězdárna s planetáriem. Základna přestala sloužit po roce 1989, kdy se hodně začalo šetřit, ale původně bylo na měřickém úseku pět až šest pracovníků, na seismice tři až čtyři, jeden byl jako externí pracovník z České akademie věd. Ale vraťme se k věži. Půvabný pylon byl zakončen astronomickou kopulí, ze které se měla provádět triangulační měření pro celou Ostravu. Bohužel nepříznivé atmosférické podmínky ji odsoudily do podoby občas využívané školní pomůcky pro měřičská cvičení studentů, protože celá měřická základna včetně pylonu a Hvězdárny a planetária byla součástí Hornicko-geologické fakulty Vysoké školy báňské.

Byla to škoda, protože kdyby okolní stromy za ty roky věž nepřerostly, mohla by z ní být pěkná rozhledna. Když jsme si pylon prohlédli alespoň zvenku, za věží nás zaujala souvislá řada plechových válců zapuštěných do země. Jednalo se takzvané Laplaceovy body, z nichž se vycházelo při gyrokompasovém měření v dolech, které jsme předtím nikdy neviděli. Pak jsme se vrátili na hlavní cestu a záhy jsme dorazili k sousedním budovám třetího největšího planetária v Česku, které bylo otevřeno v říjnu 1980. Ovšem tehdy se nepřestřihávala páska hvězdárny a planetária, ale sdruženého pracoviště Báňské měřické základny. Brána areálu byla ještě zavřená, takže jsme si moderní objekty hvězdárny vyfotili pouze přes plot, ale nijak nám to nevadilo, protože jsme věděli, že se sem ještě večer vrátíme a prozkoumáme je zevnitř.

Po pořízení fotografií jsme se vydali na zpáteční cestu k autu. Ihned poté, co jsme zabočili doleva a ušli pár metrů, před nepříjemným ledovým větrem nás ochránil les. Mírně klesající stezkou jsme znovu prošli přes obě rozcestí a brzy jsme dorazili k věrně čekajícímu korejskému povozu na ulici V zahradách. Posadili jsme se do auta, posvačili z vlastních zásob a pak jsme odjeli do prodejny švédského výrobce nábytku, kde jsme zakoupili pár skříněk do nově zařizovaného pokoje. V obchodě jsme strávili přes dvě hodiny, protože jsme si jeho nekonečné uličky plné zatáček a odboček procházeli klidným tempem. Po zaplacení jsme naložili nábytek do auta a pak jsme vrátili zpátky do prodejny, v jejíž restauraci jsme si koupili kávu a zákusky. Po sladké tečce jsme odjeli do Krásného Pole a již za tmy jsme zaparkovali před planetáriem.

Pak jsme otevřenou bránou vkročili dovnitř areálu a pořídili pár venkovních fotografií osvětlených budov. Když se tak stalo, zamířili jsme ke vstupním dveřím do budovy a když jsme vešli dovnitř, zamířili jsme k pokladně. Sympatické obsluze jsme předložili potřebné údaje o zaplacených vstupenkách a na oplátku jsme obdrželi informace o představení, do jehož začátku zbývala ještě slabá hodinka. V pokladně jsme k naší potěše získali razítko do památníku a také jsme si koupili turistickou známku. A protože jsme měli ještě čas, vydali jsme se na prohlídku interaktivních expozic, rozdělených do pěti částí, které obsahovaly kolem 40 exponátů, díky nimž jsme měli hravou formou pochopit vybrané fyzikální, astronomické nebo geologické jevy. Začali jsme v přízemí expozicí, v níž jsme se vydali do hlubin Země.

Expozice nám umožnila bližší poznání seismických jevů, geologických procesů v zemské kůře i výzkumných metod vědního oboru, známého jako geoinformatika. Nejprve jsme si prohlédli vzorky různých druhů hornin vyskytujících se na Zemi, na obrazech viděli fotografie vesmírných mlhovin a dozvěděli se, že před miliony let naši planetu bombardoval skleněný déšť. V další části nás čekalo zemětřesení, ale naštěstí jsme jej nemuseli prožít na vlastní kůži, nýbrž v podobě panelů s neskutečným množstvím podrobných informací. Zjistili jsme, kde se tento jev vyskytuje v českých zemích, jak vzniká, probíhá, jak se měří a podobně. Seznámili jsme se s neničivějšími zemětřeseními v historii Země a nechyběla ani ukázka mořských vln tsunami před vznikem zemětřesení, i po něm.

Expozice Do hlubin Země obsahovala také několik interaktivních prvků, takže jsme spustili vlnu tsunami a dupnutím vyvolali vlastní zemětřesení, které nám změřil seismometr. V další místnosti nás čekalo seznámení s Marsem a když jsme si o rudé planetě na panelu přečetli pár informací, vyzkoušeli jsme řízení modelu robotického průzkumného vozítka. Autíčko jezdilo za plexisklem po červeném povrchu a na naše povely reagovalo s malým zpožděním, podobně jako by tomu bylo ve skutečnosti díky velké vzdálenosti mezi Marsem a naší planetou. Když jsme si přestali hrát, začali jsme se věnovat vulkanismu. Nejvíce nás zaujal nákres vybuchující sopky, na němž byly vidět všechny jevy, provázející tento pozoruhodný, ale nebezpečný jev.

V této místnosti jsme si ještě na interaktivním globusu prohlédli povrchy planet Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Země, Saturn, Neptun, Uran a také Slunce. S pomocí otočné desky jsme si vybrali těleso a jev, které jsme chtěli na projekční kouli vidět a k nim jsme vždy dostali základní informace. Nejdelší čas jsme věnovali Zemi. Podívali jsme třeba, jak se měnila poloha kontinentů během pohybů zemských litosférických desek nebo jsme viděli animaci průběhu tsunami a hurikánu Katrina, který na konci srpna 2005 způsobil obrovské škody na jihu Spojených států. Klidně bychom zde strávili ještě více času, ale čekaly nás ještě čtyři další expozice, takže jsme museli místnost po pár minutách opustit. Vyšli jsme na chodbu a po schodech vystoupali do prvního patra, kde jsme narazili na skutečný 20 kilogramový meteorit.

Respektive kámen, jenž byl kdysi jádrem malé planetky, narazil nejdříve do Země a teprve potom my na něj. S potěšením i respektem jsme si na něj sáhli a pak jsme začali prozkoumávat další prvky expozice s názvem K planetám, která nám ukázala vývoj Sluneční soustavy. Dozvěděli jsme se, že jakmile hvězdy vytvořily dostatek prvků těžších než vodík a helium, mohly vznikat i planety a celé planetární systémy. Na prosvětlených panelech jsme našli průběh vzniku těchto planet, jejich rozměry, délky dne a roku vůči Zemi, teplotu povrchu a počet měsíců, které je obíhají. Zjistili jsme, které planety mají pevný povrch jako ta naše a na modelu plynné planety jsme prozkoumali proudění plynů v atmosféře. Seznámili jsme se s procesem vzniku polárních září a docela nás překvapilo zjištění, že se Venuše otáčí opačným směrem, než jiné planety.

Když jsme si vše prohlédli, vydali jsme se chodbou za další expozicí nazvanou Ke hvězdám. Cestou jsme viděli obrazy s fotografiemi mlhoviny Koňská hlava a jejího okolí, snímek velké spirální galaxie NGC 1232 a pak jsme narazili na výklenek s kosmickými střelami. Panel pojednával o tělesech, které se během putování vesmírem střetly s jinými a vytvořily tak na jejich površích různě velké krátery. Zaujalo nás, že jeden z největších pozemských kráterů Chicxulub má průměr 180 kilometrů a vytvořila jej desetikilometrová planetka. Nárazem způsobila rozsáhlé změny klimatu a vymření dinosaurů. Ale zmíněný pozemský kráter nebyl nic oproti tomu na našem Měsíci, který dostal název South Pole Aitken. Je totiž kilometrů hluboký a jeho průměr měří úctyhodných 2500 kilometrů. Téměř stejně velká je pak pánev Valhala na Jupiterově měsíci Callisto.

O kousek dál jsme našli vzorky různých druhů meteoritů a následně jsme se s nimi seznámili na velkých panelech. Udělali jsme si jasno v rozdílech mezi meteoroidy, meteory, meteority a bolidy, dále jsme se dozvěděli jak vznikají meteorické roje, které se mohou změnit v meteorické deště a v tabulce jsme se seznámili s těmi nezajímavějšími, jež lze na obloze v průběhu roku sledovat. Další text nám odhalil rozdělení a původ meteoritů, dále některé zajímavé nálezy na Zemi a také to, jak bychom je poznali, kdyby se nám poštěstilo o nějaký zakopnout. O kousek dál jsme našli obrovskou mapu naší galaxie, na níž byly vyznačeny souhvězdí a také na gravitační studnu. Neobsahovala však žádnou vodu, ale model gravitačních polí mezi Zemí a Měsícem, do níž jsme vhodili kuličku, která představovala kosmickou sondu.

Kuličku jsme se snažili udržet v pohybu po naznačených trajektoriích a tak jsme si vyzkoušeli účinky gravitace na rychlost a směr letu kosmických těles. Dalším interaktivním prvkem této části expozice byla mlžná komora, v níž jsme měli vidět stopy prolétávajících částic mikrosvěta, ale moc se nám to nedařilo. Vedle jsme pak viděli holografický obraz a dozvěděli jsme se o tom, jakým způsobem se vytváří. Zaujalo nás, že takový obrázek nelze padělat a proto je využíván v bankovnictví, ochraně cenných papírů, cestovních pasů, vstupenkách a dalších důležitých předmětech. V expozici, představující vývoj vesmíru od jeho raných počátků až po vznik hvězd, jsme mohli zapojit svou fantazii a na projekční stěnu nastříkat virtuálním sprejem graffiti představující třeba exotické planety s mimozemšťany, ale to jsme vůbec nevyužili.

Raději jsme delší čas strávili studiem panelu s temnou hmotou, která nás vždycky fascinovala a navíc jsme se jí tady mohli dotknout ! Název hmoty byl odvozen od její vlastnosti, protože nesvítí a je pro elektromagnetické záření průhledná, ale na druhou stranu má mít gravitační vliv na své okolí. Když jsme vše prostudovali, minuli jsme dvě figuríny ve skafandrech a zahájili prohlídku další expozice. Už podle názvu Na oběžnou dráhu bylo jasné, že se nás čeká seznámení s kosmickými lety, které v historii lidstva zatím proběhly. Překvapilo nás, že jich byly už stovky, ať už pilotovaných či nepilotovaných a díky těmto letů lidé zjistili informace o tělesech Sluneční soustavy, objektech dalekého vesmíru, ale také o naši Zemi a všech živých organismech, které ji obývají. Na panelech jsme si pročetli poselství mimozemšťanům a shlédli nákres kosmického dalekohledu.

Dále jsme zde našli plány raketoplánu nebo vícestupňové lodi Saturn, které jsme navíc shlédli ve formě obrovských modelů, visících nad viděli malou mapou povrchu Měsíce. Tu velkou na stěně jsme míjeli během procházky expozicí. Byla provedena v měřítku 1:1 600 000, což znamenalo, že 1 centimetr na mapě odpovídal 16 kilometrům ve skutečnosti. Podrobně jsme tak viděli zvrásněný povrch našeho věrného souputníka, který po miliony let bombardovaly tisíce planetek. Díky tomu vzniklo třeba Moře dešťů, kráter o průměru 1200 kilometrů, jehož název rozhodně neměl nic společného s pršením vody. Nicméně v roce 2009 díky dopadu rakety do kráteru Cabeus a následnému uvolnění 5000 kilogramů měsíční horniny a 185 kilogramů ledu bylo prokázána přítomnost vody na Měsíci.

O kousek dál jsme si prohlédli Hubbleův kosmický dalekohled, jenž na oběžnou dráhu Země do výše 600 kilometrů vynesl v roce 1990 americký raketoplán Discovery a který předává na Zemi obrazy vesmíru neovlivněné zemskou atmosférou. Interaktivní prvky v této expozici představoval jednoduchý gyroskop pro vyzkoušení zatáčení kosmických lodi ve vesmíru a také možnost změření, do jaké výšky bychom vyskočili na povrchu Měsíce. Bohužel jsme tyto prvky z časových důvodů už nevyzkoušeli, ale expozice nazvaná Za světlem naším očím neunikla. Našli jsme ji v jiné části budovy a díky ní jsme se dozvěděli, že světlo bylo donedávna jediným zdrojem informací o blízkém i vzdáleném vesmíru. Když lidé zkonstruovali přístroje citlivé na rádiové, infračervené, ultrafialové, rentgenové a gama záření, rázem se jim otevřel nový svět.

A nám při návštěvě ostravského planetária také ! Ve světelné expozici jsme jako první shlédli exponáty ve vitríně, kde jsme našli přesýpací hodiny, větší či menší dalekohledy, sextanty, kompasy a knihu s mapami. V druhém výklenku jsme se seznámili s lidským okem jako takovým, jeho rozmanitostmi, způsobem vidění a stavbou nejcennějšího lidského smyslu. A konečně třetí výklenek obsahoval povídání o slavném italském astronomovi, filosofovi a fyzikovi, o němž jsme se učili už na základní škole. Jmenoval se Galileo Galilei a proslavil se vylepšením dalekohledu, rozmanitými astronomickými pozorováními, teoretickými základy klasické mechaniky. No a pak také sporem s církví, který vznikl protože tvrdil, že středem vesmíru není Země, ale Slunce. Kvůli tomu stanul dvakrát u soudu a když své pravdivé tvrzení neodvolal, dostal doživotní domácí vězení.

Za sklem jsme si rovněž prohlédli obrázek jednoho z jeho dalekohledů a kresby Měsíce, které tento muž nakreslil v roce 1610. Dále jsme se dověděli, že pozoroval planetu Jupiter, díky čemuž objevil jeho satelity, které pak byly na jeho počest pojmenovány Galileiho měsíce. O kousek dál jsme u schodiště objevili skutečný hvězdářský dalekohled, ale nijak jsme se u něj nezdržovali. Na dalších panelech jsme zjistili, jaké problémy mohou nastat během pozorování hlubin vesmíru, jak ohnout světelný paprsek a seznámili se s využitím spekter objektů a metod polarimetrie při výzkumu vesmíru. Následně jsme uviděli sami sebe v infračerveném světle a na další interaktivní zastávce jsme poznali, jak naše postavy dokáží deformovat různě pokřivená zrcadla a také jsme se zde setkali se sirem Frederickem Williamem Herschelem. Video najdete zde a druhé zde.

O tomto muži jsme slyšeli poprvé a přitom tento německý astronom a konstruktér zrcadlových dalekohledů objevil infračervené záření či planetu Uran. Když jsme si o něm přečetli pár informací, vyšli jsme z expozice ven a na panelu načerpali fakta o českých stopách ve vesmíru. Znovu jsme si tak připomenuli jméno prvního českého astronauta Vladimíra Remka, ale také jiných pánů, kteří se nějakým způsobem angažovali v tomto oboru. Následně jsme po schodech vystoupali o patro výše, odkud se nám naskytl pohled na expozicemi pod námi. Také se zde nacházela malá kavárna, ale byla zavřená, takže jsme brzy sestoupili dolů a pomalu se odebrali ke vchodu do Sférického kině. U dveří jsme vyčkali pár minut, než je otevřela pracovnice planetária, která nás poté pustila dovnitř kinosálu.

Vybrali jsme si ty nejlepší křesla, pohodlně se usadili a sledovali, jak se sál pomalu plní nově příchozími návštěvníky. Vyprodáno nicméně nebylo. Za chvíli se objevil moderátor, který nás během živého vstupu seznámil s hvězdnou oblohou, promítanou na kulatý strop kinosálu. Zajímavým způsobem vykládal o souhvězdích, které v průběhu roku můžeme na obloze vidět a u některých podrobněji rozebral jejich jednotlivé hvězdy. Díky prokresleným animacím jsme souhvězdí dobře viděli. Kromě hvězd moderátor promluvil o některých planetách a snažil se nám vysvětlit, jak nepředstavitelně dlouhý čas putuje světlo z hvězd vesmírem, než jej na vlastní oči můžeme spatřit v rámci pobytu na modré planetě. Po několika minutách nám zaměstnanec planetária poděkoval za směšně krátkou dobu, kterou jsme společně strávili a pak odešel.

Vzápětí začalo představení Vesmírné oázy, které trvalo asi 50 minut a díky němuž jsme se ponořili do nádherných obrazů, které nám na kopuli kina ukázaly krásu a tajemství naší galaxie. Projekce nás nejprve informovala o starém známém faktu, že jsme obyvateli vodní planety, která se řítí prázdným kosmickým prostorem mezi Venuší a Marsem. Voda formuje náš svět, její nedostatek v nás vzbuzuje obavy a jelikož víme, že se bez ní neobejdeme, na delší cestu si ji přibalíme sebou do batohu nebo kufru. Ale co kdybychom vyrazili někam opravdu daleko ? Třeba mimo Zemi, do vesmíru ? Právě na tyto otázky nám měl pořad dát odpovědi a společně s autory filmu jsme po vodě začali pátrat napříč sluneční soustavou. Vznášeli jsme se nad gigantickými ledovými příkrovy, utajenými oceány i mezi vodní tříští podivuhodných kryovulkánů, až nám bylo někdy z 3D projekce špatně.

Ocitli jsme se uvnitř hlubokých měsíčních kráterů, v žíravé výhni Venušiny atmosféry, v pouštích marsovských planin i na zamrzlých družicích Jupiteru a Saturnu. Když jsme po hodině opouštěli útroby kinosálu, byli jsme zase o něco chytřejší a hlavně spokojení, protože nás představení Vesmírné oázy opravdu velmi zaujalo. A líbily se nám také rozsáhlé moderní expozice, které v budově planetária vznikly v rámci celkové rekonstrukce, jež byla dokončena roku 2014. Vzápětí jsme vyšli ven z budovy planetária a přes potemnělý areál jsme zamířili k bráně, za kterou jsme měli zaparkované auto. Byli jsme rádi, že jsme přijeli o něco dřív a mohli si vybrat místo k odložení našeho povozu, protože jsme byli svědky toho, jak jiný řidič při couvání narazil do auta za sebou a pak rychle odjel pryč. Totéž jsme pak učinili i my a vrátili se domů do Olomouce.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/ostrava-hvezdarna-a-planetarium​

Historie :

Planetárium Ostrava je třetím největším planetáriem v Česku a jediným v Moravskoslezském kraji s pravidelnou programovou nabídkou pro školy a širokou veřejnost. Planetárium bylo 15. října 1980 slavnostně otevřeno a zpřístupněno prvním návštěvníkům. Ovšem tehdy se nepřestřihávala páska hvězdárny a planetária, ale sdruženého pracoviště – Báňské měřické základny. K plnému rozvoji činnosti planetária i hvězdárny došlo až na sklonku 80. a v průběhu 90. let minulého století. V roce 1994 byla instituce Báňské měřické základny zcela zrušena a hvězdárna a planetárium byly začleněny pod Institut geodézie a důlního měřictví Hornicko-geologické fakulty VŠB-TU. V letech 1992–1998 byla činnost planetária výrazně podporována školským úřadem v Ostravě, od poloviny 90. let 20. století jej finančně podporuje také statutární město Ostrava. V letech 2000 až 2014 byl používán název Hvězdárna a planetárium Johanna Palisy. V listopadu 2014 byla dokončena celková rekonstrukce a modernizace budovy planetária a nejbližšího okolí a došlo také ke změně názvu na Planetárium Ostrava. Sídlí v areálu na západním okraji Ostravy v městském obvodu Krásné Pole. Programová nabídka planetária zahrnuje audiovizuální pořady pod umělou oblohou, které jsou vhodné nejen jako doplněk školní výuky, ale slouží ke vzdělávání a popularizaci astronomie pro veřejnost. Hvězdárna má k dispozici dvě kopule. První je určena pro veřejnost a probíhají v ní tematická pozorování, druhá je využívána pro odborná astronomická pozorování. Součástí Planetária Ostrava jsou také interaktivní expozice rozdělené do pěti částí: Ke hvězdám, K planetám, Za světlem, Na oběžnou dráhu a Do hlubin Země. Obsahují na čtyři desítky exponátů, které návštěvníkům umožňují pochopit vybrané fyzikální, astronomické nebo geologické jevy hravou formou. Panely jsou v češtině, ale obsahují QR kódy, které ukrývají informace v angličtině a polštině.

Historie čerpána z webu

https://cs.wikipedia.org/wiki/Planet%C3%A1rium_Ostrava

Planetárium Ostrava je držitelem turistické známky č.1026.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/hvezdarna-a-planetarium-j-palisy-ostrava-c1026