Na Ovčárnu jsme poprvé zavítali v srpnu 2009, během pobytu na chalupě u babičky a dědy v Benkově. Jednalo se již o třetí prázdninový týden, který jsme ve zmíněném roce na chalupě strávili, čehož jsme využili k poznávaní mnoha zajímavých míst v pohoří Jeseníků. Čtvrtý den jsme se seniory vyrazili na dvěma auty na Praděd. Pochopitelně až na nejvyšší vrchol Moravy jsme jimi nedojeli, nýbrž jsme je nechali na parkovišti Hvězda nad Karlovou Studánkou a počkali 40 minut  na autobus, jímž se vyvezli na Ovčárnu. Když nás plechová krabice vyplivla na místě, které svůj název získalo podle ovcí, jež se zde spolu s dalším dobytkem od počátku 18. století pásl, vydali jsme se do hotelu Figura koupit turistickou známku. Získali jsme zde i razítko do památníku a tak jsme spokojeně zamířili na vrchol Pradědu. O pár hodin později jsme se pěšky vrátili zpět na Ovčárnu a vstoupili do bývalé vojenské zotavovny, abychom získali další razítko a opět jsme byli úspěšní. Když jsme vyšli ven, posadili jsme se venku na lavičky a o Ovčárně jsme si přečetli spoustu zajímavých informací. Posloužily nám k tomu papíry, které jsme si před dovolenou doma vytiskli. Když jsme dočetli poslední řádky, zamířili jsme do chaty Sabinka, která byla u parkoviště postavena až v 21. století. Také zde jsme získali razítko, ale bohatou nabídku restaurace jsme odmítli, protože nás čekala večeře na chalupě. Pak jsme na parkovišti počkali na poslední autobus, který na Ovčárnu onoho srpnového dne přijel a svezli jsme se jím dolů na parkoviště Hvězda. Vzápětí jsme nasedli do našeho zeleného autíčka, senioři do červeného německého vozu a vrátili se zpět na chalupu. Pokud vás zajímá, co všechno jsme tehdy zažili, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme se v létě vydali z Ovčárny na Praděd a zpět.

V březnu 2010 jsme na Ovčárnu přijeli podruhé. Po snídani jsme nastartovali zelený korejský povoz a o několik desítek minut později jsme ho nechali odpočívat na parkovišti Hvězda. Nachystali jsme si běžky a přesunuli se na zastávku, na kterou za chvíli přifrčel autobus. Pohodlně jsme se jím vyvezli na Ovčárnu a ocitli se tak znovu na křižovatce hlavních turistických a běžeckých cest, spojujících nejznámější místa Jeseníků. Zatímco dole nebylo po sněhu téměř ani památky, v nejvyšších partiích Jeseníků ho bylo stále dost. Na Ovčárně totiž panovalo pravé zimní počasí, což nám nevadilo, jelikož právě kvůli dobrým zimním podmínkám jsme sem přijeli. Od autobusu jsme zamířili k vojenské zotavovně, u níž jsme si v létě četli její historii, ale nyní byla svodidla zapadané metrovou vrstvou sněhu. Jelikož jsme do hotelu nepotřebovali zajít, déle jsme se zde nezdržovali. U svodidel, zapadaných metrovou vrstvou sněhu, jsme nasadili běžky a vstoupili do lyžařské stopy, po které jsme zamířili na chatu Švýcárna. Bohužel začalo sněžit, což bylo nepříjemné, protože se sníh lepil zespodu na lyže. Nakonec jsme na Švýcárnu přece jen doběhli, dali si oběd a vrátili se zpět na Ovčárnu. Stihli jsme tak akorát autobus, který sem nahoru přivezl pár nových turistů. Plechovou krabicí jsme se vrátili na Hvězdu a pak jsme bez dlouhého otálení zeleným autíčkem odjeli domů do Olomouce. Vyprávění o této zimní anabázi najdete v sekci Velké povídání o výletech, kde na vás čeká cestopis Jak jsme v zimě poprvé běželi z Ovčárny na Švýcárnu a zpět.

Ještě tentýž rok jsme na Ovčárnu přijeli potřetí. Stalo se tak v srpnu 2010, kdy jsme naše stříbrné francouzské auto zaparkovali na okraji Karlovy Studánky a po silnici se vydali na autobusovou zastávku u restaurace Hubertus. Zanedlouho hromadný dopravní prostředek přijeli, otevřel papulu a nasál naše maličkosti. Vzápětí nás vyvezl na Ovčárnu, která pochopitelně vypadala úplně jinak, než během naší zimní anabáze. Tentokrát jsme se v tomto horském středisku moc dlouho nezdrželi, jelikož nás čekala náročná cesta divokým údolím Bílé Opavy. Krátce jsme si prohlédli budovy okolo nás a po modré turistické značce jsme vyrazili na chatu Barborka, která byla vystavěna až roku 1943. Když jsme k ní přišli, vstoupil jsme dovnitř a koupili známku údolí Bílé Opavy. Získali jsme i razítko a pak jsme vyšli ven. U chaty jsme se na lavičkách občerstvili z vlastních zásob, prohlédli si chatu zvenku a prostudovali pamětní desku. Ta připomínala založení Horské služby Jeseníky, k níž na Barborce došlo v květnu 1948 místním chatařem Václavem Myšákem. Pak jsme se vydali se do divokého údolí, o němž však již pojednává jiný můj článek. Reportáž z tohoto srpnového dne najdete v sekci Velké povídání o výletech, kde na vás příběh s názvem Jak jsme se prošli divokým údolím Bílé Opavy.

Počtvrté jsme Ovčárnu navštívili v lednu 2011, kdy jsme stříbrný francouzský povoz nechali na parkovišti Hvězda a o pár minut později jsme již seděli v autobuse, jenž nás vyvezl na Ovčárnu. Horské středisko opět změnilo tvář. Letní pohodu vystřídala drsná zimní krajina, ovšem díky nádhernému slunečnému počasí Ovčárna vypadala jako vystřižená z pohádky. Mráz přes noc proměnil každou větvičku ve třpytivou křišťálovou sochu a budovy okolo nás přes komíny spokojeně oddychovaly pod bílou peřinou. Teploměr sice ukazoval hodnoty pod bodem mrazu, ale jasné slunce, odrážející se od nekonečné sněhové pokrývky, nám dával pocit hřejivého klidu. Po vystoupení z autobusu jsme museli přivírat oči, aby nás ta krása neoslepila. Když jsme se kolem sebe rozhlédli, odskočili jsme si do chaty Sabinka na WC a potom jsme již nasadili běžky, a po široké cestě se vydali na Švýcárnu. Slunce hřálo do zad a kilometry ubíhaly v rytmu tichého skluzu, takže jsme na chatu dorazili za pouhou hodinu. V restauraci jsme poobědvali a pak jsme vyrazili zpět na Ovčárnu, kam jsme dojeli za pouhou hodinu. Po 20 minutách čekání jsme nasedli do autobusu, který nás svezl dolů na Hvězdu. Vzápětí jsme odjeli domů do Olomouce. Shrnutí našeho běžeckého výletu na vás čeká tradičně ve Velkém povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme v zimě podruhé běželi z Ovčárny na Švýcárnu a zpět.

Uběhlo dlouhých 14 let, když jsme na Ovčárnu zavítali popáté. Učinili jsme tak v rámci výzvy Jdi do hor 2025, když jedním ze šesti naplánovaných vrcholů byl Pecný. Tento cíl představoval poměrně složitý logistický problém, protože jsme si chtěl udělat nějaký rozumný okruh. Z velkého množství možných tras jsme si nakonec vybrali asi tu nejběžnější. Šedé francouzské auto jsme nechali u autobusového nádraží v Rýmařově a nasedli na autobus, který nás odvezl na staré známé sedlo Hvězda. Okamžitě jsme se přesunuli na zastávku, z níž chvíli po sobě odjížděli hned dva plecháči za sebou. Vybrali jsme si ten, jenž byl mnohem méně zaplněný a nabízel levnější jízdné. Vyvezli se na jím Ovčárnu, kterou ozařovalo podzimní sluníčko a šimral svěží vítr, čili pro turistiku takřka ideální podmínky. Po výstupu z autobusu jsme si po letech vyfotili parkoviště s hotelem Figura, ale žádnou významnější změnu jsme na nich neobjevili. Pak jsme se přesunuli k chatě Sabinka, nicméně dovnitř jsme nešli, pouze jsme si ve stánku koupili burčák. Po malém osvěžení jsme se vydali k bývalé vojenské zotavovně, kde jsme se zastavili u informační tabule s názvem Po stopách času. Pročetli jsme si na ní pár zajímavých textů, ale nejvíce nás zaujal obrázek, jak si na začátku 20. století naši předci představovali podobu Ovčárny a okolí v roce 2000. Po prostudování informací jsme chvíli přemýšleli, jestli se půjdeme podívat dovnitř hotelu, ale nakonec jsme se rozhodli rovnou vyrazit na hřeben Jeseníků. Stoupali jsme po červené značce, která nás protáhla kolem Petrových kamenů a pak jsme postupně přišli na Vysokou holi, Jelení studánku a Pecný, ale o tom již vypráví jiné moje články. Chcete-li vědět, jak celé naše putování probíhalo, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme uposlechli výzvu a vydali se z Ovčárny na Skřítek.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/ovcarna-horske-stredisko-v-jesenikach​

Historie :

Na vrcholcích jesenických hor se na počátku 18. století pásl skot a ovce, protože celá oblast byla v minulosti téměř holá či porostlá jen řídkým lesem. Ve vrcholném období se zde páslo až 300 kusů dobytka, nejprve mladí voli, později ovce, jejichž chov byl méně náročný. V druhé polovině 19. století došlo v důsledku dovozu levné vlny z Austrálie k postupnému úpadku zdejšího pastevectví, kvůli němuž zde bylo postaveno několik hospodářských objektů pro ustájení dobytka a salaší pro potřeby ovčáků. První salaš na tomto místě byla vybudována roku 1863 pod názvem Nová Ovčárna, jež byla na svou dobu poměrně dobře vybavená. Kromě nezbytných stájí pro ovce v ní byl i byt pro ovčáka, inspekční pokoj a místnost pro zpracování mléka, na jehož produktech si pochutnávali hosté nedalekých lázní v Karlově Studánce. Tehdy zde hospodařili manželé Grohalovi a oba zde pracovali až do své smrti. I když objekt původně sloužil výhradně jako salaš, stal se záhy oblíbeným místem setkání lesníků a díky vyhlášené pohostinnosti a přívětivosti obou manželů také útočištěm profesorů a studentů při přírodovědných vycházkách. Roku 1866, po prohrané bitvě rakouských vojsk u Hradce Králové, si z rozprášené armády Rakušanů oddíl pod velením hejtmana Alfréda Vivenota zvolil Ovčárnu za své velitelské stanoviště. Jejich jednání bylo posouzeno jako zrada, za což soud konaný na Ovčárně odsoudil kaprála Bauera k trestu smrti zastřelením. Rosa Grohalová tehdy svými prosbami a naléháním dosáhla změny trestu na padesát ran holí. Odsouzenec jich nicméně vydržel jen 38 a za dva týdny stejně zemřel. Po uzavření míru mezi Rakušany a Prusy hejtman Vivenot nakonec odtáhl se svým oddílem k Olomouci, takže Prusové, stíhající jej do hor, jej na Ovčárně již nezastihli. Roku 1880 Ovčárnu zaplavila a značně poškodila obrovská průtrž mračen, která navíc nadlouho přerušila životně důležité spojení s Karlovou Studánkou. Neméně těžce se zdejším obyvatelům žilo, když počátkem října 1897 zase nečekaně napadlo takové množství sněhu, že byla opět po řadu dní zcela odřezána od světa. Ovčárna již v té době byla nouzovým útočištěm poutníků a turistů. Kolemjdoucí zde nalezli jednoduché občerstvení a nocleh v jedné ze tří vzájemně propojených staveb, z nichž zděný byl jen příbytek ovčáka Grohala. Roku 1889 tedy byla Ovčárna přebudována na turistickou ubytovnu s hostinskou místností, několika pokoji pro hosty, bytem pro správce a v podkroví umístěnou společnou noclehárnou. Navíc kvůli lepšímu přístupu byla roku 1902 vybudována z Karlovy Studánky přístupová silnice, po které jsme sem přijeli. Roku 1909 zemřela matka Grohalová a poté zde nastoupil mladý a ambiciózní správce Adolf Bradel, který si umínil vybudovat z Ovčárny nejrozsáhlejší středisko turistického ruchu v Jeseníkách, které by bylo využíváno nejen v letních měsících ale i v zimě. Bohužel před Vánoci 1910 při pokusu vytopit pokoje pro hosty v objektu vznikl požár, při kterém se mladý správce ve sklepě potmě udusil, když se pokoušel zachránit aspoň některé zásoby. Když jej ráno lyžaři vyhrabali z trosek, byl již mrtev. Zničení oblíbené chaty bylo nenahraditelnou a citelnou ztrátou, proto tu Řád německých rytířů, kterým pozemky patřily, brzy po požáru nechal vybudovat přízemní dřevěnou chatku, kterou postupně rozšiřoval. Když v roce 1912 byla veřejnosti zpřístupněna kamenná rozhledna na Pradědu, zvýšil se i počet turistů a tak jim nemohla malá chatka pochopitelně stačit. Počátkem 30. let byl objekt zcela přebudován na horský hotel s restaurací, hostinskými pokoji a společnými noclehárnami.  Pro velký počet návštěvníků byla vedle ní přistavěna ještě další menší budova, která zde stála do začátku II. světové války. Po roce 1945 převzaly Ovčárnu do svého majetku Státní lesy a provoz se na čas dostal do soukromého nájmu. V roce 1949 přebrala chatu čs. armáda a za této éry byl ke starým dřevěným budovám přistavěn nový zděný objekt. V této podobě chata vydržela až do generální rekonstrukce v roce 1985. Tehdy byla celá chata stržena, původní dřevěné části Ovčárny byly odstraněny zcela a ze zděných pak zůstala zachována pouhá torza. Veřejnosti byla ale Ovčárna na celých čtyřicet let uzavřena, s výjimkou malého bufetu, který zde zůstal zachován i při výstavbě zcela nové Ovčárny. Tato neutěšená situace se zcela změnila až v roce 1991, kdy zrekonstruovaná chata byla zpřístupněna i veřejnosti. Tehdy zde vznikl nový komfortní hotel s kapacitou 130 lůžek, kavárnou, kinem, knihovnou, saunou a malým bazénkem. Dalším objektem na Ovčárně je hotel Figura, který byl postaven po vybudování silnice z Karlovy Studánky. V 21. století vznikla u parkoviště chata Sabinka, který turistům nabízí jídlo a občerstvení.  

Historie čerpána z těchto webů

http://www.goat.cz/

http://tourism.cz/

Ovčárna je držitelem turistické známky č.2.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/ovcarna-c2