Vodní mlýn ve Velkých Petrovicích s podivným názvem Kozínek jsme si prohlédli poslední květnový den roku 2021. Stalo se tak během cesty do Broumova, kde jsme strávili pět dní dovolené. Naše černé SUV jsme odložili na parkovišti před krásnou budovu mlýna, který dosud vyráběl elektrickou energii a vyrazili na jeho obhlídku. Jelikož však ve mlýně sídlila tiskárna a firma na výrobu krmiv, záhy jsme narazili na zavřenou bránu. V dalším postupu nám bránil i mlýnský náhon, napájený vodou z řeky Metuje a tak jsme si jej mohli prohlédnout pouze z uctivé vzdálenosti. Postupně jsme viděli starou a novou mlýnici, skladiště a nezapomněli jsme ani na zmíněný náhon. Na fasádě mlýnice jsme mezi okny spatřili pamětní desku s textem, který připomínal vznik nových mlýnských, které roku 1869 nechali vystavět manžele Prouzovi. Dále jsme si všimli ozubeného kola v okně, což byl typický mlýnský znak a líbilo se nám také upravené okolí s květinami na břehu náhonu. Po chvilce jsme se vrátili k autu, kde jsme si přečetli fakta z historie mlýna, který nechal už v roce 1701 vystavět opat broumovského kláštera Otmar. Krátce nato však dřevěný mlýn do základů vyhořel a ještě v roce 1753 zde bylo pouze spáleniště. Znovu jej postavil v roce 1780 s povolením vrchnosti Tobiáš Loquenc. Jednalo se o nevídaně velkou zděnou budovu mlýna a kamenné hospodářské zázemí, který zde stával až do roku 1869, kdy došlo k jeho přestavbě. Dále jsme se dočetli, že po druhé světové válce zde fungovala výroba krmných směsí. Na konci června roku 1950 postihl skladiště u mlýna velký požár a pouze část zásob se podařilo zachránit. Na závěr jsme si přečetli pověst o místním vodníkovi, kterého jednoho dne chytil do lýkového oka sedlák Hubka. Z vodníka se stal kůň, jehož si hamižný hospodář odvedl domů. Na statku vodník dřel, nedostával vodu a byl bitý. Tak prošel celý rok. Na jaře sedlák přijal nového čeledína, který jednoho dne zůstal na statku sám. Nebohého koně se mu zželelo a i přes zákaz mu dal do žlabu vodu, čímž ho osvobodil. Za odměnu dostal zlatý prut a potom čeledín raději odešel do města dřív, než se sedlák vrátil. Samozřejmě byl naštvaný. Však co mu to bylo platné! Prošel nějaký čas a sedlák na všechno skoro zapomenul. Jednoho dne se rozpoutala veliká bouře s průtrží mračen až se řeka rozvodnila. Mnoho lidí se přišlo na rozlícený vodní tok podívat. Mezi nimi i sedlák Hubka. Tu pojednou se vzedmula obrovská vlna a vzala sedláka s sebou. Tak se hastrman pomstil svému trapiteli a od těch dob jej u Kozínku nikdo již nespatřil. Když jsme si pověst dočetli, nastartovali jsme povoz a odjeli do obce Pěkov, kde jsme si prohlédli kapli Panny Marie Pomocné, ale o ní již vypráví jiný můj příspěvek. Shrnutí našeho celodenního putování na vás čeká tradičně ve Velkém povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme cestou do Broumova chytali signál a navštívili pár kaplí.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/velke-petrovice-mlyn-kozinek​

Historie :

Vodní mlýn ve Velkých Petrovicích nechal už v roce 1701 vystavět opat broumovského kláštera Otmar. Krátce nato však dřevěný mlýn do základů vyhořel a ještě v roce 1753 zde bylo pouze spáleniště. Znovu jej postavil v roce 1780 s povolením vrchnosti Tobiáš Loquenc. Jednalo se o nevídaně velkou zděnou budovu mlýna a kamenné hospodářské zázemí. Na mapě z roku 1840 jsou patrná dvě mlýnská kola. V roce 1869 mlýn s podivným názvem Kozínek do současné podoby přestavěl mlynář a majitel mlýna Filip Prouza, který pocházel z Podhorního mlýna v Žabokrkách u Hronova. Moc se mu však zřejmě nedařilo, neboť roku 1880 se mlýn ocitl v dražbě. Další informace pak pocházejí až z období první republiky, když zde roku 1930 byla elektrárna, mlýn a pila Hospodářského družstva. Po druhé světové válce zde fungovala výroba krmných směsí. Na konci června roku 1950 postihl skladiště u mlýna velký požár, přičemž zde bylo uskladněno 13 vagonů obilí, 5 vagonů krmiva a osiv a 8 vagonů strojených krmiv. Pouze část se podařilo zachránit. Skladiště pak znovu vystavěno. Dnes mlýn slouží jako výrobna krmiv, sídlí zde tiskárna a zároveň vyrábí elektrickou energii.

Pověst o vodníkovi a sedlákovi :

Kozínek je místem, ke kterému se vztahuje řada pověstí. Při soutoku řeky Metuje se Stekelnicí stával za starých dob dřevěný mlýn zvaný Kozínek. Byl krásný červnový večer. Měsíc svítil jako "rybí oko," jeho záře se rozlévala po celé krajině. Louka za Kozínkem byla posečená a ze sena byly nadělány kupky. Stálo jich tam řadami mnoho a mnoho. Mohlo být tak před půlnocí, když tudy kráčel po pěšince, volným krokem, nějaký muž. Byl to z Vysoké Srbské sedlák Hubka, který byl za nějakou záležitostí v Náchodě a vracel se domů. Jak tak tiše šel, zpozoroval, že na jedné z kupek něco černého sedí a chvílemi se to vrtí. Tu s podivem rozeznal malého mužíčka v zeleném kabátku a červeném kloboučku. Seděl tam, tváří obrácenou k měsíčku a něco kutil. Sedlák Hubka si řekl, že to může být jedině vodník. Vzpomněl si, jak mu jeho babička vypravovala, že se hastrman může chytit do lýkového oka. I řekl si, že to zkusí. Odplížil se do lesa a uřízl tam několik kořenů. Seřízl z nich lýko a z něj potom pevné oko. Pak se k vodníkovi opět nepozorovaně připlazil po čtyřech, stále se schovávaje za kupky sena, až k hastrmanovi. Pak prudce vyskočil, hodil zelenému mužíčkovi lýkové oko kolem krku a zatáhl. V tom okamžiku stál před sedlákem krásný šiml. Zařehtal divoce a chtěl se vytrhnout, ale Hubka pevně držel a nepustil. Babička měla přece jenom pravdu, že jednou chytil v Mezihoří jeden krajánek vodníka do oka - pomyslel si sedlák a vedl si milého koně domů. Doma všem řekl, že kůň byl velice lacino na prodej a tak ho koupil, že je to hastrman neřekl nikomu. Nikdo nic nepoznal a že mu chyběl spodní pysk u huby, to sedlák všem nějak vymluvil.

Vodníkovi se začalo zle dařit. Sedlák jej dřel jak mohl a k tomu dostával ještě hodně bití. I vzdychal ubohý vodník a hledal příležitost, jak se k vodě dostat. Celý ten čas si ani jazyk neomočil. Sedlák jej sám krmil a nikdo jiný k němu nesměl. Tak prošel celý rok. Na jaře přijal nového čeledína a hned mu nařídil, že kůň nesmí dostat ani kapku vody, sice bude zle. Čeledín si dlouhý čas koně nevšímal, ale jednou zůstal na statku úplně sám. Tu zpozoroval, že kůň je nějaký neklidný, nohama hrabe, divně řehtá a otáčí po něm hlavu. Šel proto k němu a vidí, že má žlab úplně suchý. Pohladil šimla za ušima a nalil mu z konve vodu. Sotvaže si "kůň" hubu ve vodě smočil, stala se s ním veliká změna - rázem se proměnil v hastrmana a děkoval čeledínovi za vysvobození. Pak odcházel rychle pryč, jen ve dveřích se otočil a hodil udivenému hochovi lýkový provaz, kterým byl uvázán. Pak zmizel. Čeledín stojí, kouká jak vyjevený a koukal ještě více když zjistil, že má v rukou provaz, ale ten byl celý z ryzího zlata. Teprve po chvíli se vzpamatoval a zlato rychle ukryl. Přemýšlel, co řekne hospodáři až se vrátí - nakonec se rozhodl, že odejde ze statku sám, stejně by dostal výpověď. Sbalil si raneček a šel. Zlatý provaz se mu podařilo dobře zpeněžit a stal se z něho spokojený a zámožný měšťan v Polici nad Metují. Sedlák Hubka, když se vrátil domů a nenalezl koně ani čeledína si domyslel co se stalo a láteřil mocně a silně. Však co mu to bylo platné! Prošel nějaký čas a sedlák na všechno skoro zapomenul. Jednoho dne se rozpoutala veliká bouře s průtrží mračen až se Stekelnice rozvodnila. Mnoho lidí se přišlo na rozlícený vodní tok podívat. Mezi nimi i sedlák Hubka. Tu pojednou se vzedmula obrovská vlna a vzala sedláka s sebou. Lidé se snažili mu pomoci, ale ten zmizel pod vodou ve vlnách. Tak se hastrman pomstil svému trapiteli. Od těch dob jej u Kozínku nikdo již nespatřil. Mlynáři se po něm ani moc nestýskalo, zato jeho dětem velice chyběl, vždyť jim tak hezky vždy vyprávěl různé vodnické příběhy. Jen se nesměly dát zlákat k vodě.

Historie a pověst čerpána z webu

https://www.vodnimlyny.cz

Obec Velké Petrovice nemá turistickou známku.