Vodní mlýn v Cakli jsme si prohlédli v květnu 2026 během prodlouženého víkendu, kdy jsme se na tři dny ubytovali ve Sporthotelu Tichá Orlice v sousedním okresním městě Ústí nad Orlicí. Třetí den po snídani jsme si dopřáli thajské masáže a pak jsme již hotel opustili, abychom ještě stihli navštívili pár míst v okolí města. Mezi ně patřil Cakelský mlýn v malebném údolí řeky Tiché Orlice, o němž vůbec první písemná zmínka pochází z roku 1418, kdy je zde uváděn mlynář Jan Cagl. Právě jeho jméno a dobová varianta příjmení pravděpodobně daly vzniknout samotnému názvu celé osady Cakle. Po příjezdu do údolí jsme naše šedé francouzské auto odložili u tábořiště, prošli se jeho areálem, dali si kafe a potom jsme vyrazili na trasu naučné stezky Okolo Cakle. U druhého zastavení jsme trasu na chvíli opustili, abychom si prohlédli vodní mlýn z konce 19. století, kdy byl areál po požáru rodinou Novotných radikálně přestavěn na moderní průmyslový komplex. Když jsme k němu dorazili, na první pohled nás zaujala dominantní štítová zeď třípatrové zděné budovy uměleckého válcového mlýna s plechovou sedlovou střechou, která nese stopy loupající se omítky s odhalenými cihlami kolem oken a velkých dřevěných vrat. Hned v závěsu za ní jsme viděli navazující obytnou budovu, která byla nejstarší částí celého mlýnského stavení, kontrastující s přilehlými přízemními staveními s novými střechami a solárními panely. Dovnitř budov jsme se nedostali, ale dobře jsme věděli, že v turbínovém domku za mlýnem stále vzniká elektřina. Pak jsme se seznámili s dlouhou historií mlýna, který byl v roce 1568 je v uváděn jako vrchnostenský s povinností mlynáře Marka odvádět vrchnosti peněžité i naturální dávky. Až do třicetileté války patřil pánům z Bubna, poté Karlu z Lichtenštejna, který jej roku 1626 prodal bratřím Jiříkovi a Janu Paukarovým. Rodina Paukarů zde hospodařila i v roce 1651, přičemž po požáru v roce 1679 musel být mlýn vystavěn znovu. Později se mlýn stal majetkem rodiny Novotných, kteří jej po dalším ničivém ohni v roce 1883 radikálně přestavěli a v roce 1907 areál rozšířili ještě o mechanickou tkalcovnu. Slibný rozvoj přerušilo znárodnění v 50. letech, kdy objekt převzaly Státní statky Lanškroun, mletí bylo definitivně ukončeno v roce 1964 a areál začal nezvratně chátrat. Po sametové revoluci byl zdevastovaný komplex v restitucích navrácen rodině Novotných, kteří se pustili do jeho oprav, za což jsme jim virtuálně zatleskali. Když jsme o Cakelském mlýně dočetli poslední řádky, vrátili jsme se k druhému zastavení a pokračovali v procházce po naučné stezce, ale o tom již pojednává jiný článek. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy zažili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme z tábořiště v Cakli vyrazili loupit do údolí Sejfů.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/usti-nad-orlici-cakelsky-mlyn​

Historie :

Příběh Cakelského mlýna, situovaného v malebném údolí na břehu Tiché Orlice v části Dolních Libchav zvané Cakle u Ústí nad Orlicí, je fascinujícím popisem lidského řemesla, houževnatosti a proměn, kterými toto místo prošlo od vrcholného středověku až po současnost. Celý areál, který dnes tvoří monumentální budova uměleckého mlýna z konce devatenáctého století, navazující obytná část, pila a pozůstatky průmyslové výroby, je živoucím svědkem hospodářských dějin celého regionu. Kořeny mlynářství v této lokalitě sahají hluboko do patnáctého století, přičemž vůbec první písemná zmínka pochází z roku 1418, kdy je zde uváděn mlynář Jan Cagl. Právě jeho jméno a dobová varianta příjmení pravděpodobně daly vzniknout samotnému názvu celé osady Cakle. O půl druhého století později, v urbáři z roku 1568, je toto místo již výslovně vedeno jako Vrchnostenský mlýn v Cakli, který v té době administrativně náležel k Oldřichovicím. Tehdejším mlynářem byl muž jménem Marek. Záznamy ukazují, že mlynářské řemeslo sice mělo svá specifika, ale z hlediska poddanských povinností byl Marek stavěn naroveň ostatním sedlákům a musel vrchnosti ročně odvádět šest kop grošů, čtrnáct hus, třicet osm vajec, šest strychů žita, stejné množství ječmene i ovsa a k tomu ještě čtyři žejdlíky cenného lesního medu. Až do období třicetileté války se mlýn nacházel v držení starobylého šlechtického rodu pánů z Bubna. Válečné útrapy a politické změny však přinesly změnu vrchnosti a Cakle se jako součást obce Libchavy staly majetkem Karla z Lichtenštejna. Nový knížecí majitel však neměl o osobní provozování dvora, jehož součástí byl i vodní mlýn, žádný zájem. Rozhodl se proto objekt prodat přímo řemeslníkům a kupní smlouva byla sepsána sedmadvacátého března 1626. Novými držiteli se stali bratři Jiřík a Jan Paukarovi, kteří s koupí získali také rozsáhlé pozemky patřící k bývalému dvoru, jejichž úrodné louky se táhly v říční nivě Tiché Orlice až k hradu Lanšperk.

O čtvrt století později nám detailní vhled do života na mlýně poskytuje Soupis poddaných podle víry z roku 1651. V něm je jako hlava rodiny uveden mlynář Jan Paukar ve věku třiceti osmi let, jeho šestatřicetiletá manželka Agneta, jejich dcery Anna a Dorota, desetiletý syn Jiřík a patnáctiletý učedník Jiřík, přičemž zápis výslovně dodává, že všichni obyvatelé domu byli poddaní katolíci. Netrvalo však dlouho a mlýn postihla zkáza v podobě požáru, takže k roku 1679 musel být vystavěn zcela znovu. Aby mlynář mohl investovat síly do obnovy, byl po dobu stavby trvající jednadvacet neděl osvobozen od peněžních i naturálních dávek vrchnosti, které jinak standardně činily třicet strychů obilí a dva zlaté. V období baroka význam cakelského provozu neustále rostl, což potvrzuje i Tereziánský katastr, kde je v dominikále zapsán pod německým názvem Zackelmühle. Už v této době nešlo o pouhé mletí mouky, neboť u mlýna je stabilně dokumentována také pila a valcha na zpracování sukna. V pozdějších letech, jak dokládají zápisy ve státní Vodní knize, přešel mlýn do vlastnictví rodiny Novotných, se kterou spojil svou moderní éru. Jako majitel je zde zapsán Wenzel neboli Václav Novotný. Rodina Novotných vtiskla místu současnou architektonickou tvář poté, co staré objekty v druhé polovině devatenáctého století zničil fatální požár. Při radikální modernizaci po požáru vyrostl na místě současný čtyřpodlažní zděný válcový mlýn s charakteristickou plechovou sedlovou střechou. K této nové dominantě kolmo navazovala obytná budova, která je podle rodinné tradice majitelů původním historickým mlýnem. O této etapě svědčí dvě významná vodní znamení osazená na pravém břehu toku. Starší cejch nápisem připomíná majitele J. Novotného a rok 1883, zatímco nové normální znamení osazené inženýrem Petrem Andrlem nese datum osmadvacátého dubna 1914. Na pravém bočním průčelí monumentální mlýnské budovy se dodnes dochoval nápis V. J. Novotný, přičemž v soupisu z roku 1930 je jako vlastník zapsán J. V. Novotný. Podnikavá rodina se nezastavila pouze u mletí obilí a po roce 1907 zřídila za mlýnskou budovou směrem k náhonu mechanickou tkalcovnu, čímž areál rozšířila o textilní továrnu. Modernizací prošel i pohon, kdy je k roku 1918 ve strojovně doložena vysoce efektivní Francisova turbína, byť pro provoz pily zároveň stále sloužilo i staré dřevěné kolo na střední vodu. Slibný rozvoj rodinného podnikání však přerušil komunistický režim, který v padesátých letech dvacátého století celý objekt znárodnil a předal ho do vlastnictví Státních statků Lanškroun.

Hospodaření státu se na památce podepsalo devastujícím způsobem. Roku 1964 bylo definitivně ukončeno mletí obilí a vnitřní technologické vybavení bylo kompletně zničeno. Z mechanické tkalcovny zbyly jen obvodové zdi a samotná budova uměleckého mlýna byla vybydlena tak surově, že z ní zmizelo vnitřní patrování, takže interiér zůstal zcela dutý a pohled z přízemí se otvírá volně až do krovu. Část areálu začala před rokem 1989 sloužit jako sklad pro lahve, kvůli čemuž byla k historickému mlýnu necitlivě přistavěna nevzhledná kancelář, kotelna a další provozní prostory. Nejdéle se v provozu udržela pila využívající zástavbu vpravo od mlýnské budovy, která uzavírá s obytnou budovou a mlýnem jednotný vnitřní dvůr, ale i její provoz byl před několika lety zastaven. Po sametové revoluci se dočkala spravedlnosti rodina původních majitelů a celý zdevastovaný areál jim byl v restitucích navrácen. Noví majitelé se museli postavit tváří v tvář obrovskému dluhu na údržbě. Komunistické přístavby se ocitly v dezolátním stavu a byly určeny k demolici, zatímco před budovou pily započala výstavba nové provozní budovy pro moderní účely. I přes status torza, kdy z velké mlýnské budovy a textilky zbylo v podstatě jen obvodové zdivo, jedno srdce Cakelského mlýna bít nepřestalo, protože zdejší turbíny v domku za mlýnem stále bez přerušení vyrábí ekologickou elektrickou energii a udržují tak při životě staletou tradici využití síly řeky Tiché Orlice.

Historie čerpána z webu

https://www.vodnimlyny.cz

Vodní mlýn v Cakli je držitelem turistické známky č.910.

https://www.turisticke-znamky.cz