Pípalův vodní mlýn v obci Šumice jsme navštívili v květnu 2026 během prodlouženého víkendu, kdy jsme se na tři dny ubytovali v hotelu Aréna, nacházející ve městě Broumov-Bylnice. Cestou na ubytování jsme se zastavili ve zmíněné obci nedaleko Uherského Brodu, kde jsme měli předem domluvenou prohlídku unikátně dochovaného vodního mlýna s původním technologickým vybavením, postaveným na řece Olšavě v roce 1925 na místě vyhořelého domu. Naše šedé francouzské auto jsme zaparkovali v uličce kousek od mlýna a vydali jsme k brance u domu, kde jsme zmáčkli tlačítko zvonku. Čekali jsme několik minut a pak jsme zazvonili znovu. Uplynuly další nekonečné vteřiny, které jsme si zpestřili pozorováním čapího hnízda na nedaleko stojícím elektrickém sloupu a pak se v okně objevila hlava majitele domu. Houkl na nás, abychom chvíli počkali a po dalších asi pěti minutách pro nás konečně přišel. Vzápětí nás pozval do útrob mlýnice, kde nás přivítal a zdlouhavě nám vyprávěl historii rodu i samotného objektu, až nám z toho dlouhého stání už trochu dřevěněly nohy. Historie šumického mlýna nás opravdu překvapila svou hloubkou, protože první zmínky o vodním díle na tomto místě pocházejí už z druhé poloviny 14. století. Mlynář nám s obrovským zapálením vyprávěl, jak se v držení stavení během staletí vystřídala celá řada rodů — ze starých lánových rejstříků nám vyjmenoval jména jako Václav Mlynář, rodina Jurných, Drgových či Cigánkových. Dozvěděli jsme se, že na počátku 20. století mlýn vlastnili Schindlerovi a po nich František Jindra, než přišel zásadní zvrat v jeho historii. Zaujalo nás, že nejvýznamnější kapitola se začala psát v roce 1925, kdy vyhořelé stavení zakoupil mlynář Drahomír Pípal. Mlynář nám hrdě sdělil, že jeho předek mlýn nejen kompletně obnovil, ale zasadil se o jeho radikální modernizaci. Původní starosvětské mlecí zařízení tehdy nahradil moderní technologií válcového mlýna a vodní kola zaměnil za dvě výkonné Francisovy turbíny, které využívaly sílu řeky Olšavy. Postupně jsme se dozvěděli i o dalších stavebních úpravách, které proběhly v roce 1937. Rodina Pípalových zde poctivě hospodařila a mlela obilí pro celé široké okolí. S pohnutím v hlase nám mlynář líčil, jak po nástupu komunistického režimu potkal mlýn stejný osud jako většinu soukromých živností a byl znárodněn. Provoz se podle jeho slov udržel až do konce 50. let, ale v roce 1957 se kola mlýna definitivně zastavila. Nejvíce nás však nadchlo, že rodina Pípalových objekt nikdy neopustila a díky tomu nebylo zařízení rozkradeno ani zničeno. Mlynář nám ukázal, jak se díky obětavé péči jeho rodiny celý areál dochoval v neuvěřitelně autentickém stavu včetně původní strojní části i předmětů denní potřeby. S obdivem jsme poslouchali o tom, jak byl Pípalův válcový mlýn v roce 2012 prohlášen kulturní památkou ČR a proměnil se v unikátní technické muzeum. Jakmile člen mlynářského rodu dopovídal, začal ukazovat konkrétní věci kolem nás. Nejprve jsme si prohlédli panely s historickými fotografiemi a dokumenty zavěšené na stěně, pod nimiž stál elegantní psací sekretář s židlí a bílá prosklená vitrína plná pamětních předmětů a upomínek. Kousek vedle nás zaujala velká dřevěná truhla rozdělená na několik přihrádek, na níž byly položené pletené ošatky na chléb a na stolku před ní stály vzorky různých druhů mouky i zrna v malých sáčcích. Prohlédli jsme si také stoly zakryté vyšívanými ubrusy s historickými váhami, hmoždíři a mosaznými nádobami, u zdi stála stará dřevěná skříň, řešeto i masivní dlabané koryto. Zaujala nás také zarámovaná pověst o vznik mlynářského erbu visící na zdi a stůl s kovářskými či truhlářskými nástroji, štětci a lahvičkami. Zákoutí dotvářel těžký pracovní ponk s dřevěným svěrákem, hoblíky, pilníky a dalším nářadím, které pamatuje poctivou ruční práci. Poté jsme přešli do útulně zařízené světnice, jež sloužila mlynáři jako obytné zázemí. Spatřili jsme dřevěný stůl pod oknem pokrytý vyšívanou dečkou, na kterém stál starý elektronkový radiopřijímač, ruční mlýnek na kávu, petrolejová lampa a připravené nádobí. V rohu místnosti jsme si prohlédli modře natřenou postel s pruhovaným povlečením, nad níž visel dřevěný kříž s Kristem, několik fotografií v rámečcích a staré hodiny. U okna stála ještě vysoká černá kamna na dřevo se zahnutým kouřovodem a hned vedle nich umyvadlový stolek s bílým džbánem a lavorem. Po poutavém výkladu v interiéru jsme vyšli ven na čerstvý vzduch, abychom si prohlédli vodní hospodářství mlýna zvenčí. Prošli jsme po vybetonovaném chodníku podél světlé fasády budovy, u něhož nás zaujala dekorativní dřevěná studánka se stříškou a květináčem, a zamířili jsme přímo k turbínové šachtě. Nahlédli jsme do hluboké betónové kašny, na jejíž dno vedlo kovové schodiště, kde se nacházela litinová Francisova turbína, masivní potrubí a ovládací mechanismy. Mlynář nám vysvětlil, jak vodní proud z náhonu roztáčel lopatky turbíny a přenášel sílu vody přímo do mlýnice na mlecí stolice. Bylo úžasné vidět na vlastní oči toto technické dílo, které ve své době nahradilo stará dřevěná vodní kola a dodávalo celému mlýnu potřebnou energii. Potom jsme se vrátili zpět do útrob mlýnice, kde nám mlynář začal podrobně představovat jednotlivé stroje a složitou technologii zpracování obilí. Procházeli jsme mezi patry provoněnými dřevem a starou moukou a nestačili jsme žasnout, jak dokonale naši předkové promysleli celý mlecí proces. Nejprve nám ukázal dřevěné kapsové výtahy neboli kapsáky a spleť šikmých spádových trubek. Mlynář nám vysvětlil, jak tyto výtahy dopravovaly zrno i rozemletý produkt nahoru do vyšších pater, odkud pak samospádem putoval k dalšímu zpracování. Na dřevěných skříních nás zaujaly ručně psané nápisy jako „II ZRNO“ nebo „ŽITNÁ“, které přesně určovaly, která trasa patří kterému druhu obilí. Hned vedle na sloupku visela černobílá fotografie mlynářů v pracovním oděvu, což celé atmosféře dodávalo úžasný osobní rozměr. Dozvěděli jsme se také, jak probíhalo čištění a třídění obilí. Mlynář nám předvedl čisticí stroje, krupicovou reformu i aspiraci se speciálními látkovými filtry a dřevěnými škopky pod výsypkami. Dále nás zavedl k masivním válcovým mlecím stolicím od renomovaných výrobců, kde se zrno drtilo mezi kovovými válci, a k rovinnému vysévači zavěšenému na rákosových tyčích, který pohybem rozděloval namletou směs na mouku, krupici a otruby. Pod stropem jsme si prohlédli i zavěšené náhonové řemenice a transmise, jež dříve roztáčely celý tento složitý mechanismus a pak jsme vystoupali až do nejvyšších pater budovy, přímo pod krov mlýna. Tady, obklopeni masivními dřevěnými trámy a konstrukcemi, jsme viděli horní část technologické trasy — rozměrné kapsové výtahy, dřevěné šachty a řemenice, kde celý mlecí proces po nasypání zrna vlastně začínal. Příjemným překvapením v tomto podkrovním prostoru byla velmi pěkně aranžovaná expozice dobového bydlení a venkovského života. Prohlédli jsme si útulnou světničku vybroušenou do nejmenších detailů: dřevěný stůl prostřený vyšívaným ubrusem a porcelánovým servisem, starobylou bábovkovou formu, zeď zdobenou obrazci a zavěšenou zástěrou či starou lucernou. V přilehlé části pod krovem nechyběla ani historická ložnice se stlanými postelemi, károvanou přehozenou dekou, nočními stolky a milými detaily, jako byl malý plyšový medvídek na dětské židličce či proutěné koše s bylinkami. Zde naše 90 minutová exkurze skončila a tak jsme sestoupili dolů do přízemí, kde mlynáři zaplatili vstupné a koupili si turistickou známku. Dostali jsme také razítko do památníku a potom jsme se s naším průvodcem rozloučili, poděkovali za prohlídku a vrátili se k autu. Vzápětí jsme odjeli do Žítkové, kde jsme si nejprve prohlédli dřevěnou zvoničku, ale o tom již pojednává jiný článek. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy zažili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme zažili atmosféru domu poslední žítkovské bohyně.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/sumice-pipaluv-mlyn​

Historie :

Historické kořeny vodního mlýna na řece Olšavě v Šumicích u Uherského Brodu sahají až do 14. století, kdy je v písemných pramenech zmiňováno existující vrchnostenské vodní dílo. Zdejší poddanský mlýn v průběhu staletí mnohokrát změnil své majitele i podobu. V lánových rejstřících ze druhé poloviny 17. století figuruje mlynář Václav, jehož zařízení disponovalo dvěma složeními a stoupou. Na sklonku 18. století hospodařila na mlýně rodina Jurných, kterou počátkem 19. století vystřídal rod Drgů a následně Cigánků. V druhé polovině 19. století mlýn vlastnili například Schindlerovi či František Jindra. Areál je zřetelně zachycen také na Císařských povinných otiscích stabilního katastru z roku 1828. Zásadní éra rozvoje moderního mlynářství se začala psát na počátku 20. století, kdy objekt získal mlynář Drahomír Pípal. Když stavení v roce 1925 postihl ničivý požár, nechal ho majitel kompletně obnovit a začal s postupnou technologickou modernizací. Původní vodní kola na svrchní vodu byla nahrazena dvěma výkonnými Francisovými turbínami a v roce 1937 prošel objekt rozsáhlou přestavbou na moderní třípatrový válcový mlýn. Mechanický pohon zajišťovala soustava transmisí, náhonových řemenů a kapsových výtahů, které spolehlivě rozváděly zpracovávané zrno i namleté produkty mezi jednotlivými patry. Konec mlecího provozu přinesla druhá polovina 50. let 20. století, kdy bylo mletí obilí definitivně ukončeno. Díky obětavé péči potomků rodiny Pípalovy se však celý stavitelský i technologický komplex dochoval v mimořádně intaktním a autentickém stavu bez pozdějších necitlivých přestaveb. V roce 2012 byl Pípalův mlýn prohlášen nemovitou kulturní památkou České republiky. Dnes toto jedinečné technické muzeum nabízí návštěvníkům možnost prohlédnout si nejen kompletně zachované mlynářské stroje, ale i dobovou šalandu pro chasníky a autentické expozice života mlynářské rodiny z první poloviny 20. století.

Historie čerpána z webu

https://www.vodnimlyny.cz

https://www.slovacko.cz

Pípalův vodní mlýn Šumice je držitelem turistické známky č.2898.

https://turisticke-znamky.cz