Úvod

Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že je absolutně nemožné poznat je všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv. Proto jsme do tohoto velikého jihomoravského města přijeli tolikrát, že by to člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Poměrně často jsme také v Brně zahajovali jarní turistickou sezonu a učinili jsme tak rovněž v roce 2026. První březnový den ráno jsme naší červenou škodovkou odjeli z domu pod Fakultní nemocnici Olomouc, kde jsme povoz odložili a počkali pár minut na žlutý autobus, kterým  jsme se pohodlně přesunuli do Brna. U hotelu Grand jsme vystoupili a vyrazili do centra. Cestou jsme se zastavili v kavárně Aida, kde jsme si dali cappucina s výbornými zákusky a pak jsme již zamířili na náměstí Svobody, kde jsme se seznámili se zdejšími památkami. Náměstí dříve neslo názvy jako Dolní trh, Grosser Platz a Velké náměstí. Vzniklo ve 13. století na místě křížení tří obchodních cest a získalo tak zhruba trojúhelníkový tvar. V dobách středověku si zde bohatí měšťané a šlechtici budovali domy, díky čemuž význam náměstí rostl.

Brno – náměstí Svobody – Kleinův palác

Obhlídku jsme započali u Kleinova paláce, který byl vystavěn v letech 1847 – 1848 na místě staršího domu, zvaného U zlaté koule. Nechal si jej postavit člen podnikatelské rodiny Franz Klein podle projektu architekta Ludwiga Förstera a tak jsme mohli obdivovat měšťanský dům s výraznými litinovými prvky a arkýři, které zpodobňovaly hlavní obchodní artikl rodiny Kleinů železo. V držení rodiny byl dům až do roku 1904, kdy jej koupil továrník Karel Buchta, který proslul jako výrobce hudebních nástrojů. Jeho potomkům patřil palác do roku 1945 a o čtyři léta později přešel do majetku města Brna. V průběhu následujících desetiletí budova degradovala působením různých organizací, které příčkami rozdělily velké místnosti a kvůli kterým dům ztratil obytnou funkci. V roce 1994 palác převzala společnost Crédit Lyonnais Bank Praha, která jej v letech 1995 až 1997 kompletně zrekonstruovala. V době naší návštěvy v paláci sídlila banka, několik obchodů, knihovna, brněnská pobočka České advokátní komory a v podkroví se nacházely patrové apartmány.

Brno – náměstí Svobody – dům pánů z Lipé

Pak jsme se posunuli o pár metrů dál a na stejné straně náměstí jsme si prohlédli palác Pánů z Lipé, který byl postaven na místě gotického domu, zbořeného na konci 16. století. Brněnský měšťan Kryštof Schwanz na jeho místě nechal italským renesančním stavitelem Antonio Gabrim postavit nový palác s válcovými arkýři a kamennými reliéfy, zachycující výjevy ze starověké mytologie, biblické příběhy, postavy evropského středověku nebo pracovní náměty, především vinobraní. Jeden z nejbohatších brněnských měšťanů Kryštof Schwanz zde provozoval velkoobchod vínem a proto jsme na celé fasádě viděli bohaté ornamenty vinné révy. Po smrti Kryštofa Schwanze v roce 1601 se vystřídalo několik majitelů a v roce 1831 byla v přízemí domu otevřena Höfferovská kavárna. Sídlil zde také katastrální úřad. Mezi lety 1880 - 1895 palác vlastnil obchodník s koloniálním zbožím Franz Komarek, který v roce 1882 nechal upravit uliční průčelí a zvýšit arkýřová okna. V roce 1913 palác koupila společnost „Ústřední svaz českých hospodářských společenstev v markrabství moravském v Brně“. Poté však palác chátral. Po vzniku Československé republiky se zřejmě v důsledku protirakouských nálad začala stavba označovat jako „dům pánů z Lipé“, i když jejich rod nemá se současnou stavbou nic společného.  V letech 1937–1938 bylo průčelí upraveno, ale během osvobozování Brna v dubnu 1945 byl dům značně poškozen. Pak několik let sloužil jako sklad sousedního obchodního domu Rozkvět. Když jej koupila firma Unistav, tak v roce 2000 zahájila jeho kompletní obnovu, při které byl celý podsklepen a zastřešen dvůr. Při současně vedeném archeologickém průzkumu byly na místě nalezeny zbytky domu postaveného mezi lety 1243–1260, který na konci 13. století vyhořel. Od roku 2006 je majitelem paláce, který slouží komerčním a kulturním potřebám, společnost DPL real Radima Jančury. V přízemí se nachází kulturní a informační centrum. V nejvyšším poschodí je zpřístupněna vyhlídka na město.

Brno – náměstí Svobody – dům U Čtyř mamlasů

Potom jsme si na protější straně náměstí prohlédli dům nadace Valentina Gerstbauera, lidově označovaný jako dům U Čtyř mamlasů. Novorenesanční měšťanský dům s arkádovými chodbami ve všech patrech a s pasáží v přízemí byl postaven v letech 1899 - 1902 podle návrhu Germana Wanderleye pro nadaci Valentina Gerstbauera. Svůj lidový název získal podle čtyř obřích soch atlantů, kteří podpírají pilíře v průčelí domu. Zaujal nás jejich dost specifický výraz, neboť vypadali velmi unaveně až rezignovaně, což Brňany v minulosti inspirovalo k tomu, aby jim začali říkat „mamlasové“. Sochy stvořil sochař Johann Eduard Tomola. Když byl dům dokončen, vzbudil mezi konzervativními měšťany docela poprask. Tehdejší kritici považovali sochy za příliš masivní, nevkusné a „přehnaně svalnaté“ pro centrum města. Časem se ale z kritizovaného objektu stal jeden z nejpopulárnějších orientačních bodů v Brně. V přízemí polyfunkčního domu jsme našli obchody a pasáž, v horních patrech se pak nacházely byty a kanceláře. Dlouhá léta byla v přízemí vyhlášená prodejna cukrovinek a kávy, což mu dodávalo specifickou atmosféru.

Brno – náměstí Svobody - obchodní dům Omega

Pak jsme si prohlédli sousední obchodní dům Omega. který měl naprosto odlišný vzhled, neboť vznikl až v roce 2006. Před stavbou Omegy zde dlouhá léta byla jen prázdná proluka po domě s nábytkem, vybombardovaném za 2. světové války a tak se tomuto místu říkalo „brněnská díra“. Mezi historickými domy uprostřed náměstí Svobody v Brně působil moderní dům architektonického studia Kuba & Pilař architekti opravdu výrazně. Fasáda domu se totiž skládala z rytmizovaného schématu zelených čtverců a vertikálně situovaných obdélníků, vsazeného do nepravidelného okenního rastru. Skleněné části byly navíc často nasvětleny škálou barev, jejichž přechody plynuly v pozvolné sekvenci. V šestipodlažní obchodním centru jsme narazili na různé obchody, restaurace a ve vyšších patrech se pak nacházely byty. Podobně jako u brněnského orloje nebo jezdecké sochy na Moravském náměstí, i Omega si musela své místo v srdcích zdejších obyvatel vybojovat.

Brno – náměstí Svobody – Herringův palác

O kousek níže jsme shlédli městský palác rodiny von Herring - Frankensdorf, jenž vznikl přestavbou staršího objektu podle návrhů vídeňského architekta Ludwiga von Förstera mezi lety 1843 - 1844. Prvním historicky spolehlivě doloženým majitelem domu byl městský rychtář Jan z Rohru a později měl mnoho různých vlastníků. Z těch nejzajímavějších to byli od roku 1633  premonstráti nebo od 18. století Dietrichštejnové. Palác měl tehdy 14 pokojů, dvě kuchyně, dva obchody, v zadním traktu se nacházely konírny a místo pro umístění kočárů. Svůj současný název dostal po klasicistní přestavbě ve 40. letech 19. století, kterou si objednal Jan Arnošt Herring, zakladatel obce Zastávka a stejnojmenné důlní společnosti na Rosicku. Koncem 20. let minulého století Herringovi dědicové dům prodali České eskomptní bance a od roku 1948 objekt přešel do vlastnictví města. V letech 1997 - 1998 probíhal v objektu a okolí záchranný archeologický výzkum. V době naší návštěvy v paláci sídlilo brněnské odborné pracoviště Národního památkového ústavu, takže jsme se dovnitř nedostali.

Brno – náměstí Svobody – bývalý kostel sv. Mikuláše

Další objekt na náměstí jsme již vidět nemohli, protože byl zbořen a na jeho místě jsme našli pouze vyznačený půdorys. Kostel sv. Mikuláše vznikl na Dolním trhu jako centrum kolonistů přišlých do Brna na počátku 13. století a mluvících románskými jazyky. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1231 v listině olomouckého biskupa Roberta. Od roku 1261 byl potvrzen papežem Alexandrem IV. jako filiální kostel sv. Jakuba a podléhal jeho správě. Neměl však právo křtu a pohřbu. V roce 1425 tento vztah potvrdil také olomoucký biskup Jan. Dne 5. 10. 1585 mu byla při celkové opravě osazena nová věžička a byl znovu vysvěcen. V roce 1622 převzali kostelík brněnští jezuiti pro svou katechezi v české řeči. V roce 1760 byl za podpory brněnských obchodníků opět opraven a doplněn věží. V roce 1785 se už o něm uvažovalo jako o možné náhradě za tehdy vyhořelou Redutu, ale k tomu nikdy nedošlo. Rok poté však byl odsvěcen a předán vojenské správě jako skladiště v sousedství městské váhy, přeměněné od konce 20. let 18. století na hlavní městskou strážnici. V roce 1869 byl prodán městu Brnu a následujíc rok byl zbořen.

Brno – náměstí Svobody – Skácelova kašna

Další naše kroky vedly do spodní části náměstí, kde se nacházela kašna o průměru 15 metrů, pojmenovaná po básníku Skácelovi. Vodní prvek byl doplněn roštem, na němž jsme si přečetli některé básníkovi verše s tematikou vody. Byla postavena podle návrhu architektonického studia Ateliér Kuba a Pilař roku 2006, kteří jí naordinovali hodinový program neboli cyklus deseti režimů, které se střídaly po šesti minutách. Střed fontány tvořil metr vysoký válec o průměru pět metrů, který umožňoval spustit několik obrazců, od klidné hladiny zrcadlící náměstí, přes vodu čeřenou bublinami, hladinu tiše přetékající přes kraj až po trysky stříkající stabilně nebo přerušovaně do metrové výše. Program fungoval vždy tři hodiny dopoledne a tři hodiny odpoledne, pak se vypínal a voda jen přetékala, ale my jsme nic z toho neviděli. V zimních měsících byla fontána totiž nefunkční.

Brno – náměstí Svobody – palác Říkovských z Dobrčic

Pak jsme se otočili a na nároží ulice Kobližná a náměstí Svobody jsme si prohlédli dům Říkovských z Dobrčic, známý také jako Schrattenbachův palác, který vznikl postupným spojováním a přestavbou několika starších domů. Svoji vrcholně barokní podobu získal kolem roku 1735, kdy si ho jako reprezentativní sídlo nechal přestavět olomoucký kanovník Zikmund hrabě ze Schrattenbachu. Projekt byl připisován architektu Christianu Alexanderu Oedtlovi, který v Brně zanechal výraznou stopu. Na fasádě nás na první pohled zaujal bohatě zdobený portál se sochami a balkonem. Nad vchodem jsme pak našli erb rodu Schrattenbachů. V prosinci 1767, kdy v domě bydlel zemský hejtman František Antonín Schrattenbach, se zde ubytoval tehdy jedenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart se svým otcem a sestrou, když prchali z Vídně před epidemií neštovic. Na památku této události jsme na budově našli pamětní desku. Název palác Říkovských z Dobrčic se používal proto, že tento šlechtický rod budovu vlastnil v 19. století, než ji odkoupilo město pro úřední účely. Od roku 1950 v budově sídlí ústřední knihovna Knihovny Jiřího Mahena.

Brno – náměstí Svobody – Morový sloup

Následně jsme přišli k Morovému sloupu, jenž byl postaven v letech 1679 - 1683 na památku rozsáhlé morové epidemie, která město tehdy sužovala. Brzy nato se ale na stavbě začaly projevovat statické poruchy, a tak musel být sloup až do roku 1689 opravován. Dočetli jsme se, že se na výzdobě sloupu podílelo hned několik umělců. Socha Panny Marie s Ježíškem, umístěná na vrcholu sloupu se stala dílem Ferdinanda Pfaundlera, stejně jako svatá Rozálie v grottě a rovněž rostlinný dekor na postamentu. V rozích podstavce jsme pak našli čtyři sochy světců, jež představovaly svatého Šebestiána, Rocha, Karla Boromejského a Františka Xaverského. Prací na těchto sochách byli pověřeni Baltasar Frobel a Jan Kašpar Pröbstl. Konkrétní podíl těchto sochařů se ale díky mnoha opravám s doplňkům nedalo spolehlivě určit. Pröbstl vytvořil také kartuše s andílky na podstavci sloupu. Sloup se nám moc líbil, možná i proto, že v roce 2006 proběhla jeho rekonstrukce, která souvisela s opravami celého náměstí.

Brno – náměstí Svobody – Dům Moravské banky

Další naše kroky vedly k budově Komerční banky, na jejímž místě stály ve středověku dva měšťanské domy, které zakoupil Lev Vilém z Kounic a na jejich místě postavil v letech 1654 - 1655 dvoupatrový palác se sedlovou střechou s vikýři, zakončenou valbami po stranách. Počátkem 18. století byl tento palác stavebně upraven a zvýšením druhého patra doznala změn i jeho celková hmota. V 19. století byly přízemní místnosti paláce využívány jako strážnice gardových pluků a část prostor sloužila i k obchodním účelům. Na nádvoří se studnami z původních dvou domů vznikla přístavba. V průběhu téměř dvou století existence paláce byla patra paláce využívána pro honosné residenční účely a prostory hostily řadu významných návštěv a událostí, např. návštěvu císaře Josefa II. Dům byl také sídlem zednářské lóže v Brně, hostil návštěvu rakouského polního maršála Ernsta Gideona von Laudon, nebo Napoleonova maršála Joachima Murata. V zimě roku 1806 byl v budově dočasně zřízen vojenský lazaret a v roce 1858 zde bylo umístěno celkem 6 tříd gymnázia, kterému kapacitně nestačily prostory na nároží České a Středovy ulice. V 19. století Kounicův palác už neplnil své původní poslání a chátral. Byl zbourán a na jeho místě byl v letech 1868 - 1869 vystavěn nový třípatrový objekt, jenž byl v roce 1923 odkoupen akciovou společností Moravská agrární a průmyslová banka v Brně. Nový majitel potřeboval větší prostory a tak nechal v budovu zbourat. Na jejím místě v letech 1929 – 1930 vznikl už třetí dům, tentokrát ve funkcionalistickém stylu, který postavila brněnská firma Stanislava Neděly a Antonína Müllera. Po druhé světové válce byla budova vedena pod správou Živnostenské banky, poté až do počátku 90. let Státní banky Československé. Zásadní proměna proběhla v 70. letech 20. století, kdy byla zrušena funkce obchodní pasáže a také v letech 1981–1982, kdy se vzhled výrazněji odklonil od podstaty původního architektonického záměru. Řešení vycházející z originální nezaměnitelné koncepce bylo rehabilitováno při obnově budovy pod správou Komerční banky v letech 1993–1996 při současném respektování nových technologií. Dílčí užitkové úpravy budovy banky pak probíhaly i v době naší návštěvy.

Brno – náměstí Svobody – orloj

Od banky jsme se vrátili k orloji, kolem něhož jsme předtím pouze prošli, protože byl obklopen davy lidí. Černá kamenná plastika ve tvaru projektilu s hodinovým strojem uvnitř, totiž každý den v 11.00 hodin vypouštěla kuličku v barvách Brna i jiných různých grafických úpravách a hrála zvonkohru. Během toho kulička projížděla škvírami a narážela do jmen účastníků švédského obléhání Brna. Orloj netradičního tvaru, kterým nám připomínal mužský penis nebo vibrátor, vytvořili sochaři Oldřich Rujbr a Petr Kameník. Jejich šest metrů vysoké dílo z černé žuly bylo slavnostně odhaleno v září 2010. Dočetli jsme se, že hodiny jsou koordinovány podle signálu z Frankfurtu a čas je zobrazován otáčením nejvyšších kamenných dílů. Celá špice se otočí kolem své osy za minutu a je na ní ostrý hranol, který slouží jako ukazatel sekund. Nejvyšší skleněný díl se otočí jednou za hodinu a slouží jako ukazatel minut. Číslice ciferníku se otočí jednou za 12 hodin. Každou celou hodinu stroj krátce zazvoní.

Brno – Papilonia – Motýlí dům

Když jsme si orloj vyfotili a prohlédli, zamířil jsme do Panské ulice, kde se uvnitř pasáže jednoho z domů nacházela Papilonia neboli jeden z motýlích domů, rozesetých po celé české zemi. Vznikl roku 2020 v prostorách obchodního centra Rozkvět, do jehož pasáže jsme vstoupili po průzkumu památek na náměstí Svobody a vzápětí jsme přišli ke dveřím do Papilonie. Vešli jsme dovnitř, v pokladně předložili vstupenky, kterými jsme se potěšili při rozbalování vánočních dárků a koupili jsme si turistickou známku. Pak jsme si odložili oblečení a věci do skříňky, a nechali si jen trička. Hned po vstupu do expozice jsme totiž na vlastní kůži pocítili vysokou vlhkost a teplotu kolem 30 °C, kterou motýli ke svému životu potřebovali. Křehcí letci totiž z deštných pralesů Amazonie, Afriky i Asie. Vlhkost nebyla ze začátku příjemná, ale časem jsme si zvykli, stejně jako čočka fotoaparátu, která se stále mlžila, než se i ona aklimatizovala. Prostředí se nám moc líbilo, protože motýlí pobočka v Brně byla navržena s důrazem na estetiku a její interiér nám připomínal karibskou džungli.

Během procházky jsme se museli dívat pod nohy, neboť někteří motýli odpočívali přímo na podlaze a rozhodně jsme nechtěli některého krasavce zašlápnout. Dalším důvodem byly nezbedné křepelky čínské, které zběsile pobíhali džunglí, přičemž tito malí hrabaví ptáci vydávali specifický zvuk. Okružní cestička v přízemí domu vedle kolem hustého porostu tropických rostlin, palem, kapradin a půvabných jezírek, které vytvářejí přirozený úkryt pro motýly. Vodní plochy jsme snadno překonali po dřevěných lávkách, jež se nám velmi líbily Jednou ze zajímavostí motýlího domu byl prosklený inkubátor, který jsme potkali na cestě džunglí. Bohužel jsme neměli štěstí, takže jsme na vlastní oči neviděli, jak se motýl klube z kukly. Na několika místech expozice jsme narazili na misky s ovocem, kde jsme pozorovali motýly, jak svými sosáčky pili nektar z nakrájeného ovoce. Byla to uklidňující podívaná, kterou jsme v české přírodě asi nikdy pořádně nezažili. V přízemí jsme se setkali s několika motýli, kteří posedávali na různých místech, ale nejvíce jsme jich viděli poté, co jsme po schodech vystoupali do prvního patra.

Z úzkého balkonu jsme se kochali pohledem na spodní část domu a hlavně jsme pod stropem našli desítky exemplářů, jimž se u zářivek líbilo asi nejvíce. Na stěnách se nacházely popisky, na nichž jsme se seznámili s druhy motýlů, kteří zde žili. Jednoznačně nejkrásnější byl Morpho peleides ze Střední a Jižní Ameriky, jehož modrá barva nebyla způsobena pigmentem, ale lomem světla na mikroskopických šupinkách křídel. Když letěl, jeho křídla zářila neuvěřitelnou metalickou modří, jakmile si ale sedl a křídla zavřel, uviděli jsme hnědou barvu s velkými oky, která měla vystrašit predátory. Dalším krasavcem byl Idea leuconoe, jenž získal přezdívku papírový drak nebo rýžový papír. Měl velká bílá křídla s výrazným černým žilkováním, létal velmi pomalu a ladně, skoro jako by se vznášel, takže se skvěle fotil. Navíc byl velmi nebojácný a často si sedal na lidi. Nepřehlédnutelný byl Papilio Thoas, jehož křídla byla sytě černá s výrazným, širokým jasně žlutým pruhem, který se táhl středem a na okrajích jsme viděli řadu žlutých skvrnek.

Stejně jako naši čeští otakárci, i Papilio thoas měl na spodním okraji křídel dlouhé, štíhlé ocásky, které mu dodávají na vznešenosti. V neposlední řadě nás zaujal Parides arcas ze Střední a Jižní Ameriky, sametově černý motýl s býlími a červenými skvrnami, jimiž v přírodě oznamuje ptákům, aby ho nejedli. Jeho tělo totiž obsahuje toxiny z rostlin, kterými se živila jeho housenka. Motýlů zde poletovalo mnohem více druhů a o žádném z nich jsme nemohli tvrdit, že by se nám nelíbil. Spíše naopak, jeden byl hezčí než druhý a oči jsme na nich mohli nechat ! Po asi 10 minutách jsme sešli dolů a ještě jednou jsme se prošli přízemím. V jednu chvíli se nám podařilo získat náklonnost jednoho motýla, který se nám posadil na dlaň ruky a společně jsme se pak prošli po spodní části domu. Pak jsme ho opatrně odložili na palmu a opustili tropický areál. U pokladny jsme si vzali věci ze skříňky, vyšli ven a pasáží jsme se vydali k další místní atrakci. Jednalo se o muzeum iluzí Absurdia, které bylo otevřeno v červnu 2025 a nabízelo zážitky zcela jiného druhu.

Brno – Absurdia – muzeum iluzí

Když jsme přišli ke vchodu do Absurdie, v pokladně jsme předložili vstupenky, kterými jsme se rovněž potěšili při rozbalování vánočních dárků a koupili si turistickou známku. Pak jsme si odložili oblečení s batohem do skříňky a ponořili se do světa iluzí. Začali jsme v ústřední chodbě, plné trickart prvků, kde jsme podstoupili souboj se žralokem a utíkali před dinosaurem. Adrenalin jsme vyměnili za uklidňující chvíle s roztomilým medvídkem či hrátkami kočkou a potom jsme se nechali zavřít do sklenice, kterou se chystal uchopit krab. Dále jsme balancovali na hraně římsy, vysoko nad ostatními brněnskými budovami a když jsme vše ve zdraví přežili, na protější straně chodby nás málem spolkla žába. Poté jsme vstoupili do prvních místností s iluzemi, kde jsme se si vyzkoušeli nepochopitelný průchod tyčky výřezem v desce, prohlédli si měnící hlavu dinosaura a nechali se zmást točícími se kruhy či elipsami. Nejvíce se nám však líbila absurdní židle, kde se díky deformované perspektivě zdálo, že jeden z nás byl obrovský, zatímco druhý vedle vypadal jako trpaslík.

Následoval další útek před dinosaurem a pokus o zdravou schizofrenii rozdělením našich osob na dvě. Pak jsme se přesunuli do další části, kde jsme pouze minuli pohovku, kterou obsadili jiní návštěvníci. Nebo byl jen jeden ? Každopádně měli hlavu na jedné straně a nohy o metr dál na druhé straně, přičemž uprostřed mezi nimi nebylo vůbec nic, jen prázdno. Potom jsme pohlédli do třech nekonečných tunelů, tvořenými dlouhými trubicemi různých tvarů. Když jsme pohlédli do čtvercového tubusu, uviděli jsme geometrickou chodbu, která vypadala, že vede kilometry hluboko do země nebo do zdi. Do trojúhelníkové trubice jsme strčili ruku a pak jsme viděli, jak se naše maličkosti roztříštily do dokonalé hvězdice nebo hexagonálního vzoru. Poslední šestihranná trubice vytvářela nejkomplexnější strukturu a připomínala včelí plástev ze světla. Jelikož jsme se během těchto zážitků trochu zpotili, přivítali jsme mírné osvěžení v podobě spršky vody ze sloního chobotu a pak jsme vstoupili do zvláštní místnosti, plné zrcadel, která naše nedokonalé postavy mnohonásobně znásobovala a posouvala do nekonečného prostoru.

Následně jsme vstoupili do potemnělé místnosti s modrým nápisem Absurdia, ale po chvilce se světlo změnilo a viděli jsme jiné obrázky. Potom jsme se vrátili do chodby a vkročili do obýváku vzhůru nohama, kde byl nábytek, stůl, gauč, skříně připevněn ke stropu. Na fotce to pak vypadalo, že jsme levitovali nebo chodili po stropě jako Spiderman. Potom jsme odešli do místnostní na opačné straně chodby, kde jsme si vyzkoušeli podivnou lavici, nahlédli do nekonečné hloubky suterénu a světelných děr. Dále jsme si u stolu zahráli karty, vyzkoušeli seskok s deštníkem a zkoumali iluzivní obrazce na stěnách. Jednu z největších zdejších atraktivit, kterou byla maskovací stěna, jsme si nevyzkoušeli, neboť nám nepřipadla zajímavá a nechtělo se nám oblékat příslušná maskovací oděv. Naopak jsme byli nadšeni z knihovny a pohledu do hlubokých polic, které díky soustavě zrcadel vypadaly, že sahaly desítky metrů do země nebo do dálky. Pak jsme se přesunuli do poslední části muzea, kde jsme ve velké tmavé místnosti viděli hru světelných efektů a iluzí. Na chvíli jsme se ocitli na Měsíci, vešli do světelných dveří a vyfotili se u brněnského srdíčka.

Brno – kostel sv. Jakuba

Zde naše exkurze do světa iluzí skončila. Na chodbě jsme si vyzvedli věci, pasáží prošli na náměstí Svobody a pak jsme zamířili ke kostelu sv. Jakuba, jenž byl založen pro potřebu německých a vlámských kolonistů na počátku 13. století. Ihned po svém vzniku byl obklopen hřbitovem, ale když jsme ke svatostánku přišli, nemohli jsme se po něm projít, protože byl v roce 1784 zrušen. Některé náhrobky a exhumované ostatky mrtvých byly přeneseny do podzemní chrámové krypty nebo umístěno v kněžišti kostela, ale ty jsme viděli až při pozdějších návštěvách Brna. Kostel sv. Jakuba ve své historii prošel několika přestavbami, přičemž my jsme jej viděli v podobě, kterou získal v rámci regotizace na konci 19. století. Tato přestavba z kostela odstranila barokní nánosy, aby mu vrátila jeho čistou středověkou tvář. Nejprve jsme se věnovali průčelí stavby, jemuž dominovala 92 metrů vysoká hranolová věž, která svoji výškou výrazně přesahovala všechny okolní stavby. Věž byla zakončena renesanční helmicí z konce 16. století, pod kterou se nacházelo zvonicové patro s okny a ciferníkovými hodinami.

Další okna jsme pak spatřili o patro níže, vedle kterých nám padly do oka fiály, štíhlé čtyřboké jehlany, posázené kraby a ukončené křížovou kytkou. Když jsme se zaměřili na střed věže s úzkým oknem ve tvaru střílny, na konci gotického oblouku jsme uviděli neslušného mužíčka. Vztahovala se k němu známá brněnská pověst, podle níž se vrchnosti nahoře na Petrově a dole u Jakuba nikdy neměly moc rády. Oba kostely se stavěly současně. Na Petrově měli více peněz, u Jakuba zase lepšího mistra stavitele, který dříve pracoval v cizině a svému řemeslu dobře rozuměl. Byl prý také velký šprýmař, kterého si oblíbili nejen jeho pomocníci, ale také brněnští měšťané. Stavba na Petrově se opožďovala. Dole ve městě si tropili žerty, že jakubský kostel bude dávno hotov, než na Petrově vůbec něco postaví. To Petrovské velmi nahněvalo a protože měli větší moc, postarali se o to, že kameník od Jakuba musel zanechat práce a město opustit. Jen s těžkým srdcem mu to dole ve městě oznamovali.

Náš mistr slíbil, že odejde, ale požádal o to, aby mohl dokončit to jediné okno, na kterém zrovna pracoval. Když se tak stalo a okno odkryl, všichni byli překvapeni, neboť se mistr kameník těm na Petrově dokonale pomstil. Nad oknem, kde se sbíhaly oblouky, vystrkoval malý mužíček svůj holý zadek vystrkuje na ty nahoře, kteří ho z města vyhnali. Při bližším pohled jsme zjistili, že v okně nebyl jen jeden mužíček, nýbrž dvě postavy. Neslušný mužíček byl totiž vytesán v družném objetí s neslušnou ženuškou. Následně jsme se věnovali zbytku průčelí. Nalevo byla k věži připojena schodišťová věž lemována opěráky a napravo jsme spařili misijní kříž. V přízemí jsme našli vysoký, plasticky zvýrazněný a bohatě profilovaný vchod, ale dovnitř jsme nešli. Místo toho jsme se vydali na obchůzku kolem svatostánku, jehož loď členilo 24 monumentálních oken, vysokých 13 metrů. Okna při nedávné rekonstrukci v letech 2021 – 2024 získala plamínkový dekor a nové vitráže, které na slunci vytvářely v interiéru barevnou hru světel.

Exteriér kostela dříve zdobilo několik přístaveb a bočních kaplí, ale v letech 1871 – 1879 je architekt Heinricha Ferstel nechal odstranit, stejně jako barokní oltáře a další doplňky z 18. století, které tehdy odborníci považovali za nepatřičné. Cílem bylo očistit stavbu až na její gotické jádro a proto na nás svatostánek bez barokních kudrlinek působil přísně a vertikálně. Ohromil nás pravidelný rytmus mohutných opěrných pilířů, které byly zakončeny fiálami a křížovými kyticemi. Na okrajích opěráků jsme si všimli funkčních i estetických chrličů v podobě zvířecích monster, které odváděly vodu ze střechy. Pak jsme již přišli k presbytáři, jenž měl tvar poloviny osmiúhelníku a byl o něco užší a nižší než hlavní loď kostela, což bylo typické pro středověkou hierarchii kněžiště. Jednotlivé plochy presbytáře oddělovaly opěráky, nad nimiž se nacházela už jen korunní římsa, zdobená motivem otevřeného květu po celém svém obvodu. Stěny presbytáře byly děleny dvěma podlouhlými okny, vysokými téměř od stropu až k zemi, jež byly rozděleny na tři stejně úzké části a zdobeny trojlisty.

Okna od sebe oddělovala jednoduchá přípora zakončena fiálou s podobným zdobením jako měl opěrák s absencí chrličů. Takto se to opakovalo v každé ze tří stěn presbytáře. Na druhé straně lodi jsme narazili na kapli a sakristii. Kaple měla plamínkový dekor, nad kterým se nacházelo atypicky kruhové okno, zatímco sakristie byla větší a měla více ornamentálních zdobení na fasádě. Průčelí sakristie bylo ohraničeno fiálami s křížovou kytkou. Dalším výrazným prvkem byl velký vimperk s kraby a křížovou kyticí na samém vrcholu. Tam, kam nezasahoval neboli vimperk trojúhelníkový štít nad oknem, byla sakristie lemována atikou. Právě v přípravně kněžích se dříve nacházelo Pilgramovo unikátní točité schodiště s krouženou klenbou, které však bylo bohužel v 19. století strženo. Pak jsme již přišli ke schodišťové věžičce na boku hranolové věže a znovu jsme tak stanuli u přední části kostela, čímž jsme dokončili jeho obchůzku.

Vzápětí jsme nádherným vchodem vstoupili do jeho útrob, abychom se seznámili i s jeho interiérem. Za vstupní předsíní se nám otevřel pohled do monumentální lodi, krásnou výzdobou a mnoha zajímavými prvky. Postupně jsme shlédli několik bočních oltářů z poloviny 18. století, mezi něž patřil oltář Krista v žaláři se sochou tohoto světce, Panny Marie a sv. Jana Evangelisty. Dále jsme viděli oltář Nanebevzetí Panny Marie, oltář sv. Josefa či oltář Nejsvětější Trojice se sochami sv. Jáchyma, sv. Anny a Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Na druhé straně jsme našli oltář Čtrnácti sv. Pomocníků se sochou Piety, oltář Poslední večeře Páně se sochou Krista Krále, oltář sv. Jana Nepomuckého se sochou Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Všechny oltáře pak doplňovaly obrazy svatých výjevů a světců, které visely také na dalších místech interiéru. Mezi oltáři jsme narazili na kapli Panny Marie Bolestné, která byla původně Pilgramovou předsíni, v níž bylo umístěno dřevěné Ukřižování z poslední čtvrtiny 13. století a dvojice desek na památku obětí obyvatel města za 2. světové války.

Na hlavním novogotickém oltáři, vytvořeném v 19. století z různobarevných mramorů, jsme shlédli pískovcové sochy Kalvárie, sv. Cyrila a sv. Metoděje a pod vrcholovým baldachýnem naším očím neunikl sv. Jakub. Líbila se nám renesanční kazatelna s kamenným schodištěm z roku 1526, která byla zdobena reliéfy Narození Páně, Kázání Krista v chrámu a Zjevení Krista na hoře Tábor.  Pod nimi se nacházely epitafní kartuše s erbem Kulmana Eignera, jeho manželky Margarethy a syna Pavla. Na stupňovité barokní stříšce jsme po obvodu spatřili sošky evangelistů, sv. Jana Křtitele, sv. Jakuba, zatímco vrchol obsadil Kristus Spasitel. V kostele volně stála barokní socha sv. Jana Nepomuckého od Mathiase Thomasbergera z 3. čtvrtiny 18. století, dále novodobé sochy sv. Judy Tadeáše, sv. Antonína Paduánského a sv. Alžběty. Na konzolách v chórovém ochozu jsme spatřili dvanáct soch apoštolů z konce 70. let 19. století a pozdně gotická socha Krista Spasitele z poloviny 15. století. Na hudební kruchtě jsme viděli varhanní stroj z šedesátých let 19. století se sochařskou a řezbářskou výzdobou prospektu od Antonína Rigy.

Pod kůrem jsme nemohli přehlédnout dvě novogotické zpovědnice a stejný počet barokních se sousošími Krista s Máří Magdalenou a sv. Pavla se setníkem. Hodně času jsme strávili v presbytáři, kde stála mramorová křtitelnice z dvacátých let 16. století s výraznou kamenickou značkou Merta Hübla, jejíž současnou kompozici s bronzovými reliéfy od brněnského malíře Richarda Bruna dotvořil v roce 1965 Bohuslav Fuchs. Za hlavním oltářem jsme našli mohutný náhrobek Louise Raduita de Souches z let 1718 – 1727 s bronzovou sochou maršála a kartuší, na níž jsme si přečetli německy psaný text, oslavující jeho život a činy. Byl to majitel jevišovického panství a jeden z nejschopnějších vojevůdců třicetileté války, který v roce 1645 ubránil Brno proti obrovské přesile Švédů. Naproti náhrobku jsme spatřili bronzový korpus Krista a po stranách stály sochy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty z pobronzovaného vápence. Veškerá sochařská výzdoba byla původně součástí vlastní pohřební kaple, přistavěné k jižní stěně chóru a zbořené při regotizaci.

Kolem obvodové zdi presbytáře nás velmi zaujaly heraldické náhrobky a epitafy s aliančními erby. Postupně jsme si prohlédli náhrobky Brem-Seisenegger von Tarnowitz a Čertů z první čtvrtiny 17. století, Jana Jiřího Metzburga, Adama Ottona Danzera, Šebestiána Sutora z Buchscheimu, jeho ženy Doroty a dcery Kateřiny, Floriána Pravětického z Radvanova a Barbory Střelické ze Střelic, Karla Antonína z Heldenreichu, epitaf Anny Marie Cetrysové z Kynšperku a syna Jana Haugvice z Biskupic, náhrobník Šimona Aloise Fischera a manželky Doroty od Jana Kašpara Pröbstla či Jindřicha Nasse, který byl volně postaven vedle oltáře Ecce Homo. Na klenbě presbytáře jsme obdivovali malované znaky města Brna s letopočtem 1526 a alianční královské znaky Ludvíka Jagellonského a Marie Habsburské. Dále se na stropě nacházely různé letopočty, které v historii kostela hrály důležitou roli. Ve svornících jsme spatřili mistrovské značky stavitele Johanna Starpedela, zedníka Pietra Gabriho, kameníka Antonia Silvy, cechovní znamení, znak Brna, erb Hanuše Haugvice z Biskupic a monogramy brněnských měšťanů. Když jsme si vše prohlédli, pomalým krokem jsme zamířili pod hudební kůr, kde jsme si u průvodce, jehož služby jsme ovšem nevyužili, koupili turistickou známku.

Brno – muzeum v paláci Šlechtičen

Potom jsme již nádherný svatostánek opustili a vydali se do muzejních expozic v paláci Šlechtičen, který byl postaven v letech 1682 - 1690 ve stylu městského barokního paláce brněnským stavitelem Janem Křtitelem Ernou. Původní jednopatrová budova byla v letech 1790 – 1791 zvýšena o další poschodí a propojena se sousedním Althanským palácem. Palác sloužil jako nadační zařízení pro výchovu opuštěných šlechtických a měšťanských dívek, čímž si zasloužil svůj název. Po americkém náletu na Brno v roce 1944 byl Althanský palác natolik poškozen, že došlo po roce 1948 k jeho demolici a stejný osud hrozil i Paláci šlechtičen. V průběhu padesátých let 20. století se však tuto cennou stavbu podařilo zachránit pro kulturní účely a budovu získalo Moravské zemské muzeum, díky čemuž jsme do něj mohli zavítat i my. Když jsme k němu přišli, otevřeli jsme velké dveře a vstoupili do bývalého průjezdu. Vpravo se nacházela pokladna, kde jsme koupili vstupenky, turistickou známku a odložili si věci do skříňky.

Pak jsme se vydali do protější kaple Očišťování Panny Marie, která vznikla jako duchovní centrum celého ústavu šlechtičen a sloužila výhradně pro modlitby a rozjímání dívek, které v paláci žily a vzdělávaly se. Na klenbě kaple nás ohromila monumentální iluzivní malba, kterou roku 1756 vytvořil Josef Stern. Malíř zde zachytil chvíli, kdy Marie stoupá po vysokých schodech do chrámu, v němž má zůstat až do svého sňatku s Josefem. Dívku doprovázejí její rodiče, u chrámového vstupu ji pak vítá velekněz Zachariáš. Interiéru dominoval hlavní oltář se 110 centimetrů vysokou dřevěnou plastikou Černé madony z konce 17. století. V kapli jsme našli také pár hraček a pak jsme zamířili do vstupní haly, kde nám pracovnice muzea zkontrolovali vstupenky a poslaly nás do vyšších pater. Po schodech jsme vystoupali do druhého poschodí, kde se nacházela expozice Tradiční kultura na Moravě v zrcadle času. Za dveřmi proběhla další kontrola vstupného a pak jsme si prohlédli legendární pluh, kterým v roce 1769  císař Josef II. zoral pole nedaleko Rousínova.

V následující místnosti jsme našli předměty, které v minulých staletích lidé používali k práci doma i na poli. Vzhledem k tomu, že si lidé dříve museli oblečení vyrobit od semínka až po nit, měli doma nástroje na lámání a česání lnu, kolovraty, přesleny či tkalcovské stavy. Dále zde bylo pár různých nádob, formy na perník, sýr, máslo, včelařské úly, řemeslnické nástroje pro zpracování kůží, železa, dřeva či ženský oděv. Předměty pro polní práce zastupovaly kosy, srpy, cepy, rýče, koňský postroj, bič, brány na vláčení pole a další. Na stole uprostřed místnosti mezitím probíhala projekce jídel, které během dne tehdy jedli lidé chudí a panstvo. Následně jsme prozkoumali černou kuchyni s hrnci a lopatami. Na protější stěně viselo pár věcí na přípravu jídel, jako byly míchací metle, šlehače, vařečky či lampy a kahany. Pak jsme shlédli výstavu a vybavení lidských obydlí s malovaným nábytkem, truhlami, skříněmi, kredencem, stoličkou a židlemi. Nejvíce nám líbila pec s peřinami, kde jsme však žádného spícího návštěvníka nenachytali.

V další místnosti jsme se seznámili s životem člověka. Nejprve jsme si prohlédli oděvy a kroje. Ve vitrínách byly také předměty z polních prací, velikonočních svátků a v koutě jsme narazili na místo, kde lehávala matka s dítětem během šestinedělí. Koutnice neměla jen zajistit soukromí, ale především sloužila jako magická bariéra. Měla chránit před zlými silami, uhranutím, divoženkami nebo zlým okem cizích návštěvníků. Rodička v koutě nesměla po dobu šesti týdnů opustit dům a nesměla vykonávat těžkou práci. Pak jsme si prohlédli pár hraček a dětského oblečení, po nichž přišla na řadu výstavka kraslic a pak jsme se přesunuli k dalšímu tématu, jež bylo nazváno Člověk a společnost. Seznámili jsme se zde s novokřtěnci, což byli náboženští exulanti z alpských zemí a Německa, kteří se na jižní Moravě usazovali od 16. století. Žili v uzavřených komunitách a vynikali v řemeslech, která byla v té době na špičkové úrovni. Další část byly věnována evangelické a islámské víře či národnostním menšinám.

Ve vitríně jsme pak našli předměty státní správy, mezi nimiž byla třeba moravská orlice a fotografie vojenských odvedenců. Následoval pohled do života dospělých, počínající svatbou, takže jsme zde viděli svatební kroje, obřadní pečivo, svatební přání a další předměty. Menší část byla věnována vinařství. Pak jsme se seznámili se zpracování textilních látek, jejich barvením a s tím související věci jsme našli ve vitrínách. Nechyběl zde ani čas adventu. Prohlédli jsme si masky čertů, formy na perník, mikulášské dárky, betlém, oděvy a vánoční koláč. Další naše kroky vedly do zadní místnosti, v níž vesele vyhrávala hudba. Poslechli jsme si zde pár lidových písní, prohlédli hudební nástroje a také sbírku gramofonech desek a cédéček. V podlouhlé chodbě jsme našli předměty tradiční výtvarné kultury, třeba cechovní znaky, vývěsní štíty, keramické formy, hrnce, mísy, kachle z kamen, obrazy s náboženskou tématikou na plátně, sbírku novokřtěneckých fajáns, podmaleb na skle a sošky svatých.

Když jsme si všechno prohlédli, sestoupili jsme o patro níže a po třetí kontrole vstupenek jsme se začali věnovat expozici o kočovném divadle. Chvíli jsme se dívali na film a potom jsme si prohlédli desítky loutek a jiných exponátů z éry kočovného marionetového divadla. Líbila se nám maringotka a scéna, připomínající oponu, kde se promítal další film. Seznámili jsme se některými kočovnými rodinami, kteří sjížděli české a moravské kraje, aby lidem poskytli zábavu a povyražení. Kočovní loutkáři však nehráli jen pohádky pro děti, ale i vážná dramata, třeba o Faustovi nebo o Janu Žižkovi, která měla pro dospělé vzdělávací i vlastenecký význam. Když se na obzoru objevil vůz kočovných loutkářů, celá vesnice ožila. Loutky s vyřezávanými obličeji a kramářské písně plné emocí byly pro naše předky oknem do světa fantazie i zprávami o dalekých krajích. Expozice tak byla připomínkou doby, kdy kultura nečekala v televizi, ale musela si své diváky najít na prašných cestách.

Pak jsme si chvíli pohráli s loutkami v dílně pro děti, ale pohyb s provázky se nám moc nedařil. Zaujaly nás hlavy loutek, která se stala opravdovými řezbářskými veledíly s výraznými obličeji a museli jsme tak ocenit práci výtvarníků. Jakmile jsme si vše prohlédli, sestoupili jsme do přízemí a zamířili do poslední expozici, věnované amatérskému divadlu první poloviny 20. století. Unikátním prvkem výstavy byly první průmyslově vyráběné loutky, takzvané alšovky, které navrhl český kreslíř a grafik Ondřej Sekora v roce 1912. Dále jsme zde viděli typické loutky, dekorace a dokumenty o divadle. Kolekce pocházely z několika řezbářských dílen. Nejstarší a nejvzácnější loutky ve sbírce Moravského zemského muzea pocházely z mirotické dílny řezbáře Mikoláše Sychrovského asi z poloviny 19. století. V expozici jsme našli mnoho různých kašpárků, který byl hlasem lidu, neboť mohl říkat pravdu, vysmívat se vrchnosti a používat jadrný jazyk, což diváci milovali.

Čert v českém a moravském loutkářství nebyl jen čistým zlem, protože na konci hry odnesl do pekla skutečného padoucha, třeba lakomého sedláka, zlého krále nebo úplatného soudce. Čerti bývali často trochu přihlouplí nebo se nechali snadno napálit Kašpárkem. Mívali pohyblivou dolní čelist, aby mohli klapat zuby a vyplazený rudý jazyk, což působilo děsivě i směšně zároveň. Mezi loutkami nechyběl třeba král jako představitel zákona a pokud v loutkové hře selhal, musel nastoupit právě čert nebo Kašpárek, aby svět vrátil do pořádku. Dále jsme zde našli vodníka nebo smrtku, která byla v loutkovém divadle brána s respektem a někdy jí klapala čelist nebo se jí hýbaly kosti. Připomínala divákům, že před ní jsou si všichni rovni, král i Kašpárek. Poté, co jsme prozkoumali i tuto expozici, vrátili jsme se do pokladny pro své věci, oblékli se a vyšli ven na náměstí Svobody.

Brno – Mahenovo divadlo

Vzápětí jsme Masarykovou ulicí zamířili k hlavnímu vlakovému nádraží, nicméně jsme neměli v úmyslu ještě nikam odjíždět. Před brněnským dopravním uzlem se totiž nacházelo rychlé občerstvení s názvem Turecký kebab, kde jsme přesně o rok dříve rovněž jedli a protože jsme byli spokojeni, opět jsme se sem vrátili. Objednali jsme si oblíbené jídlo a když bylo vše hotové, v prvním patře restaurace jsme poseděli, poobědvali a chvíli si odpočinuli. Po jídle jsme zamířili k nedalekému Mahenovu divadlu, které podle projektu vídeňské firmy Fellner a Helmer roku 1882 vystavěl brněnský stavitel Josef Arnold za řízení architekta J. Nebehostenyho. Když jsme k divadlu přišli, mohli jsme na krásné budově v eklektickém slohu oči nechat, protože se nám kombinace novorenesance, neobaroka a neoklasicismu velmi líbila. Ohromila nás také velikost stavby a krásná sochařská výzdoba průčelí. Na čelní straně budovy jsme obdivovali otevřenou sloupovou halu, nesenou toskánskými sloupy, na nichž spočíval balkon s korintskými sloupy a trojdílným kladím.

Vrchol lodžie tvořil trojúhelný štít s plně plastickou figurální výzdobou, které dominoval řecký bůh Dionýsos na voze taženém lvy a pantery. Čtyřspřeží doprovázely okřídlené postavy géniů s planoucími pochodněmi a napůl ležící ženské akty v koutech tympanonu. Jednalo se o Kalliopé, múzu epického zpěvu a Melpomené, múzu zpěvu a tragédie. Na bočních stranách průčelí jsme spatřili vchody, nad nimiž se nacházely okna, zdobená figurálními alegoriemi tragédie a komedie. Na střeše budovy jsme nemohli přehlédnout kuželkovou balustrádu, obíhající celý obvod divadla. Na nároží přední strany jsme ještě našli dvojici amoretů se štíty a uprostřed jsme uviděli střešní oblouk s plastickým znakem města, završený skupinou Thálie sedící na labuti, jejíž slávu vytrubovali dva pozounéři. Prostor před divadlem zaujal upravený trávník, na němž jsme narazili na sochu vázy a o kousek dál jsme se zastavili u čtyřmetrové sochy sv. Kryštofa s malým Kristem na rameni, kterou v roce 2005 vytvořil Márius Kotrba. Stejnou sochu jsme potkali na obchvatu Olomouce pokaždé, když jsme směřovali na sever republiky, ale takhle zblízka jsme ji dosud neviděli.

Brno – pomník maršála Malinovského, Dům umění a socha Ženy s klasy

Když jsme si sochu spolu s divadlem prohlédli, zamířili jsme k sousednímu Domu umění a cestou jsme se zastavili u pomníku maršála Malinovského. Kvalitní sochařská práce od Vincence Makovského byla slavnostně odhalena 5. listopadu 1950, ovšem nikoli na současném místě, nýbrž na Moravském náměstí před budovou Místodržitelského paláce. O pět let později bylo dílo přesunuto k Mahenovu divadlu, kde jsme si ho prohlédli i my. Bronzová busta ukrajinského maršála, který došel s Rudou armádou za druhé světové války až do Brna, spočívala na čtyřbokém soklu, na jehož přední straně jsme si přečetli zlacený rusko – český nápis. Maršál byl zpodobněn v nadživotní velikosti jako prostovlasý muž výrazných rysů, oděný do rozevřeného kabátu a vojenské haleny s řadou vyznamenání na prsou. Pak jsme se vydali k Domu umění, který byl postaven v secesním slohu roku 1911 podle návrhu architekta Heinricha Karla Rieda postaven. Tehdy se nazýval Jubilejní dům umělců císaře Františka Josefa a sloužil k pravidelným výstavám, popularizaci umění mezi veřejností a podpoře výtvarných umělců.

Galerijní prostory byly pojaty velmi moderně, prostorné a bez dekoru. Zaujalo nás, že interiér byl osvětlen pouze skrze prosklené střechy. Po druhé světové válce byla budova přejmenována na Dům umění, jehož správu roku 1946 převzalo město. Zároveň došlo k přestavbě domu, protože byl částečně poničen během bombardování letectvem USA o dva roky dříve. Rekonstrukce proběhla pod vedením Bohuslava Fuchse přestavba, při níž byly odstraněny ornamentální prvky vycházející z germánské mytologie a historizující plášť budovy dostal funkcionalistický vzhled, který více korespondoval se vzhledem výstavních sálů. Poslední větší rekonstrukcí prošel Dům umění v letech 2008 – 2009 a v této podobě jsme si jej prohlédli i my. Budovu jsme viděli ze všech stran a během obchůzky jsme nerazili na Ženu s klasy. Moc jsme si s ní pokecali, jelikož se jednalo o sochu, kterou roku 1967 vytvořil Vincenc Májovský pro nikdy nerealizovanou kašnu. Dílo ženy v pokleku, držící klasy obilí, bylo uloženo v lapidáriu až do roku 1989, kdy bylo umístěno k Domu umění.

Brno – park Koliště – historie parku, Česající se dívka a Zemanova kavárna

Jakmile jsme si sochu prohlédli, obešli jsme Dům umění, přičemž jsme se již pohybovali v parku Koliště. Kráčeli jsme po parkových cestičkách a brzy jsme u jednoho ze vstupů do odpočinkové zóny narazili na dvě sochy amfory. U nich se nacházela informační tabule, která nám prozradila fakta z historie parku, jehož název byl odvozen od koliště. Byl to nezastavěný prostor před hradbami, který sloužil obráncům města, aby měli čistý výhled na blížícího se nepřítele. Přesto se v tomto prostoru roku 1793 začalo s výsadbou lipové aleje a o 40 let později již byl park zcela osázen stromy, které byly ovšem od roku 1836 zase rušeny kvůli výstavbě nádraží a celnice. V polovině 19. století došlo ke zbourání hradeb a bastionů mezi ulicemi Koliště a Rooseveltova, kde byl založen dnešní park, který byl roku 1864 upraven. Hlavní osou se stala středová alej s hudebním pavilonem, promenáda s kavárnou, rondely s lavicemi a květinovými rabaty. Vše bylo doplněno pomníky litinovými kašnami a meteorologickým sloupem z roku 1886, ale jen zlomek se v praku dochoval do dnešních dnů.

Když jsme dočetli poslední řádky, prohlédli jsme si sochu Česající se dívka z roku 1961 od Sylvy Lacinové, která stála jen pár metrů od informační tabule a šli jsme dál. Brzy jsme se zastavili u Zemanovy kavárny, v níž však již sídlila restaurace ve stylu newyorského steakhousu. Dovnitř jsme nešli, protože jsme byli najedeni, nicméně jsme si o ní alespoň něco přečetli. Zemanova kavárna byla vystavěna v roce 1926 podle návrhu architekta Bohuslava Fuchse v čistě funkcionalistickém stylu na zakázku kavárníka Josefa Zemana, aby nahradila dřevěný pavilón Café Schopp, který stál na korze nedaleko současného Janáčkova divadla. Kavárna byla v padesátých letech 20. století znárodněna a poté sloužila jako mateřská škola. V roce 1964 byla zbourána, aby nepřekážela výstavbě Janáčkova divadla. V letech 1994 - 1995 byla vystavěna její replika a vybavena nábytkem z 20. a 30. let. V roce 2012 prošla replika kavárny rozsáhlou rekonstrukcí a změnila název na Pavilon, odkazující se k někdejšímu dřevěnému pavilonu, na jehož místě vyrostla prvorepubliková Zemanova kavárna.

Brno – park Koliště – sousoší Poutníci a pomník bratří Mrštíků

Po přečtení zajímavých informací jsme vedle kavárny našli sousoší Poutníci, jedno z významných děl sochaře Franty Úprky, který čerpal témata ze slováckého prostředí. Na čtyřbokém hranolovém podstavci jsme shlédli sousoší dvou mužských postav, znázorňující výjev z náboženské pouti. Jednalo se zpěváka s otevřenými ústy, oděného do dlouhého pláště, s křížem zavěšeným na řetěze na krku, který oběma rukama před sebou držel rozevřenou knihu. Druhý muž představoval nosiče církevní korouhve, který měl na sobě přepásanou tuniku s brašnou vzadu při levém boku a s pláštěm přes levé rameno. Při svém levém boku držel oběma rukama korouhev zdobenou střapci. Když jsme si sousoší prohlédli, přešli jsme přes Jezuitskou ulici, která park dělila na dvě poloviny a zamířili jsme k Janáčkovu divadlu. Na zadní rampě budovy jsme spatřili pomník bratří Mrštíků. Bronzové sochy dvou portrétních mužských postav v nadživotní velikosti spolu rozmlouvali, ale byli od nás daleko, takže jsme jim nerozuměli.

Brno – park Koliště – Janáčkovo divadlo, socha Leoše Janáčka a socha Moravská orlice

Následně jsme prošli kolem mohutné divadelní budovy k její přední části a po schodech vystoupali k soše Leoše Janáčka, slavného hudebního skladatele a ředitele brněnské konzervatoře a varhanní školy. Socha umělce byla před divadlo umístěna v roce 1975 a jejími autory byli Stanislav Hanzl, Otakar Oplatek a Vilém Zavřel. Pak jsme před vchodem do budovy shlédli expresivně pojaté sochařské dílo Olbrama Zoubka z roku 1965. Jednalo se o sochu Moravské orlice s rozepjatými křídly, stojící na třikrát odstupňovaném hranolovém podstavci. Pak jsme si prohlédli samotnou budovu divadla, které bylo vystavěno v letech 1961 – 1965 a od té doby hostilo velká operní a baletní představení klasického i moderního repertoáru. Kapacita divadelního sálu byla vybudována pro 1155 sledujících, ale vše vzniklo tak, aby bylo sál možno přizpůsobit ke konferencím, slavnostním setkáním i koncertům. Prostory foyeru a prvního patra mohou sloužit i jako místo ke slavnostním přípitkům, rautům a koncertům nenáročným na akustiku. V prvním patře divadla jsou výstavní prostory, stejně jako dva salonky, ředitelský a primátorský.

Brno – park Koliště – světelná fontána a Památník osvobození na Moravském náměstí

Po obhlídce divadla jsem se přes velký plac s lavičkami přesunuli ke světelné fontáně ve tvaru opony, tvořené obrovským rámem a deseti tryskami. Kombinace vody, světla a barevných obrazců těšila oči návštěvníků od roku 2014. Světelné efekty však v době naší návštěvy ještě nebyly spuštěny, neboť fontána bývala uvedena do provozu až půl hodiny před západem slunce, takže jsme si její krásy neužili. Odešli jsme tedy k památníku osvobození, nacházející se na Moravském náměstí, který vznikl roku 1955. Na vrcholu monumentálního podstavce jsme nemohli přehlédnout téměř pětimetrovou sochu vojáka v uniformě Rudé armády, jehož levá ruka vztyčená nad hlavu symbolicky vyjadřovala gesto ke složení zbraní. V pravé ruce držel prapor s hrotem v podobě pěticípé hvězdy se srpem a kladivem. Dozvěděli jsme se, že pomník nesl v době svého odhalení oficiální název Vítězství Rudé armády nad fašismem a socha byla považována za nejlepší dílo socialistického realismu v celém východním bloku. V roce 1993 byly ze soklu odstraněny desky s textem rozkazu Josifa Vissarionoviče Stalina k osvobození Brna. V roce 2012 byla socha demontována a po několikaměsíční renovaci se vrátila zpět na původní místo.

Brno – park Koliště – Královna noci, fontány, pítka

Po chvilce jsme Moravské náměstí opustili a vrátili se zpátky do parku Koliště. Přijali jsme totiž pozvání Královny noci, která na nás čekala v dolní části parku. Brzy jsme k ní dorazili a virtuálně se s ní přivítali, neboť se jednalo o keramickou sochu výtvarnice Tamary Diviškové. Potom jsme se procházeli parkem a cestou si prohlédli keramická pítka, mlčící fontány a další drobnou sochařskou výzdobu. Za několik minut jsme dorazili zpět k Domu umění a přemýšleli co dál, neboť nám zbývala ještě půl hodinka do odjezdu. Vrátili jsme se tedy na náměstí Svobody, kde jsme si v McDonald´s chtěli dát zmrzlinu, ale čas odjezdu autobusu se nebezpečně přiblížil, takže jsme se raději vydali zpět k hotelu Grand. Za 10 minut řidič autobusu vyrazil na cestu a bezpečně nás odvezl do Olomouce. Nasedli jsme do červené škodovky a odjeli na Horní Lán, kde jsme si ve zmíněném řetězci přece jen zmrzlinu dali. Pak jsme nakoupili jídlo a vrátili se domů. Uzavřeli jsme tak první jarní výlet roku 2026.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-brne-obdivovali-motyly-a-prisli-o-iluze