Úvod

Turistická výzva s názvem Jdi do hor každý rok nabízela různé trasy a cíle napříč Českou republikou, které její účastníci zdolávali v průběhu stanoveného období. V roce 2024 jsme se zaregistrovali do letní výzvy, v rámci které jsme si ke zdolání vybrali pětici vrcholů na východě Čech a Moravy, k nimž organizátoři přidali i jeden kopec na československých hranicích. Navštěvovali jsme je postupně od června do září a za odměnu jsme pak získali kovovou medaili s vyznačenými vrcholy. Mezi ně patřila Koruna, druhý nejvyšší vrchol Orlických hor, který jsme si nechali až na úplný závěr. Přemýšleli jsme o ubytování na jednu nebo dvě noci, abychom stihli navštívit více míst, ale nakonec jsme se rozhodli pro jednodenní výlet.

Orlické Záhoří – kostel sv. Jana Křtitele

Ráno jsme šedým francouzským autem vyrazili z Olomouce za naším cílem a po necelých dvou hodinách jsme přijeli do Orlického Záhoří. Naše šedé francouzské auto jsme zaparkovali u Obecního úřadu a pak jsme se po silnici přesunuli ke zmíněnému jednolodnímu kostelu, jenž byl vystavěn v pozdně barokním slohu v letech 1754 – 1763 na místě dřevěného, přibližně 150 let starého svatostánku. Nejprve jsme shlédli průčelí, jemuž dominovala hranolová věž, zakončená štíhlou jehlancovou střechou a nezbytným křížem na vrcholu. Na věži jsme si díky zrekonstruovaným ciferníkovým hodinám zkontrolovali správný čas, což bylo důležité, protože jsme si prohlídkou kostela krátili čekání na autobus. Pod hodinami jsme spatřili žaluzie, za nimiž se skrýval zvon sv. Jana Nepomuckého a o něco níže se pak nacházelo jedno kruhová a jedno obdélné okno.

K hlavní věži byla přistavěna malá schodišťová věžička, kterou se stoupalo ke zvonům a na hudební kůr. Bohužel všechny dveře byly zavřené a tak jsme se dovnitř nepodívali. Pak jsme se prošli kolem svatostánku a shlédli obě stany lodě se zaoblenými rohy. Loď členila vysoká okna s půlkruhovými záklenky, boční kaple a sakristie na opačné straně. Závěr kostela tvořil plochý presbytář se zadním vchodem a malým oknem. Během obchůzky kolem svatostánku jsme se zastavili u tabule č.7 naučné stezky Historie tavení skla, která nám prozradila informace o samotné vsi, kostele a sklářských rodech. Když jsme si vše přečetli, prošli jsme se po hřbitově, na němž jsme kromě hrobů našli márnici, která údajně tvořila část starého kostela. Zaujalo nás, že v ní bývala pozdně gotická Kalvárie z roku 1500, která byla přenesena do kostela sv. Kříže v Klášterci nad Orlicí.

Na fasádě márnice jsme našli náhrobní desku z roku 1862 s německým textem a o kousek dál jsme shlédli do země zasazený náhrobek Johanna Friedricha II., zakladatele sklárny a vsi Bedřichovka. Po krátké procházce hřbitovem jsme hlavní bránou vyšli ven a prohlédli si památkově nechráněné sousoší Kalvárie, tvořené křížem, Pannou Marií a sv. Janem Evangelistou. Sochy stály na zdobeném soklu s reliéfy světců, zobrazením Golgoty a nápisy. Následně jsme zamířili k ohradní zdi církevního areálu, kde se nacházel pomník Ignáce Preisslera, slavného malíře na sklo a porcelán, který se v Orlickém Záhoří narodil a prožil zde část svého života. Na vrcholu kamenného pomníku nás zaujalo sklo, díky němuž se tento umělec 17. a 18. století proslavil. Zaujalo nás, že Ignác Preissler vždy používal pouze červenou a černou barvu, protože je pro malbu považoval za nejvhodnější.

Orlické Záhoří – Pašerácká zahrádka a pomník obětem 1. světové války

Další naše kroky vedly k pašerácké zahrádce, která zkrášlovala okolí kostela a díky důmyslnému výběru rostlin kvetla od jara do podzimu. Na konci září zahrádku stále zkrášlovaly některé trvalky, což se nám pochopitelně líbilo, Dále jsme zde našli hmyzí hotel, domek pro berušky, pavoukoviště, pítko a koupaliště pro ptáky a hmyz. Nechyběl tu podzemní čmelín nebo volně položené kameny, které v létě poskytovaly útočiště ještěrkám a hadům. Místo tematicky doplňovaly dvě vyřezávané sochy patrona obce pašeráka v životní velikosti a informačně-naučná cedule. Když jsme si zahrádku prošli, zamířili jsme k nedalekému pomníku oběti 1. světové války, který tvořil žulový obelisk s německým nápisem "Den Kämpfern für Heimat und Volk 1914-1918" (Bojovníkům za Vlast a Lid) a dva ozdobné sloupky. Po krátké obhlídce pomníku jsme se vydali na autobusovou zastávku naproti kostela, kde jsme ve společnosti dřevěného prasete počkali na náš spoj. Po chvíli přijela plechová krabice, otevřela papulu a odvezla nás na horské sedlo Šerlich.

Šerlich – Masarykova chata

Vzápětí jsme zahájili výstup ke 150 metrů vzdálené Masarykově chatě, u níž byla roku 1935 zřízena meteorologická stanice a po chvilce jsme přišli ke schodišti pod chatou, kde jsme si prohlédli bustu prezidenta T. G. Masaryka. Dílo Leoše Kubíčka zde vydrželo pouhé tři roky, neboť bylo trnem v oku německé říši. V roce 1949 se k chatě vrátila, ale pak se znelíbila komunistickému režimu a po čtyřech letech byla odstraněna. Na zídce u schodiště pak Masaryk ještě pobýval v letech 1968 – 1972, než se opět znelíbil socialistickému režimu. Zatím poslední návrat se udál v roce 1990. Když jsme si jej prohlédli, vystoupali jsme po schodišti k chatě a vzápětí jsme vkročili dovnitř. Ráno zde téměř nikdo nebyl a tak jsme se pohodlně usadili, vyčkali na obsluhu a objednali si kávu s palačinkami. Vcelku jsme si pochutnali a při placení nás překvapila poměrně příznivá cena, úměrná tomu, kde jsme se právě nacházeli.

Po chutném občerstvení jsme si prohlédli interiér chaty, které dominoval masivní sloup uprostřed jídelny, jež zdobil z jedné strany znak Hradce Králové a z druhé strany Strom života se znakem KČST. Všimli jsme si také basreliéfu vousatého horala od Ludvíka Goebela z roku 1941, který byl dodatečně byl označen za Rampušáka, dobrého ducha hor. Na chodbě jsme si pak prostudovali historické fotografie a kresby Masarykovy chaty, která se překvapivě od doby svého vzniku v letech 1924 – 1925 moc nezměnila. V září 1938 však měla namále, protože byla přepadena nacisty, kterým však pokus o vypálení naštěstí nevyšel. V následujícím měsíci si českou chatu stejně zabrali sudetští obyvatelé, kteří ji přejmenovali na Hitlerbaude. V průběhu války zde pak pobývaly rodiny fašistických pohlavárů, ranění piloti a členové Hitlerjugend. V květnu 1945 proběhlo osvobození Sovětskou armádou a Masarykově chatě bylo vráceno původní jméno.

Bohužel jen do počátku padesátých let, kdy se z Masarykovy chaty stala chata ČSTV na Šerlichu, což platilo do roku 1968, odkdy opět nesla jméno našeho prvního prezidenta, ale to vydrželo jen čtyři roky. A podobně jako Masarykova busta, také chata nesla od roku 1990 opět jeho jméno. Na chodbě jsme si dali razítko do památníku a pak jsme vnitřek chaty opustili. Potom jsme zamířili k rozcestníku, jenž stál na hranicích s Polskem a stačil jeden krok, abychom symbolicky opustili Česko. Pak jsme o kousek dál na místo, kde se kdysi nacházel hraniční kámen z roku 1636. Hraničník později zkrášloval zahradu u staré šerlišské školy a následně byl kvůli bezpečnosti přemístěn do muzea v Deštné, kde jsme jej o 14 let dříve viděli. Na Šerlichu jsme si prohlédli jeho repliku, jež sem byla umístěna v roce 2018 a potom jsme se již napojili na červenou turistickou trasu, po níž jsme se vydali na Velkou Deštnou, nejvyšší vrchol Orlických hor.

Cesta ze Šerlichu na Velkou Deštnou

Čekala nás necelé čtyři kilometry dlouhá trasa, jejíž první úsek vedl přímo rovně a mírně stoupal. Minuli jsme plechového jelena na kameni a po 200 metrech jsme přišli do serpentinových zatáček, za nimiž cesta opět vedla téměř rovně a pořád do kopce. Na tomto úseku jsme minuli třetí nejvyšší hor Orlických hor, kterou byla Malá Deštná s nadmořskou výškou 1090 metrů. Kousek za ní se rozkládala přírodní rezervace Jelení lázeň, chránící vzácné rašeliniště s jezírky, vzácné druhy rostlin a množství drobných savců. Plocha rašeliniště sice byla poměrně malá, nicméně mocnost rašelinných vrstev dosahovala až jednoho metru, takže jsme se tam raději nešli podívat, abychom někde nezapadli. Na informační tabuli jsme si o tomto místě přečetli alespoň nějaké informace a brzy jsme po zpevněné šli dál. Celou dobu jsme se pohybovali po červené turistické značce, nazvanou také jako Jiráskova cesta a vzhledem k nenáročnému profilu jsme se nedivili, že se stala jednou z nejpohodlnějších a nejčastěji využívaných tras v Orlických horách.

Velká Deštná – rozcestí a srub Horské služby

Cesta se pak několikrát mírně zakroutila a zanedlouho nás přivedla na rozcestí u nejvyššího vrcholu Orlických hor, kde jsme narazili na kiosek horské služby. Nemohli jsme si nevšimnout, že srub od naší poslední návštěvy před 14 lety prošel rekonstrukcí, nicméně tentokrát jsme jeho služby nevyužili. O kousek dál se nacházely jednoduché dřevěné lavičky. Jednu z nich už sice obsadila Kačenka, ale nic nenamítala proti tomu, abychom se k ní posadili a vyfotili se s ní. Neobtěžovali jsme však žádnou turistku, nýbrž jsme se objektivem fotoaparátu zvěčnili s krásnou vládkyní Orlických hor Kačenkou, do které se dokonce zamiloval sám krkonošský vládce Krakonoš. Přestože jeho nabídku k sňatku odmítla, chodil Krakonoš do Orlických hor navštěvovat svou milou, aby se spolu poradili, jak vychovávat tu lidskou čeládku, aby horám, přírodě a nezřídka i sama sobě neškodila. Když jsme se s Kačenkou rozloučili, popošli jsme ke směrovým šipkám na rozcestí a vzápětí jsme po zelené trase zamířili na vrchol.

Velká Deštná – rozhledna na nejvyšším vrcholu Orlických hor

Brzy jsme na Velkou Deštnou dorazili a mohli tak obdivovat pěknou rozhlednu, která zde v roce 2018 vyrostla. Pod vyhlídkovou věží jsme našli informační panel, na němž jsme si přečetli fakta z historie zdejšího místa. Dozvěděli jsme se, že na nejvyšším vrcholu Orlických hor byla již na konci 19. století postavena jednoduchá dřevěná tribuna, kterou však brzy zničila vichřice. V první polovině 20. století zde posléze vyrostla triangulační věž, která zřejmě sloužila i jako rozhledna, ale i ta byla konci sedmdesátých let pro špatný stav odstraněna. Další stavbou na Velké Deštné byla čtyřmetrová dřevěná trámová vyhlídka vybudovaná náchodskými skauty v srpnu 1992. Byla pojmenována po panu Štefanu Matějíkovi, místního hajného a bývalého člena Horské služby v Deštné v Orlických horách, a to u příležitosti jeho 60. narozenin. Od té doby se jí říkalo Štefanova vyhlídka.

V roce 2003 zchátrala a byla nahrazena novou, opět dřevěnou, šestimetrovou konstrukcí o 13 schodech. Ta však vydržela pouze do srpna 2010, kdy byla pro špatný stav stržena. Přes snahy KČT se na novou rozhlednu čekalo až do roku 2018, nicméně trpělivost se vyplatila, neboť na nejvyšším místě Orlických hor vznikla konečně vysoká a krásná vyhlídková věž. Po přečtení dostupných informací jsme se již po 96 schodech vydali na vyhlídkovou plošinu ve výšce 17 metrů, odkud jsme se i přes poměrně chladné zářijové počasí rozhlédli po kraji. Viděli jsme celé pásmo Orlických hor, sousední Krkonoše, nedaleký Králický Sněžník, o něco menší Jestřebí hory a přilehlé Broumovské stěny či polské Stolové a Bystřické hory. Když jsme se výhledy dostatečně pokochali, sestoupili jsme dolů, lehce posvačili z vlastních zásob a poté jsme se vrátili na rozcestí u srubu horské služby.

Cesta z Velké Deštné na Korunu

Následně jsme po červené trase zamířili za Korunou, druhý nejvyšší vrchol Orlických hor, která byla od nás vzdálena asi tři kilometry. Cesta chvíli vedla po rovině a pak začala klesat. Přímý úsek nás dovedl do zatáčky, kde jsme zamířili doprava a pokračovali pár stovek metrů až na rozcestí Pod Jelenkou. Narazili jsme zde na informační tabuli, která nám prozradila fakta o flóře na hřebeni Orlických hor. Po přečtení informací jsme šli stále rovně, přičemž jsme míjeli Jelenku, plochou horu porostlou smrky, která nenabízela žádné výhledy a nevedla na ni značená cesta. Když jsme minuli vysokou diviznu s krásnými žlutými květy, netrvalo dlouho a dorazili jsme na neznačené rozcestí. Zde jsme odbočili doprava a šli ještě kousek po zpevněné cestě na další rozcestí, kde jsme si prohlédli jeden z mnoha bunkrů. Jednalo se o železobetonovou pevnůstku lehkého opevnění vzor 37, která byla budována v meziválečném Československu podél hranic a nazývala se lidově řopík.

Na tomto místě jsme odbočili doleva a zamířili na vrchol Koruna. Zmíněných malých bunkrů bylo kolem cesty více, ale většinou byly schovány v lese a protože si byly podobné jako vejce vejci, nepřitahovaly naši pozornost. Zpevněná cesta se záhy změnila v klasickou lesní, která byla místy hodně podmáčená, takže jsme museli dávat pozor, kam klademe své obutí. Naštěstí jsme kráčeli takřka po rovině, takže nám to na mokré trávě neklouzalo. Nejen proto jsme si mohli užívat ticha lesa. Cesta totiž postrádala turistické značení a zřejmě proto jsme tady potkali jen pár lidí. Známá Jiráskova cesta, vedoucí přes většinu okolních vrcholů, totiž obcházela kopec po severovýchodním úbočí a Korunu tak míjela asi o 500 metrů. Docela nás to překvapilo, neboť se by si vzhledem ke svému titulu stříbrné královny určitě zasloužila mnohem více pozornosti. Když jsme minuli kamna na tuhá paliva, která sem někdo bůhvíproč vyhodil, cesta se v serpentinách jednou zatočila a pak opět narovnala.

Koruna – druhý nejvyšší vrchol Orlických hor

Potom jsme přišli k maringotce, kde se však žádné občerstvené nepodávalo, neboť sloužila pouze pro potřeby lesníků. Vzápětí jsme odbočili doprava a záhy jsme stanuli na kýženém vrcholu Koruna, jemuž se dříve říkalo Orel. Rázem jsme pochopili, proč sem neproudily davy turistů, jelikož nám kopec nenabídl žádné výhledy. Vrcholovou partii Koruny totiž tvořila rozsáhlá náhorní planina s rašelinnými mokřinami a hustými lesy, takže zdejší atraktivity představoval čerstvý vzduch, klid a jakýsi přívěs, který nám připomínal jeřáb či odpalovací raketovou rampu. Pořídili jsme zde potřebné fotografie, prozkoumali nejbližší okolí mýtiny, ale cesta o pár metrů dál končila. Byla to škoda, jelikož jsme neviděli balvanové proudy, vzniklé mrazovým zvětráváním rul, které se spojily v největší kamenné moře zdejšího pohoří. Nedalo se nic dělat, museli jsme se otočit a vrátit se zpět k maringotce.

Cesta z Koruny na rozcestí Pod Homolí

Vzápětí jsme odbočili doprava a po štěrkem vysypané cestě jsme zamířili na rozcestí Pod Homolí. Takřka okamžitě se nám otevřely výhledy na okolní pohoří, které samotný vrchol Koruna postrádal. Byla to moc pěkná podívaná, které jsme si užívali poměrně dlouho až do chvíle, než cesta v serpentinách klesla natolik, že nám smrky ve výhledech zabránily. V jedné ze zatáček jsme dorazili na místi, kam myslivci návnadami lákaly zvěř, aby je pak z posedu mohli pozorovat nebo hůř zastřelit. Raději jsme rychle šli dál po zpevněné cestě. Za další zatáčkou jsme pohodlnou trasu vyměnil za zarostlou, podmáčenou stezku, kde občas tekly potůčky, ukryté v travinách, takže jsme museli napodobit laňky a ladně je přeskakovat. Hodně jsme si oddychli, když jsme tento nepříjemný, téměř 200 metrový úsek překonali a z lesa vyběhli na hlavní cestu. Napojili jsme se tak opět na červenou turistickou trasu a kráčeli po pohodlné asfaltové silničce, která navíc klesala, takže se nám šlo mnohem lépe.

Cesta z rozcestí Pod Homolí do Orlického Záhoří

Když jsme prošli pod zvednutou závorou, brzy jsme se ocitli na rozcestí Pod Homolí, které bylo nazváno podle nedaleké vrcholu s nadmořskou výškou 1001 metrů. Homole se nacházela o kousek dál na červené trase, nicméně my jsme se na tomto rozcestí vydali jiným směrem. Odolali jsme i vábeni Kačenčina šenku, jak byl nazván bezobslužný lesní bar, kde se za konzumaci jídla a pití platilo do kasičky. Zamířili jsme totiž doleva a napojili se na modrou turistickou značku, vedoucí do Orlického Záhoří. Cesta začala prudčeji klesat podél lesa, jenž tajemně pokrývaly koberce mechu s mnoha pařezy, což nám připomínalo říši skřítků. Za zatáčkou se cesta narovnala a pod dohledem dřevěných bohatýrů nás přivedla do tří po sobě jdoucích serpentin, kde opět významně klesla. Až tady jsme si uvědomili, jaké vysoko jsme předtím byli ! Nezáživný úsek lesem narušil pouze rezavý potůček vody, tekoucí chvíli po cestě a černé hadice neznámého účelu na okraji modré trasy.

Zpátky v Orlickém Záhoří

Pak jsme konečně vyšli z lesa ven, překonali rozbahněné místo a dál kráčeli po louce vstříc našemu cíli. Cesta stále mírně klesala až k prvním domečkům v Orlickém Záhoří, k nimž nás už přivedla šotolinová silnička. Když jsme přišli na hlavní silnici, krátce jsme se zastavili u kříže s Kristem, jenž byl ozdoben pěknou lucerničkou. Na přední straně soklu jsme shlédli reliéf Božího oka, zatímco vzadu jsme si přečetli text, jenž nám prozradil donátory díla a rok 1899, kdy byl kříž vztyčen. Pak jsme si prohlédli ukřižovaného světce a vydali se po silnici do centra obce. Po 150 metrech jsme dorazili k Obecnímu úřadu, kde na nás věrně čekalo naše šedé francouzské vozidlo. Před odjezdem jsme ještě zkusili štěstí a zamířili ke dveřím informačního centra, kde jsme si chtěli koupit turistickou známku. Bohužel bylo zavřeno, takže jsme si dřevěné kolečko nechali poslat o několik týdnů později od výrobce. Následně jsme se vrátili k autu, naházeli věci dovnitř a odjeli domů do Olomouce.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-akceptovali-vyzvu-a-vydali-se-do-orlickych-hor-pro-koru