Jak jsme v zimě navštívili Deštné v Orlických horách a Šerlich
Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se zde pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných hor jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. Nejen z těchto důvodů jsme do sympatického pohoří na severu naší malé země zavítali již několikrát, a to dokonce v každém ročním období ! Orlické hory nám tak vždy nabídly jinou tvář, nicméně nikdy jsme z nich neodjížděli zklamáni. V lednu 2010 jsme sem přijeli znovu a na týden se ubytovali v panelákovém bytě v Nebeské Rybné, odkud jsme podnikli několik výletů na běžkách po bližším i vzdálenějším okolí a také jsme poznali několik romanticky zasněžených památek. Předposlední den této zimní dovolené jsme strávili v Deštné v Orlických horách a nejbližším okolí. Ráno po snídani jsme jako vždy zašli do sklepa pro naše běžky, umístili je na střechu auta a vyrazili do zasněžených hor za dalším dobrodružstvím.
Úvod
Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se zde pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných hor jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. Nejen z těchto důvodů jsme do sympatického pohoří na severu naší malé země zavítali již několikrát, a to dokonce v každém ročním období ! Orlické hory nám tak vždy nabídly jinou tvář, nicméně nikdy jsme z nich neodjížděli zklamáni. V lednu 2010 jsme sem přijeli znovu a na týden se ubytovali v panelákovém bytě v Nebeské Rybné, odkud jsme podnikli několik výletů na běžkách po bližším i vzdálenějším okolí a také jsme poznali několik romanticky zasněžených památek. Předposlední den této zimní dovolené jsme strávili v Deštné v Orlických horách a nejbližším okolí. Ráno po snídani jsme jako vždy zašli do sklepa pro naše běžky, umístili je na střechu auta a vyrazili do zasněžených hor za dalším dobrodružstvím.
Deštné v Orlických horách – ski areál
Když jsme po zasněžených a zledovatělých silnicích do Mekky místního lyžování v Deštné v Orlických horách přijeli, naše zelené auto korejské výroby jsme zaparkovali zdarma přímo u střediska zimních sportů a vydali se na průzkum ski areálu. Brzy jsme stanuli pod zasněženým svahem, na němž se ono lednové dopoledne prohánělo docela dost lyžařů různého věku, přičemž většina sportovců svah sjížděla na lyžích všelijakých značek, zatímco jiní na své nohy přivázali snowboard, na němž nám přihlížejícím předváděli svoje umění. Chvíli jsme je pozorovali a obdivovali jejich rychlou jízdu a ladné obloučky, potažmo jsme fandili těm méně zdatným lyžařům, ale sami jsme neměli v úmyslu se na svah vydat, neboť jsme si sebou přivezli pouze běžeckou výbavu. Během postávání pod svahem jsme nostalgicky vzpomínali na lyžařský výcvik na střední škole, nicméně jsme se vzápětí vrátili do reality a vydali se do budovy se zeleným íčkem, která se nacházela nedaleko od nás.
Deštné v Orlických horách – kostel sv. Máří Magdalény
O chvíli později jsme si v útrobách informačního centra koupili dvě turistické známky a dostali razítko do památníku. Potom jsme íčko opustili a vrátili se k autu, jímž popojeli do centra obce, kde jsme si prohlédli jednolodní kostel sv. Maří Magdalény. Auto jsme zaparkovali kousek od barokního svatostánku, jenž vznikl v letech 1723 – 1725 na místě starého gotického chrámu a vzápětí jsme vyrazili na jeho obhlídku. Když jsme k pocukrovanému kostelu přišli, nejprve jsme si prohlédli jeho pravoúhlý presbytář s několika vysokými okny, přičemž na čelní straně bylo jedno z nich zazděné. Nad kněžištěm se k nebi vypínala sanktusníková věžička, která tvořila protipól dvojici věží na čelní straně chrámu. K nim jsme se sněhovými závějemi prodrali poté, co jsme prošli kolem lodi s dalšími okny a bočním vchodem. Průčelí dominovaly dvě hranolové věže, které byly do dnešní podoby upraveny v roce 1844.
Mezi nimi se nacházela půlkruhová předsíň s hlavním vchodem, k němuž jsme přistoupili po schodišti, ovšem dovnitř jsme se nepodívali, protože dveře byly zavřené. Vzhledem k zimnímu období nás to nijak nepřekvapilo, ale docela nás mrzelo, že jsme vnitřní zařízení neviděli. Nicméně barokní svatostánek si naši pozornost zasloužil, neboť byl vystavěn podle projektu významného českého architekta italského původu Jana Blažeje Santiniho-Aichela na objednávku hraběte Františka Karla II. Libštejnského z Kolovrat. Následně jsme z ohrazeného církevního areálu vyšli ven a krátce se zastavili u sousoší z roku 1781. Bohatě zdobené dílo ztvárňovalo Pannu Marii se sv. Josefem, Jáchymem a Annou. Když jsme si sousoší prohlédli, zašli jsme do prodejny suvenýrů, kde jsme koupili pět známek. Potom jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli do horského sedla Šerlich, kde jsme náš povoz nechali odpočívat.
Cesta ze Šerlichu na Velkou Deštnou
Ze střechy jsme sundali běžeckou výbavu, na záda nasadili batoh s proviantem a popošli na začátek lyžařské stopy, po které jsme se o chvíli později chvíli vydali na nejvyšší vrchol Orlických hor Velkou Deštnou. Více než 200 metrový přímý úsek s mírným stoupáním nás přivedl do serpentinových zatáček, za nimiž cesta opět vedla téměř rovně, nicméně pořád do kopce. Na tomto úseku jsme minuli třetí nejvyšší hor Orlických hor, kterou byla Malá Deštná s nadmořskou výškou 1090 metrů. Kousek za ní se rozkládala přírodní rezervace Jelení lázeň, chránící vzácné rašeliniště, nicméně kvůli bohaté sněhové nadílce bylo toto místo v zimě nepřístupné. Celou dobu jsme se pohybovali po červené turistické značce, nazvanou také jako Jiráskova cesta a vzhledem k nenáročnému profilu jsme se nedivili, že se stala jednou z nejpohodlnějších a nejčastěji využívaných tras v Orlických horách.
Velká Deštná – nejvyšší vrchol Orlických hor s rozhlednou
Perfektně upravená lyžařská trasa se spolu s červenou značkou párkrát mírně zakroutila a poté nás přivedla na rozcestí u nejvyššího vrcholu Orlických hor. Dojem nám poněkud kazil vítr a mlhavé počasí, takže jsme se rádi schovali do přístřešku Horské služby, kde jsme se občerstvili čajem a oplatky. Na to, jak malé rozměry srub měl, tak se uvnitř nacházelo docela dost další běžkařů, kteří své lyže povětšinou opřeli o vnější stěny přístřešku. Když jsme si chvíli odpočinuli, vyšli jsme ven a zamířili k rozcestníku, jehož směrovky byly romanticky zaváté sněhem. Nicméně správnou cestu na 150 metrů vzdálený vrchol Velké Deštné jsme i tak našli, neboť k němu vedla vyšlapaná cestička a zelená značka. Po chvilce jsme stanuli na nejvyšším místě Orlických hor, kde byla již na konci 19. století postavena jednoduchá dřevěná tribuna, kterou však brzy zničila vichřice.
V první polovině 20. století zde posléze vyrostla triangulační věž, která zřejmě sloužila i jako rozhledna, ale i ta byla konci 70. let pro špatný stav odstraněna. Další stavbou na Velké Deštné byla čtyřmetrová dřevěná trámová vyhlídka vybudovaná náchodskými skauty v srpnu 1992. Byla pojmenována po panu Štefanu Matějíkovi, což byl místní hajný a bývalý člen Horské služby v Deštné v Orlických horách. Stalo se tak u příležitosti jeho 60. narozenin a od té doby se jí říkalo Štefanova vyhlídka. V roce 2003 zchátrala a o rok později byla nahrazena novou šestimetrovou konstrukcí se 13 schody, která stála přímo před námi. Zasněžené trámy, okolí hluboký sníh a všudypřítomná mlha nás však odradily od toho, abychom na šestimetrovou konstrukci vylezli. Moc dlouho jsme se zde nezdržovali a vrátili se stejnou cestou zpět ke srubu horské služby.
Šerlich – Masarykova chata
Vzápětí jsme si opět nasadili běžky a vydali se zpátky na Šerlich, kam jsme se krásně svezli mírným klesáním až na parkoviště. Po návratu na jsme lyže odložili na střechu auta a pěšky se vydali na nedaleký Šerlich. Zanedlouho jsme vystoupali na plochý kopec, na němž byla v letech 1924 - 1925 Klubem českých turistů postavena Masarykova chata a vzápětí jsme vstoupili dovnitř. Prostory restaurace však byly nadité k prasknutí, takže jsme přehodnotili náš původní úmysl v chatě poobědvat. A protože jsme si turistickou známku koupili už předtím v suvenýrech v Deštné, pouze jsme obsluhu požádali o razítko do památníku. Potom jsme vyšli ven a zamířili k rozcestníku, jenž stál na hranicích s Polskem. Někde v těchto místech se kdysi nacházel hraniční kámen z roku 1636, jenž později zkrášloval zahradu u staré šerlišské školy a následně byl kvůli bezpečnosti přemístěn do muzea v Deštné, kde jsme si jej o pár desítek minut později prohlédli. U směrovek pak stačil jeden krok k tomu, abychom opustili Česko. Poprvé jsme tak všichni společně navštívili cizí zemi, i když jen na titěrnou chvíli ! Pak jsme se vrátili k pocukrované chatě s plechovou střechou, která nahradila původní šindelovou a následně jsme sestoupili dolů na parkoviště.
Deštné v Orlických horách – muzeum
Bez meškání jsme nasedli do našeho vozu, nastartovali a odjeli do Deštné v Orlických horách. Auto jsme zaparkovali nedaleko žluté budovy, v níž se zmíněné muzeum nacházelo a vzápětí jsme se k němu vydali. Brzy jsme vstoupili dovnitř a téměř okamžitě nás přivítala pracovnice muzea, u níž jsme si pokladně zakoupili vstupenky za lidové ceny a vydali se na obhlídku exponátů, pocházejících z darů místních obyvatel a občanů, žijících v Orlických horách i těsném podhůří. Těšili jsme se zejména předměty související se zimní turistikou, tedy na dřevěné či dětské lyže, sáňky či sněžnice, které naši předkové celkem běžně používali při svých cestách z vesnice do vesnice nebo během cesty do školy. Nicméně na začátku exkurze jsme se nejdříve od naší průvodkyně dozvěděli pár informací z historie obce, která byla založena již před rokem 1350 v hlubokých lesích.
Tehdy patřila cisterciákům z kláštera Svaté Pole u Třebechovic. Zaměstnáním tehdejších horalů byla těžba dřeva v lese, práce na pilách, pálení popela na výrobu potaše pro sklářství, výroba dřevěného uhlí v milířích, mletí ve mlýnech nebo foukání skla v hutích, ale prý v horách kvetlo i pašeráctví. V expozici Malý Slavín jsme se seznámili s některými místními rodáky a pak nás již čekala místní řemesla. Obdivovali jsme výrobky řezbáře, sítaře, hrnčíře, bednáře, uhlíře, barvíře látek, kameníků, kamnáře, výrobce šindelů, cihel z pilin a vápna i dalších řemesel. Při pohledu na většinou dřevěné věci jsme museli virtuálně vyseknout našim předkům poklonu za jejich šikovné ruce, píli a trpělivost při výrobě toho všeho. Když jsme si všechno prohlédli, vystoupali jsme do prvního patra, kde zemřela naše touha při jejím naplnění. Ocitli jsme se totiž ve velkém sále se sbírkou předmětů z historie zimních sportů.
Postupně jsme si zde prohlédli staré sněžnice, dlouhé a široké lyže s dlouhými špicemi, proutěným vázáním a jednou holí, lyžařskou výstroj nebo dopravní i sportovní sáně všech druhů. Dále jsme se dozvěděli informace o činnosti Horské služby, o závodech motoskjeringu, závodech na skútrech či o psích spřeženích. Průvodkyně nás rovněž upozornila na sbírku trofejí Ireny Francové, pětadvacetinásobné mistryně světa ve skibobech a odchovankyně místního klubu, která roku 1992 jako první na světě vyhrála všechny disciplíny na MS najednou. Bývalé úspěšné závodnici jsme imaginárně zatleskali a pak jsme se již věnovali další expozici. V ní jsme se dozvěděli fakta z historie organizované turistiky v Orlických horách a naším očím neunikly ani exponáty věnované přírodě Chráněné krajinné oblasti Orlické hory. Další velký sál zahrnoval hned dvě expozice, přičemž v první jsme viděli hlavně oděvy z bavlny a lnu, které nosili místní horalé.
Nechyběla ani ukázka podobných řemesel jako bylo síťování, pletení punčoch a podobně. V druhé části expozice jsme obdivovali výrobky místních sklářů v podobě různých nádob a prohlédli jsme si i pověstné dlouhé foukací píšťaly, s jejichž pomocí šikovní řemeslníci vyráběli krásné i praktické věci. Na tabuli jsme se seznámili s výsledky více jak dvacetileté badatelské práce, včetně pětiletého archeologického výzkumu na zaniklé sklárně, ležící na samém hřebenu Orlických hor ve výši 940 metrů nad mořem. V místnosti nás ovšem nejvíce zaujal model zmíněné sklárny, díky němuž jsme si alespoň částečně mohli představit, jak to v takovém velkém domě tehdy vypadalo. Na závěr prohlídky jsme se přesunuli do sklepení, kde nás přivítal vodník na stavidle, hlídající své rybí dcerušky a dušičky v barevných hrnečcích. Doufali jsme, že nás nebude čekat stejný osud a od zeleného mužíčka jsme si udržovali uctivý odstup.
Zároveň jsme si zde prohlíželi předměty v expozici s názvem Mlýn na Zlatém potoce, v níž jsme poznali vývoj praní prádla. Naši předkové to věru neměli lehké a praním tehdy strávili několik hodin, přičemž používal dřevěné plácačky a hlavně ruce. Z novějších pracích předmětů jsme ve sklepení viděli plechové necky s valchy či mechanické pračky s ručním mandlem. Expozici ještě doplňovaly staré žehličky a šatní ramínka, jejichž obhlídkou jsme naši exkurzi v muzeu završili. Strávili jsme zde více jak hodinu a rozhodně jsme se nenudili. Celou dobu nás provázela příjemná starší paní, která nám velmi ráda a ochotně povídala nejen o exponátech, takže jsme byli velice spokojeni. Po návratu do přízemí jsme se s ní rozloučili a muzeum, které bylo otevřeno roku 1990, jsme definitivně opustili. Vrátili jsme se k autu, kterým jsme odjelo do Nebeské Rybné, kde jsme strávili zbytek dne hraním her a sledováním pohádek.
Kompletní fotogalerii najdete zde