Jak jsme navštívili zasněženou Zdobnici a Rokytnici v Orlických horách
Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se zde pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných hor jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. Nejen z těchto důvodů jsme do sympatického pohoří na severu naší malé země zavítali již několikrát, a to dokonce v každém ročním období ! Orlické hory nám tak vždy nabídly jinou tvář, nicméně nikdy jsme z nich neodjížděli zklamáni. V lednu 2010 jsme sem přijeli znovu a na týden se ubytovali v panelákovém bytě v Nebeské Rybné, odkud jsme podnikli několik výletů na běžkách po bližším i vzdálenějším okolí a také jsme poznali několik romanticky zasněžených památek. Druhý den ráno po snídani jsme poprvé zašli do sklepa pro naše běžky, umístili je na střechu auta a vyrazili do zasněžených hor za dalším dobrodružstvím. Tentokrát jsme po zledovatělé silnice zamířili do malebné horské vesnice Zdobnice.
Úvod
Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se zde pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných hor jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. Nejen z těchto důvodů jsme do sympatického pohoří na severu naší malé země zavítali již několikrát, a to dokonce v každém ročním období ! Orlické hory nám tak vždy nabídly jinou tvář, nicméně nikdy jsme z nich neodjížděli zklamáni. V lednu 2010 jsme sem přijeli znovu a na týden se ubytovali v panelákovém bytě v Nebeské Rybné, odkud jsme podnikli několik výletů na běžkách po bližším i vzdálenějším okolí a také jsme poznali několik romanticky zasněžených památek. Druhý den ráno po snídani jsme poprvé zašli do sklepa pro naše běžky, umístili je na střechu auta a vyrazili do zasněžených hor za dalším dobrodružstvím.
Zdobnice – ski areál
Tentokrát jsme po zledovatělé silnice zamířili do malebné horské vesnice Zdobnice, kam jsme po pár minutách v pořádku přijeli. Naše zelené korejské auto jsme zaparkovali ve středu vsi u Obecního úřadu a vzápětí jsme se vydali do prodejny se smíšeným zbožím, kde jsme si chtěli koupit známku. Bylo bohužel zavřeno a tak jsme s nepořízenou odtáhli na přilehlou sjezdovku. Lyžařský vlek byl v neustálé permanenci, ale moc sjezdařů se po svahu neprohánělo. Spíše jsme viděli menší děti, pro které byla sjezdovka s mírným klesáním ideální. Pomalým krokem jsme se pohybovali v dolní části areálu, který vznikl po druhé světové válce a odsunu původních obyvatel, čímž se Zdobnice stala především rekreační obcí. V souvislosti s potřebami rekreantů začal postupně vznikat lyžařský areál, který se stále rozšiřoval o nové sjezdovky a rovněž zlepšoval služby, což bylo vidět na první pohled. Jelikož jsme si však sjezdové lyže sebou nepřivezli, nabídku zábavy na svahu jsme nevyužili a po chvilce jsme sestoupili dolů k autu.
Zdobnice – Čertův důl
Následně jsme odjeli do Čertova dolu, kam přišli první osadníci z německého Kolína nad Rýnem již na konci 18. století, aby se potom živili dřevorubectvím. Staré časy však již dávno skončily v propadlišti dějin a v době naší návštěvy sloužilo pěkné zalesněné údolí k odpočinku a rekreaci obyvatel, kteří si zde postavili svoje chaty. Po zasněžené silnici jsme pomalu šplhali údolím Čertovodolského potoka a postupně jsme minuli pár opuštěných chalup, které čekaly na jarní příjezd svých majitelů. U jedné takové jsme posléze zaparkovali, jelikož u této chaty prohrnutá silnička skončila a další úsek byl zapadaný sněhem. Sundali jsme ze střechy lyže, vzali batoh s proviantem a po modré turistické značce jsme vyrazili na další cestu. Než jsme dorazili na rozcestí Nad Čertovým dolem, tak to chvíli trvalo, protože jsme si sami museli vyšlapat stopu pro naše běžky. Pak se cesta v serpentinách zakroutila a následný přímější úsek nás přivedl na rozcestí Pod Homolí, odkud jsme chtěli vyrazit na Kunštátskou kapli a Pěticestí. Bohužel ani zde nebyla stopa strojově upravena, takže nemělo smysl pokračovat dál. Zamířili jsme tedy zpět k autu, k němuž jsme oněch 2,5 kilometru zvládli velmi rychle, neboť cesta většinou klesala mírně dolů.
Zdobnice – kostel Krista Dobrého pastýře
Po návratu k našemu povozu jsme lyže upevnili na střechu a odjeli znovu do Zdobnice. Zastavili jsme u chaty Slunečná, kde jsme si chtěli koupit turistickou známku obce, ale bohužel ji neměli. Následně jsme se po silnici kousek vrátili zpět, zaparkovali u chaty Jitřenka a zkusili štěstí ještě zde. Ačkoliv chata vypadala opuštěně, po zazvonění nám přišel kdosi otevřít a dřevěné kolečko nám prodal. Spokojeně jsme se tedy mohli věnovat kostelu Krista Dobrého pastýře, který stál přímo u Jitřenky. Před námi se tyčil značně omšelý svatostánek, jenž byl postaven v letech 1788 - 1789 zedníkem Josefem Schubertem z Černíkovic, snad podle návrhu od Františka Kerbera. Jednolodní stavbu s trojboce uzavřeným presbytářem a hranolovou věží nad západním průčelím jsme si prohlédli pouze zvenku. Postupně jsme viděli hranolovou věž bez zvonů, které byly zabaveny během druhé světové války a tak bylo za poničenými žaluziemi zvonicového patra prázdno.
Zrezlé ciferníkové hodiny a omšelá omítka tvořily memento smutného období po druhé světové válce, kdy v důsledku odsunu německého obyvatelstva začal kostel chátrat. Věž byla zakončena barokní bání s polygonální lucernou, na jejímž vrcholu jsme spatřili zdvojený kříž. Pod korunní římsou jsme našli okno, prosvětlující hudební kůr a vedle dveří na zdi visel misijní kříž. Pak jsme zkusili štěstí a chtěli otevřít vchod v dřevěné předsíňce, ale dovnitř jsme se vzhledem k zimnímu období nedostali. Následně jsme shlédli kostelní loď, kterou na každé straně prosvětlovaly tři okna s půlkruhovými záklenky, trojboký presbytář a sakristii. Na střeše jsme spatřili polygonální sanktusník s lucernou a pak jsme se zaměřili na tři sochy svatých, umístěné před vchodovou branku do církevního areálu. Postupně jsme shlédli sochy sv. Václava, sv. Jana Nepomuckého a sv. Anny, které se původně nacházely na nedalekém mostě, klenoucí se nad jedním z bezejmenných přítoků říčky Zdobnice.
Rokytnice v Orlických horách – kostel Všech Svatých
Když jsme si vše prohlédli, vrátili jsme se k autu a odjeli do Rokytnice. Po několika minutách opatrné jízdy na zledovatělých silnicích jsme náš povoz zaparkovali mezi hotelem Eduard a prodejnou COOP a zašli do hotelové restaurace na oběd. Po jídle jsme si u číšníka koupili turistickou známku Rokytnice a pak jsme zamířili ke kostelu Všech Svatých, jenž se od hotelu nacházel jen několik desítek metrů. Brzy jsme tak dorazili k jednolodnímu svatostánku, jenž byl postaven v letech 1679 - 1684 na místě dřevěného předchůdce ze 14. století a zahájili jeho obhlídku. Před námi se tyčil jednolodní svatostánek s hranolovou věží, která byla zakončena cibulovou bání a ozdobena nárožními lisénami. Ve věži kdysi visely tři zvony, ovšem za obou světových válek byly zabaveny pro jiné účely. Díky ciferníkovým hodinám, umístěným do okna zvonicového patra, jsme si zkontrolovali správný čas a o něco níže se nad sebou nacházely dvě okna s půlkruhovými záklenky.
Když jsme si prohlédli průčelí svatostánku, vydali jsme se ke vchodu s kamenným ostěním, abychom nahlédli dovnitř, ale dveře byly bezpečně uzavřené. Bohužel jsme tak neviděli vnitřní zařízení, ale nedalo se nic dělat. Pokračovali jsme tedy obhlídce exteriérů kostela a hned vedle vchodu jsme shlédli pískovcovou sochu Krista na hoře Olivetské z poloviny 18. století. Pak jsme se prošli kolem kostelní lodi, kterou prosvětlovalo šest poloobloukových oken a čtyři čtvercová. Na jedné boční straně jsme narazili na další vchod a pomník obětem první a druhé světové války se spoustou německých jmen, nicméně vzhledem k velkému množství sněhu byla špatně čitelná. Potom jsme zvedli oči a na konci valbové střechy jsme spatřili malou věžičku se zvonkem, pod nímž jsme si prohlédli polygonální presbytář s několika okénky. U kněžiště jsme dokončili naši zimní obhlídku a pak jsme se věnovali zajímavostem na náměstí T.G. Masaryka.
Rokytnice v Orlických horách – náměstí T.G. Masaryka – Měšťanské domy
Začali jsme ve spodní části náměstí, kde jsme shlédli tři staré domy, takzvané roubenky. Byly postaveny na konci 17. století a přibližně po 300 letech zrekonstruovány. Na domech jsme spatřili trojúhelníkové lomenicové štíty, jejichž horní patro podpíraly zděné sloupy a dole jsme našli podsíň. Zatímco dveře byly většinou moderní, střechu pokrýval eternit. V dřevěných štítech se nacházela malá okénka a ve špici jednoho štítu nás zaujalo trojúhelníkové pole, zdobené hvězdicovým motivem z úzkých latí. Na protější straně náměstí jsme narazili na podobný přízemní dům s podsíní, podpůrnými sloupy a lomenicovým trojúhelníkovým štítem z konce 17. století, v němž se nacházel pěkný penzion Rampušák. Ačkoliv se nám líbil jak dům, tak jeho interiér v loveckém stylu, kvůli vyšším cenám jsme v penzionu během zimní dovolené ani jednou nejedli.
Rokytnice v Orlických horách – náměstí T.G. Masaryka - kašna
Následně jsme se přesunuli do centrální části náměstí na upravené zatravněné prostranství, kde jsme narazili na čtvercovou novorenesanční kašnu. Byla vybudována roku 1886 na místě starší kamenné kašny, která zde stávala již v roce 1770, ale nebyla napájena potrubím. Takzvaná suchá kašna zachytávala pouze dešťovou vodu. Uprostřed její nástupkyně jsme spatřili sloupek, tvořený plastikami čtyř ryb s chrliči v tlamách. Jejich vztyčené ocasní ploutve nesly mísovou nádobu, z níž v létě přetékala voda a padala dolů do zásobníku. V roce 2014 prošla pískovcová kašna kompletní rekonstrukcí, aby se obnovila její funkčnost i vzhled a tak se nám tento vodní prvek na náměstí moc líbil, i když v zimě z pochopitelných důvodů nefungoval. Kašnu čtvercového půdorysu masivních pískovcových bloků s vykrojenými nárožími jsme obešli kolem dokola a pak jsme se přesunuli k vedlejší památce.
Rokytnice v Orlických horách – Morový sloup
Vedle kašny jsme obdivovali barokní pískovcový sloup, který nechal vystavět v letech 1770 - 1771 majitel rokytnického panství Josef Vilém hrabě z Nostic-Rieneck jako upomínku na léta velké neúrody a hladu. Uprostřed jsme našli vysoký hladký sloup, na jehož hlavici stála socha Panny Marie Imaculaty na kouli, otočená čelem k západu, oděná v roucho se širokými záhyby, ruce sepjaté na prsou. U patky sloupu naším očím neunikla dvojice andílků držících svatojánskou lucernu v podobě šesticípé hvězdy. Sloup sám stál na soklu, na jehož čelní straně jsme uviděli zdobený reliéf sv. Floriána a erb rodu Nostitz-Rieneck s třemi pruhy a nasazenou korunkou. Po stranách sloupu s ozdobným barokním pískovcovým zábradlím jsme si pak prohlédli sochy sv. Václava s praporcem a štítem s orlicí a sv. Jana Nepomuckého, se svatozáří a hvězdami nad hlavou, ztvárněného jako kněze v klerice, komži, almuci a s biretem, držící v ruce kříž.
Rokytnice v Orlických horách – zámek
Na závěr jsme si nechali zámek, stojící na boční straně náměstí, který však nebyl otevřen veřejnosti a tak jsme jej viděli pouze zvenku. Nejprve jsme shlédli čelní stranu bývalého šlechtického sídla, jehož předchůdcem byla tvrz z poloviny 16. století, kterou nechal rod Mauschwitzů přestavět na čtyřkřídlý renesanční zámek s uzavřeným vnitřním nádvořím. Stalo se tak okolo roku 1600, ale my jsme zámek viděli v podobě, kterou mu vtiskl během barokních přestaveb rod Nostiztů. Rekonstrukce proběhla pod vedením italského stavitele Carla Antonia Reiny v letech 1703 – 1710 a právě tehdy budova získala svou reprezentativní barokní podobu, včetně unikátních interiérů. Nad vchodem jsme si prohlédli dva erby - ten vlevo patřil rodu Nostitz a druhý první manželce Kryštofa Václava Nostitze Julianě hraběnce Mettichové z Čečova. Potom jsme se prošli podél ohradní zdi zámku, abychom ze zámku viděli co nejvíce. Zámeckou budovu jsme obešli kolem dokola a shlédli ji ze všech stran. Následně jsme se vrátili na náměstí, z něhož traktory odvážely plné vlečky sněhu a zašli do prodejny COOP, kde jsme si nakoupili potraviny. Pak jsme nasedli do auta a odjeli do Nebeské Rybné, kde jsme byli ubytováni v panelákovém bytě s krbovými kamny.
Kompletní fotogalerii najdete zde
Zvláštní poděkování patří Jirkovi Klinerovi a Františku Nyklíčkovi za poskytnutí některých fotografií.