Úvod

Chladné zimní měsíce bývají pro turisty, kteří neholdují radovánkám na lyžích a běžkách, náročnou zkouškou. Jelikož vědci zatím nevyvinuli žádný lék na „toulavé boty“, jedinou účinnou metodou, jak zahnat abstinenční příznaky z neustálého sezení doma, zůstal poctivý zimní výlet. Podobnou léčbu ordinujeme čas od času i sobě. Abychom se v zimě vyhnuli brodění těžkým terénem a hlubokým sněhem, obvykle jsme si pro návěšku vybrali historická města. První únorový den roku 2026 nás tato cesta za uzdravením zavedla do Kostelce nad Orlicí a Vamberka. Ráno po snídani jsme nastartovali náš šedý francouzský vůz a vyrazili do Východních Čech. Cestou jsme si v Litomyšli dali kávu na benzinové pumpě MOL a poté jsme již zamířili do Kostelce nad Orlicí.

Kostelec nad Orlicí - mlýn Rolnických družstevních podniků

Ještě před příjezdem do města jsme na jedné dopravní značce odlovili kešku a pak jsme již dorazili do našeho prvního cíle. Šedé francouzské auto jsme zaparkovali u vlakového nádraží a vydali se za soustavou budov, které zde nechaly vybudovat Rolnické družstevní podniky v období první republiky. Jelikož přímo sousedily s železniční stanicí, mohli jsme ihned zahájit jejich obhlídku. Před nám se tyčily vysoké budovy ze světlých vápenopískových cihel, mezi nimiž vynikal čtyřpodlažní elektrický mlýn z roku 1922, v jehož štítě jsme spatřili zkratku RDP. V jeho útrobách se skrývalo mlecí zařízení, dodané pardubickou strojírnou Josefa Prokopa synové, díky němuž mlýn dokázal semlít až 1 vagon obilí denně.

Vedle se nacházelo třípodlažní obilní skladiště a také pekárna, která zvládla každý den upéct 40 q chleba. Dále jsme zde shlédli různé nižší přístavby a pražírnu žita, které vznikly v roce 1928 či mlékárnu na protější straně ulice, která byla přistavěna o pět  let později. Nicméně budovy už dávnou nesloužily svému účelu Po roce 1948 byl mlýn v rámci vlny znárodňování převeden pod státní správu a stal se součástí národních podniků s různými názvy. Napojení na železniční vlečku umožňovalo efektivní distribuci mouky po celém kraji, ale v době naší návštěvy už budovy svému účelu dávno nesloužily. Po roce 1989 totiž často měnily majitele a byly využívány jako sklady, prostory pro drobné podnikání nebo prodejny.

Kostelec nad Orlicí - Městský mlýn a elektrárna

Když jsme si vše prohlédli, nasedli jsme do auta a vyrazili za dalším mlýnem, o němž první zmínka pocházela z roku 1577, kdy si jej od obce pronajal Jan Ušatý. O několik minut později jsme zaparkovali v bezprostřední blízkosti mlýnské budovy, která byla na začátku 20. století přestavěna na městskou elektrárnu a vydali jsme se na její průzkum. Nejprve jsme shlédli podlouhlou budovu z ulice, ale nic zajímavého jsme na ní nenašli, navíc díky přestavbě vůbec nepřipomínala vodní mlýn. Následně jsme otevřenou bránou vstoupili do elektrárenského areálu, abychom viděli nejdůležitější část výrobny, přestože nám to tabulka na plotě zakazovala. Nemínil jsme však působit žádné škody a v dobrém úmyslu jsme přišli k mlýnskému náhonu, který protékal pod bývalým mlýnem a díky dvou Francisovým turbínám vyráběl elektřinu.

Pozorovali jsme klidně plynoucí vodu Divoké Orlice, které náhon po staletí napájela a rovněž jsme si prohlédli technické zařízení včetně česla, sloužící k zachycení plovoucích větví, kmenů, trámů a různých odpadků, nebo ledových ker v zimě. Vzhledem k zákazu jsme se u elektrárny dlouho nezdržovali a hlouběji do areálu jsme již nešli. Když jsme si bývalý mlýn prohlédli, vyšli jsme ven z areálu a zastavili se sochy Zjevení sv. Jana Nepomuckého s andělem, stojící na okraji silnice. Před námi se tyčila zhruba třímetrová pískovcová plastika, kterou roku 1758 nechal zhotovit zbožný muž Josef Štoček. Posvětil ji místní děkan Karel Boch. Na soklu jsme si o tom přečetli celkem nevýrazný text, který nám zároveň prozradil, že socha byla v roce 1891 zrenovována, a to na náklady mlynáře Josefa Škopa.

Potom jsme nasedli do auta a seznámili se s historií mlýna, který zde stával již ve středověku. Původně se mu říkalo prostě Velký, aby se odlišil od ostatních menších mlýnů ve městě a název Městský získal objekt v období, kdy přešel pod správu obce nebo sloužil potřebám celého města. Roku 1625 zde hospodařil jakýsi Jiřík a tehdy byl mlýn uveden jako panský, o třech kolech moučných, jednom sladovém a čtyřech stoupách. Pak se majitelé v držení mlýna střídali, různě jej přestavovali a modernizovali. Důležitým časovým údajem byl rok 1907, kdy jej získala firma Josef Seykora a synové. Vzápětí noví majitelé zahájili přestavbu budov na pilu s elektrárnou a upravili odtokovou část náhonu pro pohon koželužny. Zaujalo nás, že v roce 1920 elektrárna vyrobila více energie, než kolik spotřebovala koželužna, proto přebytek prodávali městu.

Kostelec nad Orlicí – Palackého náměstí – Měšťanské domy

A výroba elektřiny probíhala na tomto místě i v době naší návštěvy, ovšem mlýn bychom zde již hledali marně. Jakmile jsme dočetli poslední řádky, nastartovali jsme vůz a odjeli za dalším zajímavostmi. Netrvalo dlouho a přijeli jsme na Palackého náměstí, které v různých obdobích neslo názvy Rynk, Hlavní, náměstí císaře Františka Josefa I., Viktoria-Platz, Rudé armády a konečně Palackého náměstí. Auto jsme zaparkovali kousek od Mariánského sloupu a vydali se na obhlídku zdejších pamětihodností. Během chůze jsme se pohybovali po návrší, kde město začalo vznikat. Nejprve byl v počátku křesťanství v českých zemích vystavěn opevněný kamenný chrám a kolem něj se v následujících desetiletích začal rozvíjet osada nazvaná Kostelec. Roku 1341 se z ní stalo městečko, které získalo osmnáct městských privilegií.

Měšťané mohli ve svých domech vařit a prodávat pivo, prodávat sůl na bečky i na drobno, vybírat od přespolních kupujících poplatek a také se zde konaly trhy se zbožím či dobytkem. Kostelec byl zpočátku ohrazen dřevěnými ploty, později byly vystavěny kamenné hradby a do centra se vstupovalo přes dvě hlavní brány. Jmenovaly se Vysokomýtská a Rychnovská, nicméně v 19. století byly strženy, aby uvolnily cestu rostoucí dopravě. Domy byly původně dřevěné s podloubím, ale při několika požárech shořely, takže byly postupně nahrazeny zděnými stavbami. Fasády domů, které jsme při procházce centrem viděli, byly výsledkem klasicistních a empírových úprav po ničivých požárech v 19. století, nicméně vnitřní části skrývaly gotické nebo renesanční sklepy s klenbami. Kromě domů jsme na Palackého náměstí objevili i několik drobnějších, ovšem neméně významných pamětihodností.

Kostelec nad Orlicí – Palackého náměstí – Historický meteorologický sloup

Jednou z nich byl 2,5 metru vysoký meteorologický sloup, stojící od třicátých let 20. století na chodníku před základní školou, aby plnil estetický, vzdělávací, popularizační, meteorologický a všeobecně informační význam. Lidé na něm vždy našli informace o teplotě, tlaku a vlhkosti vzduchu, ale my jsme takové štěstí neměli, protože se za sklem nacházely jen informační letáky. Pouze korouhvička s ukazatelem světových stran trochu připomínala původní určení sloupu. Meteorologický sloup se nám líbil, i když měl celkem obyčejnou podobu přístrojové hranaté skříňky na kamenném podstavci, informační vitríny a zdobné stříšky. V jiných městech jsme ovšem narazili na unikátní umělecká díla, které byly sériově vyráběny a objednávány podle nabídkových katalogů specializovaných německých a rakouských firem. Zdobnost objektů dotvářely také i mystické či astrologické znaky a symboly, ale nic takové jsme v Kostelci neviděli.

Kostelec nad Orlicí – Palackého náměstí - Sloup Nejsvětější Trojice

Sloup s předpovědí počasí jsme vyměnili za 7,5 metru vysoký sloup se sousoším Nejsvětější Trojice, který stál od roku 1874 uprostřed náměstí. Na třístupňovém schodišti z kamenných desek jsme spatřili čtyřboký sloup se soklem, na němž stály pískovcové sochy světců v nikách. Jednalo se o sv. Václava, na sv. Vojtěcha, sv. Františka z Assisi a sochu Panny Marie. Na čelních stranách naším očím neunikly obdélné rámce s listovým motivem. Čtyři předsunutá nároží byla tvořena nárožními válcovými příporami na odstupňovaných soklících s pultovou stříškou. V jejich vrcholu nad hlavicemi jsme spatřili baldachýny a v nárožích fiály s kytkami. Kulturní památka byla kompletně zrestaurována v letech 2005 – 2006 a tak se nám moc líbila. Vše bylo pěkně opravené, nerušili nás žádní domorodce a ani jiní turisté, takže jsme si mohli i tuto památku v klidu prohlédnout.

Kostelec nad Orlicí – Palackého náměstí - Empírová kašna

Jen pár metrů od sloupu Nejsvětější Trojice se pod vzrostlými stromy skrývala empírová kašna čtvercového půdorysu, pocházející z počátku 19. století. Vysvěcena byla 28.8. 1890. Vodní prvek uprostřed náměstí tvořila metr vysoká zeď, kruhová kamenná nádrž o průměru 3 metry, do jejíhož středu byl zasazen sokl. Na římse podstavce jsme našli mísu, na které stála 1,2 metru vysoká socha nymfy, představující alegorii řeky Orlice, v níž tenkrát nebyla nouze o ryby. Lidé tak netrpěli hlady, měli dostatek obživy a to samozřejmě prospívalo městu. U pravé nohy nymfy jsme objevili znak města Kostelce nad Orlicí spojený se znakem zárubovským. Pískovcová kašna se čtyřstupňovým schodištěm byla postavena na vyvýšeném základě čtvercového půdorysu 5 x 5 metru a v jejích rozích našim očím neunikly čtyřboké sloupky. Zaujalo nás, že kašna vznikla nad sklepením bývalého pivovaru, která byla odhalena při výkopových pracích na základech. Pivovar byl odstraněn kolem roku 1820. Restaurování kašny proběhlo v letech 2001 – 2002.

Kostelec nad Orlicí – Palackého náměstí – Mariánský sloup

Od kašny jsme se přesunuli k opodál stojícímu Mariánskému sloupu se sochou Panny Marie. Barokní sochařské dílo roku 1707 vytvořil Mates Mielnický a Jan Václav Haysler a od té doby 12 metrů vysoký sloup tvoří architektonickou dominantu centra města. Mariánský sloup byl ohrazen balustrádou, sestavenou z nohy, čtyř rohových sloupků s rostlinným dekorem, čtyřbokých kuželek, dvou vstupních sloupků kosodélníkového půdorysu a krycího madla. Vlastní sloup byl osazen na výčnělku soklu, na němž jsme spatřili alianční erby manželů hraběte Josefa Kinského a Marie hraběnky Černínové z Chudenic. Na soklu zpředu pak byl alianční znak manželů hraběte Františka Karla Záruby z Hustiřan a Marie Maxmiliány hraběnky z Ugarte. Vzadu jsme našli alianční znak manželů hraběte Josefa Antonína Záruby z Hustířan a Eleonory hraběnky z Oppersdorfu. Dřík sloupu s patkou byl zakončen korintskou hlavicí se čtyřmi andílky a dvoumetrovou sochou Panny Marie s kovovými pozlacenými atributy, svatozáří a kovovou lilií. Sloup byl založen hrabětem Františkem Karlem Zárubou a obnoven jeho synem hrabětem Josefem Antonínem Zárubou v roce 1716.

Kostelec nad Orlicí – Palackého náměstí – Stará radnice

Na závěr nás čekala bývalá radnice z roku 1574, později muzeum a v době naší návštěvy Základní umělecká škola. Našli jsme ji konci zúžené části náměstí, v těsné blízkosti našeho auta. Jednalo se o původně renesanční budovu, která byla barokně upravená v 17. století. V roce 1694 byla přistavěná věž a v letech 1810 - 1824 proběhla klasicistní úprava. Obdélníková, jednopatrová stavba s hranolovou věží v průčelí do ulice a věžními hodinami z roku 1862 s ciferníky do všech stran, se nám moc líbila Nad balkonem jsme spatřili městský znak a v průjezdu vpravo naším očím neuniklo zazděné pískovcové nadpraží s monogramem M R, znakem pekařského cechu a letopočtem 1574. Právě tehdy dům koupila obec od pekaře Martina Rakovnického. Na budově vlevo v přízemí u vchodu jsme našli pamětní bronzovou desku s bystou hudebního skladatele a císařského kapelníka Františka Ignáce Antonína Tůmy, která byla odhalena roku 1974.

Vamberk – kaple Všech svatých

Obhlídkou Staré radnice jsme pobyt na Palackého náměstí ukončili a déle se zde nezdržovali. Na oběd totiž bylo příliš brzy, informační centrum bylo spolu s obchody v nedělní dopoledne zavřené a zdejší kešky jsme již měli odlovené z minulých návštěv. Nasedli jsme tedy do auta a odjeli do nedalekého Vamberka, kam jsme po pár minutách dorazili. Po příjezdu do města jsme na kruhovém objezdu netrefil správný směr, a tak jsme se o několik stovek metrů dál museli otočit a vrátit se zpět, přičemž jsme náš cíl spatřili vysoko nad zahloubenou silnící. O chvíli později jsme naše šedé francouzské auto zaparkovali na okraji zoraného pole a vzápětí jsme se vydali za naším cílem. Během chůze jsme si připadali jako dostihové koně při slavném závodě v Pardubicích, neboť jsme museli překonávat méně či více hluboké brázdy, které na poli někdy na podzim vytvořil traktor místního zemědělského družstva.

Když jsme se konečně ke kapli prodrali, stanuli jsme pod třemi lípami, které byly na tomto místě vysazeny při stromkové slavnosti 17. března 1919 na památku vzniku republiky. Stromy byly holé, takže nám nijak nebránily v pohledu na církevní stavbu, která stála přímo pod dřevěnými bohatýry. Před námi stála kaplička, která byla postavena někdy v 17. nebo 18. století, ovšem přesnější datum vzniku se nám nepodařilo zjistit, stejně jako konkrétní jméno stavitele nebo architekta. Jak už jsme však věděli z prohlídek jiných kaplí, podobné drobné stavby většinou nechávali budovat lidé jako projev díků za přečkání moru, hladomoru nebo se mohlo jednat o výraz osobní víry bohatších rodin z Vamberka či o iniciativu duchovních. Obhlídku malebné kapličky jsme zahájili na průčelí, jemuž dominoval trojúhelníkový štít s plastikou žehnajícího Krista, doplněným citátem z Bible.

Pod římsou jsme si přečetli text, který nám prozradil, že kaple byla opravena v roce 1826, kdy ve Vatikánu vládl papež Lev XII. a pak jsme přistoupili k otevřenému vchodu, abychom přes mříž nahlédli dovnitř. V interiéru jsme našli jen kamenný oltářík s květinovou výzdobou a nad ním visel kříž s Kristem. Následně jsme se vydali na obchůzku kolem stavby, jejíž fasáda s půlkruhovým závěrem byla členěna lisénovými rámci, ale jiné architektonické prvky jsme na kapli nenašli. Když jsme si vše prohlédli, v bezprostřední blízkosti kaple jsme odlovili kešku, na kterou nás vtipně upozornil jistý tradiční prvek. Potom jsme od kaple poodstoupili a pokochali se výhledem na město, rozkládající se v dolině pod námi. Po chvilce jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli k nákupnímu středisku u nešťastného kruháče. Neměli jsme však v úmyslu trávit čas v některém ze zdejších obchodů, nýbrž jsme se odtud vydali k nedalekému židovskému hřbitovu.

Vamberk – Židovský hřbitov

Proklouzli jsme kolem zadní části střediska a po cestě jsme brzy dorazili ke vstupu na hřbitov, jenž byl údajně založen před rokem 1673, nicméně písemně doložen byl teprve roku 1688 a v následujících staletích postupně rozšiřován. Na jeho území jsme vstoupili přes bývalou márnici a vzápětí jsme zabočili doprava, kde se nacházel největší počet náhrobků. Docela nás překvapilo, že ačkoliv ve Vamberku žily většinu času pouze dvě rodiny, zdejší hřbitov nám připadal poměrně velký. Vysvětlení však bylo velmi jednoduché. Sloužil totiž nejenom místním, ale také židovským obcím Kostelec nad Orlicí, Doudleby nad Orlicí a Choceň, protože obyvatelé těchto měst nezískali povolení ke stavbě vlastního hřbitova. Pomalým krokem jsme kráčeli mezi náhrobky, jichž tu bylo asi 500 a na jednotlivých kamenech jsme si prohlíželi klasické židovské symboly. Mezi ně patřily žehnající ruce rodu Kohenů a konvice Levitů nebo motivy rostlin, symbolizující život a smrt.

Mezi pohřbenými byli také lidé, kteří se podíleli na rozkvětu textilního průmyslu a obchodu s krajkou, kterým se Vamberk stal proslulý. Nejstarší náhrobek pocházel z roku 1700, naopak nemladší nesl na sobě letopočet 1940. Starší náhrobky byly zhotoven z místního pískovce, ty novější z 19. a 20. století byly vyrobeny z leštěné žuly nebo mramoru. V jedné části jsme objevili také hroby haličských uprchlíků z doby 1. světové války, kteří utíkali z východních částí Ukrajiny a Polska kvůli strachu z ruských vojsk. Lišili se ortodoxním vzhledem, jazykem a přísným dodržováním tradic, což často vedlo k napětí s asimilovanými českými Židy. V rohu hřbitova jsme narazili na tumbu, jakousi zděnou bednu, určenou pro významné osobnosti, rabíny nebo bohaté členy komunity, aby byl jejich hrob zdůrazněn a uctěn. Pak jsme zamířili do druhé části rozlehlého hřbitova, kde se nacházely novější náhrobky s německými a českými nápisy. Zbytek plochy byl prázdný, patrně kvůli výstavbě teplárny v jeho těsné blízkosti a škody údajně napáchal i potok protékající hřbitovem.

Vamberk – kamenný most se sochami svatých

Když jsme si posmutnělé místo prohlédli, vrátili jsme se stejnou cestou k autu, jímž jsme odjeli ke kamennému mostu, klenoucí se v délce 50 metrů nad Zdobnicí. Jakmile jsme vůz zaparkovali, vydali jsme se podél řeky ke krásnému silničnímu mostu, jenž byl vystavěn v letech 1864 – 1865. Tříobloukový most s vodním tokem, splavem, nábřežím a dalšími prvky tvořil pozoruhodnou krajinnou kompozici, kterou jsme obdivovali už z dálky. Když jsme si prohlédli jednu stranu kamenného díla, vkročili jsme na most a následně jsme kráčeli po sotva půl metru širokém chodníčku, lemující silnici. Během chůze jsme si samozřejmě prohlédli sochy svatých, které mostu dodávaly na atraktivitě. Skulptury od vysokomýtského sochaře Eduarda Harnacha byly zhotoveny z jemnozrnného pískovce nazelenalé barvy a vznikly zároveň s mostem.

Postupně jsme se setkali se sv. Prokopem, první českou světicí Ludmilou, populární dvojicí sv. Cyrilem a Metodějem, dále zde nemohl chybět sv. Jan Nepomucký, sv. Václav a sv. Vojtěch, které ještě doplňoval kříž s Ježíšem Kristem z Nazaretu. Každá ze soch stála na hranolovém podstavci s římsovou hlavicí, na nichž jsme objevili obdélná zrcadla s nápisy, vztahující se k příslušnému světci. Jakmile jsme došli na opačnou stranu, sestoupili jsme blíže k řece, abychom viděli i druhé čelo mostu. To bylo na rozdíl od té první omítnuto a podle našeho názoru žlutá omítka trochu kazila historický dojem z památkově chráněného objektu. Poté, co jsme si vše prohlédli, odlovili jsme dvě kešky a pak jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli do centra města. Auto jsme zaparkovali u Penny a vydali se k opodál stojící soše Bičování Krista z roku 1734.

Vamberk – hřbitovní kostel sv. Barbory

Mučedník stál na soklu s rukama svázanýma na zádech, oděn byl do pruhu látky kolem pasu, svázaného vpředu na uzel. Pravou nohu měl mírně pokrčenou a na hlavě jsme spatřili trnovou korunu se svatozáří. Pak jsme kolem proklouzli kolem supermarketu a záhy jsme vešli jednou ze dvou vstupních bran na hřbitov, jemuž dominoval kostel sv. Barbory, postavený v letech 1696 – 1697 a ihned jsme si jej začali prohlížet. Před námi se tyčil barokní jednolodní svatostánek se dvěma řadami oken nad sebou, jež byly v přízemí půlkruhové a v patře obdélné, půlkruhem uzavřené. Fasádu členily pilastry s patkou a na valbové střeše naším očím neunikla sanktusová věžička, v níž se nacházely původně dva malé zvonky, ale v roce 1917 došlo k jejich rekvizici. Kostel s několika bočními vchody a půlkruhově uzavřeným presbytářem jsme obešli kolem dokola, a pak jsme se věnovali průčelí, jež opět dělily pilastry.

Nahoře jsme spatřili štít s dvojicí pilastrů, trojúhelníkovým nástavcem a volutovými křídly, mezi nimiž se nacházela prázdná nika. Uprostřed čelní strany jsme našli zazděné okno, ale jinou architektonickou výzdobu jsme na průčelí neviděli. Pak jsme přistoupili ke dveřím, jež byly lemované kamenným ostěním, ale dovnitř jsme se nedostali. Vchod byl totiž v zimě zavřený, nicméně nás to nijak nepřekvapilo. Nade dveřmi jsme si prohlédli erb stavitele kostela, jímž byl Jan Adam hrabě Záruba z Hustířan, pán na Vamberce a Cerekvici, který nechal svatostánek posvětit byl ke cti sv. Panny a mučednice Barbory. Zaujalo nás, že shodou okolností se manželka budovatele jmenovala stejně jako světice a patronka horníků. Když jsme si kostel prohlédli, vydali jsme se na procházku po hřbitově, jenž byl okolo svatostánku v průběhu let několikrát rozšiřován. Našli jsme na něm kamenný kříž s Kristem a několik zajímavých hrobek.

Areálu dominovala pseudogotická pohřební kaple PhDr. Františka hraběte Lutzowa, která vznikla v roce 1916 na místě původní márnice. Tento muž byl významný diplomat a historik, který propagoval české dějiny v anglicky mluvících zemích. Pěkná byla také hrobka rodiny Vilímkovy s náhrobkem podle modelu Josefa Strahovského, v jehož středu jsme spatřili čtyři sochy. V těsném sousedství se pak nacházel hrob rodiny Kubiasovy, kde odpočíval třeba Jindřich, který ve Vamberku založil uzenářské impérium, když koupil vyhořelý pivovar a přestavěl jej na továrnu masných výrobků. Na hřbitově jsme narazili také na společný hrob, připínající tragédii z 12. června 1898. Během procesí tehdy do kostela sv. Barbory udeřil blesk a výboj sjel po oltáři. Zasáhl několik lidí a pětiletý chlapec spolu s několika dalšími osobami tehdy na následky zranění zemřelo nebo utrpělo těžký šok. Na hřbitově jsme dále našli hroby členů rodiny Kopeckých, kteří po generace kočovali s loutkovým divadlem po celých Čechách a pomáhali udržovat český jazyk v dobách národního obrození.

Vamberk – kostel sv. Prokopa

Procházka po hřbitově byla zajímavá a v posmutnělém areálu jsme strávili několik minut. Následně jsme druhou brankou vyklouzli ven a Radniční ulicí jsme se vydali k další církevní stavbě. Čekala nás obhlídka kostela sv. Prokopa, jenž byl postaven v letech 1712 - 1713 na místě zchátralého gotického svatostánku ze 14. století. Cestou jsme odlovili kešku a o chvíli později jsme přišli na Husovo náměstí, v jehož dolní části zmíněný barokní svatostánek stál. Jednolodní stavbu jsme viděli v podobě z konce 19. století, neboť roku 1898 vyhořel a musel být zrekonstruován. Jeho obhlídku jsme zahájili u trojbokého presbytáře s mírně zkosenými stěnami, k nimž byl přilepen velký kamenný kříž z roku 1808. Znázorňoval ukřižovaného Krista a trojicí plačících žen pod křížem, přičemž sochy stály na vysokém podstavci s reliéfy, volutovými křídly a kartuší ve spodní části soklu. Kněžiště ve dvou patrech nad sebou prosvětlovala okna s půlkruhovými záklenky a v přízemí jsme po jeho bocích spatřili dveře, jimiž se vcházelo na schodiště, vedoucí ke zvonům. Ty visely ve dvou hranolových věžích s cibulovitými báněmi. lucernami a kříži na vrcholu.

Byly sem zavěšeny až po sametové revoluci, neboť původní zvony byly zrekvírovány během obou světových válek. U dveří na pravé straně jsme shlédli sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1723, která byla posléze dvakrát zrestaurována. Světec měl svatozář kolem hlavy, kříž v jedné ruce a biretem v druhé. Pak jsme si kostel obešli kolem dokola. Během obchůzky jsme se pohybovali v místech starého hřbitova, jenž byl před stavbou nového svatostánku přemístěn ke hřbitovnímu kostelu sv. Barbory, od něhož jsme sem přišli. Loď byla členěna pilastry patkou, mezi nimiž se ve dvou řadách nad sebou nacházela okna, v přízemí půlkruhová a v patře obdélníková, půlkruhem uzavřená. Na obou stranách jsme narazili na boční vchody, nicméně více nás zaujaly malinkatá okénka úplně dole nad chodníkem. Nad nimi visely na fasádě cedulky, na nichž bylo napsáno, aby řidiči neparkovali svá vozidla výfukem ke kostelu, neboť by tím mohli narušit klimatické podmínky v kryptě. V ní bylo roku 1890 nalezeno 34 mumií ze 17. a 18. století, které byly po havárii vody roku 1985 převezeny do broumovského kláštera.

Právě tam jsme je roku 2007 během dovolené viděli na vlastní oči, nicméně v roce 2025 byly opět převezeny do krypty pod kostel sv. Prokopa. Mezi nimi se nacházela třeba Belgičanka Magdalena Grambová, zakladatelka krajkářství ve Vamberku, jež zemřela v roce 1671, nebo fext alias člověk, jehož kůže nemohla být podle legendy za života zraněna a která po smrti neshnila. Kdo jím byl se nám nepodařilo zjistit, ale jednalo se o velmi vysokého člověka oproti ostatním, takže zřejmě nepocházel z tohoto kraje. Bohužel podzemní prostory nebyly pro turisty zpřístupněny, ale důvody jsme plně chápali. Následně jsme stanuli před průčelím, jež bylo členěno pilastry a vrcholilo barokním štítem s volutovými křídly a trojúhelníkovou atikou. Čelní stranu prosvětlovala jen dvě oka, zato dole jsme našli hned trojici dveří, ovšem všechny byly pevně zamčené a tak jsme se dovnitř nedostali. Nad hlavním vchodem s kamenným ostěním jsme si prohlédli erb Norberta Leopolda hraběte Libštejnského z Kolovrat, zakladatele kostela a pak jsme po schodišti sestoupili k sousoší sv. Anny Samotřetí. Pískovcové dílo, znázorňující sv. Annu, Pannu Marii a malého Ježíše, vzniklo roku 1780 v dílně Františka Antonína Mielnického a bylo obnoveno v roce 1877.

Vamberk – Husovo náměstí - pomník obětem 1. světové války

Když jsme si sousoší prohlédli, začali jsme se věnovat památkám na Husově náměstí, které odjakživa tvořilo centrum kolonizačního městečka a nazývalo se jednoduše Rynek. Později se mu říkalo Hlavní a od roku 1919 získalo název Husovo. V letech 1945 – 1948 se krátce jmenovalo náměstí Dr. Edvarda Beneše, ovšem potom se vrátil jeho předválečný název a zůstal v platnosti i během období komunismu až dodnes. V době naší návštěvy bylo pěkně upravené, nicméně o 200 let dříve bychom se pohybovali po prašném a blátivém povrchu, k prvnímu vydláždění kočičími hlavami přišlo až s rozvojem dopravy v druhé polovině 19. století. Obhlídku jsme zdejších zajímavostí jsme zahájili u pomníku obětem 1. světové války, který se nacházel jen pár metrů od kostel sv. Prokopa a moderní budovy Základní školy. Pomník od autorů M.F.Rouse a P.J.Reila tvořil sokl, na němž byla socha sedící ženy s vedle stojícím dítětem a na klíně měla položenou přilbu s lipovou ratolestí. Pod sochou jsme si přečetli nápis Čekali a nedočkali se, který doplňovaly čtyři tabule se jmény 101 obětí války.

Vamberk – Husovo náměstí – Měšťanské domy

Po krátké zastávce u pomníku jsme se vydali na procházku po pěkném náměstí, které lemovaly řady měšťanských domů. Pod mnoha domy na Husově náměstí se nacházely rozsáhlé sklepy, někdy i dvoupatrové, jež nesloužily jen ke skladování potravin a piva, ale v dobách válek a požárů i jako úkryty pro obyvatele. Většina majitelů domů na náměstí patřila k měšťanské elitě. Tito lidé obchodovali se solí nebo pivem, jelikož místní pekaři, řezníci a sládci měli právo várečné. Samozřejmě ve městě fungovaly hostince, poskytující formanům či poutníkům občerstvení a ubytování. Později došlo k rozmachu obchodu s krajkami, které měšťané vyváželi do Vídně, Paříže i Ameriky. Nejstarší z domů měl číslo 98 a stál na nároží naproti pomníku. Zatímco většina ostatních domů musela být po velkých požárech v 19. století přestavěna, tento dům si uchoval svou tvář z konce 18. století. Stejně jako u většiny domů na náměstí se v horním patře nacházely byty, zatímco přízemí bylo využíváno pro drobné podnikání nebo služby. Na jeho fasádě jsme našli pamětní desku na hudebního umělce Augustina Vyskočila, který se v něm roku 1852 narodil.

Vamberk – Husovo náměstí – Mariánský sloup

Po obhlídce domu jsme se přesunuli do středu dolní části náměstí, kde se tyčil raně barokní sloup, který nechal roku 1699 vystavět tehdejší majitel Vamberka Jan Adam hrabě Záruba z Hustířan. Podobné sloupy se v té době stavěly nejčastěji jako poděkování za ochranu před morovými ranami nebo jako výraz rekatolizace. Autora díla se nám nepodařilo zjistit, ovšem pravděpodobně jej vytvořil někdo z okruhu sochařů působících v té době ve východních Čechách, třeba žák školy rodiny Pacáků nebo Matyáše Bernarda Brauna, byť tento sloup vznikl o něco později než jeho vrcholná díla. Na podstavci jsme nepřehlédli letopočet vzniku sloupu a erb donátorů. Kolem sloupu se nacházela pozdně barokní balustráda, která zde původně nebyla, neboť památku začala chránit až někdy od druhé poloviny 18. století. Vrchol sloupu obsadila Neposkvrněná Panna Maria se sepjatýma rukama v modlitbě, stojící na zeměkouli a se svatozáří kolem hlavy.

Vamberk – Husovo náměstí – radnice

Od sloupu jsme zamířili k nedaleké budově radnice, před kterou se odehrávaly nejdůležitější městské akce, vánoční trhy, jarmarky nebo setkání při významných výročích. Tato nová radnice nahradila starší sídla rychtářů a úředníků, kteří do té doby využívali jiné domy v centru města. Mezi ně patřila stará radnice, která stála na místě té dnešní, ovšem byla zbourána roku 1880. Před námi stál dům v klasicistním stylu z roku 1881, který navrhl architekt Gottlob Alber. Z malého balkonku, pod nímž jsme spatřil znak města, patrně starostové sdělovali prohlášení nebo promlouvali k lidem s usneseními, které radní upekli uvnitř úřadu. Fasádu nárožní radnice členily pilastry a vysoká okna s půlkruhovými záklenky. Nad korunní římsou jsme si zkontrolovali čas díky ciferníkovým hodinám a potom jsme se vydali do středu náměstí, kde nás čekala obhlídka kašny.

Vamberk – Husovo náměstí – kašna

Netrvalo dlouho a stanuli jsme u novorenesanční kašny, která byla vystavěna roku 1869 podle plánů Františka Veitha. Původně neměla jen estetickou funkci. V 19. století sloužily kašny na náměstích jako důležitý zdroj vody pro obyvatele z centra města a také jako zásobárna vody pro případ požáru, což bylo v době dřevěných staveb klíčové. V době naší návštěvy však sloužila pouze jako dekorativní fontána osmibokého tvaru, v jejímž středu jsme nemohli přehlédnout pískovcový pilíř s vázou na vrcholu. Spodní část pilíře tvořil polygonální dřík s obdélnými poli a na čelní straně má nad vytesaným letopočtem ozdobnou kamennou kartuší s akantovou obrubou a oválným zrcadlem, v němž jsme spatřili městský znak - bájného zvířete jednorožce v krajině se stromovím. Oči jsme mohli nechat na chrličích v podobě lvích hlav, které se však v zimě odmlčely a zejména na čtveřicí kamenných alegorických ženských figur s atributy odkazujícími především k zemědělské výrobě a produktům. Žena s mísou ovoce, žena se svázaným snopem obilí a srpem, dívka s ošatkou a žena s plachetkou se nám moc líbily.

Vamberk – Husovo náměstí – socha Jana Husa

Od kašny jsme se přesunuli do horní části náměstí, kde byla 3. července 1904 odhalena secesní socha mistra Jana Husa, kterou vytvořil František Koukol z Ústí nad Orlicí dle návrhu akademického sochaře Jana Josefa Kalvody. Zaujalo nás, že tato památka se pravděpodobně stala druhou nejstarší stojící plastikou Jana Husa na území dnešní republiky. Postava upáleného kněze s rukou na hrudi a knihou při boku stála na vysokém podstavci, který vycházel z třístupňového schodiště a postupně se zužoval. Omítaný zděný pilíř byl členěn krátkými nárožními pilastry s plastickými puklicemi a stuhami, zubořezem, průběžným horizontálním kanelováním a římsami. Čelní stranu pomníku zdobily zlacené haluze s listovím či erbová kartuš s vepsaným reliéfním prvkem kalichu a nápisem: "VELKÉMU PRAVDY HLASATELI". Na zadní straně pomníku s další haluzí jsme pak objevili zlacený text: "MUČEDÍKU KOSTNICKÉMU ROKU 1904 VĚNOVALI CTITELÉ JEHO".

Vamberk – Husovo náměstí – Bednářova vila

Jakmile jsme si sochu Jana Husa prohlédli, vrátili jsme se do dolní části náměstí, abychom navštívili muzeum krajky. Jelikož právě probíhala polední pauza, museli jsme chvíli počkat na otevření. Čekání jsme si zkrátili obhlídkou Bednářovy vily, v níž od roku 1948 muzeum sídlilo. Vila byla postavena v roce 1916 ve stylu českého art deco podle architektonického návrhu Oldřicha Lisky. Jednopatrový zděný dům s částečným druhým patrem měl lichoběžníkový půdorys. Jižní průčelí směřující do náměstí bylo nápadně horizontálně členěno římsami. Nástavba druhého patra byla ukončena atikou se sochami sedících sfing. Ty byly původně zděné a dotvořené omítkou, v 90. letech 20. století ale byly nahrazeny odlitky z umělého kamene. Střecha byla valbová a ve střední části domu jsme spatřili tři oblé arkýře, oddělené pilastry s plastickou výzdobou.

Vamberk – Muzeum krajky

Když jsme si dům prohlédli, otevřely dveře a usměvavá paní nás pozvala dovnitř obchůdku s keramikou, kde se nacházela pokladna muzea. Koupili jsme si zde turistickou známku, vstupenky a také jsme získali pět razítek do památníku. Pak jsme již mohli zahájit průzkum muzejních expozic. Z obchůdku jsme vkročili do průjezdu, kde jsme si vyzkoušeli stroj na výrobu paličkované krajky a na informačních panelech si přečetli fakta o průmyslové výrobě této látky. Pak jsme vešli do chodby a po schodech vystoupali do prvního patra, kde jsme se seznámili s historií muzea, které bylo založeno v roce 1929. Na druhém panelu jsme si přečetli fakta o výrobě krajky v českých zemích a pak jsme vkročili do první místnosti s expozicí. Než jsme si začali exponáty prohlížet, posadili jsme se na židle a shlédli krátký film o historii krajky ve Vamberku. Seznámili jsme se s příběhem belgické šlechtičny Magdaleny Gramové, která v 17. století na vamberecké panství přinesla techniku paličkování z Flander a tím, jak se z této dovednosti stala pro místní ženy důležitá obživa, původně zavedená jako robotní povinnost.

Sledovali jsme také proměnu lidové krajky ve špičkové umění a dozvěděli se, jak se ve Vamberku vyvinuly specifické vzory nebo jak roku 1889 vznikla první krajkářská škola v Čechách, která tradici drží dodnes. Viděli jsme detailní záběry na paličky, polštáře na paličkování a kmitající prsty, díky čemuž jsme pochopili, kolik soustředění a trpělivosti se skrývá za každým centimetrem hotového díla. Film vrcholil připomínkou největších úspěchů, kdy zdejší krajky reprezentovaly Československo na světových výstavách EXPO 1958 v Bruselu a 1967 v Montrealu. Když se na plátně objevily závěrečné titulky, vyrazili jsme na průzkum expozice Proměny krajky v Čechách. Sledovali jsme historický vývoj krajky od 18. století po současnost a počátky krajkářství v tomto kraji. Shlédli jsme měšťanský salón s krásnými šaty a jiné oděvy z 19. století, doplněné o krajku a nechyběl zde ani lidový oděv. V dalších výlohách jsme viděli vzorník strojních krajek, secesní krajky nebo podobu krajek z roku 1903, kdy proběhla soutěž o nové vzory. Dozvěděli jsme se zajímavosti o faktorech, což byli prostředníci a obchodníci, kteří od výrobců vzali výrobky a prodali je na trzích.

Krajkářky byly totiž většinou prosté ženy z venkova, které neměly prostředky ani kontakty na to, aby své zboží prodaly ve městech a faktor tuto mezeru zaplnil. Další panel vyprávěl o klíčové postavě vamberecké krajky, kterou byla Marie Sedláčková-Serbousková (1891–1975). Byla to výtvarnice, návrhářka a pedagožka, která dlouhá léta působila právě v Krajkářské škole ve Vamberku, která do výroby přinesla moderní myšlení, stylizované přírodní motivy a geometrickou čistotu. Její návrhy nebyly jen dečky, ale ucelené výtvarné kompozice, za což získala roku 1925 na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži cenu Grand Prix. Ve výlohách jsme shlédli výrobky její, školní a také z družstva Vamberecká krajka. Z velké místnosti jsme vešli do chodbičky, kde bylo pár větších krajek z padesátých let 20. století od Evy Fialové, Bohumily Gruškovské a Emílie Paličkové. Následně jsme shlédli pozoruhodné výrovky z bruselské výstavy EXPO 1958 a seznámili se s Milčou Eremiášovou. Tato žena v uvedeném období proměnila krajku v čiré výtvarné umění, když ji přestala vnímat jako dečku na stůl nebo límec na šaty a začala vytvářet krajkové obrazy a tapiserie. Následně jsme po schodišti vystoupali o patro výše a na chodbě si přečetli další informace o Marii Sedláčkové-Serbouskové.

Poté jsme zahájili průzkum expozice moderního krajkářství, kde jsme viděli umělecká díla z let 2019 – 2021. Potkali jsme třeba královnu Alžbětu I. či ptáka Ohniváka, obdivovali paličkované šaty a rozhlédli se po krajině s dálnicí. Potom jsme si vyzkoušeli krajkový krasohled a přesunuli se do další expozice, která nám představila kolekci Expo Brusel 58 a Expo Montréal 67. Ve výlohách jsme viděli spoustu šatů, který byly pro zmíněné výstavy vyrobené vambereckým družstvem a dalšími krajkáři. Potom jsme vstoupili do herny, kde jsme si vyzkoušeli paličkování a poskládali pár obrazců. Potom nás čekala poslední část expozice, věnovaná modernímu umění, kde jsme shlédli kolekci límců, šaty, podivovali se nad nekonečným příběhem se dvěma konci a kde nás okouzlil Mikoláš Aleš. Obdivovali jsme také stínohru, velký květ, kabelku s botami, paličkované brouky a trochu nás vyděsil Vetřelec. Když jsme si vše prohlédli, sestoupili jsme do přízemí, kde nás čekala krajkářská tvorba od šedesátých let 20. století do současnosti. Prohlédli jsem si zde dečky ze Slovenska, výrobky Marie Sedláčkové-Serbouskové a dalších výtvarnic. Brzy jsme místnost opustili a vrátili se do obchůdku s keramikou. Paní nám chvíli povyprávěla pár zajímavostí a protože jsme byli v muzeu celou dobu úplně sami, mohli jsme nerušeně naslouchat.

Vamberk – Kubiasova vila

Pak jsme paní poděkovali, vyšli ven z muzea a vydali se přes celé Husovo náměstí k hotelu s příznačným názvem Krajka, kde jsme si dali velmi dobrý oběd. Po zhruba hodinovém hodování jsme restauraci opustili a Tyršovou ulicí jsme zamířili k vile továrníka Jindřicha Kubiase. Cestou nás zaujaly kresby krajek na stěnách domů, které tvořil plastické reliéfy a zvaly kolemjdoucí do muzea. My jsme však mířili opačným směrem a brzy jsme dorazili k vile, která zrovna procházela podařenou rekonstrukcí. Viděli jsme totiž fotky, jak vypadala před opravou a při pohledu na dům ve stylu individualistické moderny jsme museli uznat, že historická hodnota domu zůstala zachována. Dovnitř jsme se kvůli rekonstrukci nedostali a tak jsme si vilu prohlédli v krátkosti pouze zvenku a pak jsme vytáhli mobilní telefony, abychom se seznámili s historií domu. Dozvěděli jsme se, že vila byla postavena v roce 1923 pro továrníka Jindřicha Kubiase, který vlastnil místní firmu na výrobu uzenin, proslulou zejména svými konzervami a exportem. Návrh vypracoval významný architekt Oldřich Liska, žák Jana Kotěry, který vtiskl budově moderní, ale přitom velmi střízlivý a elegantní ráz. Majitelům však komjatický režim dům zabavil a následně sloužil jako mateřská školka, k níž byly v 70. letech přistavěny jesle a později byla využívána pro potřeby krajkářské školy. Od v 21. století se ve vile konaly občasné kulturní akce.

Vamberk – kaple Panny Marie v Sebranicích

Když jsme dočetli poslední řádky, rychlým krokem jsme se vrátili k autu u Penny, kde jsme si koupili nějaké mlsání. Potom jsme nasedli do auta a odjeli do okrajové části města, abychom si prohlédli kapličku v bývalé osadě Sebranice, jejíž historie byla úzce spjata s napoleonskými válkami a státním bankrotem Rakouska v roce 1811. Tehdy panovala obrovská bída a vamberská vrchnost se rozhodla pomoci bezzemkům a lidem v nouzi. Vrchnost nechala vykácet lesy v údolích východně od města a parcely nabídla za velmi nízkou cenu, čímž vznikla osada Sebranice. Naše šedé francouzské auto jsme zaparkovali na začátku panelové cesty, vedoucí do osady Sebranice a vyrazili na za naším cílem. Mírným stoupáním jsme o pár desítek vteřin později dorazili k zahradě u jednoho z domů, v níž se pásla ovce a koza. Malé zpestření v podobě domácích zvířat nás potěšilo a chvíli jsme je pozorovali, za což jsme si vysloužili kozí mečení.

Pak jsme rychlým krokem přišli ke kapličce, která byla postavena v roce 1894 nad pramenem vody a zasvěcena Panně Marii. Kaplička se nám líbila, protože byla ve velmi dobrém stavu. V roce 2019 byla totiž opravena, protože o rok dříve na kapli spadl strom a silně ji poškodil. Před námi stále drobná stavba se sedlovou střechou, plochým presbytářem a dvěma okny s půlkruhovými záklenky na bočních stranách, kterou jsme si obešli kolem dokola. Obchůzku nám trochu stěžoval sníh a voda, vytékající zpod kapličky, ale vše jsme zvládli bez úhony. Na průčelí jsme si prohlédli trojúhelníkový štít s vykrajovanými ozdobnými pásy a letopočtem výstavby. Největší plochu přední části zabíraly dřevěné dveře, jejichž horní část byla prosklená, takže jsme mohli nahlédnout také do interiéru. Uvnitř jsme spatřili obrázek Panny Marie, který visel nad malým oltáříkem a květinovou výzdobu. Když jsme si kapli prohlédli, vydali jsme se po cestě dál k lesu, abychom odlovili kešku. Výstup byl vhledem k počasí trochu náročnější, ale za odměnu jsme si připsali další úspěch ve hře geocaching.

Peklo nad Zdobicí – krytý most

Potom jsme sestoupili zpět k autu, jímž jsme odjeli do Pekla, kde jsme naštěstí žádné čerty nepotkali, takže jsme si v klidu mohli prohlédnout dřevěný krytý most, jenž byl postaven v roce 1840 v klasicistním stylu u pekelského vodního mlýna a valchy. Když jsme do Pekla přijeli, opatrně jsme projeli přes nechráněný železniční přejezd, za nímž se již objevil náš cíl. Vzápětí jsme po dřevěném věšadlovém mostě snadno překonali tok Zdobnice a na druhé straně řeky jsme náš povoz zaparkovali. Vzápětí jsme se vydali na průzkum unikátní technické a kulturní památky, která byla krytá šindelovou valbovou střechou. Nejprve jsme si prohlédli boční strany mostu, na nichž jsme si všimli originálního žaluziového okna, které zajišťovalo větrání. Zaujalo nás, že na rozdíl od většiny podobných staveb měl tento most vodorovné bednění stěn, zatímco běžně bývalo používáno svislé.

Následně jsme po mostě přešli na druhý břeh. Jeho délka činila více než 17 metrů a šířka přes 6 metrů, což znamenalo, že jsme se právě prošli po jednom z nejširších dřevěných mostů v České republice. Jelikož stavba prošla v roce 1982 generální opravou, při které byly původní dřevěné trámy nahrazeny šesti ocelovými nosníky ve tvaru „I“, mohly po mostě jezdit auta. S mostem však navždy zůstane spojena i jedna smutná historická událost. V srpnu 1909 se pod ním v řece Zdobnici koupal významný český malíř Antonín Slavíček, přičemž ho postihla mrtvice, po které ochrnul na pravou polovinu těla. Tato tragédie mu znemožnila dál malovat a následné deprese vedly k jeho předčasnému úmrtí v únoru 1910. Když jsme si most, který spolu s řekou a zbytky sněhu tvořil pěknou kompozici prohlédli, vydali jsme se polní cestou k nedalekému mlýnu.

Peklo nad Zdobicí – Vondrův mlýn

Brzy jsme minuli cedulku s nápisem Prodej pstruhů a pak jsme již stanuli u velké budovy, která vznikla roku 1924 po požáru staršího klapáče. Horní nebo také Vondrův mlýn byl 1710 založen rychnovskými Kolovraty a provozován ve vrchností, od které v roce 1728 klapáč zakoupil Kašpar Schnabel. V následujících staletích se jeho majitelé pochopitelně měnili, dokud jej roku 1868 nezískala rodina Dvořáčkova, která u mlýna zřídila pilu. Zaujalo nás, že během druhé světové války mlýn přebral jako nájemce Karel Vondra, který nezištně pomáhal okolním lidem, ale když byl klapáč v roce 1949 znárodněn, musel odejít pracovat do místních železáren, takže provoz mlýna vedl poslední stárek Václav Divíšek. Prováděno však bylo pouze námezdní mletí pro rolníky z okolních obcí, které obstarávali dva zaměstnanci.

V roce 1963 nový majitel JZD Zdobnice se sídlem v Rovni mletí zastavilo úplně a mlýn nadále sloužil jen jako skladiště a šrotovna. Od osmdesátých let 20. století zde fungovala opravna zemědělských strojů. Od roku 1994 se v areálu chovaly ryby a tato činnost v bývalém mlýně dle tabulky na plotě evidentně fungovala i v době naší návštěvy. Když jsme se velké budovy prohlédli, vrátili jsme se zpět na asfaltovou silnici a přes plot jsme si prohlédli malé rybníčky, ve kterých se ryby líhly. Na všechno dohlížel zelený mužíček, jemuž v zimě natolik ztuhl šos, že mu z něj ani nekapala voda. Jakmile jsme si areál dostatečně prohlédli, přešli jsme po mostě na druhou stranu řeky a ocitli se tak opět u auta. Zatím jsme však nikam neodjížděli, neboť jsme o několik desítek metrů dál odlovili kešku. Po úspěšném nálezu jsme se k povozu vrátili a odjeli do Merklovic.

Vamberk – kaple sv. Jana Křtitele v Merklovicích

V této okrajové části Vamberka nás zajímala kaplička sv. Jana Křitele, která byla postavena v roce 1888 v horní části dříve samostatné obce. Po příjezdu do Meklovic jsme naše auto zaparkovali na malém plácku asi 100 metrů pod kaplí a vzápětí jsme vyrazili na její obhlídku. Brzy jsme k pěkně opravené kapličce přišli s bílou fasádou a okrovými detaily, a prohlédli jsme si ji ze všech stran. Na bočních stranách jsme našli malá okénka, pouštějící světlo do útrob kaple, zatímco trojboký presbytář měl hladkou fasádu bez architektonických detailů. Na valbové střeše naším očím nemohl uniknout sanktusník s lucernou, malá věžička se zvonem, v níž visel zvon, který se v minulosti používal nejen k náboženským účelům, ale i jako varovný signál, například při požárech. Průčelí stavby se zkosenými nárožími dominoval trojúhelníkový štít s kulatým větracím oknem a dveře s kamenným ostěním, k nimž jsme po několika schodech posléze vystoupali, abychom nahlédli dovnitř. V interiéru jsme spatřili dřevený oltářík, nad nímž visel obraz Křtu Krista v Jordánu, na němž sv. Jan Křtitel poléval Ježíše vodou.

Vamberk – turistická chata Na Vyhlídce

Když jsme si vše prohlédli, vrátili jsme se k autu, jímž jsme zamířili k chatě Na Vyhlídce nad městem, ke které jsme přijeli po zasněžené silnici, což nás docela překvapilo. Přímo ve Vamberku totiž tolik sněhu nebylo, ale stačilo vyjet o pár desítek metrů výše a situace se naprosto změnila. Když jsme dorazili k cíli, naše šedé francouzské auto jsme odložili na poměrně velkém parkovišti, které bylo zasněžené a zledovatělé, takže jsme museli dávat pozor, abychom během obchůzky kolem chaty neuklouzli. Procházeli jsme kolem pěkné chaty s dřevěnými prvky, která si po rekonstrukci v 21. století zachovala prvorepublikový charakter s moderními dostavbami. Jejím výrazným prvkem byla prosklená veranda, navržená tak, aby hosté mohli sledovat západ slunce přímo od stolu. Bohužel v zimním období byla zavřená, takže jsme nemohli posoudit kvalitu a nabídku restaurace, i když jsme si zde chtěli dát kávu s nějakou sladkostí. A na kochání se západem slunce jsme bohužel neměli čas, neboť nás ještě čekala procházka po pětikilometrové naučné stezce, takže jsme rychle pokračovali v obhlídce budovy, která byla slavnostně otevřena v srpnu 1926.

Původně se jí říkalo Bednářova chata, a to na počest jejího hlavního zakladatele a mecenáše, jímž byl významný vamberský průmyslník a tehdejší předseda místního odboru Klubu československých turistů Antonín Bednář, který věnoval na stavbu peníze a zajistil pozemky. Chata se rychle stala centrem společenského života, když se zde konaly bály, rodinné oslavy a lidé sem podnikali nedělní výlety. Po komunistickém převratu chata v roce 1953 přešla do držení sportovní organizace TJ Baník Vamberk a se z politických důvodů začal označovat pouze jako Chata Na Vyhlídce. Po roce 1989 se chata vrátila městu a o dvacet let později začala její rekonstrukce, takže jsme si ji mohli prohlédnout v plné kráse. Tedy alespoň zvenku. Pod chatou jsme narazili na zvoničku a pomník KČT, připomínající vznik objektu. Vzápětí jsme se krátce pokochali výhledem na Orlické hory, které však díky šeru, počasí a blížícímu se západu slunce nebyly moc dobře vidět. Zasněžená krajina však měla do jisté míry romantický ráz, nicméně vítr nás z otevřeného prostoru brzy vyhnal. Obešli jsme tedy chatu z druhé strany, odlovili kešku a záhy jsme se opět ocitli na parkovišti.

Vamberk – naučná stezka Po stopách kamene – 2. zastavení - socha sv. Prokopa

Bez dlouhého otálení jsme nasedli do auta a kolem obory pro daňky, srnky, jeleny a muflony jsme sjeli dolů na rozcestí. U brokové střelnice jsme zaparkovali náš povoz a o chvíli později jsme se vydali na trasu naučné stezky Po stopách kamene. Nejprve jsme kráčeli po asfaltové silnici, kam měly automobily vjezd zakázaný, takže jsme se nemuseli obávat nepříjemného setkání s plechovkami. Cesta však byla zledovatělá, takže jsme museli dávat pozor, abychom si nevyzkoušeli tvrdost podložky. V jednu chvíli jsme si odskočili do lesa, kde jsme na malém smrčku objevili visící kešku a stejná situace nastala o 200 metrů dál. Po dvou úspěšných nálezech jsme přišli na rozcestí, na němž jsme narazili na druhé zastavení naučné stezky. Panel stál za příkopem silnice, který jsme opatrně přešli po zasněženém dřevěném mostku a vzápětí jsme se ocitli u sochy sv. Prokopa.

Chytrý panel nám prozradil, že tři metry vysoká socha světce byla zhotovena roku 1807 ve známé vamberecké sochařské dílně Mielnických, která se specializovala na náhrobky, kříže, sochy světců a drobné sakrální stavby. Nosnou část tvořil hranolový podstavec s klasicistními ornamenty, na němž stála pískovcová skulptura svatého Prokopa, který podle legendy zkrotil čerta a tak u jeho nohou ležel ďábel. Světec byl oděn v biskupském rouchu s mitrou na hlavě a během let si jeho socha užila své. Hlava světce byla ustřelena během druhé světové války a později neznámý vandal urazil nejen jeho ruku, ale také hlavu a ruku ďábla. V roce 2008 byla naštěstí socha opravena a tak jsme si ji mohli v plné kráse prohlédnout i my. Potom jsme se po červené značce vydali na další rozcestí, na němž jsme odbočili doprava a zamířili ke 200 metrů vzdálené studánce stejného světce, kam jsme brzy dorazili.

Vamberk – naučná stezka Po stopách kamene – 11. zastavení - studánka U svatého Prokopa

Zasněžený les, šero a pomalu zhasínající den, dodávaly pěkně upravenému místu kouzelnou až tajemnou atmosféru, ovšem ne vždy tomu tak bylo. Studánka ve vamberských lesích nedaleko sochy sv. Prokopa sice po mnoho desítek let dávala vodu a zaháněla žízeň okolojdoucím, ovšem pramen nebyl nijak upraven a jeho okolí zarůstalo travinami. V roce 2000 se skupina vamberských turistů rozhodla, že prostředí studánky upraví a v této podobě jsme pramen viděli i my. Voda vytékala u trubky, trčící z betonového bloku, takže pro nás nebyl problém, abychom si umyli ruce. Zmrzlé prsty jsme však rychle schovali do kapes, protože panovalo opravdové zimní počasí s teplotami pod nulou. Z toho důvodu jsme nevyužili nabídku velkého množství hrníčků, které jakoby našeptávali, abychom je naplnili vodou. Místo toho jsme se přesunuli k mlýnskému kameni, který tvořil stůl na upraveném prostranství, kde se rovněž nacházely informační panely. Jeden z nich vyprávěl o svatém Prokopovi, který žil na přelomu 10. a 11. století. Původně světský kněz byl pravděpodobně ženatý, což v té době nebylo u nižšího duchovenstva neobvyklé a měl syna Jimrama.

Později se rozhodl pro radikální změnu a odešel do ústraní do lesů v Posázaví, kde žil v jeskyni a živil se prací vlastních rukou. Kolem jeho poustevny vznikla komunita, ze které v roce 1032 vznikl slavný Sázavský klášter. Prokop se stal jeho prvním opatem, ale proslavil se také jednou zajímavou legendou. Spousta obrazů totiž svatého Prokopa ukazovala, jak oře s ďáblem. Podle pověsti Prokop ďábla zkrotil, zapřáhl ho do pluhu a donutil ho vyorat brázdu mezi Sázavou a Chotouní, kde vytvořil Čertovu brázdu.Tento příběh symbolizuje vítězství ducha nad pokušením a křesťanské víry nad pohanstvím či zlem. Na závěr jsme se dočetli, že Prokop byl prohlášen za svatého v roce 1204 papežem Inocencem III., přičemž šlo o první oficiální kanonizaci Čecha v Římě. Od té doby svatý Prokop patřil do sboru hlavních českých patronů a byl uctíván jako ochránce rolníků, horníků či jako symbol národní identity. Když jsme text dočetli a prohlédli si obrázky muže v mnišském rouchu s opatskou berlou, knihou a s orajícím ďáblem, začali jsme se věnovat sousednímu panelu. Ten nám vyprávěl příběh studánky, která se nám moc líbila a pak jsme se vrátili na hlavní cestu, po níž jsme se vydali vstříc dalším zastavením naučné stezky.

Vamberk – naučná stezka Po stopách kamene – 10. zastavení – Městské lesy

Kráčeli jsme po široké lesní cestě, která vytrvale, ale mírně stoupala vzhůru. Minuli jsme hromadu nařezaného dřeva a o několik desítek metrů dál jsme odbočili doprava. V lese na smrčku jsme nalezli další kešku a vrátili se zpět na hlavní cestu. Schránka, ukrytá v pařezu asi o 150 metrů dál, se nám však díky sněhové nadílce nalézt nepodařila. Mírně rozmrzelí jsme následně došli ke čtvrtému zastavení naučné stezky Po stopách kamene, která pojednávala zdejších městských lesích, o které se staral Vamberk spolu se státní organizací Lesy ČR. Dočetli jsme se, že většina místních pasek, luk a lesů získala svůj název podle původních vlastníků nebo připomínala nějakou událost. Dále jsme se dozvěděli, jakým způsobem zmíněné organizace o lesy pečují a jaké stromy v něm převládají. Chytrá cedule nám poněkud nezdvořile prozradila věk dřevěných bohatýrů, jenž se pohyboval ode jednoho roku až do 150 let. U tabule se nacházely lavičky, na které jsme se v zájmu svého zdraví neposadili a rovněž jsme nevyužili nabídky zábavných prvků, jež byly určeny spíše dětem.

Vamberk – naučná stezka Po stopách kamene – 9. zastavení - Křižovatka

Potom jsme si na vedlejší cestu odskočili pro kešku, která visela hodně vysoko, takže jsme poprvé využili biltemu. Jednalo se o teleskopickou tyč s háčkem na konci, díky níž jsme pohodlně sundali krabičku ze stromu, zapsali se do papírů a zase ji vrátili zpět. Stejným způsobem jsme získali další kešku o 200 metrů dál a potom jsme dorazili na rozcestí Nad Merklovicemi. Na této křižovatce Podboudské a Příčné aleje, kde se stýkala červená a zelená trasa, jsme si prostudovali páté zastavení naučné stezky, které se zde potkávala se svou Planetární kolegyní. Ta měřila 6,5 kilometru, začínala u hostince Karla IV. ve vsi Zámělí a končila právě zde, ale tu jsme si nechali na jinou návštěvu. Cedule nám na mapě ukázala, kde jsme se právě ocitli a zároveň jsme se dozvěděli pár strohých informací o okolních turistických cílech, mezi něž patřil třeba hrad Litice, zámek Potštejn, hrad Potštejn nebo vysílač na Chlumu. Pak jsme si na protější straně křižovatky prohlédli směrové šipky a šli dál.

Vamberk – naučná stezka Po stopách kamene – 8. zastavení – Mlýnské kameny

Barevně značené turistické trase jsme dali vale a pokračovali výhradně po naučné stezce. Cesta stále stoupala a brzy jsme dorazili jsme k osmému zastavení. Docela nás překvapilo, že chytrá cedule vyprávěla o mlýnských kamenech, neboť v okolních lesích žádný klapáč v minulosti nemlel. Vysvětlení však bylo prozaické, neboť sem lidé chodili opracovávat kameny zvané meliváky, které pak mezi sebou ve mlýnech drtily obilí. Pár jich v lesích zůstalo zapomenuto a tak jsme si u osmého zastavení o nich nejen přečetli fakta, ale také jsme si je mohli prohlédnout in natura. Z geologického hlediska šlo o pískovcové či slepencové balvany, které měly velmi specifické složení a obsahovaly velké množství křemenných valounků, spojených tmelem. Byly dostatečně tvrdé, aby obrousily zrno na mouku a zároveň se díky své struktuře neoleštily tak rychle jako jiné kameny, takže si dlouho zachovávaly drsný povrch potřebný k mletí.

Vamberk – naučná stezka Po stopách kamene – 7. zastavení – Kalousova hájenka

Když jsme si ceduli prostudovali, pokračovali jsme v putování dál. Cesta stále mírně stoupala a vedla naprosto rovně, jakoby ji někdo narýsoval podle pravítka. Tím, že jsme viděli hodně daleko dopředu, cesta nám moc neubíhala, takže jsme s potěšením na malém rozcestí vytáhli teleskopickou tyč a sundali ze stromu další krabičku. Po úspěšném zářezu do geocachingové pažby jsme ji vrátili zpátky na své místo a o 200 metrů dál jsme si celý postup s biltemou zopakovali. Pak jsme se konečně ocitli u Kalousovy hájenky, která byla nazvána podle posledního revírníka Vojtěcha, který v těchto místech s rodinou bydlel. Panský hajný však nevyužíval domeček, který stál po naší levici, neboť bydlel ve staré hájence o něco níže, která byla roku 1934 zbourána. Na černobílé fotce jsme si hájenku prohlédli, včetně zmíněné rodinky, postávající před objektem. Druhá fotografie ukazovala obrovský hřib, který zřejmě někdo s party chlapíků našel a na třetí byl současný domeček, sloužící místnímu mysliveckému sdružení, které v okolí pořádalo mimo jiné zkoušky loveckých psů.

Vamberk – naučná stezka Po stopách kamene – 6. zastavení – U rybníčků

Po prostudování textu jsme si prohlédli chatu a vydali se na další cestu. O 100 metrů dál jsme pod vyvráceným kořenem odlovili běžnou kešku a pak jsme již došli na rozcestí, kde se trasa naučné stezky sestávala se žlutou turistickou značkou. Odbočili jsme doleva a vzápětí jsme marně hledali tradiční krabičku, která se měla na zemi ukrývat. Chuť jsme si spravili o chvíli později, kde pařezová keška našemu pátrání neodolala. To jsme se již nacházeli v blízkosti šestého zastavení naučné stezky s názvem U rybníčků. Žádnou vodní plochu jsme však kolem sebe neviděli, ale stačil jeden krok a pod nejstarším členem výpravy se propadl led ukrytý pod vrstvou sněhu. S nohou mokrou pod kolena pak musel přežít zbytek cesty, ale ani tato událost nás neodradila od prostudování chytré tabule. Dočetli jsme se, že název U Rybníčků byl odvozen od malých prohlubní, které byly pozůstatkem po těžbě pískovce a dalších kamenů. Díry, v níž se po deštích držela voda, se měly nacházet v lese asi 100 metrů od cedule, ale raději jsme je už nešli hledat. Spokojili jsme se letními fotografiemi a informacemi o těžbě. Zaujalo nás, že zdejší kámen byl ve 13. století využit při stavbě hradů Litice a Potštejn či k výrobě soch, křížů a dalších kamenických předmětů v pozdější době. Velká těžba pískovce pak v lomech probíhala v letech 1830 – 1860, které si název po svých majitelích uchovaly dodnes.

Vamberk – naučná stezka Po stopách kamene – 4. zastavení - U Vobrázku

S jednou mokrou, a převažujícími suchými nohami, jsme se po přečtení textu vydali dál. Brzy jsme dorazili na rozcestí Císařské silnice a Lützovy aleje, které bylo nazváno U vobrázku. Logicky jsme tak na stromě objevili svatý obrázek Anděla strážného. Visel na buku, pod nímž se údajně manželce kováře Hartmana z Rybné narodil František. Otec dítěte pak nechal namalovat zmíněný obraz, aby tímto způsobem poděkoval za ochranu matky a dítěte při porodu. Překvapilo nás, že se nejednalo o pouhou pověst, neboť podle matriky se tak skutečně stalo 26. října 1875. Ne vždy však lesy byly svědkem šťastných událostí, spíše naopak. O 30 let dříve, nedaleko tohoto rozcestí, totiž býk zabil řeznického tovaryše, když ho vedl na trh. A s další tragédií pak souvisel smírčí kříž, stojící asi 150 metrů odtud. Než jsme se k němu vydali, sundali jsme z malého jehličnanu visící kešku a teprve potom jsme po zelené turistické značce vyrazili za naším cílem. Smírčí kříž sice neležel přímo na trase naučné stezky, ale přímo s ní souvisel, takže jsme si tohle smutné místo nemohli nechat ujít.

Vamberk – naučná stezka Po stopách kamene – Smírčí kříž u cesty do Rybné

Klesající lesní cestou směřující do Rybné nad Zdobicí jsme zanedlouho došli k sotva znatelné odbočce ke kříži, k němuž nás dovedly vyšlapané stopy ve sněhu. Vlastně až ke kříži jsme přímo nedošli, protože nás od něj dělil velmi hluboký příkop se strmými stěnami, takže jsme jej viděli ze vzdálenosti pěti až sedmi metrů. Ke kříži se vztahovala pověst o hajném, který zastřelil na tomto místě uhlíře, jenž ho vydíral, ale nepodařilo se nám zjistit, kdy se tak stalo. Vražda pravděpodobně souvisela s nelegálním prodejem dřeva nebo pytláctvím, které hajný přehlížel nebo přitom uhlíře přímo nachytal. Třeba šlo o obyčejnou žárlivost nebo nešťastnou náhodu, kdo ví. Aby odčinil svůj hřích a vyhnul se svědomí nebo tehdejšímu trestu, musel nechat vztyčit tento kříž. Kříž byl poprvé zrekonstruován ve dvacátých letech 20. století a poté v roce 1965 merklovickými občany, kteří do základů vložili zprávy o opravě a dobové tiskoviny. Po krátce obhlídce jsme se vrátili zpět na rozcestí U Vobrázku a pokračovali rovně dál.

Vamberk – naučná stezka Po stopách kamene – 4. zastavení – Smírčí kříž U spálené jedle

Cesta vedla po rovině či velmi mírně klesala. Minuli jsme myslivecký posed a pár silničních patníků, neboť jsme kráčeli po Císařské cestě. Asi v polovině úseku mezi rozcestími jsme marně hledali kešku a potom jsme přišli na velké rozcestí, kde na nás čekala chytrá tabule s číslem 4. Věnovala se jinému smírčímu kamenu, který se nazýval U spálené jedle a stál v lese asi 150 metrů od nás. Nejprve jsme si přečetli všeobecné informace o smírčích křížích, které se v průběhu staletí staly fascinujícím pozůstatkem středověkého práva, který fungoval úplně jinak, než jak jsme zvyklí dnes. Od 20. století pachatele trestáme vězením, ale dříve šlo především o to, aby byl mezi rodinami nastolen mír a duše mrtvého došla klidu. Když někdo někoho zabil, rodina oběti měla právo na pomstu. Aby se zabránilo nekonečnému řetězci vražd, mohl se vrah s rodinou oběti dohodnout na jakémsi smíru. Součástí této písemné smlouvy byly povinnosti, které vrah musel splnit, aby mu bylo odpuštěno. Vztyčení kříže byla jen jedna z mnoha podmínek a vrah ho většinou musel sám osadit, vyrýt text či zaplatit rodině odškodné, mše a pohřeb.

Druhá část textu vyprávěla o samotném kříži U spálené jedle. Když jsme si jej přečetli, odbočili jsme z Císařské silnice doprava a o kus dál doleva. Pak jsme již dorazili k 98 centimetrů vysokému kříži, na jehož čelní straně byl vyobrazen reliéf meče, který připomínal tragický souboj, který se zde odehrál roku 1355. V souboji se střetli rytíř Sezima z Dobrušky a Jan Drslavec, kterému se kvůli jeho divoké povaze přezdívalo Čert. Prvně jmenovaný muž v tomto souboji padl. Zaujalo nás, že Jan Drslavec byl za tento čin v dubnu 1360 omilostněn samotným císařem Karlem IV., nicméně manžela padlého rytíře se s jeho smrtí nemohla vyrovnat a nechala na místě neštěstí vztyčit tento kamenný kříž jako symbol smíření a pokání. Kříž upadl v zapomnění, když zmizel pod nánosem jehličí a hlíny, v níž po mnoha staletích zakořenila jedle. V sedmdesátých letech 19. století při odstraňování kořene jedle byl kříž objeven, v roce 1966 zrenovován a osazen na místě tragédie.

Vamberk – naučná stezka Po stopách kamene – 3. zastavení – Stará císařská cesta

Když jsme si kříž prohlédli, vrátili jsme se na rozcestí, zabočili doleva a pokračovali po klesající Císařské silnici dolů. O kousek níže jsme v dutině stromu nalezli další ukrytou schránku, předposlední v onom prvním únorovém dni. Pak jsme minuli zajímavý viklan, složený lidmi z několika malých kamenů a poté jsme přišli k třetímu zastavení naučné stezky, které bylo věnováno zmíněné silnici. Povozy s pískovcem, prostí lidé a formani s různým zbožím putovali právě tudy, přes kopce a hluboké lesy už ve středověku, ale kvalitní 4,5 metru široká silnice byla mezi Vamberkem a Rybnou nad Zdobicí zprovozněna až v době vlády císařovny Marie Terezie. Odtud pocházel název cesty, která musela odolat těžkým nákladům, takže její podklad tvořily velké kameny a štěrk, aby se vozy v blátě neutopily. Když jsme si krátký text dočetli, rychlým krokem jsme sešli až na rozcestí se sochou svatého Prokopa. Vzápětí jsme pokračovali dál k autu a stále jsme vyhlíželi první zastavení naučné stezky.

Vamberk – naučná stezka Po stopách kamene – 1. zastavení – Odpočinkové místo

Brzy jsme po klouzající asfaltové silnici opatrně dorazili k autu. Hodně se již setmělo, ale ještě nenastala úplná tma. Blížila se již pátá hodina odpolední, ale naštěstí jsme žádnou klekánici, ženský protějšek polednice, nepotkali. Shrbená stařena v šedých cárech, splývající s kmeny stromů a šerem se zřejmě toulala někde jinde. V klidu jsme tak mohli hledat chytrou tabuli s číslem jedna, která se schovávala mezi stromy jen pár desítek metrů od parkoviště. Zvala kolemjdoucí na téměř pětikilometrovou procházku lesem a lákala na zajímavosti na trase. Cedule se tyčila na odpočinkovém místě s ohništěm, altánkem, posezením a pěkným výhledem na Vamberk. Zatímco výhledu na město jsme neodolali, ostatní nabídku jsme opět nevyužili. Blížící a plížící se tma, zmrzlá noha nejstaršího člena výpravy a chladný vítr v otevřeném prostoru nás brzy zahnal do auta. O chvíli později jsme náš vůz nastartovali, sjeli pár stovek metrů níž k Božím mukám a odlovili u nich kešku. Pak jsme již nabrali směr k domovu a přes Potštejn, Ústí nad Orlicí a Českou i Moravskou Třebovou jsme se vrátili domů do Olomouce. Uzavřeli jsme tak první, zimně laděný výlet roku 2026.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-zime-navstivili-kostelec-nad-orlici-a-vamberk