Úvod

Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se v nich pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných horských destinací jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. Nejen z těchto důvodů jsme do sympatického pohoří na severu naší malé země zavítali již několikrát, a to dokonce v každém ročním období ! Orlické hory nám tak vždy nabídly jinou tvář, nicméně nikdy jsme z nich neodjížděli zklamáni. V červenci 2015 jsme v Orlických horách strávili týden krásné letní dovolené, kdy jsme byli ubytováni přímo v Rokytnici v krásném apartmánovém domě se zahradou. Velice se nám zde líbila kvalita a čistota domu, ochota paní majitelky, možnost opékání špekáčků na zahradě, domácí vejce a v neposlední řadě to, že jsme si sami ve sklípku čepovali trutnovské pivo Krakonoš a kofolu. Na pátý den pobytu jsme si naplánovali seznámení se zajímavostmi Rokytnice. Ráno jsme nastartovali náš stříbrný francouzský vůz a zanedlouho jsme zaparkovali u prvního cíle, který jsme si pro tento letní den vybrali.

Rokytnice v Orlických horách – kostel Nejsvětější Trojice

Před námi se v dopoledním sluníčku vypínala jednolodní goticko-renesanční budova s polygonálním presbytářem a věží. Na ní nás zaujal rezavý ciferník hodin se stejně postiženými ručičkami, které byly kdysi umístěny do zazděného okna uprostřed věže, ale v roce 1978 byly z věže hodiny odňaty kvůli vadnému elektrickému vedení. Nad nimi jsme spatřili zabedněné okno pod římsou a ještě výše se pak nacházela cibulová báň. Z druhé strany věže pak bylo totéž okno, ale pod ním zela úzká škvíra, připomínající středověkou střílnu. Na presbytáři jsme našli trojici úzkých vysokých oken a mezi nimi dvojici pilířů. Ostění oken a portálů mělo goticko-renesanční podobu a na lodi kostela jsme spatřili spoustu malých okének. Celkově určitě svatostánek pamatoval lepší časy, kdysi měl prý krásně bílou fasádu, zatímco nám připomínal spíše oprýskanou bytovku z padesátých let před rekonstrukcí. Po chvilce obhlížení jsme vešli do areálu hřbitova u kostela, minuli kříž s Kristem a prohlédli si pár zajímavých náhrobků. Na zdi kostela jsme našli náhrobní desku se jménem Heinrich Kopřiva a pak jsme zamířili ke vchodu do svatostánku.

Dovnitř jsme se ale nedostali, dveře byly spolehlivě zamčené, což byla škoda, protože interiér kostela býval kdysi ozdoben bohatou manýristickou výmalbou, zrovna v době naší návštěvy částečně odkrytou. Když jsme si kostel, vystavěný v letech 1600 až 1605 německým šlechticem Kryštofem Mauschwitzem z Armenruhe prohlédli alespoň z venku, vrátili jsme se do auta, kde jsme si o svatostánku přečetli pár informací. Nejvíce nás zaujalo, že svatostánek byla původně protestanská modlitebna rodu Mauschwitzů, než jej roku 1627 koupili spolu s panstvím Nostitzové, kteří Rokytnici drželi až do konce třicátých let 20. století. Roku 1636 se kostel Nejsvětější Trojice stal farním a přešel tak do majetku katolické církve, přičemž o tuto výsadu přišel roku 1684, kdy byl vysvěcen nedaleký nový kostel Všech svatých. Od té doby byl spíše udržován a začal plnit funkci rodinné hrobky zámeckých pánů Nostitzů a postupem času bylo osm příslušníků tohoto rodu do již zmíněné hrobky pochováno. Po seznámení se s historickými fakty jsme odjeli na náměstí T.G. Masaryka za dalšími památkami.

Rokytnice v Orlických horách - zámek

Auto jsme zaparkovali přímo před zámkem a vydali se na jeho obhlídku. Šlechtické sídlo bylo dopoledne sice zavřené, jenže nám to moc nevadilo. Hned první večer pobytu v Rokytnici jsme se totiž dostali na zámecké nádvoří a do zahrady, neboť jsme se večer šli podívat na koncert naší oblíbené Čechomor, respektive dvou jejích členů - kytaristy Františka Černého a hráče na bicí Lukáše Pavlíka. Zahráli si s nimi ještě další muzikanti jako hosté a nám se jejich vystoupení moc líbilo. Vypili jsme pár piv, poslechli vynikající muziku a poté jsme se vrátili na náš apartmán. Nejprve jsme shlédli čelní stranu bývalého šlechtického sídla, jehož předchůdcem byla tvrz z poloviny 16. století, kterou nechal rod Mauschwitzů přestavět na čtyřkřídlý renesanční zámek s uzavřeným vnitřním nádvořím. Stalo se tak okolo roku 1600, ale my jsme zámek viděli v podobě, kterou mu vtiskl během barokních přestaveb rod Nostiztů a úprava fasády v letech 1936 – 1937.

Rekonstrukce proběhla pod vedením italského stavitele Carla Antonia Reiny v letech 1703 – 1710 a právě tehdy budova získala svou reprezentativní barokní podobu, včetně unikátních interiérů, které jsme však neviděli. Drobnějších a nepříliš šťastných úprav doznal zámek v roce 1919, když byl upravován pro účely české obecné školy a značně necitlivé k zámku pak byly zásahy v letech 1984 - 1985. Nad vchodem jsme si prohlédli dva erby - ten vlevo patřil rodu Nostitz a druhý první manželce Kryštofa Václava Nostitze Julianě hraběnce Mettichové z Čečova. Pak jsme se prošli podél zdi zámku až do zahrady, kde se konal zmíněný koncert.. Následně jsme obchůzku kolem čtyřkřídlého zámku se čtvercovým dvorem dokončili a museli jsme konstatovat, že ačkoliv zalitý dopoledním červencovým sluníčkem nevypadal špatně, na své lepší časy zámek stále ještě čekal, neboť se do soukromých rukou dostal teprve nedávno a postupně probíhala jeho revitalizace.

Rokytnice v Orlických horách - kostel Všech Svatých

Potom jsme se vrátili na náměstí a zahájili obhlídku žlutého svatostánku kostela Všech Svatých, jenž byl postaven v letech 1679 - 1684 na místě dřevěného předchůdce ze 14. století. Před námi se tyčil jednolodní svatostánek s hranolovou věží, která byla zakončena cibulovou bání a ozdobena nárožními lisénami. Ve věži kdysi visely tři zvony, ovšem za obou světových válek byly zabaveny pro jiné účely. Díky ciferníkovým hodinám, umístěným do okna zvonicového patra, jsme si zkontrolovali správný čas a o něco níže se nad sebou nacházely dvě okna s půlkruhovými záklenky. Když jsme si prohlédli průčelí svatostánku, vydali jsme se ke vchodu s kamenným ostěním, abychom nahlédli dovnitř, ale dveře byly bezpečně uzavřené. Bohužel jsme tak neviděli vnitřní zařízení, ale nedalo se nic dělat. Pokračovali jsme tedy obhlídce exteriérů kostela a hned vedle vchodu shlédli pískovcovou sochu Krista na hoře Olivetské z poloviny 18. století.

Pak jsme se prošli kolem kostelní lodi, kterou prosvětlovalo šest poloobloukových oken a čtyři čtvercová. Na jedné boční straně jsme narazili na další vchod a pomník obětem první a druhé světové války se spoustou německých jmen. Potom jsme zvedli oči a na konci valbové střechy jsme spatřili malou věžičku se zvonkem, pod nímž jsme si prohlédli polygonální presbytář s několika okénky. U kněžiště jsme dokončili naši obhlídku a pak jsme se posadili jsme na lavičku, abychom si o kostelu přečetli historické informace, k čemuž nám posloužily doma vytištěné papíry. Dozvěděli jsme se, že stavitelem kostela byl Johann Kriestes z Bystřice v Kladsku. V letech 1735 - 36 byl kostel zvětšen a přistavěna k němu věž. Ve druhé polovině 19. století byl kostel renovován a dalších oprav se dočkal v letech 1993 - 1999 a poté 2012 - 2014, kdy byla opravena fasáda a věžní hodiny.

Rokytnice v Orlických horách – náměstí T.G. Masaryka – měšťanské domy

Když jsme dočetli poslední fakta, zahájili jsme obhlídku památek na náměstí T.G. Masaryka. Začali jsme ve spodní části náměstí, kde jsme shlédli tři staré domy, takzvané roubenky. Byly postaveny na konci 17. století a přibližně po 300 letech zrekonstruovány. Na domech jsme spatřili trojúhelníkové lomenicové štíty, jejichž horní patro podpíraly zděné sloupy a dole jsme našli podsíň. Zatímco dveře byly většinou moderní, střechu pokrýval eternit. V dřevěných štítech se nacházela malá okénka a ve špici jednoho štítu nás zaujalo trojúhelníkové pole, zdobené hvězdicovým motivem z úzkých latí. Na protější straně náměstí jsme narazili na podobný přízemní dům s podsíní, podpůrnými sloupy a lomenicovým trojúhelníkovým štítem z konce 17. století, v němž se nacházel pěkný penzion Rampušák. Ačkoliv se nám líbil jak dům, tak jeho interiér v loveckém stylu, v penzionu jsme jedli jenom jednou. Od dalšího letního posezení nás totiž odradily vyšší ceny a malé porce, tedy pro strávníka nejhorší kombinace. Velice spokojeni jsme naopak byli v hotelu Orličan, další budově na náměstí, kde jsme seděli v podloubí na zahrádce. Jídlo bylo skvělé, porce dostatečná a cenově o něco přijatelnější.

Rokytnice v Orlických horách – náměstí T.G. Masaryka – kašna

Následně jsme se přesunuli do centrální části náměstí na upravené zatravněné prostranství, kde jsme narazili na čtvercovou novorenesanční kašnu. Byla vybudována roku 1886 na místě starší kamenné kašny, která zde stávala již v roce 1770, ale nebyla napájena potrubím. Takzvaná suchá kašna zachytávala pouze dešťovou vodu.  Uprostřed její nástupkyně jsme spatřili sloupek, tvořený plastikami čtyř ryb s chrliči v tlamách. Jejich vztyčené ocasní ploutve nesly mísovou nádobu, z níž v létě přetékala voda a padala dolů do zásobníku. V roce 2014 prošla pískovcová kašna kompletní rekonstrukcí, aby se obnovila její funkčnost i vzhled a tak se nám tento vodní prvek na náměstí moc líbil, i když v zimě z pochopitelných důvodů nefungoval. Kašnu čtvercového půdorysu masivních pískovcových bloků s vykrojenými nárožími jsme obešli kolem dokola a pak jsme se přesunuli k vedlejší památce.

Rokytnice v Orlických horách – náměstí T.G. Masaryka – morový sloup

Vedle kašny jsme obdivovali barokní pískovcový sloup, který nechal vystavět v letech 1770 - 1771 majitel rokytnického panství Josef Vilém hrabě z Nostic-Rieneck jako upomínku na léta velké neúrody a hladu. Uprostřed jsme našli vysoký hladký sloup, na jehož hlavici stála socha Panny Marie Imaculaty na kouli, otočená čelem k západu, oděná v roucho se širokými záhyby, ruce sepjaté na prsou. U patky sloupu naším očím neunikla dvojice andílků držících svatojánskou lucernu v podobě šesticípé hvězdy. Sloup sám stál na soklu, na jehož čelní straně jsme uviděli zdobený reliéf sv. Floriána a erb rodu Nostitz-Rieneck s třemi pruhy a nasazenou korunkou. Po stranách sloupu s ozdobným barokním pískovcovým zábradlím jsme si pak prohlédli sochy sv. Václava s praporcem a štítem s orlicí a sv. Jana Nepomuckého, se svatozáří a hvězdami nad hlavou, ztvárněného jako kněze v klerice, komži, almuci a s biretem, držící v ruce kříž.

Rokytnice v Orlických horách – kaple sv. Antonína Paduánského

Když jsme morový sloup prohlédli, zamířili jsme k autu, jímž jsme vzápětí odjeli ke kapli sv. Antonína Paduánského. K sympatickému svatostánku jsme přijeli autem, které jsme zaparkovali v Severní ulici nedaleko kapličky a vzápětí jsme vyrazili na její obhlídku. Okamžitě jsme se stali objekty zvýšeného zájmu pracovníků technických služeb, kteří se zde zrovna jako na potvoru starali o údržbu okrasných záhonků a házeli na nás údivné pohledy V očích měli otázku, proč si proboha prohlížíme něco tak obyčejného, jako je kaplička u silnice, ale odpověď od nás nedostali. V těsné blízkosti malého svatostánku jsme narazili na sochu sv. Antonína Paduánského na pískovcovém podstavci a po jejím shlédnutí jsme se již věnovali samotné kapli. Před námi stála bílá stavba s oblou zadní částí a sedlovou střechou, jejíž okraje byly obity plechem. Pod jednoduchým štítem jsme našli dřevěné dveře s průhlednou horní polovinou, takže jsme mohli nahlédnout i dovnitř. Interiér kaple však zel prázdnotou jako měšec žebravého mnicha.

Na dveřích jsme si všimli nápisu sv. Antonín a pak jsme se snažili dopátrat se alespoň několika informací o kapličce. Bohužel se nám nepodařilo o ní mnoho zjistit, ale napadla nás jedna věc. V těsné blízkosti kapličky totiž vyrostla mohutná lípa, jejíž stáří by se dalo odhadnout na 150 - 200 let. A jak známo, takové stromy se často vysazovaly zároveň s výstavbou nového svatostánku, takže tato kaplička mohla být stejně stará jako náš národní strom, což by znamenalo, že zde byla postavena na začátku 19. století. Kdo ví, každopádně lípa a kaple před námi stály vedle sebe jako nerozlučná dvojice a doufali jsme, že ještě dlouho stát budou. Nicméně jsme se alespoň něco dozvěděli o již zmíněné soše světce, pocházející z počátku 19. století, která původně stávala u silnice z Nebeské Rybné do Říček. V roce 1998 se prý zřítila a následkem pádu rozbila. Naštěstí netrvalo dlouho a již o čtyři roky později byla dokončena její rekonstrukce, po které byla umístěna vedle kapličky sv. Antonína Paduánského a slavnostně vysvěcena.

Rokytnice v Orlických horách – kaple sv. Anny

Více jsme se již nedočetli a tak jsme se vrátili k autu, kterým jsme odjeli k nedaleké kapli sv. Anny. Brzy jsme zaparkovali u sympatického svatostánku a okamžitě jsme se vydali na jeho obhlídku. Alejí jsme stoupali na mírné návrší, na němž stála osmiboká kaple, která se sice za dlouhá léta ocitla v nové zástavbě v bezprostřední blízkosti panelových domů, na kráse jí to ale neubralo. V lepším pohledu na svatostánek nám spíše bránily vzrostlé stromy, které ale na druhou stranu spolu s kaplí tvořily romantickou kompozici. Když jsme ke kapličce, postavené na místě staré střelnice a loveckého pavilonu dorazili, zamířili jsme rovnou ke vstupu, abychom nahlédli dovnitř. Dveře však byly bezpečně zavřené, což nás ale nijak nepřekvapilo. Kapli na okraji bývalých panských luk jsme si tedy obešli kolem dokola, abychom si prohlédli alespoň její exteriér.

Během obchůzky jsme si všimli, že do každé z osmi stran, kromě té s dveřmi, byly vestavěny vždy dvě okna nad sebou, přičemž horní řada byla zazděná a spodní zatlučená dřevem. Střecha se sbíhala do jehlancovitého tvaru a byla zakončena sanktusníkem se zvonkem. Bohužel to bylo vše, co jsme mohli zvenku vidět. Když jsme si poutní kapli obešli dokola, přečetli jsme si ještě pár informací z její historie. Zaujalo nás, že byla postavena v barokním slohu nad zámeckým pivovarem v letech 1722 až 1723 na paměť velké neúrody a drahoty tehdejší doby. V roce 1787 byla kaple na základě vydaného dvorského dekretu císaře Josefa II. uzavřena a prodána ve veřejné dražbě. Od té doby již nebyla liturgicky využívána a dokonce v letech 1805 až 1811, tedy v období napoleonských válek, sloužila jako skladiště pro seno a slámu. Po přečtení všech informací jsme se vrátili k autu a následně jsme odjeli k mnohem méně výstavné kapličce v Dolní Rokytnici.

Rokytnice v Orlických horách – kaplička v Dolní Rokytnici

Do okrajové části města jsme přijeli po úzké silnici, vedoucí z Rokytnice do Dolního Dvora a Vamberka a vzápětí jsme náš povoz zaparkovali jen pár metrů od kapličky. Bez meškání jsme se k drobné sakrální stavbě vydali a už z dálky jsme viděli, že ji z každé strany doslova přimáčkly dvě statné lípy, tvořící z dalšími stromy alej. Jejich stáří jsme odhadovali na 200 let a pravděpodobně byly vysazeny právě při výstavbě kapličky, jak bývalo v té době zvykem. Z její historie se nám podařilo zjistit pouze to, že zde musela stát nejpozději roku 1840, protože již tehdy byla zakreslena na katastrální mapě. Domnívali jsme se, že ji nechalo postavit spolu s alejí město Rokytnice, ale jistě jsme to nevěděli. Všimli jsme si, že byla zhotovena z kamene a hlíny na obdélníkovém půdorysu. Střecha byla sedlová a v trojúhelníkovém štítu jsme našli prázdný výklenek. Kdysi v něm zřejmě bývala soška svatého, ale nezjistili jsme, komu byla kaple s hladkými stěnami zasvěcena. Pod členěnou římsou jsme našli zamřížovaný vchod s dřevěnými dveřmi, přes které jsme se dovnitř ani nemohli podívat. Celkově byla kaplička v horším stavu, ale naštěstí se ještě nerozpadala.

Rokytnice v Orlických horách – židovský hřbitov

Dlouho jsme se u kapličky nezdrželi a po chvíli jsme se vrátili k autu, kterým jsme odjeli k židovskému hřbitovu. Ten se nacházel v jiné okrajové části města, konkrétně ve stráni nad říčkou Rokytenskou, kde byl hřbitov roku 1718 založen. Za mostem přes zmíněný vodní tok jsme zabočili doprava a po pár desítkách metrů jsme náš vůz zaparkovali na malém plácku, odkud jsme se vydali na místo posledního odpočinku místních židovských obyvatel. Kráčeli jsme po úzké pěšině, jenž nás po 100 metrech dovedla k pobořené ohradní zdi, která zde již téměř úplně chyběla, takže jsme neměli problém na hřbitov vkročit. Když se tak stalo, ocitli jsme se na hřbitově o rozloze 400 metrů čtverečních, z něhož kdysi lidé platili hraběti Nostitzovi nájem 30 krejcarů ročně, i když se jednalo o takřka bezcenný pozemek za městem.

Pomalým krokem jsme se procházeli ve svažitém terénu a během obchůzky jsme napočítali necelých dvacet náhrobků rozsetých po stráni na okraji lesa, které jsme si poctivě prohlédli jeden po druhém. Nebyla to ovšem žádná veselá procházka, neboť atmosféra židovského hřbitova na nás plně dolehla. Během obchůzky jsme zjistili, že nejstarší stély zde byly vztyčeny v polovině 18. století a nejmladší roku 1925. Našli jsme zde rovněž náhrobek místního prozaika Moritze Reicha a při obhlídce jsme narazili také na původní přístupovou cestu. Následně jsme zde odlovili kešku a seznámili se s historií zdejší židovské komunity, která se v Rokytnici usadila na přelomu 17. a 18. století, kdy panství patřilo zmíněnému hraběti Nostitzovi. Když jsme dočetli historická fakta, židovský hřbitov jsme opustili a stejnou cestou se vrátili k autu.

Rokytnice v Orlických horách – muzeum Orlických hor

Vzápětí jsme odjeli zpátky do centra Rokytnice, kde jsme náš vůz zaparkovali u obchodu COOP a zamířili k bývalé sýpce, ze které nedlouho před naší návštěvou vzniklo muzeum Orlických hor. V pokladně jsme si koupili vstupenku a získali razítko do památníku. Vzápětí jsme se pustili do prohlídky expozic v přízemí sýpky, kde nás nejvíce zaujal model lesního biotopu. Jednalo se o prosklený tubus, zasahující do třech pater, v jehož útrobách byl umístěn strom. Na něm bychom napočítali asi 55 druhů ptáků, kteří se v Orlických horách vyskytují. Dole jsme našli ptáky z mokřin jako třeba čápi, uprostřed seděly bez hnutí sovy, dravci, datel či zde lezly veverky a tak to pokračovalo až do koruny stromu ve třetím patře, kde byly malí ptáčci i s hnízdem a vejci. V přízemí jsme našli mimo jiné vitrínu s vydrou a bobrem, obyvateli potoků a říček zdejších hor.

Nemohli jsme přehlédnout ani velké tabule s informace o přírodě, zvířatech, rostlinách, památkách a dalších zajímavostech, které se v okolí Rokytnice nacházejí. Narazili jsme zde také na kiosek s obrazovkou a interaktivním vyhledáváním veškerých informací z historie měst, dopravy či řemesel. Nabídku jsme využili a pustili si několikaminutový příspěvek o tradičních řemeslech, které se kdysi v tomto kraji provozovaly a poté jsme se ještě podívali, jak se stavěla železniční trať Doudleby-Vamberk-Rokytnice. Následně jsme se přesunuli do malého sálu, kde jsme na velkém plátně shlédli film o Orlických horách. Když začaly závěrečné titulky, zvedli jsme se a po schodech jsme vystoupali do prvního patra muzea s interaktivní podlahou. Jakmile jsme ni vstoupili, začal nám pod nohama téct potok, ve které plavaly ryby a kolem nás zpívali ptáci.

Na panelech jsme si postupně přečetli spousty textů a prohlédli mnoho fotografií o geologii a těžbě ve zdejších horách či se seznámili s vodními toky stékajícími z kopců do údolí a jejich obyvateli. Nechyběly zde ani lesy, zvěř v nich žijící a dozvěděli jsme se, jaké stromy v Orlických horách rostou. O kus dál jsme zjistili, jakou prací se živili v minulosti lidé a jaké se zde rozvinulo podnikání. Jednalo se například o průmysl papírenský, dozvěděli jsme, že zde klapalo několik mlýnů či jak oheň hořel v hamrech a kovárnách, jejichž modely jsme zde viděli. Zaujalo nás, že se zde vyrábělo se třeba draslo a z něj střelný prach nebo že v lesích pracovali popeláři, kteří tenkrát nevyváželi odpadky, nýbrž v lesích spalovali poškozené stromy a dobývali pařezy. V orlických hutích také vznikalo krásné sklo a porcelán, takže jsme ve vitrínách našli pár váz, misek či pohárů a také nářadí, které se ve sklárnách používalo.

Pak jsme se již vydali po schodech do nejvyššího patra sýpky, kde jsme se nejprve seznámili s těžbou dřeva, abychom se vzápětí více dozvěděli o výrobě předmětů z loubí, které jsme také našli vystavené za sklem. Dále jsme zde shlédli výstavu svatých obrázků, tradičního zemědělského nářadí a další vitrína ukrývala kolovrátek spolu s jinými předměty na výrobu látek. Jedna z expozic se věnovala vánočním ozdobám a keramickým formám na vánočky a buchty, o pár metrů dále jsme si prohlédli tradiční betlém s figurkami a také malovaný klát neboli včelí úl. Poté jsme se posadili na židličky a vyzkoušeli si tkaní na miniaturních tkalcovských stavech, postavených na pracovních stolech. Po více či méně úspěšných pokusech ve tkaní jsme sestoupili dolů do přízemí a budovu sýpky z 19.století opustili. Celkem jsme v muzeu strávili necelou hodinu, ale dalo by se pobýt i déle.

Pěchotní srub R-S 74 Na Holém

My jsme však měli v plánu v odpoledních hodinách poznat ještě dělostřeleckou tvrz Hanička a několik dalších vojenských objektů, takže jsme se v muzeu delší dobu nezdržovali a vrátili se k autu. Vzápětí jsme městečko opustili a vyjeli o kousek výše na místo, zvané Panské pole. Zde jsme povoz odložili, zaplatili parkovné a vydali se k pěchotnímu srubu R-S-74, který byl od nás vzdálen pouhých 100 metrů, takže jsme k němu dorazili dříve, než bys řekl švec. Před námi se nacházel objekt, který vzhledem ke svému výhodnému umístění měl sloužit zároveň jako dělostřelecká pozorovatelna pro tvrz Hanička a překvapivě jsme jej našli v dobrém stavu. Prozkoumali jsme viditelné přední strany srubu, jenž byl vybudován v roce 1937 firmou Hlaváček a Miller, což nám prozradila informační tabulka u zamčené vchodu. Zaujalo nás, že objekt byl v září 1938 plně vyzbrojen a vybaven, ale krátce na to v říjnu před záborem pohraničí byl zase vystěhován.

Stejně jako většina ostatních byl pěchotní srub R-S-74 rozdělen na dvě podlaží. Vrchní patro bylo patro bojové, takže v něm byly umístěny jednotlivé zbraně a podzemní týlové patro sloužilo pro zázemí posádky objektu či jako ubytovna, sklady a zásobníky vody. Jelikož jsme se dovnitř nedostali, opustili jsme vchod a zamířili na vrch objektu. Když jsme vylezli na strop srubu, zblízka jsme shlédli dva pancéřové zvony pro pozorování a blízkou obranu objektu, vyrobené ve Škodových závodech v Plzni a po jejich obvodu jsme spatřili otvor pro periskop a tři střílny pro palbu či pozorování. Využili jsme polohy objektu a rozhlédli se po kouzelné krajině Orlických hor, čímž jsme strávili pár minut. Pak jsme slezli dolů a skočili si pro ukrytou schránku. Po úspěšném odlovu jsme se kolem protitankové příkopu vydali k sousednímu pěchotnímu srub R-S 73 Na Okraji, kde jsme rychle nalezli další kešku a vrátili se zpět na parkoviště.

Dělostřelecká tvrz Hanička

Auto jsme nechali nadále odpočívat a pokračovali jsme pěšky k 1,5 kilometru vzdálené Haničce, kam nás vedla červená turistická značka. Minuli jsme Panskou hájovnu, několik řopíků, pěchotní srub R-S 75 U křížku a pak jsme přišli na rozcestí U Černodolské rezervace. Zde jsme zahnuli doleva a zanedlouho jsme dorazili na odbočku k našemu cíli. Vzápětí jsme stanuli u vchodového objektu R-H-S 79a U silnice, v němž se nacházelo zázemí, vstup do podzemí a pokladna. V kase jsme koupili vstupenky, dvě turistické známka a také jsme zde získali razítka do památníku. Potom nastalo nekonečné 1,5 hodinové čekání na začátek exkurze, jež jsme částečně vyplnili posedáváním na lavicích, malým obědem z vlastních zásob a odlovem kešky. Na ploše před námi stála legenda druhé světové války tank T 34/85, jenž byl obležený dětmi, tak jsme se u něj alespoň vyfotili.

Kromě toho jsme si v garážích správní budovy prohlédli řadu exponátů z výzbroje Československé armády z poválečného období, například malý nákladní vůz upravený pro výsadkové jednotky T 805 - komando, který umožňoval přepravu vrtulníkem. Zajímavá byla Praga V3S s dvojčetem 30 mm protiletadlových kanónů či obrněný transportér OT 810. Pak jsme se konečně dočkali začátku exkurze a s průvodcem vstoupili do úvodní expozice, umístěné v hale správní budovy, která překryla původní vstupní objekt pevnosti. V expozici jsme shlédli zbraně používané naší armádou v roce 1938 a rovněž po druhé světové válce, včetně malé sbírky munice a uniforem z obou období našich dějin. Historii našeho předválečného opevnění nám ukázaly tematicky řazené fotografie, které rozdělovaly objekty na lehké, těžké a tvrz Hanička.

Menší část expozice byla věnována fotografiím z Francouzské Maginotovy linie, jednotkám SOS v Orlických horách, předválečné Čs. armádě a dalším tématům. V expozici jsme také viděli řadu třírozměrných předmětů, částí předválečného opevnění, včetně střílny do objektu vz. 37, tzv. řopíku. Při výkladu průvodce využíval panoramatický model tvrze Hanička v měřítku 1 : 350, na kterém bylo patrné rozmístění objektů v terénu a systém jejich vzájemné obrany. Další modely nám ukázaly různé typy lehkých objektů a některých objektů těžkých v měřítku 1:35. Průvodce nás ještě seznámil s historií Haničky, přípravou na možnou obranu v roce 1938 a novodobou přestavbou na válečné pracoviště Ministerstva vnitra v rámci akce Objekt Kahan, a potom jsme konečně po 98 schodech sestoupili do podzemí.

Během procházky podzemím jsme se pohybovali v hloubce od 20 do 36 metrů pod úrovní terénu a prošli si jen část z 1 500 metrů chodeb a sálů. Všechny chodby, šachty a sály byly původní, jen vybavení pocházelo z novodobé přestavby, protože v roce 1938 zde většina ještě předmětů nebyla. Procházeli jsme různě dlouhými chodbami a nahlíželi do jednotlivých místností. V jedné z nich se nacházely tři dieselagregáty na výrobu elektrické energie pro případ, že by novodobé válečné pracoviště přišlo o přípojku elektrické energie z povrchu. V původní filtrovně jsme našli úložiště nafty s mohutnou nádrží obsahu 36 000 litrů a vše doplňoval sál chlazení, který měl mohutné agregáty uchladit. Z přední technologické části jsme se přes mohutný tlakový uzávěr přesunuli do další části podzemí, vlastního úkrytu. V něm jsme shlédli energetický velín, odkud by bylo dispečerem a jeho pomocníkem celé podzemí řízeno.

Zajímavý byl sál ledové vody, sloužící ke chlazení prostor, které měla obývat novodobá posádka. Jejich dlouhodobým pobytem v malém podzemním prostoru by totiž docházelo k oteplování a to bylo nutné nějak řešit. Dalším stanovištěm byly kasárenské sály, rozdělené na ubikace a kanceláře. Nejdelší ze sálů měřil 40 metrů. Některé sály byly částečně vybaveny. V pátém sále se nacházela zcela unikátní úpravna vody, která měla být schopna vodu nejen vyčistit, ale zbavit ji i veškerých kontaminačních látek. Postupně jsme se ocitli v hloubce 36 metrů pod dělostřeleckým srubem R 79, kde byly původně vybudovány tři sály, určené jako sklady munice a velitelství objektu. V těchto prostorech jsme viděli novodobou ošetřovnu a sál jídelny. Pak jsme se přesunuli pod dělovou otočnou věž R 78, kde byly další sály, vedené jako velitelství novodobého úkrytu.

Pěchotní srub R-H-S 76 Lom

Našli jsme tady sociální zařízení této části úkrytu a pak jsme již po 126 schodech vystoupali do bojového patra povrchového objektu R-S 76. Viděli jsme tak pancéřové zvony z vnitřní části a zajímavý byl také pohled přes jednu ze střílen. Vzápětí jsme z tohoto objektu původním nouzovým východem v diamantovém příkopu vyšli ven na povrch zemský a velmi zachovalý srub si prohlédli zvenku. Líbily se nám originální pancéřové střílny pro lehký kulomet vz. 26 a dva těžké kulomety vz. 37 či pancéřové pozorovací zvony a kopule, které přežily nájezd n. p. Kovošrot. Zaujalo nás, že všechny pancéřové prvky zůstaly zachovány, srub dokonce během války nebyl pro nevhodný terén podroben zkouškám odolnosti a naštěstí nebyl jeho exteriér znehodnocen ani v době přestavby tvrze v rámci akce KAHAN, tedy na rozdíl od interiéru.

Dělostřelecká věž R-H-S 78 Na pasece

Následně jsme se přesunuli o několik desítek metrů dál k neméně zajímavému objektu R-S 78 Na pasece. Pozorovací vojenské zařízení tvořily dva pancéřové zvony pro lehký kulomet vz. 26 a těžký kulomet vz. 37, které vykukovaly ze země jako hlava chobotnice. Dále jsme viděli otočnou a výsuvnou věž, v níž se měla nacházet hlavní zbraň objektu, tedy dvojče houfnic ráže 10cm houfnic vz. 38. Průvodce nám prozradil, že tato dělostřelecká věž byla raritou, neboť nebylo obvyklé, aby byla dělostřelecká věž podobným způsobem vysunuta do čela tvrze. Spíše prý bávala umístěna až více v týlu, chráněna pěchotními sruby v čele. Proto bylo nutné přidat obě zmíněné věže pro kulomety, aby se i tento objekt pro dělostřeleckou věž, ležící mezi pěchotními sruby R-H-S 76 a 77, mohl zapojit do palebné přehrady mezi objekty. Na závěr jsme shlédli dva malé ventilační zvony, přičemž jeden byl několik centimetrů nad stropnicí odříznut. Byla to jedna z mnoha vzpomínek na působení Federálního ministerstva vnitra ČSSR na Haničce !

Dělostřelecký srub R-H-S 79 Na mýtině

Nedaleko se nacházel objekt R-S 77 Pozorovatelna, kam jsme však nešli, neboť byl celý zavezen zeminou. Zamířili jsme k objektu R-S 79 Na mýtině, jenž se stal největším vybetonovaným objektem na našem předválečném opevnění. Jeho kubatura betonu byla tehdy úctyhodných 5 598 m3 a ve třech speciálních střílnách měly být namontovány tři rychlopalné 100 mm houfnice, které by měly střílet do prostoru Bartošovic a Žambereckých lesů, kde se táhla linie samostatných pěchotních srubů. Průvodce nám prozradil, že v roce 1940 do objektu střílelo německé dělostřelectvo, které jej poškodilo a pozůstatky ostřelování jsme na něm viděli i my. Své také udělala novodobá přestavba na válečné pracoviště Ministerstva Jedna střílna byla vytržena a nahrazena plynotěsnými vraty, kvůli lepší manipulaci s materiálem. Zde naše prohlídka skončila.

Říčky v Orlických horách – Soví mlýn

Rozloučili jsme se průvodcem a po červené značce jsme se vrátili na parkoviště k autu, jímž jsme odjeli do Říček. Naším prvním cílem zde byl poněkud zapomenutý, a o samotě stojící Soví mlýn. Stříbrné povoz jsme odložili na okraji silnice a vydali se po lesní cestě za osamoceně stojící budovou u Anenského potoka. Po 350 metrech jsme dorazili chaloupce, vybudované až koncem 19. století, která sloužila jako pila, ale nešlo vyloučit, že se v ní po II. světové válce rovněž mlelo. Pokud by tomu tak bylo, mletí nemělo dlouhého trvání. V padesátých letech 20. století byl totiž provoz mlýna zastaven a komunistickým centrálním řízením zařazen do skupiny mlýnů určených k likvidaci. Následně bylo demontováno mlýnské zařízení a roubená stavba byla přestavěna k rekreačním účelům. Z toho důvodu jsme se do chaloupky nemohli podívat, navíc majitelé nebyli doma, ale stejně bychom z původní pily či mlýna mnoho prvků neviděli.

Říčky v Orlických horách – kostel Nejsvětější Trojice

Brzy jsme se tak vrátili k autu, jímž jsme popojeli ke kostelu Nejsvětější Trojice, jenž byl vybudován v letech 1790 – 1792 na místě staré dřevěné kaple. Auto nechali odpočívat na velkém parkovišti u svatostánku a vydali se jeho poznáním. Cestou k němu jsme si prohlédli několik zajímavostí. Nejprve to byl pomník ve tvaru čtyřbokého komolého jehlanu, s bronzovou deskou a ratolestí, věnovaný obětem 1. a 2. světové války a poválečným obětem z řad tehdejších německých obyvatel. Opodál na podstavci stála pískovcová socha sv. Josefa, patrona rodin, manželů, dětí, mládeže, dřevařů a řemeslníků. Když jsme si ji krátce prohlédli, přesunuli jsme k soše Svaté rodiny, tvořenou skupinou postav Panny Marie, sv. Josefa a Ježíše Krista, představující ideál křesťanské rodiny. Následně jsme se již věnovali samotnému jednolodnímu kostelu, jehož průčelí dominovala vysunutá hranolová věž, zakončená cibulovitou bání s dvojitým křížem na vrcholu.

Přesný čas jsme si zkontrolovali díky ciferníkovým hodinám, pod nimiž se nacházela okna se žaluziemi. Za nimi se bohužel neskrýval žádný zvon, neboť všechny byly roztaveny pro válečné účely. Jediný zvonek jsme tak našli posléze v polygonální sanktusníkové věžičce s lucernou na hřebenu střechy. Pod korunní římsou jsme spatřili jediné okno s půlkruhovým záklenkem, pod nímž jsme spatřili kamenný erb a otevřené dveře. Nabídce jsme neodolali a přistoupili blíže, abychom nahlédli do interiéru svatostánku. Uvnitř jsme přes mříž shlédli kostelní zařízení, kombinující lidové prvky, baroko a klasicistní styl. Následně jsme se prošli okolo kostelní lodi, na níž jsme z každé strany napočítali tři okna s půlkruhovými záklenky a jednu sakristii. Presbytář měl pětiboký tvar a byl bez oken či nějaké zvláštní ozdoby. Potom jsme se prošli po přilehlém hřbitově, kde jsme našli hroby s německými i českými náhrobky.

Říčky v Orlických horách – horská usedlost Devětsil

Dlouho jsme se u mrtvých nezdrželi a po chvilce jsme zamířili zpět k autu. Cestou jsme se zastavili u horské usedlosti Devětsil, která v centru malebné vesničky vznikla patrně v 19. století. Prvním známým majitelem však byl až George Hlavatý, který se stal roku 1903 předsedou kulturního národopisného spolku Východní Čechy. Už v té době byl v usedlosti v provozu hostinec Mullerbaude, který se užíval do odsunu sudetských Němců v roce 1946. Téhož roku byl hostinec předán do národní správy panu Václavu Bursíkovi, který byl pověřen řízením komunálního podniku. V období komunistického režimu byl hostinec přejmenován na Horská chata Říčky, kterou od padesátých let 20. století začali navštěvovat členové pražského sdružení Mánes. Po sametové revoluci roku 1989 chatu zakoupil od obce soukromý majitel, který zde provozuje penzion s restaurací pod názvem Horská usedlost Devětsil. Hostinec se v obrovské chalupě nacházel i v době naší návštěvy, ale nabídky k posezení jsme nevyužili a po krátké obhlídce budovy jsme se vrátili na parkoviště.

Říčky v Orlických horách – menhiry Stonehenge

Pak jsme odjeli za obec, zaparkovali na polní cestě a vydali se ke 300 metrů vzdálenému seskupení kamenů na louce. Brzy jsme k místní obdobě Stonehenge přišli a dva až pět metrů vysoké křemencové kvádry jsme si zvědavě prohlíželi. Zaujalo nás, že nikdo nevěděl, kdo sem kameny umístil, ale pravděpodobně tak učinil majitel nedaleké chalupy. Podařilo se nám však spolehlivě zjistit, že podle německého tisku z roku 1840 tu nějaké menhiry stávaly už mezi válkami. Po odsunu německého obyvatelstva však patrně vadili zemědělcům a tak je povalili na zem, kde pak zarostly trávou. Různě veliké křemencové útvary byly znovu vztyčeny roku 2008 a jsou považovány za takzvaný pseudokromlech. Jaký byl účel kromlechů, ani jak staré jsou, to se badatelům doposud nepodařilo zjistit, nicméně pravé menhiry vznikaly už od pozdního neolitu až do druhé poloviny prvního tisíciletí před naším letopočtem. Nejnadějněji se podle archeologů jeví výklad kamenného kruhu jako posvátného okrsku a rituálního shromaždiště pro náboženské a jiné společensky důležité úkony.

Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že kromlech může být zmenšeninou pravěkého rituálního kruhového monumentu, určenému menším kolektivům v odlehlejších oblastech kraje. Pomalu jsme se mezi kameny procházeli a u některých jsme se i zastavili. Snažili jsme se nasát jejich údajnou energii a načerpat tak sílu na další pobyt. Potom jsme se chvíli kochali pěkným výhledem a odlovili zdejší kešku. Následně jsme si zašli ještě pro jednu ukrytou schránku o kousek dál, kterou jsme rychle objevili a vrátili se k autu. Pak jsme zamířili zpět do centra obce a u kostela se napojili na žlutou turistickou značku. U chalupy s názvem Nová hájovna jsme zaparkovali a pěšky pokračovali po lesní cestě dál, abychom ještě shlédli Nutzův mlýn a objevili dvě studánky. Bohužel jsme nic z toho nenašli, což bylo pro nás docela záhadou, protože se měly nacházet jen několik desítek metrů od nás. Možná nás tajemné kameny předtím očarovaly a zatemnily nám mysl, kdo ví. S nepořízenou jsme se tedy vrátili k autu a odjeli do Rokytnice, kde jsme si na náměstí v restauraci Orličan dali večeři. Moc jsme si pochutnali a tak jsme se spokojeně mohli vrátit do našeho ubytování v apartmánovém domě.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-orlickych-horach-navstivili-rokytnici-a-ricky