Úvod

Města Česká Třebová a Ústí nad Orlicí dlouhé roky svítily jako červené lucerničky na mapě dosud nenavštívených míst, zatímco okolní pamětihodnosti se krásně zelenaly jako čerstvě vyrostlá tráva po jarním dešti. V květnu 2026 jsme se rozhodli tento dlouholetý rest smazat a tak jsme si na první májový víkend zakoupili třídenní pobyt, během něhož jsme byli ubytování ve Sporthotelu v okresním městě Ústí nad Orlicí. Název hotelu korespondoval s přilehlými sportovišti, hřišti a koupalištěm, jehož služby jsme ovšem nevyužili. Pobyt na okraji města byl příjemný, hotelová strava dostačující, thajské masáže příjemné, takže jedinou kaňkou byla nefunkční vířivka. Cestou do ubytování jsme se rozhodli prozkoumat pamětihodnosti v České Třebové. Po příjezdu do města jsme si dali kávu s palačinkami na benzinové pumpě a potom jsme již zahájili seznamku se zdejšími zajímavostmi. Bylo jich hodně a tak jsme v České Třebové strávili celý den.

Česká Třebová – kaple Panny Marie

První památkou, kterou jsme zde poznali, byla kaplička Panny Marie nesoucí přízvisko „Na Rybnické“, u níž jsme zaparkovali náš šedý francouzský povoz a vydali se na její obhlídku. Bohužel před kaplí parkovala dodávka, což nám značně zkomplikovalo ucelený pohled na čelní stranu stavby a její vyfocení. Když jsme auto obešli, před námi se mezi jehličnany a břízami objevila drobná církevní stavba, jejíž architektonické rysy napovídaly, že byla vybudována na přelomu 18. a 19. století, kdy venkovskou architekturu ovlivňoval doznívající barokní cit a nastupující klasicistní střízlivost. Byla patrně postavena jako projev zbožnosti místních lidí či místo pro krátkou modlitbu okolo jdoucích pocestných, kteří mířili do přilehlé obce Rybník. A právě přilehlá silnice patrně dala kapli přízvisko „Na Rybnické“. Po nelehkém období 20. století se církevní stavba dočkala obnovy a tak jsme na ní mohli prozkoumat kombinaci lidového stavitelství s elegantními historickými prvky. Fasáda kaple nás okamžitě upoutala svou barevnou kombinací. Stěny zářily čistou bílou omítkou, zatímco nárožní lizény, masivní podstřešní římsa a lemování štítu byly vyvedeny v jemném okrově žlutém odstínu. Na průčelí jsme spatřili vysoký trojúhelníkový štít, v jehož středu se nacházela malá, půlkruhově zakončená nika, v níž se nacházel malovaný obraz. svaté Anny vyučující Pannu Marii. Na sedlové střeše jsme uviděli čtyřbokou dřevěnou zvoničku, takzvaný sanktusník, z něhož se k nebi tyčil kovaný jednoramenný kříž. Pak jsme přistoupili ke vstupnímu portálu s jednoduchým ostěním a nahlédli skrze kovanou mříž dveří dovnitř. V čele místnosti stál jednoduchý dřevěný oltářní stůl, na němž stála soška Panny Marie a dvě vázy plné růžových květů. Na pravé stěně visel prostý dřevěný kříž s ukřižovaným Kristem a po stranách oltáře na zemi stály dva vysoké kovové svícny s bílými svícemi. Jakmile jsme si interiér prohlédli, obešli jsme kapli kolem dokola. Na bočních stranách jsme našli polokruhová okénka s masivní šambránou, která dovnitř propouštěla denní světlo, zatímco plochý závěr kaple tvořila hladká fasáda.

Česká Třebová – americká lednice

Více jsme toho na kapli Panny Marie vidět nemohli, takže jsme se vrátili k autu a odjeli k nedaleké českotřebovské lednici, kterou nechalo na břehu řeky Třebovka na začátku 30. let minulého století postavit Společenstvo řezníků a uzenářů v České Třebové pro uchování svých výrobků. Auto jsme nechali odpočívat na nábřeží Míru a podél vodního toku jsme se vydali k zajímavé technické památce, která byla kdysi technickou vymožeností i znamením pokroku, ovšem poté pomalu začala upadat v zapomnění. Brzy jsme k lednici dorazili a začali si ji prohlížet. Před námi se tyčila hranolová budova z cihel, kterou v roce 1931 vystavěla třebovská stavební firma Františka Rösslera a Karla Kudlíka. Zaujalo nás, že označení americká získala podle původu tohoto technického vynálezu, který světlo světa spatřil za oceánem. Na rozdíl od starších českých lednic, kam se v blocích navážel led z rybníků a řek, byly americké lednice vybavené moderní technologií chlazení. Ta se objevila ve Spojených státech už na konci 19. století, do Čech se ale dostala až po první světové válce, přičemž se jednalo o systém chlazení na principu kompresoru a čpavku. V době naší návštěvy však již dávno sloužila jinému účelu a také měla trochu jinou podobu. Po odstranění technologií v nejvyšším patře byla v roce 1967 na objektu vybudovaná dřevěná nástavba s laminátovým pláštěm. Sloužila jako sauna. Od devadesátých let 20. století se potom lednice stala vzorkovou prodejnou střešní krytiny.

Česká Třebová – Románská rotunda sv. Kateřiny

Když jsme si bývalou chladírnu prohlédli, vrátili jsme se k autu a odjeli k prodejně COOP, kde jsme na parkovišti nechali odpočívat náš vůz. Následně jsme se vydali k rotundě, jediné románské stavbě dochované ve východních Čechách, která byla vystavěna v první polovině 13. století. Stalo se tak během německé kolonizace za vlády Přemysla Otakara II., kdy čeští panovníci, církev a šlechta cíleně zvali odborníky a osadníky ze sousedních německých zemí, aby modernizovali českou zemi. Naše šedé francouzské auto jsme zaparkovali u prodejny COOP a následně jsme zamířili k nejvýznamnější architektonické památce České Třebové. Kousek od prodejny potravin jsme snadno překonali tok Třebovky po silničním mostě a poté jsme zabočili vpravo do ulice Na kopečku, která nás dovedla k církevnímu areálu. Vzápětí jsme brankou vkročili na starý hřbitov, na němž se pohřbívalo od 13. století až do roku 1905, kdy byl v jiné lokalitě města vybudován nový hřbitov. V době naší návštěvy jsme na původním hřbitově našli jen obvodovou zeď a několik historických náhrobních kamenů převážně z 19. století s kříži.

Plocha bývalého hřbitova byla zatravněná a upravena jako parkové prostranství, které místu dodávaly pietní a klidný ráz. Cestičkou jsme záhy dorazili k samotné rotundě, ale protože byly dřevěné dveře zavřené, dovnitř jsme se nepodívali. Interiér s barokním oltářem svaté Kateřiny a zbytky středověkých fresek, které objevili restaurátoři ve 20. letech, tak pro tentokrát zůstal našim očím skryt. Vlastně to ale vůbec nevadilo. To největší kouzlo rotundy svaté Kateřiny totiž nespočívalo v tom, co bylo uvnitř, ale v tom, jak bez hnutí a s monumentálním klidem proplouvala staletími. Přežila husitské války, třicetiletou válku, barokní přestavby, a dokonce i hrozbu demolice ve 20. století, kdy z ní místní ochotníci na čas udělali skladiště divadelních rekvizit. Následně jsme pomalým krokem obešli celou kruhovou stavbu kolem dokola a virtuálně četli příběh míst, zapsaný do omítnutých kamenů rotundy. Při pohledu zblízka nás okamžitě udeřila do očí fascinující architektonická schizofrenie téhle památky.

Spodní polovinu tvořil čistý, syrový středověk z první poloviny 13. století a při pohlednu na ni jsme si uvědomili, že tyhle samé kameny tu stály v době, kdy kraj zahalovaly neprostupné hvozdy a lokátoři teprve vyměřovali parcely pro nově příchozí osadníky. Následně pak vznikla klasická stavba románského půdorysu s kruhovou lodí, ke které se na východní straně tiskla podkovovitá apsida. Když jsme ale zaklonili hlavu, románský středověk vystřídala barokní elegance. Nad kamenným tvarem se klenula vysoká šindelová střecha s typickou cibulovitou bání a lucernou z roku 1745. K rotundě navíc přiléhala drobná dřevěná předsíň a přístavek bývalé sakristie s kostnicí, kam se kdysi ukládaly kosti ze starých zrušených hrobů, aby bylo místo pro nové. Při obcházení severní stěny jsme se zastavili a v mobilních telefonech si o tomto místě vyhledali staré pověsti, které tohle místo obestírají. Třeba tu o andělech, kteří v noci tajně přenášeli stavební kámen z náměstí v podhradí sem nahoru na kopec, dokud lidé nepochopili, kde má svatyně skutečně stát. Nebo na legendy o tajné chodbě, která má vést z temného podzemí rotundy hluboko pod město a která kdysi sloužila jako úkryt před nájezdy nepřátel.

Česká Třebová – dřevěná zvonice

Když jsme rotundu obešli kolem dokola, obrátili jsme svou pozornost k dřevěné zvonici, tvořící zároveň vstupní bránu do areálu. Stejně jako v případě rotundy, i u zvonice byly dveře do jejího nitra pevně uzamčené. Klíče od schodiště vedoucího do patra k historickým zvonům zůstaly tentokrát v bezpečí muzejních správců, a tak nám nezbylo než obejít tuhle tesařskou nádheru zvenčí, dotýkat se starého dřeva a číst její stáří z architektury. Zvonice takzvaného štenýřového typu s bedněním byla postavena pravděpodobně v druhé polovině 16. století. Její základ tvořila mohutná, nízká kamenná podezdívka, na které spočívalo tesařské dílo z těžkých trámů. Spodní část byla širší a pevná, zatímco směrem nahoru se stavba elegantně zužovala do patra, kde se pod šindelovou střechou ukrývala podélná zvuková okna. Právě jimi se po staletí do údolí Třebovky rozléhal hlas zvonů. Když jsme stáli pod její stříškou na straně odvrácené od hřbitova, uvědomili jsme si, jak obrovskou kinetickou energii musela tato dřevěná konstrukce absorbovat. Rozhoupat stovky kilogramů těžké bronzové zvony znamenalo pro dřevěné pilíře obrovský nápor.

Staří tesařští mistři však věděli, jak vše zvládnout ! Zvonice totiž v minulosti nesla dva historické zvony. Ten větší, zasvěcený svaté Kateřině, odlil v roce 1547 slavný pražský zvonař mistr Bartoloměj. Menší zvon, zvaný „poledník“, pocházel z roku 1603 a byl dílem zvonaře Donáta z nedalekého Lanškrouna. Oba tyto zvony po staletí doprovázely obyvatele České Třebové v jejich nejvýznamnějších chvílích. Zvonily, když se rodily děti nebo město sužoval požár a také tehdy, kdy na starém hřbitově pod rotundou ukládali k věčnému spánku dalšího z předků. Původní zvony byly sice zrekvírovány pro válečné účely, ale protože byly odlity nové, slyšely jsme jejich zvuky i my, když jsme se následující hodiny procházeli po městě. Jakmile jsme si zvonici prohlédli, sestoupili jsme z návrší do ulice U kostelíčka a krátce se zastavili rozcestníku. Ten se nacházel u domu, na jehož fasádě jsme si přečetli sympatický nápis Dobré pivo, děvče hezké, to jsou dary země české. Jestli v domě bývala v minulost hospody, to jsme však nezjistili, každopádně onen májový den roku 2026 tomu tak nebylo. Následně jsme Lidickou ulicí proklouzli až na Staré náměstí, kde jsme poznali další pamětihodnosti města.

Česká Třebová – Staré náměstí – Litinová kašna

Staré náměstí vzniklo spolu s městem okolo roku 1278 za vlády krále Přemysla Otakara II. a původně bylo obklopeno dřevěnou zástavbou s typickými podloubími. Protože město nemělo kamenné hradby, ale pouze dřevěné palisády, valy a brány, bylo náměstí hlavním útočištěm i tržištěm. Když jsme na náměstí přišli, nejprve jsme narazili na litinovou kašnu z roku 1996, která sem byla umístěna během rekonstrukce, kdy centrum získalo svou poslední podobu. Kašna nahradila sousoší Sbratření od sochaře Karla Pokorného, které bylo přesunuto do parku před železniční poliklinikou. Litinová patrová kašna měla podobu kruhové kamenné nádrže, posazené na vyvýšeném kamenném základu se schůdky a v teplém počasí nás potěšilo, že ze dvou misek stékala voda, což nás virtuálně osvěžilo. Samotná litinová konstrukce nás zaujala svým detailním řemeslným zpracováním, které věrně odkazovalo na estetiku historických městských fontán z konce 19. století. Vyvěrající voda vytvářela jemný závoj mlhy a naplňovala okolí uklidňujícím zvukem. Kamenné schůdky kolem kruhové nádrže navíc přímo vybízely k posezení v těsné blízkosti vodní tříště, ale této lákavé nabídky jsme nevyužili a věnovali se dalším zajímavostem na náměstí.

Česká Třebová – Staré náměstí – Měšťanské domy

Svou pozornost jsme upřeli na domy, jež byly vystavěny po roce 1848, kdy město zničil obrovský požár. Po těchto katastrofách byla dřevěná architektura postupně nahrazována kamennou a zděnou. Z tohoto období pocházela také naprostá většina budov, pouze domy čp. 41 a 42 byly postaveny v 60. letech dvacátého století jako náhrada původních staveb, které padly za oběť požáru. Zajímavé bylo, že takto nově vzniklý dům U kohouta se stal jednou z nejoriginálnějších staveb na náměstí. Novostavbou pak byl i hotel Korado, pocházející z roku 1996. Mnohé domy si však ve sklepích a obvodovém zdivu zachovaly gotické či renesanční prvky. Při pohledu na řadu fasád jsme mohli snadno číst v čase jako v otevřené knize. Zatímco nadzemní patra s klasicistními detaily a zdobnými okenními římsami hrdě reprezentovala rozmach druhé poloviny devatenáctého století, pod úrovní chodníku, v temnotě kamenných sklepů, dál tiše přežíval středověký duch původního města. Bylo fascinující sledovat, jak vedle sebe tyto historické vrstvy koexistují s poválečným realismem domu U kohouta a dravou architekturou devadesátých let v podobě hotelu Korado. Každá tato budova, bez ohledu na století svého vzniku, vnesla do celkového panoramatu svůj vlastní příběh o znovuzrození z popela.

Česká Třebová – Staré náměstí – Mariánský sloup

Na Starém náměstí naši pozornost upoutal také raně barokní mariánský sloup z roku 1706, který celý prostor pohledově akcentuje. Tento pískovcový monument je kvalitním příkladem raně barokního sochařství na Českotřebovsku a je spojován s dílnou olomouckého sochaře Jana Sturmera, jenž po určitý čas působil na nedalekém Svitavsku. K památce se váže jisté tajemství – tradiční morové sloupy totiž vznikaly jako poděkování za odeznění epidemie, v České Třebové však v tomto období žádná morová rána neřádila a důvod vzniku tak zůstává poněkud záhadný. Při bližším pohledu nás zaujala samotná kompozice díla. Před námi se tyčil mohutný, bohatě členěný sokl usazený na dvou kamenných stupních, z něhož vybíhalo tělo sloupu zakončené dekorativní korintizující hlavicí. Na čele podstavce jsme našli obdélný rám s honosnou kartuší, mistrně vymodelovanou z esovitých volut, listů růží a pletenců. V jejím středu se ukrýval latinský nápis s chronogramem „INTERPELLA PRO NOBIS O PIA O SANCTISSIMA DEI PARA“, přičemž v rozích rámu byl vytesán definitivní rok dokončení 1706. Celému sloupu pak korunu nasazovala silně pozlacená socha Panny Marie Immaculaty. Její ztvárnění s rukama sepjatýma na prsou, svatozáří kolem hlavy a půlměsícem u nohou dodávalo celému dílu obdivuhodnou lehkost a vznešenost, čímž jsme náš průzkum tohoto barokního klenotu úspěšně uzavřeli.

Česká Třebová – Staré náměstí – Stará radnice a Městský Úřad

Při procházce po obvodu náměstí jsme si prohlédli zdejší významné budovy, mezi něž patřil i dnešní Městský úřad. Tato reprezentativní stavba byla původně určena ke školním účelům; v roce 1865 ji podle návrhu ústeckého architekta Jana Ullika realizoval místní stavitel Jan Žák. Budova má za sebou bohatou historii – v průběhu let její prostory kromě učeben sdílelo také městské muzeum a městská spořitelna. Poté, co byla roku 1932 otevřena moderní školní budova ve čtvrti Farářství, opustili žáci tyto lavice definitivně a objekt se stal důstojným sídlem správy města, kterým je dodnes. Hned v sousedství naše srdce historiků zaplesalo u renesanční budovy Staré radnice. Ta byla postavena roku 1547 za výrazné podpory a se svolením tehdejšího majitele panství, Petra Bohdaneckého z Hodkova. Na průčelí stavby jsme si se zájmem zhlédli dochovaný kamenný reliéf s jeho rodovým erbem, kterému dominuje heraldické znamení orlice. Tento osvícený šlechtic zakoupil třebovské panství v roce 1544 a okamžitě se pustil do jeho rozkvětu; proslul zejména jako velký podporovatel řemesel, přičemž klíčový význam měl jeho rozvoj místní výroby textilu, které město formovalo po další staletí. Petr Bohdanecký z Hodkova zemřel roku 1549 a nechal se pohřbít v České Třebové v kostele sv. Jakuba, který jsme si prohlédli o několik desítek minut později.

Česká Třebová – Městské muzeum

Když jsme si budovy radních prohlédli, vydali jsme se do Městského muzea, které od svého založení v roce 1888 několikrát změnilo své působiště. V době naší návštěvy sídlilo v Klácelově ulici, kde roku 2012 v rekonstruovaném domě vzniklo několik moderních expozic, které nás seznámili se čtyřmi dopravními fenomény, spojenými s městem. Když jsme k budově muzea přišli, vstoupili jsme dovnitř a v pokladně si koupili vstupenky, dvě turistické známky a získali pět razítek do památníku. Následně jsme se vydali do výstavních prostor v přízemí, kde právě probíhala výstava s názvem Pes – přítel člověka, která nás provedla světa kynologie, historie i psích hrdinů. Už samotný příchod do výstavních sálů byl stylový, když jsme na bílých stěnách chodeb sledovali natištěné černé psí tlapky, které nás jako stopovače spolehlivě vedly od jednoho exponátu k druhému. Podél chodeb jsme si prohlédli řady historických fotografií zachycujících hrdé majitele se svými psy z minulých století. Naše kroky nejdříve vedly k naučným panelům. Hned v úvodu jsme našli poutavé povídání s velkým nadpisem „Kde se vzali psi?“. Zde jsme se dočetli o dlouhé cestě domestikace a o tom, jak se z divokého vlka stal oddaný společník lidí. Informace doprovázely starověké malby, reliéfy z Atén i mozaiky.

O kousek dál jsme objevili panel „Česká národní plemena psů“, na němž jsme si prohlédli fotografie a popisy našich vlastních plemen, jako je český fousek, český horský pes, chodský pes, český strakatý pes nebo známý český teriér. Vedle toho visely ukázky z novodobých psích výstav plné vítězných pohárů a kokard. Když jsme vstoupili do hlavního sálu, hned nás upoutala prosklená vitrína naplněná nablýskanými trofejemi a sportovními kužely, mapující sportovní kynologii přímo v České Třebové. Na stěnách jsme viděli panely plné akčních momentek ze závodů agility či poslušnosti. Atmosféru dotvářela sedící figurína kynologa v dobovém oblečení a několik plyšových modelů pejsků posedávajících na zemi. Neméně zajímavá byla sekce věnovaná psům v moderní službě. Prohlédli jsme si panely o canisterapii, záchranářských psech a výcviku vodicích psů. Uprostřed místnosti jsme našli maketu černého labradora ve speciálním postroji, na kterém bylo jasně vidět, jak tito psi pomáhají nevidomým. Pro milovníky myslivosti pak autoři připravili koutek „Lovecký pes v současnosti“, kde jsme na fotografiích sledovali různé rasy psů při práci v lese a na honech. Muzeum nezapomnělo ani na kulturu a umění. V jedné z osvětlených vitrín jsme obdivovali elegantní porcelánové a keramické sošky chrtů a dalších plemen nebo knížky Dášeňka čili Život štěněte od Karla Čapka a Povídání o pejskovi a kočičce od Josefa Čapka, doplněné starými hračkami a dřevěnými reliéfy.

Tou největší dominantou a pomyslným hřebem celé výstavy však bylo setkání s prapředkem všech dnešních psích plemen, jímž byl vycpaný vlk. V jiném sálu se výstava věnovala psům v oficiálních službách státu, třeba Celní správy ČR, Policie ČR, kde jsme našli několik figurín, vitrínu plnou moderních pomůcek a různé fotografie.  Z policejních sálů jsme přešli do koutku přírody a myslivosti, kde jsme si zblízka prohlédli působivé preparáty lesní zvěře, figurínu myslivce a další předměty. Na závěr jsme pouze nahlédli do dětského koutku a potom jsme se vrátili do vstupní haly s pokladnou. Zde se nás ujala průvodkyně, s níž jsme se vzápětí vydali na dvůr a do garáží, kde na nás čekala expozice věnovaná legendárnímu vozítku Velorex. Výstava do detailu mapovala zrod a vývoj tohoto populárního lidového vozítka, původně známého pod názvem OS-KAR. Hned v úvodu expozice nás zaujala stěna s velkými červenými informačními panely, které podrobně sledovaly životní osudy obou geniálních konstruktérů – Františka a Mojmíra Stránských a mapovaly jednotlivé éry od let 1914–1942 až po konec výroby v roce 1971. Zaujalo nás tragický rok 1954, kdy František Stránský ve svém vlastním vozítku těžce havaroval a následkům zranění podlehl. Jen o rok později, v roce 1955, byl jeho bratr Mojmír z politických důvodů z výrobního družstva vyloučen, výrobu vozítka musel opustit a po zbytek života se věnoval další samostatné konstruktérské činnosti.

Hned vedle panelů visela velká obrazovka, na níž běžely amatérské filmové záběry z pohřbu Františka Stránského z roku 1954 a pak jsme si prohlédli jednotlivé vozítka, doplněné přehlednou časovou osou vývoje velorexů s historickými milníky a technickými nákresy. Pak jsme garáž opustili a po schodech jsme vystoupali k výtahu, jímž se vyvezli do druhého patra, kde se velké místnosti nacházely dvě různé expozice. Nejprve jsme se seznámili s akademickým sochařem Františkem Formánkem, jenž se proslavil v nečekané roli průkopníka aviatiky. Dominantou expozice byla věrná rekonstrukce jeho pražského ateliéru z dob po studiích na UMPRUM, kde se vedle sochařského řemesla začal intenzivně oddávat bezmotorovému létání. Přímo nad skromným zařízením dílny s dřevěnou postelí, kamny a pracovním stolem se ve vzduchu vznášely obdivuhodné modely jeho vlastních nebeských korábů. Formánek zasvětil velkou část života konstruování převratného letadla s kolmým vzletem a následným vodorovným letem, které vizionářsky pojmenoval jako aerohelikoptéru. Autentickou atmosféru technického zrodu doplňovalo několik cenných, detailně zpracovaných modelů zapůjčených přímo ze sbírek Národního technického muzea.

Na stěně jsme nemohli přehlédnout dobový nápis, který Formánka výstižně tituloval jako vynálezce, aviatika, štukatéra, medailéra, ale i léčitele či spiritistu. Ve vitrínách a na policích kolem pracovního stolu jsme si pak prohlédli ukázky z jeho klasické sochařské tvorby, sádrové busty a jemné štukatérské práce. Pak jsme se přesunuli do sousední expozice, věnované megalomanskému projektu Dunaj–Odra–Labe, který měl pomocí vodních děl propojit tři velké evropské řeky. Mapovala celý historický vývoj vodního kanálu, technické výzvy i plánované trasy, z nichž jedna by zásadním způsobem protnula samotnou Českou Třebovou. Nejprve jsme si prohlédli rozměrný plastický model krajiny, který detailně znázorňuje, jak by obří vodní dílo v praxi fungovalo a přetvořilo okolní terén. Maketa plavebního kanálu s korytem naplněným vodou, nákladními loděmi, přístavištěm a okolní zvlněnou krajinou s poli a lesy se nám moc líbila. Stěny sálu lemovaly přehledné informační panely, které nám vysvětlily způsoby překonávání výškových rozdílů v terénu, stavbu zdymadel, akvaduktů, mostů a tunelů. Dále jsme viděli typy lodí, které měly kanálem proplouvat a seznámili se s integrací projetu do evropské vodní sítě a specifickými dopady na Českou republiku. Další panely se věnovaly řekám Odře a Labi, které doplňovaly mapy povodí od Severního a Baltského až po Černé moře.

Atmosféru lodní dopravy v sále stylově dotvářelo masivní dřevěné kormidlo upevněné na jednom z výstavních pultů a další prosklená vitrína s maketou rozestavěného trupu lodi. Potom jsme se z okna podívali na rotundu sv. Kateřiny, kterou jsme tak obdivovali z jiné perspektivy než o pár desítek minut dříve, čehož průvodkyně využila k tomu, aby nás seznámila s Jabkancovou poutí. Ta se každoročně v listopadu koná v okolí rotundy a nepečou obvyklé koláče, ale sladké bramborové placky plněné tvarohem, nazývané jabkance. Pak jsme sešli o patro níž, kde nás čekaly samé vláčky a koleje. Paráda ! Výstava nás seznámila s železniční historii celého habsburského soustátí a objasnila nám, jak zásadně proměna tamního nádraží ovlivnila život běžných obyvatel i samotných cestujících v průběhu 20. let minulého století. Průvodkyně nám sdělila okolnosti vzniku obrovského českotřebovského nádraží v polovině 19. století a na panelech jsme si prohlédli jeho dřívější podobu. Poté jsme si prohlédli model města z roku 1845, kdy sem poprvé dorazil vlak a nezapomněli jsme ani na vitrínu a modelem českotřebovské výpravní budovy z roku 1895. Líbila se nám figurína železničáře v tmavě zelené uniformě a hned vedle jsme ve vitríně obdivovali elegantní hnědý dámský cestovní oděv z první republiky s kloboukem, kabelkou, rukavicemi a dobovým kufrem.

Další vitrína vystavovala historické služební předměty, třeba červené výpravčí čepice, staré píšťalky, brašny, historické brýle, šavle železničních úředníků a malý dobový model kočáru. Velmi se nám líbily dvě velké prosklené skříně plné precizních zmenšenin vlakových souprav. Jiné vitríny skrývaly autentické pracovní nástroje, bez kterých by provoz na stanici ani na lokomotivách nebyl možný nebo osobní věci železničních úředníků a historický model poštovního nebo cestovního kočáru. Techničtěji zaměřená skříň obsahovala nejrůznější typy ručních svítilen a starý model nákladního vagónu na kolejích. Pak přišel na řadu velký model českotřebovského nádraží s odstavenými soupravami a desítkami metrů kolejí, po kterých se pohybovaly parní i motorové vlaky. Chvíli jsme pozorovalo dění na kolejích a pak jsme se přesunuli k zákoutí staré staniční čekárny s dřevěnou lavicí, litinovým výlevkovým umyvadlem na stěně a kachlovou podlahou s typickým historickým vzorem. Ve výdejně jízdenek jsme si u pokladníka virtuálně koupili jízdenky a pak jsme nasedli do vagónu 3. třídy, ze kterého jsme pozorovali ubíhající východočeskou krajinu za oknem. Tím naše exkurze v muzeu skončila. Poděkovali jsme průvodkyni za poskytnutí informací, rozloučili se a sestoupili do přízemí.

Česká Třebová – kostel sv. Jakuba

Následně jsme muzejní budovu opustili a zamířili ke kostelu sv. Jakuba, který odtud ležel coby pověstným kamenem dohodil. Tento svatostánek byl vystavěn na místě dřevěného kostela, jenž zde stál už v roce 1335, ale po sérii ničivých požárů, z nichž ten poslední v roce 1793 způsobil blesk, musel být vybudován nový chrám. O jeho financování se postaral kníže Alois z Lichtenštejna, který úkolem pověřil svého dvorního architekta Josefa Hardtmutha. Základní kámen byl položen 14. července 1794 a hrubá stavba byla dokončena roku 1798. Slavnostního vysvěcení se kostel dočkal 7. června 1815. Přestože v roce 1884 postihl střechu a věž další požár, byl chrám obnoven do dnešní monumentální podoby s půdorysem pravidelného kříže. Jelikož jsme k němu přišli od městského muzea, nejprve jsme shlédli, naše prohlídka nezačala u hlavního vchodu, ale nejprve jsme viděli zadní část stavby s přistavěnou sakristií. Za plochým kněžištěm se nacházela socha sv. Václava z roku 1908, která původně stála v ulici na Trávníku, v tehdejší Svatováclavské ulici, než byla přemístěna ke kostelu.

Tradiční český patron byl spodobněn ve zbroji s knížecí čepicí, v jedné ruce třímal prapor a druhou se opíral o štít s orlicí, přičemž jeho postava zosobňovala klidnou sílu a ochranu. Následně jsme obešli obě boční strany kostela, které byly z architektonického hlediska totožné a zdobila je pravidelně rozmístěná půlkruhová, kruhová a obdélná okna spolu se dvěma obdélnými vchody. Při procházení kolem těchto zdí naše oči upoutalo monumentální sousoší Kalvárie, které vzniklo roku 1801 v dílně Mielnických z Vamberka za peníze českotřebovského měšťana Benedikta Ploce. Zblízka jsme si prohlédli mohutný trojdílný sokl barokního typu, na jehož přední straně jsme spatřili kartuši s reliéfem srdce Páně a ozdobnými girlandami. Na podstavci stál uprostřed kříž s Kristem a u paty kříže jsme na nízkých soklících spatřili dvě truchlící postavy Panny Marie a sv. Jana. Na zadní straně soklu jsme objevili historický nápis s letopočtem a donátorem díla. Když jsme shlédli obě boční strany, zamířili jsme k hlavnímu vstupu s kamenným ostěním a lichtenštejnským erbem ve štítu.

Vzápětí jsme vstoupili do předsíně a přes mříž jsme si prohlédli interiér, kde jsme viděli nádhernou mozaiku uměleckých slohů. Na první pohled nás zaujal hlavní oltář a kazatelna z přelomu 18. a 19. století, které zdobí sochařská díla z dílny brněnského sochaře Andrease Schweigla. Vzadu v šeru svatyně jsou pak ukryty nejstarší poklady – podživotní dřevořezby Svatých apoštolů z 1. poloviny 18. století, zachráněné z původního kostela. Celý prostor harmonicky dotváří nástěnná výmalba Antonína Häuslera z roku 1914 a impozantní třímanuálové varhany z let 2001–2004. Když jsme se nabažili pohledu do interiéru, vrátili jsme se zpět na prostranství před chrámem a věnovali se obhlídce klasicistního průčelí. Nad vchodem spatřili velkou pamětní desku z roku 1801 s latinským nápisem, jenž vzpomínal na knížete Aloise z Lichtenštejna, který financoval výstavbu nového kostela. Nad deskou jsme pak viděli půlkruhově zaklenuté okno s šambránou, které krásně prosvětlovalo vnitřní prostory s hudebném kůrem.

Pohledem výše jsme v trojúhelníkovém štítě s profilovanou římsou a zubořezem našli detailně vyvedený kamenný erb rodu Lichtenštejnů. Nad štítem se k nebi tyčila věž s ciferníkovými hodinami a žaluziovým oknem zvonice. Věž byla zakončena cibulovou bání s lucernou. Celé průčelí opticky rozdělovaly svislé pilastry a vespod jsme našli pevný sokl z nahrubo opracovaných kvádrů. Jakmile jsme shlédli průčelí, věnovali jsme se dalším sochám, které byly rozesety kolem přední strany chrámu. Jako první přišla na řadu socha sv. Josefa, který byl zachycen jako vousatý muž v dlouhém rouchu, který v pravé ruce držel rozkvetlou lilii a na levé držel malého Ježíška. Na podstavci jsme spatřili reliéf svaté Anny vyučující Pannu Marii a letopočet 1899, odkazující na rok vzniku nebo zásadní obnovy díla. Pak jsme si prohlédli klasický kříž s Kristem a sousední barokní sochu svaté Kateřiny Alexandrijské z roku 1717. Světice s hlavou zvrácenou k nebesům na hlavě nesla královskou korunu a při bližším zkoumání jsme u ní napočítali hned tři zásadní atributy, jimž byla otevřená kniha, zlomené ozubené kolo a katovský meč.

Na podstavci nás okouzlil figurální reliéf s výjevem v mračnech doprovázeným andílky, nad kterým se klenula ozdobná nápisová kartuše. Pak jsme se přesunuli k soše sv. Barbory z roku 1719, které na hlavě spočívala královská koruna jako znak urozeného původu. Ve své pravé ruce držela kalich, nad nímž se symbolicky vznášela svatá hostie. U její levé nohy stál model kamenné věže se třemi okny, kam ji nechal zavřít její pohanský otec Dioskoros, aby ji uchránil před vlivy křesťanství. Levou rukou Barbora opírala o věž otevřenou knihu, která odkazuje na její víru a rozjímání. Nakonec jsme se věnovali soše nejpopulárnějšího českého světce Jana Nepomuckého z roku 1713, který byl spodobněn v kanovnickém rouchu s biretem na hlavě a krucifixem v náručí, nad jehož hlavou nechyběla svatozář s pěti hvězdami. Pak jsme se otočili a pohledem na zástup kamenných svatých strážců byla naše obchůzka kolem třebovského chrámu u konce. Po schodišti jsme sestoupili dolů, zabočili doleva a kolem kostela jsme proklouzli k ulici Na splavě.

Česká Třebová – Venclův mlýn

V ní na nás čekal Venclův či Podhorní mlýn, k němuž jsme brzy dorazili a začali si jej prohlížet. Před námi stála jednopatrová budova v klasicistním historizujícím slohu, do něhož byl původní mlýn v průběhu 19. či na začátku 20. století přestavěn. Líbila se nám zachovalá okna v patře s dekorativním rámováním, která byla lemována profilovanými šambránami s typickým suprafenestrálním dekorem a podokenními zrcadly vyvedenými ve žlutookrové barvě. Romantickou atmosféru doplňovala oválná fontána, obklopená lavičkami a zkrášlení velkým kameny. Tekoucí voda vhodně poukazovala na původní funkci domu. Po krátké obhlídce jsme se seznámili s historií budovy, která byla spjata s krupařem Františkem Venclem, jenž zakoupil v ulici Na splavě starší chalupu, kterou vlastním úsilím radikálně přestavěl na funkční mlýn. Vencl provozoval živnost s obrovským nasazením, když přes den prodával čerstvé mlýnské výrobky a mouku ve svém krupařském obchodě, a po nocích se vracel do mlýna, kde mlel obilí. Na přelomu 19. a 20. století přišla zásadní změna využití celého areálu, která odrážela tehdejší dravý rozvoj strojírenství na Českotřebovsku. V roce 1900 objekt koupil zámečník Ladislav Hurt a v prostorách bývalého mlýna zřídil strojnickou dílnu a slévárnu kovů. Původní mlynářský provoz byl nedlouho poté definitivně zrušen. V roce 1930 držel rodinnou tradici František Hurt, který strojnickou dílnu nadále provozoval. Po druhé světové válce přízemí sloužilo k různým obchodním účelům, například zde bývala vinotéka, zatímco patro obývali nájemníci. V době naší návštěvy byly přízemní prostory bez využití.

Česká Třebová – Evangelický kostel

Když jsme si mlýn prohlédli, popošli jsme k přilehlé pizzerii a chvíli jsme uvažovali o brzkém obědě, ale nakonec jsme krmi ještě odložili. Další naše kroky vedly k evangelickému kostelu a když se nám jej podařilo mezi paneláky najít, ihned jsme si jej začali prohlížet. Při pohledu na evangelický kostel v České Třebové jsme okamžitě rozpoznali čisté linie moderní funkcionalistické architektury, která ostře kontrastovala s okolní panelovou zástavbou. Hlavnímu průčelí dominovala předsazená hranolová věž, jejíž vrchol zdobila jehlancová střecha zakončená dekorativním kalichem. Přímo nad vstupem jsme objevili plastický, barevně provedený sborový znak s motivem kalicha, bible a hroznů, doplněný nápisem „Pravda Páně vítězí“ a průčelí oživovala také dvě kruhová okna a nápis označující Českobratrský evangelický sbor. Na bočních stěnách lodi jsme našli velká obdélníková okna s jemným členěním, která zajišťovala dostatek světla v interiéru. K hlavní lodi přiléhal menší přízemní přístavek s obdélníkovými okny a zadní trakt s pravoúhlým závěrem. Celá stavba s hladkou světlou omítkou a tmavou sedlovou střechou působila velmi vyváženým, racionálním a přitom důstojným dojmem.

Když jsme svatostánek obešli kolem dokola, posadili jsme se na schody jednoho z paneláků a přečetli si o něm pár faktů z historie, která nám ukázala, jak hluboké kořeny měla víra v regionu, kde se věřící od roku 1916 scházeli provizorně ve školách či v sokolovně. Velkým překvapením byla nevídaná rychlost a solidarita, s níž sbor v dramatickém roce 1939 dokázal vybudovat svůj vlastní funkcionalistický chrám. Moderní stavba za tehdejších 126 250 korun vyrostla na místě zbourané roubené chalupy a její vznik podpořily dokonce i finanční dary ze zahraničí. Dále jsme se seznámili s poválečnými těžkostmi, kdy nově osamostatněnému sboru totalitní režim dlouho bránil v postavení fary. Skutečné zázemí tak komunita našla až v roce 1971, kdy pro své účely zakoupila a upravila starší nájemní dům v Riegrově ulici. Šokovalo nás, že v roce 1977 zůstal kostel kvůli masivní výstavbě panelového sídliště na dlouhých devět let zcela uzavřen. Opuštěná stavba uprostřed staveniště byla tehdy surově zdevastována vandaly a na její kompletní obnovu si věřící museli počkat až do období po roce 1990. Zaujal nás pohled na tehdejší provoz, který postupně propojil sborový život s kulturními akcemi pro širokou veřejnost. Kvůli chladu se navíc ujala praktická tradice, kdy se nedělní bohoslužby v zimním období přesouvaly z kostela do prostor fary.

Česká Třebová – Welzův mlýn

Po přečtení zajímavých historických faktů jsme se vydali za naším dalším cílem, jímž byl Welzův mlýn, který si nechal roku 1843 postavit obchodník Welz z Litomyšle. Když jsme k němu přišli, ihned jsme si začali prohlížet soubor budov, u nichž nás zaujala bohatá historie i proměny architektury. Dočetli jsme se, že místní potok neměl sílu na pohon mlýna a tak jej koupil strojník A. V. Kraus, který v něm zřídil strojovnu. Do roku 1875 v jedné z částí fungoval po nějaký čas také hostinec. V roce 1887 celý objekt převzal Jan Malocha, o rok později jej koupil mosazník František Hurt, který definitivně zrušil mlynářský provoz a zřídil zde plnohodnotný hostinec. Později místní stavitel František Plašil postavil vedle hostince taneční sál s vysokými okny a půlkruhovými záklenky, který už na začátku století mělo moderní elektrické osvětlení.

Dále jsme se dozvěděli, že roku 1910 budovu odkoupilo město a v roce 1921 ji získali členové Národně socialistické strany, kteří chtěli získat stabilní zázemí pro svůj politický a spolkový život. Na tento fakt kdysi upomínal nápis Národní dům, který zdobil průčelí v klasickém stylu s centrálním vchodem mezi pilastry. Bohužel nápis zmizel v propadlišti dějin… Následně jsme obešli budovu i z druhé strany, abychom lépe viděli, jak byl k areálu v roce 1929 připojen takzvaný Malý sál. Dočetli jsme se také o smutných kapitolách, kdy dům za války zabrali nacisté a v roce 1950 převzal stát, načež koncem 80. let celý areál značně zchátral. Po pádu komunistického režimu budova dlouho zela prázdnotou, dokud se v novém tisíciletí nedočkala kompletní renovace a od té doby v něm byla provozována restaurace. S příchodem covidu však hospůdka zkrachovala a tak jsme bývalý mlýn zastihli v období další přestavby na základní školu.

Česká Třebová – Vodárenský pavilon Vrbovka

Když jsme si vše prohlédli, zamířili jsme k vodárenskému areálu Vrbovka a přes plot si prohlédli kruhový pavilon, který vznikl jako reprezentativní schránka pro vodní zdroj využívaný již v 19. století. Zjistili jsme, že stavbu navrhl slavný architekt Alois Dryák a v roce 1911 ji zrealizovala třebovská firma Rössler a Kudlík, jejíž štítek na fasádě stále visel. Tento jedinečný objekt, kombinující modernu s dozvuky secese, byl pro svou hodnotu v roce 2015 zapsán mezi státní kulturní památky. Na stavbě nás zaujala její cihelná kopule krytá měděným plechem a zakončená lucernou, pod kterou se táhl pás oken osázený novodobými vitrážemi z roku 1996. Fasáda z tvrdé režné omítky byla pravidelně členěna svislými lisenami a mohutnou stupňovitou římsou se zdobeným zubořezem. Na vstupní straně se vyjímal hranolový portikus s figurálním sousoším a masivními kazetovými dveřmi, které byly pobité měděným plechem. Na těchto dveřích i v omítce nad nimi byl plasticky vyveden městský znak v podobě kohouta s mužskou hlavou. Na zadní straně budovy se pak nacházel secesní reliéf s biblickým motivem napájející se laně a pod ním byl nápis: „postaveno l.p.1911 nákladem obce“. Po jeho obhlídce jsme si prohlédli další stavby v areálu, včetně menšího kruhového pavilonu u silnice, na němž jsme našli znak města a pamětní desku firmy Rössler a Kudlík.

Česká Třebová – park Javorka – vodárna a sousoší Družba

Jakmile jsme vše prozkoumali, zamířili jsme do přilehlého parku Javorka, který byl založen zdejším Okrašlovacím spolkem v roce 1885 a vybudován v anglickém stylu, tedy téměř jako volná příroda, s klikatými cestičkami, vodními prvky, travnatými plochami i vzrostlými stromy. Do parku jsme vstoupili od vodárenského pavilonu Vrbovka a mírně stoupající cestou jsme přišli k rozcestí Šárka. Zde jsme odbočili doleva, abychom si prohlédli menší stavbu kruhového půdorysu s výraznou kupolovitou střechou, zakončenou ozdobnou hruškou. Stavba vsazená do svahu sloužila jako jímací objekt nad lesním pramenem, nicméně původní nápis nad vchodem byl již poničen, takže jsme se toho více nedozvěděli. Následně jsme se vrátili na rozcestí a pokračovali rovně. Záhy jsme minuli sousoší Družba, často označované také jako Přátelství nebo Tři grácie. Skulptura z hořického pískovce totiž zobrazovala tři stylizované, zjednodušené lidské postavy spojené v kruhu, které se držely kolem ramen.

Česká Třebová – park Javorka – Bosenský pavilon

Vzápětí jsme dorazili k jedné z nejvýraznějších staveb v parku Javorka, kterým byl nádherný Bosenský pavilon. Tato historická stavba z roku 1904 nás okamžitě upoutala svou originální architekturou, na níž jsme zblízka obdivovali především její bohatě členěnou fasádu, která vkusně kombinovala červené režné zdivo se světlými omítanými pilíři a uměleckou štukovou výzdobou v podobě kruhových medailonů. Naše pohledy samozřejmě upoutala také monumentální cibulová báň, která celému altánu dodávala jedinečný orientální nádech inspirovaný tehdejší kulturou Bosny a Hercegoviny. Nahlédli jsme také do velkých secesních oblouků, jež byly osazeny ozdobnými mřížemi a dvoukřídlovými laťovými dveřmi chránícími vnitřní prostor. Při prohlídce jsme si připomněli také jeho fascinující historii. Dozvěděli jsme se, že pavilon původně v parku vůbec nestál, neboť byl vybudován jako výstavní objekt pro velkolepou První průmyslovou výstavu a Výstavu cestovního ruchu, která se v České Třebové konala právě v roce 1904. Teprve po jejím skončení byl přenesen sem do Javorky, aby ozdobil tehdy nově koncipovaný městský park. Jeho exotický název i vzhled odrážel tehdejší vlnu obdivu k orientální kultuře Balkánu, který tehdy spadal pod správu Rakouska-Uherska. Podobné stavby sloužily na výstavách k prodeji bosenského zboží, tabáku či kávy. Muselo to být hodně zajímavé, když zde před více než stoletím korzovali návštěvníci parku a hledali v tomto elegantním pavilonu útočiště před sluncem či deštěm.

Česká Třebová – park Javorka – pramen Javorka

Od pavilonu jsme velkým obloukem sestoupili níže k pramenu Javorka. Hned na první pohled nás okouzlil elegantní jímací pavilon v podobě bíle omítnuté kruhové rotundy se světlým žulovým dlážděním. Se zájmem jsme si prohlédli celou stavbu a obdivovali jsme citlivé architektonické řešení v podobě velkých prosklených oken s dřevěnými rámy, skrze která jsme mohli nahlédnout dovnitř, a také tmavou plechovou kupoli zakončenou drobnou stříškou. Vodu jsme ovšem neochutnali, protože dveře byly zavřené. Při odpočinku u čisté vody jsme se seznámili s tajuplnými pověstmi. Podle té první pramen kdysi dávno záhadně vyschl, což lidé považovali za boží trest a nepomáhaly ani modlitby. Teprve když se u studny malému děvčátku zjevil neznámý stařeček, poradil lidem, aby odvalili velký kámen a studnu vyčistili. K překvapení všech pod ním našli zakopanou oběšencovu hlavu; jakmile ji odstranili a kněz místo vysvětil, vytryskl pramen s původní silou a od té doby už nikdy nevyschl.

Druhá pověst nás pro změnu zavedla do nedaleké Sloupnice k Černokoutskému mlýnu, kde žil zlý a lakomý mlynář. Ten v sychravý den bezcitně vyhnal chudou cikánku s nemluvnětem a poštval na ni psa. Zneuctěná žena u skály ponořila svou černou košili do pramene, který mlýn poháněl, a zaříkáním ho proklela. Země se otřásla, pramen navždy zmizel a mlýn se zastavil. Druhého dne ráno však byli českotřebovští občané ohromeni, když přesně zde, pod svahem kopce v Javorce, vytryskl nový mohutný pramen, který se stal požehnáním pro celé město. Po chvilce jsme pramen opustili a kousek od něj jsme se zastavili u dřevěného stojanu s pamětní deskou, ze které jsme vyčetli jména zasloužilých občanů, jako byli pánové Feifar, Pražský, Glücksman či Felcman, kteří se v letech 1888 až 1938 zasloužili o rozkvět a udržování tohoto nádherného místa.

Česká Třebová – park Javorka – socha Šárky

Pak jsme se vydrápali do prudkého svahu a když jsme se zase ocitli na cestě, vydali jsme se k Šárce. Nečekala nás však návštěva s piknikem, jenž si někteří obyvatelé města opodál na louce užívali, nýbrž jsme si chtěli prohlédnout o samotě stojící sochu mýtické Šárky, která stála na travnaté mýtině lemované vzrostlými stromy. Když jsme k ní dorazili, na pískovcové skulptuře jsme obdivovali precizně ztvárněnou ženskou postavu v elegantním kontrapostu s hlavou skloněnou k levému rameni. Zaujal nás její jemný šat, oděný do pasu v řasnaté roucho, jenž tělo spíše odhaloval, než skrýval. Za Šárkou se nacházel peň stromu, k němuž měla přivázané ruce a na kterém umělec dokonale ztvárnil zvrásněnou kůru s bukovými listy. Nad jejím pravým ramenem jsme si v rozsoše stromu všimli dramatického detailu – dravého ptáka s široce rozpjatými křídly.

Celkový divoký a romantický ráz skulptury podtrhoval samotný podstavec, který je tvořen lomovými žulovými kameny slepenými betonem, přičemž kolem něj byly efektně osazeny hrubě ulomené žulové kvádry. Vzápětí jsme se seznámili s její nesmírně poutavou a dramatickou historií. Toto secesní dílo bylo vytesáno z pískovce v roce 1911 žáky slavné hořické kamenosochařské školy. Skutečným srdcem příběhu se však stal samotný model, který geniální sochař Quido Kocián vytvořil již v devadesátých letech 19. století. Dozvěděli jsme se, že tehdejší nadšená a pozitivní kritická odezva na tuto Kociánovu práci byla tak silná, až odstartovala hluboký osobní i umělecký rozkol mezi mladým sochařem a jeho přísným učitelem, zakladatelem českého novodobého sochařství Josefem Václavem Myslbekem. Bylo fascinující u tohoto tichého pomníku v českotřebovském parku pomyslet na to, jak silné emoce a dějinné zvraty v českém umění toto dílo kdysi vyvolalo.

Česká Třebová – park Javorka – pomník a socha Pohyb

Následně jsme sestoupili níže k potůčku, tvořený pramenem Javorky, který jsme snadno překonali po pěkném mostíku. Pak jsme zabočili doleva a brzy jsme se zastavili u kamenného pomníku se světlou mramorovou deskou, na níž bylo zlaceným písmem napsán text : Proroctví J. A. Komenského: Vláda věcí tvých k tobě se vrátí, o lide český ! vyplnilo se zásluhou T. G. Masaryka. V pravém dolním rohu jsme pak objevili drobný nápis odkazující na místní okrašlovací spolek a letopočet 1920. O kousek dál jsme narazili na moderní plastiku s názvem Pohyb z litého betonu. Obdivovali jsme odvážnou souhru ostrých hran a kruhových tvarů, které jako by zachycovaly postavu v dynamickém běhu, čímž toto dílo vkusně narušovalo historický ráz parku a nutilo kolemjdoucí k zastavení a zamyšlení nad moderní estetikou. Pak jsme pokračovali v chůzi parkem, přičemž jsme se drželi červené značené turistické trasy, která nás dovedla k pomníku okrašlovacího spolku.

Česká Třebová – park Javorka - Pomník okrašlovacího spolku

Pískovcový sloupový památník stál na travnatém palouku hned vedle dlážděného chodníku a dřevěné lavičky. Když jsme k němu přišli blíž, zaujal nás jeho propracovaný architektonický styl s výraznými neogotickými prvky. Na odstupňovaném hranolovém podstavci spočívalo hlavní tělo pomníku s ozdobnými slepými lomenými oblouky, do nichž byl vytesán nápis: „Na paměť 25letého trvání okrašlovacího spolku.“ Celé dílo je zakončeno bohatě dekorovanou hlavicí připomínající cimbuří malé věže s drobnými chrliči či maskorony v rozích a drobnou stříškou na samotném vrcholu. Hned vzápětí jsme si uvědomili, jak zásadní význam má tento pomník pro samotné místo, kde se nacházíme. Místní okrašlovací spolek se totiž v druhé polovině 19. století a na začátku 20. století obrovskou měrou zasloužil o to, že se původní nehostinné údolí potoka Javorky proměnilo v tento nádherný městský park. Členové spolku zde vysazovali stromy, budovali chodníky, altány a lavičky. Tento tichý pískovcový svědek zde byl vztyčen jako výraz vděku k jejich čtvrtstoletí trvající usilovné práci, bez níž by Javorka v České Třebové vůbec neměla svou dnešní romantickou podobu.

Česká Třebová – park Javorka – mechanické loutky a rybník

Jen o kousek dál nás čekalo jedno z nejmilejších překvapení parku, jímž byl mechanický loutkový obraz umístěný v dřevěném domečku přímo u protékajícího potoka. Originální venkovní atrakce byla chráněna dřevěným plůtkem a měla podobu trojdílné prosklené skříňky se sedlovou stříškou, kterou zdobil vyřezávaný kohout. Uprostřed domečku stála loutka ženy v tradičním lidovém oděvu, která zrovna tluče máslo v máselnici. V levém okénku jí dělaly společnost vyřezávané ovečky na pastvě a přadlena u kolovratu, zatímco v pravé části si hrály děti v krojích a opodál stál jelen. Loutkový svět byl poháněn vodním kolem, které využívalo proudění sousedního potoka.  Od loutkového domečku naše kroky vedly k nedalekému velkému rybníku v srdci parku Javorka, jehož hladina rybníka byla v jarním slunci pokrytá zeleným kobercem vodních řas. Skutečný klenot rybníka  však představoval malý kamenný ostrov uprostřed, na kterém seděla socha v kabátci a klobouku, která držela v rukou ohnutý prut a trpělivě čekala na svůj úlovek, zatímco z konce jeho vlasce stříkal drobný pramen vody.

Česká Třebová – park Javorka - pomník Mistra Jana Husa

Pak jsme se přesunuli na okraj parku Javorka, těsně k jednomu ze vstupů do přírodního areálu, kde se nacházel pomník Mistra Jana Husa. Když jsme k němu dorazili, prohlédli jsme si robustní kamenný blok vztyčený na podstavci z divoce poskládaných menších kamenů. Na samém vrcholu pomníku byl symbolicky usazen pískovcový kalich. Hlavní dominantu tvořila tmavá kovová deska s plastickým portrétem Mistra Jana Husa z profilu, pod nímž jsme našli nápis připomínající těžké okolnosti jeho zrodu: „Mistr Jan Hus 1415–1915. V těžké době světové války postaveno péčí občanů českotřebovských roku 1916.“ Původní pomník byl vytvořen sochařem Josefem Kvasničkou na objednávku místních občanů v době první světové války, kdy si národ připomínal 500. výročí od Husova upálení. Aby dokončené dílo nebylo zničeno nebo roztaveno během válečných rekvizic, muselo být nejprve tajně ukryto v bezpečí muzea. Teprve po válce, v roce 1920, byl Husův reliéf z muzejních sbírek vyzvednut, osazen na stávající kámen u vstupu do Javorky a v červenci téhož roku slavnostně odhalen veřejnosti. Smutná kapitola potkala pomník na jaře roku 2005, kdy byla původní cenná deska odcizena vandaly. Naštěstí se však v muzeu dochoval originální model, díky kterému mohl umělecký kovář František Bečka vykovat věrnou repliku. Ta byla na své místo slavnostně navrácena 5. listopadu 2006.

Česká Třebová – park Javorka – distribuční rozvodna

 Po chvíli jsme se přesunuli k východu z parku, kde naši pozornost upoutala historická distribuční rozvodna. Když jsme k věžové trafostanici přišli blíž, se zájmem jsme si prohlédli její architektonické provedení s prvky meziválečného industrialismu. Vysoká, štíhlá věž čtvercového půdorysu byla krytá jehlancovou stříškou a na jejím vrcholu se nacházela drobná makovice. Světlá omítka stěn kontrastovala s neomítnutým režným zdivem z tmavých cihel na rozích budovy a kolem oken. Na jedné ze stěn nás zaujaly vysoké dřevěné žaluzie, které dříve sloužily k odvětrávání transformátoru. Nejvíce se nám však líbil kruhový plastický reliéf na boční fasádě s ratolestmi a blesky. Přímo pod tímto znakem hrdě svítil plastický letopočet 1926, který jasně datoval vznik této technické památky. Rozvodna byla postavena v polovině dvacátých let 20. století, tedy v době největšího rozmachu modernizace mladé Československé republiky. Pro tehdejší obyvatele České Třebové znamenalo její zprovoznění příchod stabilního světla, síly pro místní řemeslníky a novou kapitolu městského komfortu.

Česká Třebová – Kapounův mlýn

Když jsme si věž prohlédli, vyšli jsme ven z parku a vrátili se zpět do centra. Měli jsme už hlad a tak jsme hledali vhodnou restauraci. Cestou jsme narazili na bistro s poetickým názvem Dlabárna, ale v jídelním lístku jsme nenašli nic, co by nás zaujalo. Pak jsme si vzpomněli, že jsme předtím na Starém náměstí zahlédli občerstvení Faraon kebab. Když jsme k němu přišli, vstoupili jsme dovnitř, ale obsluha nikde. Nepomohlo ani zvonění či volání, takže jsme odtáhli s nepořízenou. Možná jsme tak nebyli potrestáni faraónovou kletbou ! Uspěli jsme až v Moravské ulici, kde bylo kousek od náměstí otevřeno Asia Bistro Hai Long. Dali jsme si zde lehký oběd a potom jsme se vydali směrem k autu. Cestou jsme se zastavili u Kapounova mlýna, zvaný též Malý či Koutský, jenž byl poprvé písemně doložen roku 1428, kdy se ho zřekl mlynář Jan Liška. K bývalému klapáči nás z centra města přivedla ulice Podbranská a když jsme k němu dorazili, začali jsme si ho ihned prohlížet a přitom jsme se seznámili s jeho historií. Z vlastních, doma vytištěných papírů jsme se dozvěděli, že fojt Kuneš roku 1430 mlýn prodal Petříku Krejčovi. V druhé polovině 16. století dílo vlastnili Jakub a Jan Koutští. Po rychlém střídání majitelů na přelomu věků, mezi nimiž byli Jan Michků, Petr Kozáček, Jan Stračka či Pavel Frytzar, se objekt po třicetileté válce proměnil v mlýn knížecí. Zásadní zlom nastal v roce 1787, kdy ho koupil Hynek Kopecký a přistavěl k němu pilu, čímž zahájil dlouhou éru kombinovaného dřevařského a mlynářského provozu.

Zaujalo nás, že své dnešní jméno získal v roce 1906 díky Františku Kapounovi, který staré mlecí zařízení nechal velkoryse zmodernizovat na mechanizované, tzv. umělecké složení s mlecími válcovými stolicemi. Rodovou tradici zde v dramatickém roce 1948 převzal jeho syn Přemysl Kapoun, než soukromé podnikání definitivně ukončil nastupující komunistický režim. Stavba nám mlýn sice stále připomínala, stejně jako mlýnské kameny před budovou, ale naším očím bohužel neladily detaily, které získal při opravách na přelomu 20. a 21. století. Cenný doklad industriální architektury byl totiž tehdy značně znehodnocen necitlivými zásahy. Historický ráz stavby utrpěl osazením plastových oken se subtilně směšnou imitací příček, nevhodným obložením přízemí, celkově sterilně přesným provedením a nešťastně zvolenou barevností. Celkový negativní dojem z exteriéru navíc korunoval uliční plot z kýčovitých velkoplošných betonových prefabrikátů. I přes tyto moderní šrámy a chybějící vodní motor však tato masivní vícepodlažní budova s pilnicí na řece Třebovce stále připomínala mlynářskou minulost města. Když jsme si vše prohlédli, vrátili jsme se k autu, které jsme o několik desítek minut dříve zaparkovali u prodejny COOP.

Česká Třebová – Pavlova studánka s výklenkovou kaplí

Vzápětí jsme nasedli do auta a vyrazili na poutní místo nad Českou Třebovou, nacházející se v lokalitě zvané Hory. Naše auto muselo z města vyjet do prudkého stoupání, ale francouzští koně vše zvládli a tak jsme zdárně dorazili k restauraci Na Horách. U ní jsme na parkovišti nechali povoz odpočívat a vydali se k našemu cíli. Vzápětí jsme se ovšem ještě zastavili u pamětní desky, jež na fasádě restaurace připomínala pobyt spisovatelky Boženy Němcové, která zde pobývala v roce 1851. Lokalita totiž od druhé poloviny 19. století žila čilým společenským i poutním ruchem, když zde byly v provozu lázně, jejichž služby známá česká spisovatelka využila. Během první i druhé světové války sice zájem o náboženské poutě v těžkých časech u obyvatel stoupal, nicméně areál jako takový trpěl nedostatkem financí na údržbu. Lázeňský provoz v sousedství postupně upadal a původní dřevěné lázeňské budovy ustoupily modernějším stavbám. Brzy jsme se od restaurace pomalým krokem vydali do mírného stoupání, které nás po několika desítkách metrů přivedlo k Pavlově studánce.

Nacházela se v lesním svahu přímo pod empírovou kaplí Panny Marie Pomocné a celý prostor mezi nimi byl terasovitě upraven. Nad samotným pramenem se tyčila mohutná opěrná zeď z velkých kamenných kvádrů, která nese plošinu s kaplí. V této zdi byly přímo za studánkou zasazena zdobená kovová kovaná vrátka vedoucí do podzemního rezervoáru nebo sklípku. Samotný pramen byl vyveden kovovou trubkou z kamenného soklu, z níž čistá voda proudila do starobylého, ručně tesaného kamenného koryta obdélníkového tvaru, obklopeného hrníčky a sklenicemi. Přímo nad výtokem vody stála zděná výklenková kaplička s nikou, křížkem a stříškou, podepřenou dvojicí tenkých postranních sloupků s patkou a hlavicí. Vnitřnímu prostoru kapličky dominovala soška Panny Marie se sepjatýma rukama a růžencem. Na zadní stěně visel zarámovaný svatý obrázek Panny Marie a prostor kolem byl zaplněn soškami andělíčků, vázičkami a květinami. Vodou jsme si opláchli obličej a ruce, ale neochutnali jsme ji.

Česká Třebová - poutní kaple Panny Marie Pomocné

Pak jsme po schodech a terasách vystoupali k samotné kapli s monumentálním průčelím, lemovaném bočními lizénami a korunované trojúhelníkovým štítem. Pod mohutnou římsou jsme si přečetli výrazný nápis „AVE MARIA“ a ve štítu nad ním jsme spatřili funkční černé věžní hodiny. Nad vchodem jsme obdivovali dvě půlkruhová okna nad sebou, z nichž to menší v sobě ukrývalo fragment historické malby a při pohledu na střechu s pálenou krytinou jsme zaregistrovali štíhlou dřevěnou věžičku s křížkem, tyčící se hned za štítem. Po pravé straně vstupu jsme spatřili klasicistní pískovcový kříž na vysokém podstavci s plastikou ukřižovaného Krista a v trávníku u paty chrámu jsme narazili na novodobý sochařský doplněk v podobě sepjatých dlaní s vytesaným biblickým citátem. Následně jsme vkročili na kamennou terasu, ohraničenou červeným kovaným zábradlím a přikročili k hlavnímu portálu s barevnými kazetovými dveřmi. Vstup však byl zavřený, takže jsme se dovnitř nepodívali. Pak jsme empírovou stavbu obešli kolem dokola a prohlédli si polokruhový presbytář, k němuž byl zezadu přisazen nízký obdélníkový přístavek sakristie. V bočních stěnách, prosvětlených velkými termálními okny, jsme objevili také druhý, vedlejší pravoúhlý vchod do kaple.

Když jsme si kapli prohlédli, popošli jsme k informačním tabulím, na nichž jsme se seznámili s historii malebného poutního místa, která se začala psát v červenci roku 1744, kdy byla nad léčivou Pavlovou studánkou svépomocí postavena první dřevěná, šestiboká kaple. Toto oblíbené duchovní centrum, proslulé v širokém okolí desítkami zázračných uzdravení, však na podzim roku 1787 kompletně zničil ničivý požár. Když v letech 1809 až 1811 vznikly v sousedství malé lázně, pokus o obnovu svatyně selhal kvůli chybějícímu úřednímu povolení a vykopané základy zůstaly opuštěné. V září 1818 ztratil trpělivost radní Josef Müller a zahájil černou stavbu, kterou místní lidé solidárně dokončili v elegantním empírovém slohu už v roce 1819. Kvůli nelegálnímu původu však kaple stála zamčená dalších dvacet let, než ji 7. července 1839 slavnostně vysvětil královéhradecký biskup Karel Hanl. V době největšího rozkvětu zdejších lázní a poutního ruchu, konkrétně v roce 1851, zde čerpala sílu i spisovatelka Božena Němcová. Po nástupu komunistické totality v roce 1948 nastaly těžké časy, kdy areál vinou minimální údržby chátral a náboženské poutě byly státem systematicky omezovány. Nová éra místa začala po roce 1990, kdy kaple přešla do majetku města a do roku 2006 prošla generální obnovou včetně náročného restaurování oltáře a historických varhan.

Česká Třebová – ski areál Peklák

Jakmile jsme několik tabulí s historií prostudovali, sestoupili jsme dolů na parkoviště u restaurace, nasedli do auta a odjeli do sportovního areálu Peklák, jehož historie se v moderní podobě začala psát na počátku 21. století. Cílem bylo vytvořit přímo v České Třebové dostupné zázemí pro místní lyžaře, které by eliminovalo nutnost dojíždět do vzdálenějších horských středisek. Z tohoto důvodu na svahu ve městě vznikly sjezdovky pro zimní lyžování a v roce 2013 se k nim přidaly první cyklistické traily. Místní bikeři dokázali maximálně využít každý kout lesa, kameny i kořeny, díky čemuž se Peklák rychle zařadil mezi nejvyhledávanější bikeparky v České republice. Když jsme ke sportovnímu areálu přijeli, odložili jsme naše šedé francouzské auto na parkovišti pod svahem a vydali se na jeho průzkum. Docela nás překvapilo, že zde bylo v květnu poměrně hodně lidí, což se záhy vysvětlilo. Cestou k dolní stanici lanovky jsme se zastavili u valkové soupravy, kterou tvořili motorový vůz řady 810, známý jako „Šukafon“, „Orchestrion“ nebo „Regonálka a přípojný vůz řady Btax, který jsme si pamatovali jako klasický vagón s koženkovými sedačkami a charakteristickým vrzáním.

Vagóny byly zrekonstruované a upravené tak, aby sloužily návštěvníkům areálu jako stylové zázemí, občerstvení nebo bar pro lyžaře v zimě a bikery či turisty v létě. Když jsme si vlakovou soupravu prohlédli, vystoupali jsme ke spodní stanici lanovky, kde bylo poměrně živo. Trefili jsme se totiž do oficiálního otevření letní sezóny, kdy se zde každoročně konal tradiční ebeny, spojený s testováním kol a exhibicemi. Bajkeři stáli dlouhou frontu na lanovku, do níž se zařadili ihned poté, co sjeli po svahu dolů. Sledovali jsme jednoho za druhým a postupně jsme se po kraji sjezdovky posouvali o něco výše, abychom na šílence na kolech měli lepší výhled. Pár jich projelo těsně kolem nás, zatímco jiní zase skákali přes můstky v těsné blízkosti velkého nápisu s názvem sportovního areálu. Po několika minutách nás pozorování přestalo bavit a tak jsme sestoupili dolů na parkoviště, nasedli do auta a odjeli za dalším cílem.

Česká Třebová – Paarův mlýn v Parníku

Tím byl Paarův mlýn, který byl pravděpodobně postaven až v druhé polovině 19. století a největší rozkvět, spojený s modernizaci, zažíval ve třicátých letech 20. století. Po příjezdu do městské části Parník jsme naše šedé francouzské auto zaparkovali přímo u mlýna a vydali jsme se na jeho obhlídku. Před námi se tyčila rozlehlá budova, která byla koncipována tak, že mlýnice a dům pro rodinu i chasu stály pod jednou společnou střechou, avšak dispozičně byly obě části striktně oddělené, což zajišťovalo obyvatelům potřebné soukromí a klid od hlučného provozu strojů. Největší cenností objektu však představovaly drobné funkční detaily, které jako zázrakem přečkaly desetiletí a modernizace. Tím nejvýraznějším byl vyskladňovací otvor v podobě dveří umístěný v patře mlýnice, určený pro expedici hotových produktů a právě na něm byl v dobách největší slávy pevně zavěšen dřevěný žlab.

Po něm mlynářští pomocníci spouštěli těžké, čerstvě naplněné pytle s moukou přímo na korby přistavených koňských vozů. Atmosféru dob dávno minulých, kdy se na prostranství před mlýnem křížily cesty sedláků z celého okolí, dnes dotváří i torzo starého dřevěného vozu, které tiše odpočíval u zdi budovy. Když jsme si prohlédli budovu, přesunuli jsme se k potoku Třebovka, jehož vody před stoletím poháněly mlýnské stroje. Našli jsme zde jez a pak jsme se seznámili s historií mlýny, který v roce 1930 držel František Paar. Majitel tehdy neprovozoval pouze klasické mletí obilí, ale vsadil na kombinovanou výrobu a ke mlýnu připojil také pilu. Aby dokázal pokrýt energetické nároky obou provozů, prošlo vodní dílo zásadní modernizací a tak původní, méně efektivní mlýnská kola na vrchní či spodní vodu, nahradila jedna Francisova turbína. Více jsme se toho nedočetli, takže jsme brzy nasedli do auta a odjeli ke kapli sv. Barbory.

Česká Třebová – kaple sv. Barbory na Lhotce

Drobný svatostánek stál vysoko nad potokem Třebovka, v okrajové části města s názvem Lhotka. Naše auto tak muselo zdolat příkré stoupání úzkými uličkami, aby nás bezpečně dopravilo k drobné církevní stavbě, nedaleko níž jsme poté povoz zaparkovali a vydali se na její obhlídku. Kaple k nám byla otočena zadní stranou, takže jsme nejprve shlédli její hladký půlkruhový závěr bez oken. Na střeše naším očím neunikla elegantní plechová sanktusová vížka zakončená kovaným křížkem a podél okraje střechy nás vhledem k datu v kalendáři poněkud překvapilo nainstalované vánoční osvětlení. Na bočních stranách jsme pak našli obdélníkové okno, chráněné dřevěnými okenicemi v tmavě červenohnědé barvě, které barevně ladilo s ostatními prvky stavby. Fasáda měla jednoduchou, hrubší světle šedou omítku s mírně předsazeným soklem v dolní části. Nakonec jsme si prohlédli průčelí, jemuž dominovaly dvoukřídlé dřevěné dveře, vyvedené ve stejném tmavě červeném odstínu jako okenice, zasazené do jednoduchého kamenného ostění se zelenkavým nátěrem.

Hned vedle vstupu stála dřevěná lavička s kovovou konstrukcí vybízející k odpočinku a informační cedule s historií místa, kterou jsme si rádi přečetli. Dozvěděli jsme se, že počátky sakrální stavby na Lhotce byly hluboce spjaty s katastrofální neúrodou v letech 1770–1773. Hladomor tehdy vyústil v epidemii cholery, kterou přežilo pouhých padesát obyvatel. Ti se z vděčnosti za záchranu rozhodli postavit dřevěnou kapli zasvěcenou svaté Barboře, patronce umírajících. Roku 1780 byla její věžička osazena zvonkem, pročež se jí začalo říkat zvonička. Na přelomu století však již dosloužila a v roce 1800 padlo rozhodnutí nahradit ji novou, zděnou budovou. Na stavbě se významně podílel lhotecký rychtář Jan Poneš, který daroval dřevní materiál, a rolník Jan Špatenka, jenž poskytl vápno. Novou svatyni s malovaným trámovým stropem vysvětil českotřebovský farář Josef Hartmann, ale přesné datum dokončení zůstalo zahaleno tajemstvím. Farní kronika totiž uvádí rok 1816, což se nám nezdálo, neboť by stavba kaple zabrala celých šestnáct let.

Česká Třebová – Lhotecký mlýn

Když jsme historii dočetli, vrátili jsme se k autu a opatrně sjeli dolů k řece. Pak jsme se podél její toku zamířili ke Lhoteckému mlýnu, u něhož jsme zaparkovali náš šedý francouzský vůz a vydali se na jeho obhlídku. Doufali jsme, že se na nás obyvatelé bývalého mlýna za parkování na trávě nebudou zlobit, ale nikoho jsme v následujících minutách okolo domu nepotkali. Mohli jsme si tak nerušeně prohlédnout tento pozoruhodný stavební komplex s číslem popisným 30, který v sobě stále nesl silný otisk starých časů. Naše pohledy nejprve upoutal samotný vjezd do usedlosti, kterému dominovala masivní, bíle omítnutá brána s velkým polokruhovým vjezdovým obloukem, skrze něhož se nám otevřel průhled na vnitřní dlážděný dvůr, kde místo mlynářských vozů parkovalo moderní auto. Hned vedle brány se nacházel samotný obytný dům s bílou fasádou, sedlovou střechou a dřevěným oplocením.

Když jsme se přesunuli o kousek dál na nábřeží, zřetelně se před námi vyjevila jedinečná dispozice celého stavení. Právě odtud bylo nejlépe vidět, jak byl obytný dům a navazující mlýnice s pilou architektonicky spojeny pod jednou střechou, přestože vnitřně zůstaly oddělené. Když jsme si bývalý mlýn prohlíželi, jen těžko jsme si už mohli představit ten čilý ruch, který zde panoval po staletí. Mlýn prokazatelně existoval již před rokem 1651, kdy v něm podle tehdejšího Soupisu poddaných podle víry hospodařil třicetiletý mlynář Jan Kunc s rodinou a učedníkem. Největší modernizace se mlýn dočkal za éry Josefa Kováře kolem roku 1930, kdy k němu přibyla i pila a uvnitř fungovaly tři válcové mlecí stolice. Dvě byly určené na pšenici a jedna na žito. Definitivní tečku za mlynářskou historií na Lhotce napsal rok 1936, kdy byl provoz mlýna trvale ukončen a budovy upraveny k bydlení.

Česká Třebová – výklenková kaple Panny Marie

Jakmile jsme si vše prohlédli, vkročili jsme na most přes potok Třebovka, který po generace dodával potřebnou sílu k mletí a následně jsme zamířili k hlavní silnici. Pak jsme přešli na druhou stranu, kde se nacházela autobusová zastávka Na špici, od níž jsme se po žluté značce vydali k výklenkové kapličce Panny Marie. Po asi 250 metrech jsme k drobné církevní stavbě dorazili a bez dlouhého otálení jsme si ji prohlédli. Půvabná, čistě bíle omítnutá zděná kaplička byla citlivě zasazena do travnatého svahu pod strání, kde ji po stranách jako strážci obklopovaly dva vzrostlé okrasné jehličnany, které ji opticky oddělovaly od okolní divoké zeleně. Její stupňovitá konstrukce s mírně se zužujícím soklem harmonicky stoupala vzhůru a vrcholila trojúhelníkovým štítem s vystupujícím reliéfním křížkem. Celou stavbu kryla sedlová střecha s tmavou novodobou krytinou imitující tašky. Uprostřed průčelí se nacházela hluboká pravoúhlá prosklená nika, ve které byla bezpečně usazena soška Panny Marie Lurdské v tradičním bílo-modrém rouchu se sepjatýma rukama. Nejcennější historické informace nám však poskytly tři tmavě hnědé reliéfní tabulky organického tvaru umístěné vertikálně na čelní straně. Prostřední, největší deska nesla nápis „PANNA MARIE“ se stylizovaným mariánským monogramem propletených písmen AM. Ta nejspodnější pak odhalovala přesné datování a účel stavby nápisem „L.P. 2012 DAR BOŽÍ MILOSTI“. Drobná oválná plaketa přímo pod výklenkem celou historii této novodobé památky finálně dotvářela nápisem „Z VDĚČNOSTI MANŽELÉ KUBEŠOVI“, který jasně označoval štědré místní zakladatele. Jakmile jsme si výklenkovou kapli prohlédli, vydali jsme se zpět k vozu u mlýna a brzy jsme k němu dorazili.

Ústí nad Orlicí - Sporthotel Tichá Orlice

Vzápětí jsme popojeli k nedaleké benzinové pumpě, kde jsme si koupili kávu, k níž jsme zakousli pár sladkostí. Potom jsme již odjeli do ústí nad Orlicí, abychom se ubytovali ve Sporthotelu Tichá Orlice, kde jsme strávili příjemné tři dny. Po příjezdu jsme se přihlásili na recepci, kde nám zaměstnankyně hotelu otráveným hlasem sdělila, že vířivka bude mimo provoz. Jelikož jsme měli pobyt v odpočinkové zóně v ceně ubytování, byli jsme pochopitelně zklamáni. Jako kompenzaci jsme obdrželi směšných 200 kč. Pak jsme si dali věci na pokoj, který byl čistý, prostorný a neměl chybu. Po vybalení zbývalo d večeře ještě dost času, takže jsme si skočili dolů do restaurace na jedno pivo, neboť jsme měli po celodenním putování žízeň. Obsluhoval nás číšník, který nám připomínal vraha z jednoho australského thrilleru, ale staral se o nás celou dobu vzorně. Když jsme pivo vypili, šli jsme se projít po okolí hotelu. Jelikož se hned za budovou nacházela cyklostezka, vydali jsme se po ní na procházku. Kráčeli jsme podél řeky Tichá Orlice a zanedlouho jsme došli k jednomu ze zastavení naučné stezky Příběhy naší hranice, kterou jsme měli v plánu projít zítra. Pokračovali jsme v chůzi až k ulici Na Bělisku, kde jsme odbočili doleva a o pár desítek metrů dál jsme narazili na stánek se zmrzlinou. Neodolali jsme a nabídku využili. Pak jsme se kolem fotbalového hřiště vrátili na hotel, dali si večeři a poté jsme již pouze odpočívali na pokoji. Druhý den nás totiž čekalo několikakilometrové putování městem Ústí nad Orlicí.

Kompletní fotogalerii najdete zde