Úvod

Pracovní záležitosti nás několikrát do roka zavedly do Východních Čech, přičemž hlavním důvodem naší časté přítomnosti v tomto kraji byl dovoz vlastních produktů do velkoobchodu s mýdly v Zářecké Lhotě nebo do obchůdku na náměstí v Chocni. Prakticky pokaždé jsme tyto pracovní cesty využili i pro poznávaní zajímavých míst, kterých bylo v okolí zmíněného východočeského města opravdu nespočet. Jednu takovou cestu jsme podnikli v lednu 2019, kdy jsme v Litovli naložili zásilku vyrobených mýdel a vyrazili do Chocně. Cesta zimní krajinou s minimem sněhu proběhla bez potíží a tak jsme brzy přijeli na choceňské náměstí. Když jsme balíky složili ve voňavém obchůdku a splnili tak svoji pracovní povinnost, odlovili jsme ve městě tři kešky. Následně jsme zamířili za prvním naplánovaným cílem, kterým byla obec Sedliště.

Sedliště - kaple sv. Michaela archanděla

Když jsme do obce nedaleko Litomyšle přijeli, naše stříbrné auto jsme zaparkovali na návsi v bezprostřední blízkosti sympatické kapličky a vydali se na její obhlídku. Před námi se tyčila samostatně stojící kaple na centrálním křížovém půdorysu, na jejíž bočních stranách s nízkými trojúhelnými štíty jsme spatřili vysoká, půlkruhově zakončená okna. Pak jsme popošli k polygonálnímu presbytáři s valbovou stříškou, na němž nebylo žádné okénko, které by pouštělo dovnitř světlo. Pořídili jsme pár fotek kněžiště a potom jsme zamířili na druhou boční stranu, která měla totožnou podobu jako její protější kolegyně. Poté naši pozornost upoutala válcová věž s několika malými okénky, tyčící se k nebi ve středu stavby. Pěkná věžička byla postavena na polygonálním soklu a zakončena oplechovanou kopulí s lucernou a křížem. Vzápětí jsme se přesunuli k přední části kaple a prohlédli si její bohatě zdobené průčelí s trojúhelníkovým štítem, na jehož vrcholu jsme našli drobnou zvoničku středomořského typu, na níž stála socha žehnajícího Krista, přidržující vysoký kříž.

Na rozích čelní strany jsme spatřili lisény, mezi nimiž se uprostřed průčelí nacházel ciferník s hodinami. Pod ukazatelem času byla římsa, která spojovala dva polosloupy na vysokých pískovcových soklech, na nichž jsme uviděli dvě sochy andílků. Ten vlevo klečel na obláčku a opíral se o kotvu, druhý vpravo klečel s křížem a hořícím srdcem. Mezi sloupy se nacházel vlastní vstup do kaple s bohatě zdobenými neoslohovými dvoukřídlými dveřmi. Na nich visela kovaná mříž, takže jsme pochopili, že se dovnitř určitě nepodíváme. Novorománská kaple sv. Michaela archanděla, postavená roku 1874 na místě starší zbořené kapličky, nám svůj interiér sice skryla, ale částečně nám to vynahradila krásnou kompozicí, kterou spolu se sněhem a sluníčkem vytvořila. Když jsme si ji vyfotili, zamířili jsme zpět k autu a ještě jednou jsme se otočili, abychom naposledy pohlédli na sluncem zalitou kapli, v roce 2000 omítnuté do žlutobílé podoby. Když jsme k autu dorazili, na nic jsme nečekali a odjeli ihned do osady U tří kocourů.

Osada U tří kocourů

O 10 minut později jsme do malé vesničky se zvláštním názvem přijeli. Náš povoz jsme zaparkovali kousek za křižovatkou u altánu, k němu jsme se vzápětí vydali. Nechtěli jsme v něm však rozjímat nebo odpočívat, protože na to byla opravdu zima, nýbrž jsme si zde přečetli  zajímavé informace z historie obce, která vznikla u nové silnice mezi Litomyšlí a Chrudimí. Zjistili jsme, že ji nechal vystavět majitel místního panství hrabě Jan Bedřich z Trautmannsdorfu v roce 1680 a při vstupu na novou silnici také nechal vybírat mýtné. Nedaleko závory, kterou podepíraly tři sloupy, takzvaní kocouři, tak postupně vznikl přístřešek pro výběrčího mýta, poté řeznictví a dvě hospody. Jednu z nich často navštěvovali tři obchodníci a podle jejich nápadného vzhledu možná osada získala svůj název. Měli totiž kulatou bradu s kocourem, podbradkem, lalokem. Ale kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo.

V altánu jsme si dále přečetli záznam z kroniky o místním řezníkovi Pachtovi, který sekal maso načerno, neplatil daně a za to ho vrchnost odsoudila k trestu mnoha ran holí. Silný řezník ale snesl jen první ránu, pak rozbil lavici, ke které byl přivázán a jednou z jejích noh zbil pány, kteří ho přišli potrestat. Docela nás překvapilo, že potom už vrchnost po řezníkovi daně nechtěla, namísto toho, aby ho ještě více potrestala. Když jsme dočetli poslední řádky, odlovili jsme kešku a za altánem jsme si prohlédli studnu, nacházející se u desátého domu, který byl zbourán při stavbě nové silnice. Zaujalo nás, že se voda ze studny čerpala točením kola klikou a s pomocí protizávaží šla práce lehčeji. Po prohlídce technického unikátu jsme si na domě s číslem 41 prohlédli podobizny tří kocourů, které zde vytvořil příbuzný bývalé majitelky této nemovitosti. Proč však zobrazovaly kocoura soudce, karbaníka a pijana, to jsme se jen mohli dohadovat.

Růžový palouček s památníkem Českých bratří

Potom jsme se vrátili k autu a po zledovatělé silničce jsme popojeli k pár desítek metrů vzdálenému Růžovému paloučku, památnému místu, kde se podle pověsti Čeští bratři před svým odchodem do ciziny naposledy loučili s vlastí. Zaparkovali jsme u brány a šli najít další ukrytou schránku, což se nám po delším pátrání podařilo. Po úspěšném odlovu nám nic nebránilo v tom, abychom vstoupili do zasněženého arboreta, zahaleného do bílého kožichu, do něhož příroda zdejší areál na zimu oblékla. Z informační tabule u brány visely rampouchy, listnaté stromy byly holé jako novorozeňata a parkové cesty snadno prozrazovaly kolik návštěvníků se po nich od poslední sněhové nadílky mezitím procházelo. Hned za bránou jsme narazili na informační tabuli, na níž jsme si přečetli stručnou historii místa, pár pověstí a také něco o Českých bratrech. Od brány jsme zamířili k protějšímu měděnému pomníku ve tvaru čtyřhranného sloupu s kalichovitým vyústěním, který zde byl odhalen v roce 1921.

Když jsme k němu přišli, spatřili jsme na jeho vrcholu zlacenou zeměkouli o průměru půl metru. Dále jsme na všech stranách sloupu našli měděné reliéfy, představující symbolická vyobrazení vztahující se k českým bratřím. Nechyběla zde jména členů Jednoty bratrské, věnování tvůrců památníku a slova Aloise Jiráska, který zde při slavnostním odhalení 19. června 1921 přednesl před 70 000 přítomnými návštěvníky řeč. Na ohrazení kolem sloupu byla přidělána cedulka upomínající na vznik Československa v roce 1918. Prohlédli jsme si na ní podobu naší republiky v tehdejší podobě a pak jsme se šli jsme se podívat za sloup, kde na obdélníkovém pozemku obehnaným nízkým plotem obvykle kvetly růže vysazené do tvaru kalicha. V zimě však nebylo po květech pochopitelně ani památky. Potom jsme se šli podívat na první panel naučné stezky, na němž se dočetli, že galská růže se nejčastěji objevovala v okolí území obývaném Kelty a nechyběly ani další informace o této intenzivně vonící květině.

Dále jsme se zde dočetli, že první zmínka o paloučku pochází z roku 1776, jaké slavnosti a kdy zde probíhají a že nás čeká ještě dvanáct podobných panelů. Zaujala nás také mapa parku ve tvaru osmičky, na které jsme našli i seznam vysázených stromů, z nich většina začala svůj růst roku 1925. Na druhé straně památníku jsme našli další panel, na němž byla spoustu faktů o výstavbě sloupu, významu reliéfů na něm a ještě jsme zde našli historii úprav tohoto kouzelného místa. Když jsme si vše přečetli, vrátili jsme se k bráně, před níž jsme odbočili doleva a po pár metrech jsme přišli k malé chatce, kde ale nikdo nebyl. Vzali jsme si alespoň zdarma publikaci o Růžovém paloučku a pokračovali k třetímu informačnímu panelu, z něhož jsme se dozvěděli, že palouček byl osídlen po celá tisíciletí, protože se nalézal v blízkosti dávných stezek a obchodních tras. Dále zde byly fakta o již neexistujícím klášteře v nedaleké obci Tržek, v jehož zakládajících listinách byl palouček poprvé písemně zmíněn.

Líbila se nám pověst, podle které loučící se čeští bratři zde měli zakopat zlatý kalich, který se ale nikdy nenašel či že z jejich slz zde měly vykvést bílé růže. Nejvíce nás ale zaujal důvod, proč nikdy nebylo toto místo zoráno jako okolní pole. Tím důvodem měla vzorová polní míra, kterou měl palouček představovat a tak nesměl být nikdy zničen. Potom jsme šli dál chodníčkem obklopeným nahatými lípami, kterých bylo v parku ze všech dřevěných bohatýrů jednoznačně nejvíce. Po pár metrech jsme přišli k čtvrtému panelu, jsme si přečetli další pověsti. Jedna vyprávěla třeba o velké bitvě, po níž se na tomto místě mělo sejít sedm králů, kteří na rozkvetlém paloučku sjednají věčný mír. Dále tu bylo hned několik děsivých příkladů, proč netrhat zdejší růže, které odtud prý nejde vzít a přesadit jinam. Ten, kdo se o to pokusil, přišel o majetek, dobytek a někteří dokonce o život svůj nebo svých blízkých.

Zaujala nás smutná pověst o ruských vojácích procházejících tudy za napoleonských válek roku 1799 a veselá o vozkovi z Růžového paloučku, který zahnal mor. Také jsme zjistili, v jakých knihách a časopisech se o paloučku psalo či co se vyrábělo v pazderně. Na závěr jsme si přečetli něco o osadě U tří kocourů a potom jsme se přesunuli k dalšímu panelu. Na něm se psalo o postavě Aloise Jiráska, o jeho Starých pověstech českých či o tom, jak o paloučku napsal článek a že roku 1921 zde přednesl již zmíněný projev. Po chvilce jsme pokračovali v chůzi pod lipami, mezi nimiž prosvítalo zimní slunce a dokreslovalo tak úžasnou atmosféru místa. Minuli jsme střed osmičkového parku a na začátku druhého bříška jsme narazili na panel, popisující důvody českého exilu od 16. do 18. století, kde jsme se dočetli, že Češi odcházeli ze země v pěti vlnách právě kvůli násilné katolizaci obyvatel a náboženské nesvobodě.

Zaujalo nás, že i náš národ měl svého piráta, který v 17. století tři roky přepadával španělské obchodní lodě v Karibiku a také to, že čeští bratři šířili svou víru u Eskymáků, otroků v Karibiku, indiánů v Americe, Laponců či na jihu Afriky. Dlouho jsme se zde nezdrželi a vydali se za dalším panelem, který pojednával o podobném tématu. Dozvěděli jsme se, kam našinci odcházeli v 19. a 20. století a také proč. Zjistili jsme, že tentokrát to bylo hlavně z ekonomických důvodů, když se vydávali za moře za lepšími výdělky a třeba v USA dokonce získali zemědělskou půdu, ukradenou indiánům. Češi a Moravané ale odešli i do Chile, Rumunska či na Ukrajinu, kde vytvořili české osady a komunitu. Nejvíce nás zaujalo, že jedním ze starostů Chicaga byl obyvatel Kladna nebo že prezidentem Brazílie byl potomek Čechů. Brzy jsme šli dál a ocitli se na vrcholu druhé osmičky a zároveň v polovině naší procházky parkem, kde se nacházel další panel.

Také zde jsme načerpali fakta o exilech do zahraničí, jež proběhly z politických důvodů ve 20. století. Uvedené data jsme si dobře pamatovali, protože se zde psalo o Mnichovské dohodě 1938, komunistickém převratu 1948, sovětské okupaci 1968 a také roku 1977, kdy odcházeli členové Charty. Vedle stojící lavička byla romanticky zasněžení, ale pouze jsme ji minuli a kráčeli dál ve stínu českých národních stromů, zatímco o pár metrů dál nás slunce opět pohladilo po tváři. Přišli jsme k tabuli, na níž bylo pomocí map názorně ukázáno, kam a kdy exulanti odcházeli, nicméně skoro okamžitě jsme kráčeli k dalšímu zastavení naučné stezky. Byl zde panel se jménem Václav Klejch Lažanský a tak jsme se o něm dozvěděli, že to byl český písmák, exulant, editor a nakladatel s velkým přínosem pro protestanskou literaturu, který působil v Žitavě, kde vydával především drobné knihy tzv. špalíčky, jenž pak byly pašovány do Česka a na Slovensko.

Prohlédli jsme si i obrázky jeho knih, přečetli si něco o Žitavě a pak jsme se kolem impozantního buku přesunuli k dalšímu panelu. Už jsme si říkali, jak to, že jsme dosud nenašli tabuli s hlavní postavou zdejšího místa, posledním biskupem Jednoty bratrské a jedním z největších českých myslitelů, filosofů a spisovatelů. Až jedenácté zastavení nám poskytlo informace o životě, práci a myšlení Jana Ámose Komenského a také o Jednotě bratrské. Na fotografiích jsme poznali několik míst, týkajících se protestantské církve, třeba domek na sboru v Kunvaldu, kde byl v roce 1457 založen první sbor Jednoty bratrské či pomník Komenského v Brandýse nad Orlicí, který zde napsal rukopis Labyrint světa a ráj srdce, pojednávající o smyslu lidského života, jeho práci a snažení. Když jsme si zajímavé texty přečetli, šli jsme dál a vstoupili do poslední čtvrtiny parku. Na panelu dvanáctého zastavení jsme se zdrželi jen krátce, neboť se týkal spolku, který o palouček dlouhá léta pečoval, což bylo jistě šlechetné, ale pro nás nezajímavé. Následovalo poslední třinácté zastavení a tabule s historií paloučku, jeho symbolikou a plánkem parku. Také jsme se dozvěděli proč se lípa stala českým národním stromem a co jaká dřevina v parku vyjadřuje. Když jsme si dočetli text závěrečného panelu, pomalu jsme se vydali k bráně, kterou jsme zanedlouho areál opustili a zmrzlí nasedli do našeho autíčka, kterým jsme odjeli do Litomyšle, kde jsme odlovili dalších dvě kešky. Potom jsme již odjeli zpátky domů do Olomouce a uzavřeli tak krátký zimní výlet.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-u-ruzoveho-paloucku-ulovili-tri-kocoury