Úvod

Na začátku listopadu roku 2022 jsme se spontánně rozhodli, že si zakoupíme ještě jeden vícedenní pobyt, i když jsme obvykle takto pozdě už nikam nejezdili. Snad za to mohly předchozí covidové roky, kdy bylo zakázáno cestovat a tak jsme byli hladoví po poznávání nových destinací. Během procházení nabídek oblíbeného portálu plného slev nám do oka padlo magické slovo Čachtice a s ním spojený hrad. Sice jsme jej poznali už dříve, nicméně od té doby prošel jistými změnami a tak jsme si třídenní pobyt zakoupili. Byli jsme ubytováni v Novém Meste nad Váhom, kde nám cestovatelský azyl poskytl hotel Diana, s jehož službami jsme byli maximálně spokojeni. Než jsme do města na veliké slovenské řece dorazili, cestou jsme se zastavili ve dvou obcích a prvou z nich byla Bošáca, ležící pár kilometrů od státní hranice.

Bošáca - židovský hřbitov 

Po příjezdu do slovenské vesnice Bošáca jsme naše černé korejské SUV zaparkovali pár metrů od židovského hřbitova, který jsme si zvolili jako náš první cíl a vydali se na jeho obhlídku. Díky neexistující ohradní zdi jsme bez potíží vstoupili na plochu hřbitova, který byl značně zanedbaný a zarostlý trávou, takže jsme museli dávat pozor, kam šlapeme. Hned na začátku jsme narazili na pamětní kámen a informační tabuli s velkým množstvím historických faktů o židovském obyvatelstvu v obci a okolí, kterou jsme si pečlivě prostudovali. Dozvěděli jsme se, že se Židé v obci Bošáca usadili již v 17. století, když sem přišli z Moravy, zejména z oblasti Uherského Brodu, odkud byli vyhnáni při vpádu sedmihradského knížete a krále Horních Uher Imricha Tököliho. Jejich komunita se postupně rozrůstala a největšího počtu dosáhla v polovině 19. století.

Tehdy tu byl i rabinát, který evidoval kolem 350 obyvatel židovské národnosti, kteří bydleli převážně na náměstí. Už z dřívějška jsme věděli, že až do roku 1848 nesměli Židé vlastnit půdu a tak se i tady usadili jako hostinští, ti chudší pracovali jako podomní obchodníci. K výraznému poklesu židovského obyvatelstva v Bošáci došlo v druhé polovině 19. století, neboť hlavně mladí Židé odcházeli trvale žít do Nového Mesta nad Váhom, Bratislavy, Vídně a Budapešti. Od revolučních let 1848 – 1849 museli snášet protižidovské represálie, které pokračovaly i po 1. světové válce. Nedá se ale říci, že by židovská komunita vycházela s místním obyvatelstvem špatně, neboť do židovské školy v Bošáci chodilo mnoho křesťanských dětí. Dále jsme se dočetli, že místní hřbitov byl založen už v 18. století a postupně se rozrostl až na plochu téměř 4000 m2.

O většinu židovských hrobů však nebylo před začátkem 2. světové války pečováno, protože tehdy žilo v Bošáci pouze 50 Židů a vše dokonal tragický holocaust. Do vesnice se vrátilo jen malé procento násilně vyhoštěných z koncentračních táborů. Jiní zemřeli nebo byli popraveni v nelidských podmínkách. Ti, kteří přežili, se nakonec definitivně odstěhovali Po 2. světové válce bylo ze hřbitova ukradeno mnoho drahých náhrobků, zejména mramorových. Dnes je hřbitov pokryt pouze pískovcovými náhrobky. Jak jsme o chvíli později zjistili, mnohé z nich ležely povalené na zemi, jiné stočil zub času do bizarních úhlů. Začátkem 90. let byl tento hřbitov zarostlý náletovými dřevinami natolik, že nikdo ani nevěděl, že tam hřbitov existuje. K prvnímu oživení došlo v 90. letech z iniciativy spisovatele Drahoslava Machaly.

Pak rozlehlý hřbitov znovu zarostl k nepoznání. V roce 2010 byl z iniciativy obce a ve spolupráci s Židovskou náboženskou obcí hřbitov znovu vyčištěn a od té doby byl udržován. Když jsme dočetli poslední řádky, tak jsme se po hřbitově prošli. Kráčeli jsme pomalu, zvedali nohy a snažili se vyhýbat náletovým křovinám. Naštěstí jich v posmutnělém areálu nebylo tolik, bohužel se na něm nacházelo taktéž poměrně málo náhrobků a protože mramorové desky ukradli zloději, tak jsme zde našli pouze pár desítek převážně pískovcových stél. Většina plochy o rozloze téměř 4000 m2 zela prázdnotou nebo byla zarostlá. Když jsme si hřbitov prošli, vrátili jsme se k autu, jímž jsme odjeli ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, jenž byl vybudovaný v letech 1729 - 1733 v pozdně barokním slohu díky štědrosti Mikuláše Príleského, nitranského kanovníka.

Bošáca - kostel Nanebevzetí Panny Marie

Po zaparkování jsme se vydali na obhlídku svatostánku, který se stal farním až od prosince 1778, kdy se tehdejší farář Štefan Terlanday přestěhoval do fary, dokončené roku 1776. Na začátku schodiště, vedoucího ke vchodu kostela, jsme minuli sošku světce na kamenném podstavci, umístěného do prosklené lucerny a pak jsme pomalu vystoupali až ke vstupním dveřím. Docela nás překvapilo, že bylo otevřeno, čehož jsme využili a vstoupili do předsíně, kde nás sice zastavila mříž, ale i tak jsme si interiér svatostánku mohli prohlédnout. Největší pozornost poutal dřevěný hlavní oltář z roku 1928, na němž jsme spatřili obraz Nanebevzetí Panny Marie, sochy sv. Augustina a Mikuláše a na vrcholu pod korunkou se nacházel Bůh-Otec. Líbila se nám kazatelna s plastikami andělů a Ježíšem Kristem nebo křtitelnice s deskou zdobenou anděly. Dále jsme viděli boční oltáře, představující Božské srdce Ježíšovo se sochami sv. Františka z Assisi a Antonína Paduánského, dále oltář sv. Josefa se sochami sv. Jana Nepomuckého a Ignáce z Loyoly.

Další boční oltáře byly zasvěceny sv. Martinovi a Panně Marii Šaštínské-Sedmibolestné. Zaujala nás také malba stropu z roku 1906 od mistra Jozefa Hanuly, která se skládala ze čtyř hlavních výjevů. Když jsme si vnitřek svatostánku prohlédli, vyšli jsme ven a věnovali se jeho exteriérům. Před námi se tyčila jednolodní stavba, členěná na průčelí ozdobnými lisénami, několika okny a výklenkem se sochou svatého. Věž kostela měla helmovité zastřešení s nadstavenou lucernou a nad vchodem jsme našli reliéf kříže. Pak jsme se vydali na obchůzku po hřbitově, který kostel obklopoval a přitom jsme si barokní stavbu prohlédli ze zbývajících stran. Boky lodi členily lisénové rámce a také vsazené pilíře, které vytvářely kapličkové prostory. U trojbokého presbytáře jsme narazili na sakristii a jednu z bočních kaplí. Na ploše hřbitova nás zaujala drobná dřevěná kaplička se světicí a klasická lurdská jeskyňka s postavou Panny Marie. Když jsme kostel obešli kolem dokola, vrátili jsme se k autu a odjeli do sousední obce Haluzice.

Haluzice - rozhledna Hájnica 

Po příjezdu do zmíněné slovenské vesnice jsme naše černé korejské SUV odložili na malém parkovišti na okraji Haluzic a posvačili z vlastních zásob. Vůně jídla patrně přilákala místní kočkovitou šelmu, kterou jsme pohostili, pomazlili a následně se vydali po zelené značce za naším prvním cílem, kterým byla rozhledna. Zpevněná cesta nás protáhla kolem chatek, za nimiž se rozkládala louka, na které se spokojeně pásly srnky. Polní cesta mírně stoupala vzhůru na kopec Hájnica, který se občas zahalil do mraků, takže jsme se trochu obávali, jestli z věže něco uvidíme. O kousek dál jsme minuli hřbitov, za nímž jsme odbočili doleva na úzkou stezku, která místy vedla do prudkého svahu, takže jsme museli dávat pozor, abychom někde neuklouzli. Naštěstí se nám nic nestalo a o chvíli později jsme cestičkou dorazili k 7 metrů vysoké rozhledně z roku 2013, připomínající větší myslivecký posed.

Nabídku posezení a opékání buřtů nad ohništěm jsme odmítli a po dřevěných schodech jsme vystoupali na vyhlídkovou plošinu ve výšce 3,5 metru, ze které jsme se rozhlédli po okolní krajině. Mraky naštěstí vystřídala modrá listopadová obloha, takže jsme bez potíží viděli velkou část Bílých Karpat s nejvyšším vrcholem Velkou Javořinou a malebný kraj Kopanic, hřebeny Strážovských vrchů a Považského Inovace nebo krásný hrad Beckov. Pochopitelně naším očím neunikla ani obce Haluzice se zříceninou kostelíka, který představoval náš další cíl. Po několika minutách kochání se výhledy jsme slezli dolů, na tabuli se seznámili s dalšími cíli v okolí a pak jsme se vydali na zpáteční cestu. Tentokrát jsme si vybrali pohodlnou polní cestu, která klesala z kopce Hájnica dolů do obce, kam jsme brzy dorazili.

Haluzice - zřícenina kostela Všech svatých 

Prošli jsme kolem parkoviště, kde v klidu odpočívalo naše auto a vzápětí jsme zamířili na začátek naučné stezky Haluzická tiesňava. Za závorou jsme narazili na několik informačních tabulí, mezi něž patřilo i první zastavení okružní stezky, které jsme si pečlivě pročetli. Načerpali jsme zde fakta o 1 kilometr dlouhé, 50 metrů hluboké a 200 metrů široké soutěsce v Bílých Karpatech, která vznikla erozivní činnosti Haluzického potoka, jež se nejdřív zařezával do málo odolného dolomitu a poté do ještě méně odolnější hlinité břidlice. Prostudovali jsme si mapu trasy, její délku, převýšení a odhadovaný čas, který bude potřeba k jejímu zdolání. Pak jsme šli pokračovali v chůzi po polní cestě a o několik desítek metrů dál jsme se zastavili u druhé tabule, která se nacházela hned vedle zříceniny kostelíka Všech svatých.

Tento panel se zaměřoval na historický kontext obce Haluzice a okolí. Dozvěděli jsme se, jak eroze soutěsky ohrožuje stabilitu kostelíku a jak se část ohradní zdi již zřítila. Pak jsme se již věnovali prohlídce zříceniny kostelíka Všech svatých, jenž byl zřejmě postaven v první polovině 13. století. Do církevního areálu jsme proklouzli kamennou zdí, která od začátku 16. století spolu s věží tvořila obranné prvky kostela. Opevněné kostely nebyly v tomto období nijak výjimečné. Pokud nebyl v blízkosti hrad, sloužily jako obranné místo. Často byly jedinou pevnou stavbou v širokém okolí a plnily i funkci ochrannou v době přírodních pohrom. Věž jsme samozřejmě ihned prozkoumali a pak jsme se prošli zatravněným pozemkem, obehnaným zdí a z jednoho místa se nám naskytl pohled do krajiny.

Haluzice - Haluzická soutěska

Přímo pod námi rozkládalo hluboké údolí, které se navíc stále více rozšiřovalo. Ohrožovalo tak samotnou existenci kostelíka, který v budoucích staletích možná jednou pohltí, neboť stál takřka na okraji údolí. Následně jsme vkročili dovnitř církevní stavby bez střechy a jakékoliv výbavy. Prohlédli jsme si některé zachovalé románské prvky a pak jsme vyšli ven. Zabočili jsme doleva a přes plot nahlédli na dosud fungující obecní hřbitov, vedle něhož stála zděná zvonice s dřevěnou nástavbou a potom jsme již zamířili do Haluzické tiesňavy, Kráčeli jsme po rovině polní cestou, která se v jednom místě stočila doleva a začala prudce klesat. Několik desítek metrů jsme šli po travnaté louce a pak jsme vstoupili do lesa. Prakticky okamžitě jsme začali sestupovat po upravených přírodních schodech se zábradlím na začátek hlubokého údolí.

Následně jsme se ocitli na břehu potoka, který vlastně celou tu nebezpečnou krásu způsobil. Vzápětí jsme zamířili na malý most, klenoucí se nad mělkým příkopem bez vody a uprostřed dřevěné konstrukce jsme se zastavili. V té chvíli jsme se ztratili v tichu a snažili se naslouchat tlumeným zvukům přírody, dokud jsme se nevrátili do reality. Za mostem polní cesta odbíhala směrem k obci Štvrtok, nicméně my jsme zamířili opačným směrem. Naše kroky zvýrazňoval koberec spadaného listí, takže jsme doslova slyšeli šepot vlastní chůze. Podzim dýchal do vzduchu svěží, vlhkou vůní a slunce se marně snažilo proplést mezi prořídlými větvemi stromů, aby namalovalo na zem zlaté a bronzové skvrny. Podél vyschlého potoka jsme po několika desítkách metrů přišli ke zděné kaskádě, kde se nacházelo další zastavení naučné stezky.

Panel vysvětloval, jak se obyvatelé v minulosti snažili vypořádat s vodním živlem a jaké technické stavby byly na potoce vybudovány. Jednalo se o kamenné hráze, přehrádky a vydláždění koryta potoka, které měly zpomalit erozi, zabránit usazování splavenin a ochránit okolí před povodněmi. Když jsme vše pročetli, vystoupali jsme po schodech na vršek hráze a pak jsme pokračovali dál. Vedeni neviditelnou silou podzimní krajiny jsme kráčeli Haluzickou soutěskou se stromy popadanými či podivně zkroucenými, zatímco zdraví jedinci se tyčili majestátně k nebi, obrostlé mechem a popínavými rostlinami. Vzduch zhoustl tajemnou aurou a každý nádech byl jako doušek čistého, chladivého vína. Vzápětí jsme sice narazili na tekoucí tekutinu, ale víno to bohužel nebylo. Kde se vzal, tu se vzal, konečně se objevil Haluzický potok, autor působivého díla.

Ve stínu stromů, které nám leckdy připravily procházku přírodním tunelem, jsme si připadali jako na jiném kontinentu. Okolní prostředí silně připomínalo hvozdy elfů z Tolkienova světa. Mohutné kmeny byly obrostlé mechem a popínavými rostlinami, které se vinuly vzhůru jako zelení hadi. Menší keře k nám natahovaly dřevěné ruce a snažily se nás uvěznit do svých větví. Nezadržitelně jsme však šli dál po cestě, jež se kroutila kolem malého potůčku, do něhož bychom rozhodně neřekli, že dokázal vyhloubit tak velkolepé dílo. Brzy jsme se ocitli pod skálou, na níž stál románský kostelík Všech svatých, ale ze dna soutěsky nebyl vidět. Pokračovali jsme dál a občas jsme museli potok přeskočit, ale vzhledem k jeho velkosti nám takový atletický výkon nečinil žádné potíže. Minuli jsme pár kamenných hrází a pak jsme se prostě museli zastavit, jinak to nešlo.

Uprostřed soutěsky jsme totiž narazili na stromovou bránu, pod níž se nacházelo několik dřevěných trůnů, takže nám rázem bylo jasné, kdeže to haluzičtí skřítci pořádají zasedání. Samozřejmě jsme žádného nespatřili, neboť se před námi pečlivě schovali, ale i tak nás jejich přítomnost naplnila dobrými pocity. O něco výše jsme spatřili díru ve skále, kde elfové patrně bydleli, ovšem neměli jsme odvahu se za nimi vydat a navíc jsme neuměli jejich řeč. Pokračovali jsme tedy v chůzi kouzelnou soutěskou a o kus dál jsme po žebříku zdolali další hráz. Za ní se nacházelo třetí zastavení, které se zaměřovalo na význam lesních porostů v údolí. Dočetli jsme se, že zdejší lesy byly vysázeny člověkem ve dvacátých letech 20. století za účelem stabilizace svahů a omezení eroze.

Panel dále popisoval ekologické funkce lesa, třeba zadržování vody, tvorbu mikroklimatu a poskytování útočiště pro živočichy. Když jsme se pak vydali na další cestu, měli jsme pocit, že se soutěska začala zužovat. A nemýlili jsme se. Blížili jsme se totiž ke konci údolí, kde se nacházela nejvyšší kamenná hráz. Nad ní jsme narazili na čtvrtý panel naučné stezky, pojednávající o ochraně zdejší přírody a jejich zvířecích obyvatelích. Mezi ně patřily třeba užovka obojková, jestřáb lesní, kuňka žlutobřichá nebo sova pálená. Chytrá tabule také zmiňovala bujnou vegetaci s množstvím popínavých rostlin, které dodávaly soutěsce džunglovitý charakter. Poté jsme přešli přes malou lávku a po přírodních schodech vystoupali na jakousi vyhlídkovou plošinu s lavičkou, kde jsme si chvíli odpočinuli. Zároveň se v soutěsce objevili tři zástupci lidského plemene.

Žena v bílých šatech, muž v černém obleku a chlapík, držící v rukou zařízení na pořizování fotografií. Vida, soutěska dokázala posloužit také svatebčanům, pomysleli jsme si a se zájmem pozorovali dění pod námi. Fotograf vydával pokyny, svatebčané zaujímali různé pozice a nechávali se fotit do chvíle, než ženich uklouzl a spadl. Zašpinění obleku ukončilo jejich činnost a my jsme se pak kolem nich protáhli ke schodům, které nás vyvedly ven ze soutěsky. Když jsme se z ní vynořili, svět venku se zdál být hlučnějš, jasnější a bolestivě realistický. Po silničce jsme se vrátili k autu na parkovišti, kde na nás věrně čekal černý korejský vůz. Kočka, kterou jsme po příjezdu krmili, zmizela kdoví kde, takže jsme v klidu mohli odjet do Nového Mesta nad Váhom, kde jsme se na dvě noci ubytovali v hotelu Diana. Večer jsme si zašli do sousední pizerrie Al Cacciatore na večeři, pojedli, popili, poslechli si hudbu amatérských umělců a šli spát.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-navstivili-slovenske-obce-bosaca-a-haluzice