Úvod

Na začátku listopadu roku 2022 jsme se spontánně rozhodli, že si zakoupíme ještě jeden vícedenní pobyt, i když jsme obvykle takto pozdě už nikam nejezdili. Snad za to mohly předchozí covidové roky, kdy bylo zakázáno cestovat a tak jsme byli hladoví po poznávání nových destinací. Během procházení nabídek oblíbeného portálu plného slev nám do oka padlo magické slovo Čachtice a s ním spojený hrad. Sice jsme jej poznali už dříve, nicméně od té doby prošel jistými změnami a tak jsme si třídenní pobyt zakoupili. Byli jsme ubytováni v Novém Meste nad Váhom, kde nám cestovatelský azyl poskytl hotel Diana, s jehož službami jsme byli maximálně spokojeni. Třetí den jsme si po vynikající snídani sbalili věci, naložili je do našeho černého SUV a vydali se ke kostelu Narození Panny Marie, který stál na malém návrší přímo naproti hotelu, takže jsme to k němu neměli daleko.

Nové Město nad Váhom - kostel Narození Panny Marie

Cestou jsme obdivovali mohutné hradby, obklopující v kruhu kostel a záhy jsme se zastavili u busty malíře Petra Matejky, která se nacházela na hranolovitém sloupu v malém parku, jenž nesl jméno tohoto umělce. Potom jsme vystoupali k hlavnímu vstupu do areálu, ale ještě než jsme vešli dovnitř, věnovali jsme se zajímavostem, které stály u ohradní zdi. Nejdále od vstupu jsme narazili na pískovcový kříž s Kristem, pod nímž byla soška Panny Marie. Vedle jsme si pak prohlédli sloup Nejsvětější Trojice s typickým vyobrazením Otce, Syna a Ducha svatého. Mezi oběma památkami jsme našli pamětní desku probošta Julia Gabriše, který zde působil v šedesátých letech 20. století a pak jsme se přesunuli blíže ke vstupu do vnitřního areálu. Zde jsme shlédli pozdně barokní sousoší kalvárie z roku 1737. Ve středu hranolovitého podstavce jsme spatřili sochu Krista na kříži, pod sochou pak byl reliéf sv. Marie Magdaleny a po stranách naším očím neunikly sochy sv. Panny Marie a sv. Jana Evangelisty. Pak jsme již vešli dovnitř a velmi nás překvapilo, kolik lidí zde postávalo před kostelem a poslouchalo kázní nedělní mše, linoucí se z reproduktoru nad vchodem. Inu, bylo vidět, že víra v Boha byla na Slovensku stále ještě populární, na rozdíl od naší republiky. Usoudili jsme, že dovnitř ani nemá cenu chodit a pokračovali jsme v obhlídce církevních exteriérů. Před kostelem jsme našli pozdně barokní sousoší Madony s dítětem z druhé poloviny 18. století, o kousek dál sochu sv. Jana Nepomuckého a u ohradní zdi nám neunikla busta probošta Jakuba Haška 1622 - 1695, který měl velké zásluhy na výstavbě kostela. Tomu dominovala především vysoká věž, podepřená dvěma pilíři, přičemž v jednom z nich jsme narazili na výklenkovou kapličku. Opěráky zde nebyly náhodou, neboť kostelní věž byla odkloněna o 107 cm od své osy a tak patřila k nejšikmějším stavbám na Slovensku. Věž byla zakončena barokní cibulovitou bání s polygonální lucernou, makovicí a křížem, pod kterou jsme si zkontrolovali správný čas na ciferníkových hodinách. Následně jsme stavbu s hlavní lodí oktogonálního půdorysu obešli kolem dokola a docela nás překvapilo, jak málo oken pouštělo dovnitř světlo. Postupně jsme minuli obdélníkovou předsíň, osmiúhelníkový presbytář, pár hrobů u zdi a sakristii nepravidelného lichoběžníkového tvaru. Na okraji ohradní zdi jsme pak spatřili výklenkovou kapli se sochou Panny Marie a kovový kříž, umístěný do jedné bašty. Když jsme si vše prohlédli, sestoupili jsme z návrší zpátky k autu, jímž jsme odjeli do obce Lubina.

Lubina - památník SNP na kopci Roh

Do Lubiny nás přilákal památník, vybudovaný na zalesněném vrcholu pohoří Bílých Karpat s názvem Roh, tyčící se nad obcí. Auto jsme odložili na velkém parkovišti pod kopcem a vydali se za naším cílem. Panovalo sychravé podzimní počasí se zataženou oblohou, která nám znemožňovala pěkné výhledy, které se odtud naskýtalo. V jednu chvíli se přece jen v mracích objevil Čachtický hrad, který jsme navštívili o den dříve za krásného prosluněného počasí. Pak jsme minuli amfiteátr s pódiem, kde se každoročně konají pietní vzpomínkové akce u příležitosti oslav SNP a po asfaltové silničce jsme začali zdolávat první metry mírného stoupání na Roh. Brzy jsme odbočili na mýtinu, minuli hlouček odcházejících turistů a záhy jsme stanuli u památníku, který byl slavnostně otevřen v roce 1969. Tvořil jej komplex několika prvků, které společně vyprávěly o odvaze a utrpení v boji za svobodu. Nejprve jsme shlédli velký hranolovitý pomník s reliéfem vojáků na jedné straně a textem na druhé, jenž jim děkoval za osvobození země. Památník se totiž zároveň stal místem posledního odpočinku 45 sovětských a československých partyzánů, kteří padli během bojů v regionu pod Velkou Javořinou. Stvořil jej architekt Ján Svetlík, který jej považoval za své vrcholné dílo. Následně jsme se po rovinatém vrcholku vydali dál. Kráčeli jsme kolem 14 kamenných kvádrů s vytesanými jmény měst a osad, které se v Podjavorinském regionu zapojily do odboje proti fašismu. Na každé straně jich bylo sedm a postupně jsme si na nich přečetli názvy obcí Bzince pod Javořinou, Brezová pod Bradlom, Cetuna, Krajne, Kopcove, Hlavina, Lubina, Moravské Lieskové, Myjava, Narcie, Poradie, Pustá ves, Spanie a Stará Turá. Brzy jsme přišli k soše bojovníka, která evokovala vzdor a sílu povstalců. Její abstraktní, ale zároveň expresivní forma nás nutila k zamyšlení nad zbytečným válečným utrpením, provázejícím bohužel celé lidské dějiny. Žulovou sochu spolu s reliéfem partyzánů vytvořil akademický sochař Rudolf Uher, který se narodil právě v Lubině. Když jsme si zajímavé dílo prohlédli, vrátili jsme se jinou cestou po schodišti zpět k autu a odjeli do malinké obce Cetuna.

Cetuna - památník SNP

Přilákal nás sem pomník SNP, připomínající události z 27. února 1945, kdy při boji partyzánského oddílu Hurban pod vedením Miloše Uhra s nacistickou protipartyzánskou jednotkou Edelweiss, zahynulo 16 partyzánů. Po příjezdu do obce jsme auto zaparkovali před místní restaurací a vzápětí jsme se vydali na obhlídku opodál stojícího památníku. Než jsme k němu došli, zastavili jsme se u informační tabule, která podrobně líčila tragické boje ze zimy 1945. Dále jsme se na ní dočetli o událostech z prosince 1944, kdy němečtí vojáci odvlekli z okolí Cetuny všechny dospělé muže a i když většinu z nich po výsleších v Novém Mestě na Váhom propustil, tři z nich byli uvězněni. Prohlédli jsme si také fotografie čtyř nejvýznamnějších postav těchto událostí a pak jsme se začali věnovat k samotnému památníku. Tvořil jej jeden sloup se jménem učitele Jána Bartáka, organizátora SNP v kraji pod Javořinou, který zahynul v koncentračním táboře a druhý sloup se jmény slovenských a sovětských padlých partyzánů. Mezi nimi stál kamenný pomník s deskou, na níž se opakovala stejná jména. Památník vznikl v roce 1948 a o 15 let později byl pomník prohlášen za kulturní památku. Když jsme si vše pročetli, vrátili jsme se k restauraci s názvem Country and Western Saloon, kde jsme si koupili turistické známky 736 a 746. Pak jsme vyšli ven, nasedli do auta a přemýšleli, co podnikneme dál. Původně jsme totiž chtěli vyrazit na Velkou Javořinu, ale panovalo mlhavé počasí a bylo nám docela chladno. Rozhodli jsme se tedy vrátit na Moravu a cestou nás napadlo, že se zastavíme v Modré u Uherského Hradiště. Jihomoravskou krajina totiž zalévalo příjemné listopadové sluníčko a z velké nabídky místních zajímavostí jsme si vybrali expozici Živá voda.

Modrá u Uherského Hradiště - expozice Živá voda

Auto jsme zaparkovali budovou Centra Slováckých tradic, do níž jsme o chvíli později vstoupili. Uvnitř jsme si prohlédli jsme obchůdek s regionálními produkty, výrobky ze Slovácka a prozkoumali nabídku vín, ale nic jsme si nekoupili. Chvíli jsme zvažovali, jestli si v kavárničce dáme alespoň oblíbené capuccino, nicméně se blížil čas oběda a spíše jsme začínali mít hlad, než chuť na lahodný kávový mok. Krásný dům s doškovou střechou jsme tedy opustili, obešli jej a stanuli před vstupem do Živé vody. Pak jsme již vešli dovnitř bílého domu, pokladně si koupili vstupenky a zahájili prohlídku expozic, které jsme poprvé navštívili v roce 2014. V malé místnosti jsme si po osmi letech znovu prohlédli vycpaná vodní zvířata, savce a ptáky. Postupně jsme zde narazili na pěknou vydru, zubatého bobra a rozličné husy, kachny, čápi a další vodní ptactvo. Zvířata byla umístěna do svého přirozeného prostředí v podobě rákosí, travin, kmenů stromů a povedené makety vody, takže se nám dioráma líbilo. Následně jsme po schodech sešli o patro níže, kde nás čekala největší atrakce zdejšího areálu, podvodní tunel. Když jsme do něj vstoupili, měli jsme pocit, jako bychom se skutečně ocitli na dně řeky. Stěny tunelu tvořilo silné sklo, za kterým se rozprostírala obrovská vodní nádrž plná života. Sumci úctyhodných rozměrů se líně pohybovali u dna, vedle nich proplouvali majestátní kapři obecní, kteří ukazovali svou typickou zlatavou barvu. Dále jsme viděli dravé štiky obecné s charakteristickým protáhlým tělem a ostrými zuby, nechybí ani líni obecní s jejich olivově zeleným zbarvením, či candáti obecní se vzorovaným tělem. Po opuštění podvodního tunelu jsme se zamířili do dalších expozic, které se věnovaly mokřadním ekosystémům, důležitých pro zadržování vody v krajině a poskytující útočiště pro mnoho druhů rostlin a živočichů. Seznámíte jsme se s významem mokřadů a s typickými rostlinami, jako jsou rákosí, orobince nebo kosatce. V další expozici jsme si prohlédli menší akvária, která prezentovala detaily, jež bychom ve velkém tunelu snadno přehlédli. Viděli jsme zde pestrý svět bezobratlých od vodních plžů a mlžů, přes larvy hmyzu, jako jsou jepice, pošvatky a chrostíci, které jsou indikátory čistoty vody a našim očím neunikl ani rak. Na stěnách byly umístěny podrobné informační panely, které se věnovaly jednotlivým druhům ryb. Dozvěděli jsme se něco o jejich přirozeném prostředí, potravě, způsobu rozmnožování a zajímavostech ze života těchto ryb. Pochopili jsme tak, proč má sumec tak dlouhé vousy nebo jak rychle dokáže štika vyrazit za kořistí. Potom jsme vystoupali nahoru do přízemí a z budovy vyšli ven. Další naše kroky vedly k tekoucímu potůčku, kolem něhož byly vytvořeny mokřady, mezi nimiž jsme se pohybovali bezpečně po zpevněných chodníčcích. Od naší poslední návštěvy biotop poněkud zarostl, ale to nebylo nijak na škodu, spíše naopak. Prameniště v Chřibech jsme pod dohledem vodníka překonali po dřevěném můstku a pak jsme se postupně seznámili s flórou prosluněné Pálavy. Romantickou procházku umocňoval šumící potůček, spadané listí, podzimní barvy a absence hlučných dětí. Následně jsme se vydali k soustavě venkovních jezírek a tůní, které jsme obešli kolem dokola a seznámili se zde s lužními lesy na Moravě. Pak jsme se vrátili k bílému domu a po dřevěné lávce jsme vstoupili do výběhu, který zde během naší první návštěvy ještě nebyl. Jednalo se o výběh praturů, jímž jsme procházeli po stezkách a vyhlídkách, které byly strategicky umístěny tak, aby umožnily co nejlepší pozorování těchto impozantních zvířat v jejich polopřirozeném prostředí. Rozlehlý areál poskytoval praturům dostatek prostoru pro pastvu, odpočinek i sociální interakce, ale moc jsme jich zde neviděli. Ve výběhu jsme na různých místech narazili na pár býků s černým zbarvením a majestátní postavou. Světlejší krávy se patrně někam skryly. Dřevěné lávky byly opatřeny zábradlím, na němž jsme se díky tabulkám dozvěděli pár zajímavostí o těchto zvířatech. Pratur byl původní evropský velký kopytník, který vyhynul v roce 1627. V Modré jsme proto nemohli vidět přímo původní druh, ale zpětně vyšlechtěná zvířata, která se jim vzhledem i chováním hodně podobala. Jedna z cedulek nám prozradila, že toto plemeno s názvem Tauros, vzniklo křížením odolných, primitivních plemen skotu. Další tabulka pak srovnávala rozměry tehdejších a současných lidí vůči turům a o kus dál jsme si pročetli pár zajímavostí o slavné sošce tohoto zvířete, nalezené v Býčí skále. Na závěr jsme se zastavili u povídání o Králově stole, nacházející se nad obcí Modrá, který jsme navštívili v květnu roku 2009. Pak jsme již areál praturů opustili, vrátili se k autu a odjeli do přilehlého Velehradu. Měli jsme totiž už velký hlad a tak jsme se chtěli naobědvat v restauraci VEGA, kde jsme již ve zmíněném roce 2009 jedli. Nabídka nás ani tentokrát nezklamala. Najedli jsme se za rozumné ceny, porce byly slušné a chuť ucházející. Po pozdním obědě jsme již odjeli domů do Olomouce a zakončili tak listopadový prodloužený listopadový víkend na Slovensku.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-navstivili-dva-pamatniky-snp-a-odjeli-za-zivou-vodou