Úvod

Malá vesnička Benkov, ležící na konci krátkého údolí nedaleko Libiny, se stala domovem naší babičky a dědy, kteří v místní chalupě trávili poklidné stáří a zasloužený důchod. Kromě obvyklých návštěv jsme u nich strávili také několik týdnů letní dovolené či pár prodloužených víkendů, neboť z chalupy to nebylo daleko do drsného pohoří Jeseníků. V srpnu 2013 jsme u nich strávili příjemné čtyři dny a každé ráno po snídani jsme vyrazili za poznáváním zajímavých míst v Jeseníkách. Na druhý den pobytu jsme si naplánovali poznávání pamětihodností a zajímavostí v okolí města Jeseník.

Kouty nad Desnou – Koutecký les

Výlet započal v Koutech nad Desnou. Po příjezdu do obce jsme naše stříbrné francouzské auto odložili na bezplatném parkovišti nedaleko lyžařského areálu a vydali se lesa. Brzy jsme přišli k dřevěnému mostu přes říčku Desnou, po němž jsme přešli na druhou stranu a stanuli tak na okraji lesa. Nebyl to však obyčejný les, neboť v něm přebývalo poměrně velké množství pohádkových postav a svůj domov v něm našlo také několik místních obyvatel a řemeslníků. Vzápětí jsme vkročili na půlkilometrovou stezku, na níž jsme našli několik dřevěných soch. Řezbářské výtvory od pana Pecháčka dokonale zapadaly do zdejšího divokého kraje a perfektně nám přiblížily tradiční řemesla v podhůří Jeseníků. Čekala nás ovšem také dobrodružná a nebezpečná procházka mezi pohádkovými postavami.

Nejprve jsme potkali ježibabu, číhající na návštěvníky kouzelného lesa, která nás zvala do své chaloupky k posezení a odpočinku, ovšem její nabídku jsme odmítli hned ze tří důvodů. Znali jsme totiž příběh Jeníčka a Mařenky, dále protože jsme byli teprve na začátku procházky a také proto, že na chaloupce byl nápis U dvou čarodějnic. Lehce jsme si spočítali, že by v perníkovém příbytku na nás čekala druhá baba, takže jsme raději hned šli dál. Pohádkový les plný velkých hub však ještě neskončil, neboť se mezi stromy vynořil čert a vyplázl na nás svůj dlouhý jazyk. Jeho úšklebek říkal, abychom se na něj posadili, nicméně ani tuto nabídku jsme nevyužili. Čertisko by nás potom odneslo jistě do pekla, takže jsme rohatého moudře opustili a pokračovali v putování lesem.

Kolem nás se to jen hemžilo lesními skřítky, jezinkami, a dalšími roztodivnými lesními strašidýlky. Naštěstí se nám podařilo kolem nich v pořádku proklouznout a konečně jsme potkali normální lidi. Jednalo se o dva pracovníky lesní železnice, která opravdu v Koutech nad Desnou fungovala vysoko v lese nad místním nádražím v letech 1908 - 1945, kdy sloužila ke svážení dřeva ze strmé stráně k silnici. Dělníci na nás neměli evidentně čas, neboť měli plné ruce práce s vozíkem a tak jsme si s nimi moc nepopovídali. Po dřevěném mostku jsme vzápětí snadno překonali potůček a vzápětí jsme potkali další lesní dělníky. Také oni byli zabráni do práce, když jeden řezal dřevo, druhý osekával větve z padlého stromu a třetí začínal stavět milíř. O pár metrů dál jsme narazili na již postavené milíře, jenž poctivě obsluhoval uhlíř, který určitě přemýšlel nad tím, jak zaplatit daně.

Za utrápeným uhlířem jsme začali stoupat do kopce, kde nás vystrašil lesní démon, který své jméno získal podle děsivého volání, jenž vydával. Byl to hejkal jménem Olin a protože jsme z pohádek věděli, že by bylo nebezpečné jeho volání opětovat, mlčeli jsme. Nechtěli jsme totiž, aby nám skočil na záda a proháněl nás po lese nebo aby nás dokonce roztrhal na kusy. Olin měl patrně dobrou náladu a tak jsme kolem muže pokrytého mechem s kytici kapradin na hlavě přece jenom bezpečně prošli. Vzápětí jsme pokračovali podél potůčku do prudkého kopce směrem k Pradědovi, mytickému horskému duchovi, vládci a strážci Jeseníků, který v Kouteckém lese nesměl chybět. Velice se nám zde líbilo a byli jsme rádi, že zde takový areál vznikl. Sochy, jenž byly vyřezány motorovou pilou ze smrku, modřínu, dubu či topolu si zasloužily náš obdiv a jen jsme záviděli, že takové nemáme na zahradě.

Kouty nad Desnou – ski areál

Po několika minutách pobytu u vládce hor jsme se vydali zpátky a cestou dolů odlovili kešku. Pod svahem jsme se ocitli na okraji Ski areálu, v dolní části jedné z menších sjezdovek, kterých se tu nacházelo povícero, ale jak upozorňovala cedulka na stromě, stále zde probíhala výstavba. Ski areál v Koutech nad Desnou totiž začal vznikat na zelené louce až v roce 2006 a od té doby vyrostl v největší zábavní středisko svého druhu na Moravě. V létě byly svahy opuštěné a tak jsme si louku bez potíží vyfotili. Následně jsme se vrátili k autu, který jsme popojeli na parkoviště u lanovky a vydali se do pokladny, kde jsme koupili turistickou známku a pohled. Vzápětí jsme ve vedlejší prodejně HELIA SPORT získali dvě razítka do památníku a to bylo vše, co jsme tenkrát v Koutech nad Desnou viděli. Nicméně jsme se rozhodli, že se sem určitě někdy vrátíme, protože se lyžařský areál i nadále rozrůstal a tak jsme si nechtěli nechat ujít jeho nové atrakce.

Červenohorské sedlo

Po návratu k autu jsme odjeli na Červenohorské sedlo, jímž odpradávna vedla stará kupecká cesta mimořádného významu, neboť spojovala Moravu se Slezskem. Po příjezdu na ikonické místo jsme naše auto odložili na parkovišti za závorou a šli odlovit kešku. Po úspěšném nálezu jsme se prošli mezi budovami horského střediska, které začalo vznikat roku 1903. Právě tehdy starý hostinec pro dělníky a formany vykoupil německý Moravskoslezský sudetský horský spolek, aby zde vytvořil zázemí pro centrum lyžování a turistiky. V letech 1908 - 1910 byla poblíž hostince postavena ubytovna pro více než 150 osob, protože do hor proudilo stále více návštěvníků. Jak jsme také zjistili, dalšími stavbami, jenž zde vyrostly, byly dvě horské chaty, dokončené v roce 1917, které byly později vzájemně propojeny, a tak vznikl známý komplex, který byl v roce 1929 ještě rozšířen a zmodernizován.

Roku 1935 zde byla Klubem českých turistů zbudována turistická chata, sloužící dodnes. Nejstarším objektem na sedle, který jsme mohli vidět, však byla chata z roku 1876, stojící blízko původního cestářského domku, který zde existoval již v polovině minulého století a taktéž se jako zázrakem dochoval. Po malé procházce jsme zašli do hotelu, kde jsme si poručili borůvkové pivo a limonádu v litrovém džbánku. Po malém občerstvení jsme v recepci získali razítko do památníku a následně jsme vrátili k autu, jímž jsme odjeli pryč. Opustili jsme tak místo, kde se v osmdesátých letech 20. století rekreovali odboráři v zotavovně podobně, jako jsme to znali z filmů Dovolená s Andělem a Anděl na horách. Po nejvýše položené silnicí I. třídy v České republice jsme sjeli o něco níže do Bělé pod Pradědem, kde jsme se postupně seznámili s několika dalšími památkami. Prvou z nich byla stará poštovní stanice.

Bělá pod Pradědem – Stará pošta

Auto jsme zaparkovali u silnice pod Starou poštou, jejíž historie se začala psát již v polovině 19.století a vydali se na její obhlídku. Když jsme k budově přišli, před námi stála budova restaurace a hotelu, která měla pramálo společného se starou stanicí, v níž před namáhavou cestou do strmých serpentin Červenohorského sedla byly vyměňovány unavené potahy, a kočí i koně si zde mohli trochu odpočinout nebo posilnit se před další cestou. Dovnitř značně přestavěné budovy jsme se podívat nešli, neboť jsme neměli hlad a tak jsme si Starou poštu prohlédli pouze zvenku. Pak jsme se vrátili k našemu povozu, který pod kapotou ukrýval tolik koní, že by je místní hostinští nebyli schopni zaopatřit a z doma vytištěných papírů jsme si přečetli spoustu zajímavých informací z historie hospody.

Zaujalo nás, že v roce 1897 koupila hospodu Sofie Exnerová, která se zde s rodinou starala o hosty celých 40 let a dožila se úctyhodného věku 92 let. V té době byly součástí hospody také zámečnická dílna a stáje pro hospodářská zvířata. Roku 1937 koupila hostinec s novým hotelem Marie Mattnerová, která pobývala na hostinci až do konce II. světové války, kdy se ve strachu před ruskými vojáky ukryla v lese. Protože její syn sloužil jako lékař u SS, byla nuceně odsunuta po válce jako jedna z prvních. V roce1945 tak došlo ke konfiskaci německého majetku a celý komplex budov se dostal do správy pošťáků z Opavy. Těch informací však bylo ještě mnohem více a když jsme vše dočetli, šli jsme se ještě podívat na rozcestník na protější straně silnice, odkud jsme si restauraci rovněž vyfotili.

Bělá pod Pradědem – kostel sv. Jana Křtitele

Pak jsme se již vrátili k autu a odjeli ke kostelu sv. Jana Křtitele, před nímž jsme odložili náš stříbrný povoz a bez meškání jsme si začali prohlížet církevní stavbu, kterou z jedné strany svíralo lešení. Stáli jsme pod hranolovou věží, ze které vedlo schodiště na kruchtu z druhé poloviny 19. století, stojící na čtyřech litinových sloupech, což jsme si ovšem nemohli ověřit, jelikož jsme se přes zavřené dveře dovnitř nedostali. Přišli jsme tak o shlédnutí interiéru, který vznikl svozem mobiliáře z několika zrušených kostelů, především toho františkánského v Opavě. Nade dveřmi jsme našli reliéfní letopočet 1798 a o něco výše dvě různě tvarovaná okna. Na bohatě profilovaném hlavním průčelí jsme dále spatřili ciferníkové hodiny, nad nimiž se nacházelo okno, za kterým se ukrývaly zvony. Věž byla zakončena cibulovitou bání a nezbytným křížem na vrcholu.

Po průzkumu průčelí jsme se vydali na procházku podél lodi, kterou členila čtveřice oken a boční vchod. Vzápětí jsme došli na hřbitov, odkud se nám naskytl pěkný pohled na odsazený pětiboký presbytář a přilehlou sakristií. Potom jsme se již kolem opravované části kostela vrátili k autu a seznámili se s historií svatostánku, který byl postaven za peníze věřících v letech 1797 - 1798 v části Horní Domašov, přičemž povolení ke stavbě kostela získali zdejší osadníci v roce 1796. Podmínkou však bylo financování z vlastních peněz a vydržování pomocného kněze. Proto byla uskutečněna sbírka a o rok později byla výstavba kostela zahájena, čehož se ujal Jan Gröger z Bukovic. Zaujalo nás, že Domašov byl jedinou obcí na Jesenicku, která získala patronát nad kostelem a mohla si vybírat kněze podle svého přání. Po přečtení historie jsme odjeli na okraji lesa, u posledních domků odložili auto a vydali se pěšky do údolí se zvláštním názvem Kinsajf.

Bělá pod Pradědem - Seifertova kaplička

Kráčeli jsme pohodlnou asfaltovou silničkou a cestu nám zpříjemňovalo šumění Borového potoka s břehy porostlými lopuchy, trávou a letními bylinami. Po půl kilometru jsme dorazili k půvabné celodřevěné kapličce a bez dlouhého otálení jsme zahájili její průzkum. Před námi stála Seifertova kaple se sedlovou střechou, na níž jsme spatřili malou jehlancovou věžičkou s křížem. Typický církevní motiv zdobil trojúhelníkový štít nad vchodem, k němuž jsme vzápětí přistoupili a přes mříž jsme nahlédli dovnitř. Na místě oltáře jsme uviděli poličku, na které mimo jiné stála soška Ježíše Krista, cínový kříž, obrázek Panny Marie, pár svíček a váza s květinami. Nad poličkou jsme spatřili větší obraz Panny Marie a nad ní ještě jeden oválný svatý obrázek. To bylo vše, co jsme uvnitř našli a tak jsme se přesunuli k informační tabuli, na které jsme si prohlédli staré fotografie a také jsme se zde seznámili s historií kapličky.

Dřevěný svatostánek byl postaven roku 1938 místním sedlákem Wilhelmem Seifertem a jeho manželkou Emmou jako poděkování svaté Matce Marii zato, že po smrti jejich prvních třech dětí, všechny ostatní potomci přežili. A také jako poděkování za uzdravení Wilhelma Seiferta po jeho těžkém úrazu. Kapli postavili zedník Franz Hackenberg, stolař Adolf Thamm a tesař Franz Seifert. Kapli slavnostně vysvětil v květnu 1938 místní farář Franz Schreiber, což jsme viděli na jedné z fotografií. Až do odsunu německého obyvatelstva v roce 1946 byla kaple důležitým kulturním stánkem a místem setkávání místních obyvatel. Po druhé světové válce kaple mnoho let chátrala a byla odsouzena ke zbourání, k čemu došlo v roce 1987. Pěkné místo v lese tak na několik desetiletí osiřelo, naštěstí se obec Bělá pod Pradědem v roce 2001 rozhodla pro výstavbu úplně nové kapličky.  

Zaujalo nás, že se slavnostního vysvěcení kapličky v červnu 2002 zúčastnili i dva synové Emmy a Wilhelma Seiferta. Když jsme si data z minulosti dočetli, nad kapličkou jsme odlovili kešku a pak jsme se přesunuli o pár metrů dál a výše. Po lesní cestě jsme vystoupali na plošinu pod skálou s názvem Kalafatičova plotna, kde jsme našli pěkné dětské hřiště, plné dřevěných prolézaček, zvířátek a houpaček. Nebylo těžké uhádnout, že dřevěné atrakce vyrobila již neexistující firma MoDo z Domašova, která zhotovila i samotnou kapličku. V tichém prostředí lesa jsme byli úplně sami a možná i proto se nám zde velmi líbilo. Naše děti využili neodolatelné nabídky hřiště, zatímco my dospělí jsme si odpočinuli na lavičce. Po patnácti minutách jsme se pak vydali na pohodovou zpáteční cestu a brzy jsme dorazili zpět k autu. Posvačili jsme jídlo z vlastních zásob a pak jsme odjeli ke kostelu sv. Tomáše apoštola.

Bělá pod Pradědem – kostel sv. Tomáše apoštola

Auto jsme zaparkovali na okraji silnice přímo před bránou do církevního areálu a bez meškání jsme si začali prohlížet jednolodní stavbu s barokními volutovými křídly a hranolovou věží, jejíž tři patra členila okna s hrotitými záklenky. Věž byla ukončena cibulovitou lucernou, pozlacenou makovicí a křížem, který nahoře prostě nemohl chybět. Za okny ve zvonicovém patře se nacházel Fragsteinův zvon vážící 1200 kilogramů, který roku 1728 odlil Jan Jakub Krumpfert ve Vratislavi. Vzácné barokní dílo s ornamenty a nápisy jsme však neviděli, stejně jako interiér kostela, jelikož dveře hlavního vchodu byly pevně zavřené. Vydali jsme se tedy na obchůzku kolem lodi, členěné vysokými nikami, v nichž jsme spatřili čtveřici oken s půlkruhovými záklenky, které se nacházelo i na plochém závěru kostela. Kněžiště nemělo žádná okna, ani nějakou jinou výzdobu.

Z druhé strany byla k presbytáři přilepena obdélníková sakristie s jedním pravoúhlým oknem, z níž vedly schody do oratoria a na kazatelnu. Potom jsme se krátce prošli po hřbitově, prohlédli si márnici a okolo druhé strany lodi jsme se vrátili k autu. Pohodlně jsme se usadili a přečetli si pár útržků z historie svatostánku, jenž byl vystavěn ve vrcholně barokním stylu v letech 1726 - 1730 z podnětu vratislavského kanovníka Karla Maxmiliána Fragsteina. Stavitelem kostela se stal jezuita Kryštof Tausche, který byl žákem slavného italského malíře Andrea del Pozzo. Ten působil nejdříve v Římě a později na pozvání Leopolda I. odjel do Vídně, kde byl jeho žákem zmíněný jezuita. Když jsme dočetli poslední řádky, nastartovali jsme náš povoz a odjeli na místo, kde kdysi stával kostel a hřbitov. Roku 1923 zde byl slavnostně odhalen památník se jmény občanů Adolfovic, kteří padli v první světové válce.

Jeseník - kostel sv. Jiří

U pomníku jsme odlovili kešku a potom jsme odjeli do města Jeseník, kde se naším prvním cílem stal kostel sv. Jiří v Bukovicích. Po příjezdu do zmíněné okrajové části města jsme naše stříbrné francouzské auto nechali odpočívat na parkovišti před kostelem, jenž byl vystavěn roku 1901 a vydali se na jeho obhlídku. Bránou jsme proklouzli do církevního areálu se hřbitovem a vzápětí jsme si začali prohlížet průčelí jednolodního kostela se čtyřpatrovou věží, zakončenou úzkou jehlancovou střechou s lucernou a křížem. Za dvojicí oken se žaluziemi se skrývaly zvony a pod nimi jsme si na ciferníkových hodinách zkontrolovali správný čas. Zaujalo nás, že hodinový stroj byl vyroben v Uničově. O něco níže se nacházelo další okno s půlkruhovým záklenkem, korunní římsa a pod ní jsme našli malé kruhové okénko, osvětlující hudební kůr.

Vzápětí jsme přistoupili k hlavnímu vchodu, jenž byl bohatě zdoben štukami, sloupy po stranách a římskými písmeny, oznamující letopočet výstavby. Dveře však byly zavřené, takže jsme se dovnitř bohužel nepodívali. Následně jsme se vydali na procházku kolem svatostánku. Loď byla na bocích členěna zdobenými pilastry, mezi nimiž se nacházela čtveřice vysokých oken s půlkruhovými záklenky, pouštějící světlo do útrob chrámu. Brzy jsme přišli k pětibokému presbytáři s dvojicí oken, k němuž byla z jedné strany přistavěna sakristie a z druhé boční kaple. Pak jsme se krátce prošli po hřbitově a kolem druhé strany lodi s bočním vchodem jsme z církevního areálu vyšli ven. Nasedli jsme do auta a protože kostel sv. Jiří neměl příliš bohatou historii, přečtení zajímavostí o něm nám nezabralo prakticky žádný čas. Brzy jsme odjeli k nejstarší známé památce v okolí Jeseníku, kterou byl dle pověsti Küchlerův kříž.

Jeseník – Evangelický kostel

Kříž nechal prý vystavět tehdejší majitel Küchler v roce 1292 na paměť šťastného usídlení ve zdejším kraji. Obnoven byl v roce 1928, kdy došlo k jeho vysvěcení. V roce 1992 zvelebilo kříž a okolí také město Jeseník. Následně jsme popojeli na druhý konec města k městskému hřbitovu. Auto jsme odložili na okraji silnice u městského hřbitova a vydali se hledat kostel, patřící sboru evangelické církve Českobratrské. Kamenný svatostánek, jenž byl vystavěn v letech 1881 – 1883, však nebyl nikde vidět. Navigace nás totiž zavedla na špatné místo. Kostel skrýval za hustým porostem v parčíku mezi ulicí Bezručovou a Husovou, a my jsme se nacházeli mimo církevní pozemek za plotem, takže jsme jej nemohli řádně vidět. Až z jednoho místa jsme jej mezi stromy alespoň trochu zahlédli, nicméně obcházet celý park se nám nechtělo, takže jsme si jeho pořádnou obhlídku nechali na další návštěvu. Vrátili jsme se tedy do auta a o kostele si přečetli pár skromných faktů z historie. Zaujalo nás, že stavba byla financována ze sbírek věřících a značným obnosem na ni přispěla také nizozemská princezna Marianna Oranžská.

Jeseník - kostel Nanebevzetí Panny Marie

Když jsme dočetli poslední řádky, odjeli jsme do centra města. Auto jsme odložili na parkovišti v ulici Štefánikova a vyrazili na obhlídku kostela Nanebevzetí Panny Marie, jenž vznikl v roce 1883 přestavbou staršího svatostánku. Nejprve jsme viděli trojboký presbytář s kulatými okny v prvním patře, pod nimiž se nacházela přízemní vysoká okna s půlkruhovými záklenky. Na kněžiště navazovala přilehlá sakristie, zatímco na druhé straně jsme narazili na boční kapli. Trojlodní novorenesanční stavbu zdobily na bocích stejná okna jako na presbytáři, takže na nás budova působila příjemně a harmonicky. Když jsme přišli k průčelí, ooctili jsme se pod věží s hodinami a štíhlou jehlancovou střechou. Vzápětí jsme si prohlédli tympanon s reliéfem nade dveřmi a pak jsme již vstoupili dovnitř chrámu, abychom se kochali krásným interiérem. Výbava pocházela z 18. století, neboť kostel roku 1737 už potřetí vyhořel a potřeboval nové zařízení.

Tehdy byl pořízen obraz za hlavním oltářem s výjevem Nanebevzetí Panny Marie, jenž namaloval roku 1763 Eliáš František Herbert, který byl i tvůrcem dvou obrazů na vedlejších oltářích, zachycujících smrt sv. Anny a sv. Josefa. Tyto oltáře postavil řezbář Kristian Keller ze Skorošic. Zpovědnice nechal zhotovit farář Adam Florián Girdwill okolo roku 1760 a naším očím neunikla technika intarzie, která je zdobila. Když jsme si vše prohlédli, vyšli jsme ven a napravo vedle hlavního vchodu si prohlédli kříž s Kristem a válcovou věžičku se schodištěm, po němž hudebníci stoupali na kruchtu, zatímco nalevo jsme objevili sochu sv. Jana Nepomuckého z 18. století. Původně byla umístěna blízko dnešní Priessnitzovy kašny, kde se často pořádaly menší trhy. Po druhé světové válce byla socha přesunuta ke vchodu kostela, kde setrvala až do své renovace v roce 2017 a pak byla umístěna k radnici na náměstí.

Jeseník – geologická expozice a bludný balvan

Potom jsme se přemístili i my, a to k budově Lesní správy, u níž na trávníku leželo 30 kamenů, které sem v roce 2003 umístili pracovníci zmíněné instituce. Viděli jsme zde třeba amfibolity jesenického bazického masivu, ortoruly ze Zlatochlumského hřbetu v Rejvízské hornatině, metagranit přímo z Rejvízu či zelenou břidlice ze strání Příčného vrchu. Naším očím neunikl ani vzácnější bludný syenit z doby zalednění Jesenicka, pegmatitický granit z okolí Čertových kamenů nebo pyritová rudnina z Nového Hackelsbergu. Když jsme si vše prohlédli, pořídili jsme fotografie potřebné pro splnění podmínek Earthcache a pak jsme popošli líže k vodní tvrzi, kde se nacházel jeden osamocený kámen se zaoblenými hranami a vrcholy. Jednalo se o bludný balvan, nalezený v roce 1981 v Písečné, který byl dva roky později byl umístěn před bývalé opevněné sídlo. Podle tabulky u bludného balvanu sem přicestoval z jihozápadního Finska a tvořil jej granit alias žula.

Jeseník – Masarykovo náměstí – měšťanské domy

Opět jsme se vyfotili pro splnění podmínek Earthcache, u vodní tvrze ještě odlovili klasickou kešku a pak jsme se pěšky vydali na Masarykovo náměstí, jehož základem stala osada Wriwald, jejíž existence je doložena již roku 1267. Patřila Vratislavskému biskupství a jejich zeměměřič vyměřil místo čtvercového půdorysu jako střed osady. Okolo tohoto prostranství se časem usídlili řemeslníci, lesní dělníci, zemědělci a podobně. Kvůli požárům, při nichž shořely staré knihy a záznamy, jsme se bohužel nedozvěděli žádné podrobnosti o událostech v následujících staletích. Další zpráva pocházela až z roku 1610. kdy zde stával pranýř, ale ten jsme vidět nemohli, neboť jej nechal o více než 200 let později odstranit tehdejší starosta města. Nejprve jsme si prohlédli řadu domů, které obklopovaly náměstí ze všech stran. Bohužel spousta z nich byla po druhé světové válce upravena v socialistickém duchu a budovy tak ztratily svůj historický vzhled.

Jeseník – Masarykovo náměstí – hotel Slovan

Z měšťanských domů nás asi nejvíce zaujala čtyřpodlažní budova hotelu Slovan s valbovou střechou a vikýři, jehož historie se začala v roce 1868, kdy byl založen pod názvem Kretschmär. Před druhou světovou válkou neměl nouzi o hosty, když se v něm během roku 1937 ubytovalo přes 192 tisíc klientů ! V období komunismu v něm byly služby poskytovány pod hlavičkou státní organizace RAJ (restaurace a jídelny). Po sametové revoluci byl několik let opuštěn a v letech 2005 - 2007 rozsáhlou rekonstrukcí a dobudováním pasáže Alkron. Po několika nájemcích ho v roce 2012 převzala společnost Alteris s.r.o. a do dnešní doby jej provozuje, nicméně vedení města Jeseník v roce 2024 vypovědělo firmě nájemní smlouvu, aby nalezlo ekonomičtější využití objektu. Hotel ovšem stále funguje, což nás pochopitelně potěšilo.

Jeseník – Masarykovo náměstí - radnice

Jednoznačně největší dominantou náměstí byla původně renesanční radnice z roku 1610, která roku 1625 vyhořela. V roce 1710 byla barokně přestavěna do dnešní podoby. V minulosti sloužila jako sídlo městské správy a nás nejvíce zaujalo, že zde probíhala inkviziční jednání během čarodějnických procesů. Po roce 1841 byly upraveny fasády a v 19. a 20. století interiéry, ale ty jsme bohužel neviděli. Před námi se uprostřed náměstí tyčila jednopatrová budova s valbovou střechou a dominantní věží s makovicí a lucernou. Nad vstupními dveřmi jsme spatřili erb města s letopočtem 1710 a kartuší s orlicí a medvědem. Líbila se nám okna s květinovou výzdobou, která v pravidelném rytmu obsadila všechny strany budovy. Na polygonální věži jsme si zkontrolovali přesný čas a pak jsme se věnovali dalším zajímavostem.

Jeseník – Masarykovo náměstí – kašny a fontány

Během  procházky po náměstí jsme narazili na dva vodní prvky. Jednalo se o kašnu z dílny Dalibora Hajdy, od roku 1968 výtvarníka Rudných dolů Jeseník, kterou tvořily čtyři žulové, částečně opracované bloky, odkazující na čtyři světové strany. Na opačné straně náměstí se pak nacházela kašna Vincenta Priessnitze s vodotrysky a bronzovými plastikami zvířátek, která v dílně akademického sochaře Jiřího Plieštika vznikla roku 2015 na místě bývalé Wesselényiho kašny z roku 1840. Tu nechal kvůli lepšímu zásobování města hygienicky nezávadnou pitnou vodou zřídit maďarský magnát a velkostatkář Mikoláš Wesselennyi. Vodovod v dřevěných trubkách dodával vodu do dřevěné pumpy a pramene na náměstí. Potom jsme k nedalekému klášteru Voršilek, který se od náměstí nacházel coby kamenem dohodil, takže jsme to k němu neměli nijak daleko.

Jeseník – klášter Voršilek

O chvíli později jsme si již začali prohlížet komplex několika budov, který pro potřeby klášterního řádu sv. Voršily začal vznikat v roce 1881 a následně se rozrostl o další přístavby. Klášter se postupně rozšířil o obytné cely konventu a prostory pro školní výuku, internátní školu pro bohaté dívky, obecnou a měšťanskou školu, ale i třídy pro chudé žákyně. Přibývaly vzdělávací kurzy s přípravou ženy matky a hospodyně. Dokonce zde roku 1885 vyrostla i mateřská škola. Nejvýznamnější stavba však přišla v letech 1896 - 1897, kdy nová kaple Panny Marie nahradila již nevyhovující malou kapli v budově konventu. Celý komplex jsme si prohlédli pouze zvenku, protože v něm sídlila základní škola či středisko volného času pro dětí a mládež. Nad jednou z budov čněla hvězdářská kupole, takže nebylo těžké uhodnout, k čemu slouží. Nicméně na pozorování hvězd bylo brzy a počasí taktéž této činnosti nebylo nakloněno.

Jeseník – Katovna

U kláštera jsme se tím pádem dlouho nezdrželi a vydali se do informačního centra. Vrátili jsme se průchodem pod jedním z domů na Masarykovo náměstí a přešli přes něj na druhou stranu. Informační centrum se toho času nacházelo za náměstím v obchodním centru Alkron na Palackého ulici, kde jsme získali turistickou známku a razítka do památníku. Spokojeně jsme tak mohli zamířit k domu Katovna. Jelikož stál na stejné ulici, brzy jsme u něj stanuli a začali se věnovat jeho obhlídce. Před námi se nacházel přízemní obytný dům téměř čtvercového půdorysu, postavený ze smíšeného zdiva s výraznou a značně převýšenou valbovou střechou, jenž nás na první pohled upoutal růžovou fasádou. Podle pověsti v něm měl v 17. století bydlet jesenický kat, ale informační tabule u domu uvedla vše na opravou míru.

Dočetli jsme se, že v roce 1900 byl kousek od tohoto domu při orbě nalezen kříž s iniciály, které si lidé spojili s městským katem Martinem Wagnerem, kterého zabili švédové v roce 1646. Dle dochovaných zpráv však v domě bydleli pouze biskupští úředníci a jiní nájemci. Docela nás překvapilo, že sni se jménem kata Wagnera to nebylo jiné. Pravděpodobně správné jméno mělo znít Michal Waxman, či Wachsman, které je doloženo v písemnostech a jehož pamětní desku jsme následně objevili na fasádě domu. Na závěr jsme si přečetli, že názve Katovna dům získal až v sedmdesátých letech 20. století. Jednou z možností prý byla varianta, že zde v minulosti bývala rasovna. Jak jsme už dávno věděli, rasové měli ke katům blízko. Když jsme dočetli poslední řádky, prohlédli jsme si zvenku dům a přečetli si text na pamětní desce.

Lipová-lázně - rychta

Potom jsme se vrátili k autu a město Jeseník opustili. Odjeli jsme k penzionu Borovník v Lipové–lázních, kde jsme nalezli další klasickou kešku. Následně jsme popojeli k restauraci Na rychtě v Lipové–lázních, stojící na rušné křižovatce. Budova bývalé rychty byla postavena okolo roku 1800 v klasicistním slohu a patrně nahradila starší sídlo rychtáře, neboť v obci působil panský úředník zřejmě již ve 14. století. Fojt nebo rychtář disponoval správními, soudními a daňovými pravomocemi až do doby, kdy byli nahrazeni nově zřizovanými starosty v rámci obecní samosprávy. Stalo se tak v roce 1848 v souvislosti s revolučním rokem a s ním spojeným zrušením roboty a vrchnostenských úřadů. Jaká instituce v bývalé rychtě následně působila se nám nepodařilo zjistit, neboť další zpráva pochází až z dvacátých let 20. století, kdy zde býval Weidlichův hostinec. A restauraci jsme v rychtě našli i my.

Po příjezdu naše stříbrné auto zaparkovali přímo před rychtou a vzápětí jsme si obdélníkovou budovu prohlédli zvenku. Na první pohled nás zaujal bohatě profilovaný volutový štít, v jehož vrcholu jsme spatřili dvě drobná okna tvaru volského oka. Fasádu členila řada oken nad sebou, profilovaná římsa a vikýř na východní straně. Když jsme si budovu prohlédli, vstoupili jsme dovnitř a vybrali si z nabídky typických českých jídel za vcelku slušné ceny. Posadili jsme se ke stolu, objednali jsme si čepované nealkoholické pivo a kofoly, a než jsme se nadáli, bylo jídlo na stole. Porce byly dostatečné a chutné, takže jsme byli spokojeni. Po jídle jsme nasedli do auta a popojeli k památníku frývaldovské stávky, jenž připomínal stávku kameníků a nezaměstnaných z 25. listopadu 1931, při které bylo zastřeleno osm lidí. Podařilo se nám zde nalézt další ukrytou schránku a poté jsme odjeli ke kostelu sv. Václava.

Lipová-lázně – kostel sv. Václava

Auto jsme zaparkovali přímo vedle jednolodního svatostánku a vydali se na jeho obhlídku. Před námi se tyčil jednolodní kostel, jenž byl vystavěn v letech 1787 – 1788 na místě starší kaple sv. Kateřiny, která již kapacitně nestačila potřebám věřících. Průčelí dominovala nepříliš vysoká mohutná věž, zakončená cibulovitou bání a nezbytným křížem na vrcholu, pod kterou jsme si na ciferníkových hodinách zkontrolovali správný čas. Za okny s půlkruhovým záklenkem jsme tušili přítomnost trojice zvonů. Pod korunní římsou jsme spatřili stejné okno jako na zvonici a po jeho stranách jsme ve výklencích našli plechové obrazy sv. Hedviky a sv. Václava. Mezi nimi se v přízemí nacházel vchod s otevřenými dveřmi, jimiž jsme vstoupili do předsíně, kde jsme narazili na pamětní desku upomínající na císaře Josefa II., původce stavby kostela. V interiéru lodi jsme pak viděli převážně moderní zařízení, které roku 1960 nahradilo starší výbavu chrámu.

Z něho se zachoval pouze oltářní obraz patrona z 19. století. Při zmíněné restauraci mobiliáře se totiž zcela rozpadl původní hlavní oltář a musel být nahrazen dřevěným křížem s korpusem Krista, jenž byl doplněn dřevěnými sochami Panny Marie Bolestné, sv. Jana Evangelisty, sv. Josefa a sv. Vojtěcha. Dále jsme uvnitř spatřili novodobé dřevěné lavice s modlitebními knížkami, obrazy křížové cesty po stranách lodi, mramorovou křtitelnici s dřevěným víkem a menší sošky svatých. Když jsme si interiér prohlédli, vyšli jsme ven z předsíně a zastavili se u kříže s Kristem, který stál vedle vchodu. Následně jsme shlédli boční strany lodi s trojicí oken na každé straně a plochý presbytář, který prosvětlovala dvě identická okna. Tím jsme završili obhlídku klasicistního kostela sv. Václava, nasedli do auta a odjeli do Horní Lipové za dalšími zajímavostmi.

Lipová-lázně – studánka císaře Josefa II.

O pár minut později jsme stříbrný povoz zaparkovali u penzionu, jenž se nacházel naproti studánky císaře Josefa II. a přes silnici jsme se vydali k prameni. O několik vteřin později jsme si již prohlíželi jehlanovitý pomník, na němž jsme si přečetli německý text, který vypovídal o důvodech zvelebení místa. Jednalo se totiž o pramen, ze kterého pil na své inspekční cestě císař Josef II., když 1. září 1779 spoluvladař Marie Terezie vykonával inspekční cestu Slezskem. Při návštěvě Horní Lipové si nechal přinést vodu z tohoto pramene, přičemž nepohrdl ani pouhou hliněnou miskou, protože hrníček byl v té době v okolí vzácností. Zbytek historických informací nám prozradila keška, kterou jsme zde odlovili. Dozvěděli jsme se, že v září 1911 nechala obec postavit zmíněný pomník s německým textem a medailónem s podobiznou císaře. Studánka však byla během válek zničena a pramen zpustnul. V roce 2006 bylo místo z iniciativy obce Lipová-lázně opraveno do původní podoby, což nám pro změnu prozradila cedulka na zdi vlevo od mohyly. Voda uvnitř kamenného obložení nevytékala z trubky, ale v hojném množství stále naplňovala odtokový kanálek, takže jsme ji neochutnali.

Lipová-lázně – Lesní bar

Po pár minutách jsme se vrátili k autu a popojeli na parkoviště u vlakového nádraží, kde jsme povoz odložili a zamířili k vlakové stanici. Zde jsme odlovili kešku, týkající se muzea Slezského Semmeringu, které se nacházelo v bývalém ústředním stavědle železniční stanice, ale bylo již zavřeno, takže jsme expozice o trati neviděli. Potom jsme se po cyklostezce č.6044 vydali za naším posledním cílem onoho srpnového dne, jímž bylo poněkud zvláštní místo v Rychlebských horách. Kráčeli jsme po asfaltové silničce, vinoucí se Vápenným údolím, ale po necelém půl kilometru jsme odbočili doprava a pokračovali v putování Mrtvým údolím. Nepříliš optimistický název nás nijak nedeprimoval, zato neustále stoupající silnička ano. V jednom místě jsme se zastavili u dřevěné sochy Šiškožrouta, jehož jsme se pokoušeli nakrmit. Bohužel marně. Ačkoliv jsme do jeho tlamy házeli jednu šišku za druhou, tvor měl stále ústa otevřená dokořán a stále neměl dost ! Po chvíli jsme zanechali marného snažení a pokračovali v cestě.

Ačkoli jsme byli unaveni po celodenním putování, cestu jsme zvládli bez problémů a brzy jsme dorazili k unikátnímu lesnímu baru, který byl otevřen 24 hodin denně. Našli jsme zde širokou škálu nápojů, které chladila studená pramenitá voda, mohli jsme si uvařit i kávu nebo čaj. Váhali jsme, jestli si neopečeme špekáčky, ale koupili jsme si pouze pár oplatků a peníze jsme dali do pokladničky, která slouží turistům k placení jejich konzumace. Moc se nám zde líbilo, i když turistickou známku zrovna neměli. Strávili jsme zde asi půl hodiny, během které jsme také úspěšně odlovili kešku a pak jsme se již vydali na zpáteční cestu. K autu jsme dorazili po šesté hodině večerní a slunce se již pomaličku chystalo ke spánku, ale to nám nezabránilo v tom, abychom se cestou na chalupu ještě nezastavili na dvou místech. První zastávku jsme učinili na Ramzovském sedle, kde jsme v turistickém přístřešku nalezli kešku a druhou u Matzekovy kaple, která stála v zatáčce nad Kopřivnou. Potom jsme již v pořádku dojeli na chalupu, kde se o nás babička postarala a uvařila nám večeři. Po příjemném večeru jsme se odebrali na lože, neboť další den nás v Jeseníkách čekalo nové dobrodružství.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-navstivili-belou-pod-pradedem-jesenik-a-lipovou-lazne