Úvod

Turisté, kteří s příchodem chladných měsíců neholdovali zimním radovánkám a pohyb na běžeckých prkénkách je nikdy nenaplňoval, mohli trpět velmi nebezpečnou nemocí. Vědci nedokázali vymyslet nějaký lék, kterým by zákeřnou chorobu vymýtili a tak jedinou možností, jak vyléčit abstinenční příznaky způsobené sezením doma, bylo naordinovat si nějaký ten zimní výlet. Podobnou léčbu jsme občas podstoupili i my. Většinou jsme v zimě podnikli výpravu do různých měst, abychom se nemuseli brodit těžkým terénem a v lednu 2015 jsme jeden z těchto výletů strávili ve východočeském Brandýse nad Orlicí a bezprostředním okolí. S pokřikem Hopsa hejsa do Brandejsa jsme ráno nastartovali náš stříbrný francouzský vůz, krajinou bez sněhové pokrývky jsme přejeli hranice Moravy a ocitli se ve Východních Čechách. V tomto kraji se nám vždy líbilo a tak jsme zde nebyli jsme poprvé ani naposledy.

Choceň – Dolní mlýn

Východočeskou misi jsme zahájili v Chocni. Když jsme do tohoto města přijeli, navigace nás zavedla k zámku, jenž jsme však pouze minuli a dál jsme pokračovali po Pardubické ulici, která kopírovala nábřeží Tiché Orlice. Během jízdy jsme pár metrů od zámku spatřili místo, kde se od hlavního toku této řeky odděloval mohutný mlýnský náhon, k němuž jsme záhy dojeli po ulici T.G. Masaryka. Zároveň jsme uviděli i samotnou budovu bývalého klapáče, u něhož se ale nedalo zaparkovat, takže jsme kolem něj projeli a stříbrné francouzské auto jsme odložili na malém parkovišti nedaleko mlýna. Vzápětí jsme se k němu vydali a po pár desítkách metrů jsme k budově dorazili. Mlýn jsme si prohlédli pouze zvenku, jelikož jsme se dovnitř domu nedostali, což nám však moc nevadilo, protože se mlecí zařízení nedochovalo. Kdybychom však nevěděli, že se zde na počátku 16. století mlela mouka, asi by nás ani nenapadlo, k čemu budova v minulosti sloužila a pravděpodobně to netušila ani drtivá většina obyvatel Chocně.

Klasicistní budova Dolního mlýna byla totiž silně přestavěna a jeho účel připomínaly snad jen vody Tiché Orlice, která dříve roztáčela vodní kolo klapáče. Původně jednoduchý mlýn šlechta pronajímala mlynářům, jejichž jména nejsou známa, ale každopádně se jim dařilo. Od roku 1704 měl totiž mlýn čtyři mlecí složení, což svědčí o tom, že se sem sjížděli lidé ze širokého okolí. Tehdy se mlelo výlučně zrní, které si v pytlích přivezl zemědělec, jenž si pak odvážel svou vlastní mouku. Od konce 18. století na mlýně hospodařila rodina Kopeckých, poté zde působil mlynář Josef Ringl. Situace se dramaticky měnila se zavedením válcových stolic, které výrazně zvýšily objem pomleté mouky, nicméně toho se Dolní mlýn nedočkal. Ve mlýně se totiž přestalo mlít roku 1857, kdy se na opačném břehu náhonu začala stavět nová přádelna a budova klapáče byla poté využívána jako ubytovna pro dělníky přádelny. Během seznamování se s historií bývalého mlýna jsme pokračovali v obhlídce třípatrového domu se sedlovou střechou.

V přízemí jsme našli dvě velké výlohy, mezi nimiž byl vchod do obchodu a zároveň do útrob budovy. V době naší návštěvy se dole nacházela prodejna sportovních potřeb a nahoře herna s hospodou, kam jsme rozhodně neměli v úmyslu zajít. Celé přízemí laskavě přikrývala markýza, nad kterou jsme napočítali další dvě patra, přičemž každé z nich z čelní strany prosvětlovala pětice oken. Na boční straně u náhonu jsme pak napočítali čtveřici oken v prvním i druhém patře, pouze přízemí bylo zazděné. Vzadu jsme pak viděli pouze dvě řady vysokých oken, které zasahovaly přes tři patra. Všimli jsme si také dvou nově přistavěných trojúhelníkových výstupků na zadní straně a jednoho na rohu u řeky. Kdysi bychom se v těchto místech za budovou brodili v jalové vodě, která zde vytékala z mlýna, protože teprve okolo roku 1930 byla část náhonu zasypána v rámci regulace Tiché Orlice. Poté, co jsme dokončili obhlídku mlýna, hleděli jsme chvíli na líné vody Tiché Orlice a po pár minutách jsme se vrátili k autu.

Brandýs nad Orlicí - studánka u Salabových lázní

Vzápětí jsme odjeli do Brandýsa nad Orlicí, kde jsme poznali mnoho zajímavostí, což vzhledem k velikosti města, bylo celkem překvapivé. Jinými slovy, i když měl Brandýs svá nejlepší léta už za sebou, dokázal pořád nabídnout dostatek turistických cílů. Mezi ně patřily zaniklé lázně, kam nás dovedla ulice s příznačným názvem Lázeňská, která připomínala zašlou slávu výše zmíněných lázní. Za posledními domky jsme na prostranství před studánkou zaparkovali náš stříbrný francouzský vůz a ocitli se tak v údolí Loukotnického potoka, kde od 19. století stávaly Salabovy lázně. Tehdy bychom nedaleko od nás zahlédli dvě budovy, přičemž v pravé se nacházely parní a vanové lázně či byt pro hosty, zatímco v levé bývala restaurace, kde kávou, dobrým chlebem, máslem a chutným pivem hostinský posloužil. Dále tu byl sál, byt pro hosty v prvém poschodí a nechyběl ani výborný sklep či vyvýšená prostora s lavicemi a kuželníkem.

Nic takového jsme zde bohužel nemohli vidět, protože v letech 1948 – 1950 byly zchátralé lázně zbourány a stát zůstala jen hospoda. V prostorách restaurace vznikly během druhé světové války byty a po skončení bojů již nebyl hostinský provoz obnoven. Nebylo tedy co obdivovat a tak jsme se vydali ke studánce, která se nacházela na druhé straně Loukotnického potoka. Museli jsme přejít přes chatrnou lávku, plně zapadající do atmosféry opuštěného místa, což se nám bez úrazu povedlo a vzápětí jsme přišli k samotnému pramenu. Voda vytékala z trubky na zem a hned zase záhadně mizela, přestože dno bylo vybetonované. Celý pramen pak zakrýval přístřešek z červených cihel s obloukovým vchodem. Vodu jsme neochutnali, ale kdysi prý byla mezi hosty Salabových lázní velmi oblíbená. Po chvilce jsme se vrátili k autu a vzhledem k zimnímu počasí jsme nevyužili možnosti posedět pod dřevěným přístřeškem u silnice.

Brandýs nad Orlicí – rehabilitační ústav

Nasedli jsme do auta a vrátili se zpět do Brandýsa, kde jsme zaparkovali u kruhového objezdu a vzápětí jsme se vydali k budově Rehabilitačního ústavu. Když jsme bránou vstoupili do areálu, tak se před námi vypínala podlouhlá budova, na které nás zaujalo průchozí podloubí v přízemí, kde se procházeli pacienti a také jejich příbuzní, kteří je přijeli navštívit. Z podélné stavby vystupovaly dva rizality, mezi nimiž se nacházel vchod do budovy. Každou chvíli někdo vyšel ven nebo naopak zmizel uvnitř, zřejmě poté, co se prošel parkem za budovou, kam jsme se ovšem nešli podívat. Na obou rizalitech se nám líbily renesanční štíty s pilastry a jeden menší jsme ještě viděli uprostřed budovy nad vchodem. Štíty zakrývaly část trojúhelníkové střechy a všimli jsme si na ní také ozdobných váz. Zaujala nás také spousta oken ve dvou patrech nad oblouky v přízemí, takže jsme pochopili, že se uvnitř nachází spousta pokojů. Při obhlídce budovy jsme v přízemí viděli kavárnu s venkovním posezením a stylově zrekonstruovanou jídelnu, ovšem dovnitř jsme nešli.

Když jsme si budovu v krátkosti prohlédli, seznámili jsme se s historií rehabilitačního ústavu, který zahájil provoz v květnu roku 1898, kdy jej dali postavit dr. Josef Wieser a Jan Horský. Lázním se dařilo a tak se budova postupně rozšířila o šatny, dvě boční křídla pro slatinné a uhličité lázně, dále zde byla knihovna, restaurace, kulečník, kuželník a v lázeňském parku tenisový dvorec. Koncem dvacátých let 20. století léčebnu koupila Nemocenská pojišťovna ČSD a začala budovu rekonstruovat. Po druhé světové válce dostala léčebna pojmenování Tomasův léčebný ústav na počest vedoucího odborů ČSD Aloise Tomase. Od října roku 1949 ústav převzala Ústřední národní pojišťovna a provoz byl rozšířen na celoroční, protože dosud sem jezdili pacienti jen od jara do podzimu. polovině padesátých let došlo ke značným úpravám interiéru budovy, která se stala Odbornou dětskou léčebnou ortopedických vad. V letech 1990 a 1991 došlo k vnitřním úpravám budovy a začali ji využívat opět dospělí pacienti.

Kdybychom si po přečtení historických faktů chtěli odpočinout, mohli bychom využít nabídku rekondičních a relaxačních pobytů, které v Brandýse nabízeli. Rehabilitační komplex se totiž skládal z vodoléčby, bazénu, sauny, elektroléčby, ergoterapie a tělocvičen na individuální a skupinovou léčebnou rehabilitaci. Líbilo se nám, že ke zpříjemnění pobytu pro odpočívající klienty byly vybudovány dvě relaxační zóny a to „Rudé moře“ s ukázkou fauny a flóry exotického vodního světa, včetně korálových útesů. V druhé relaxační zóně „Amazonská džungle“ jsou akvária s cizokrajnými rybami a s želvami nádhernými a voliéra s amazoňany modročelými, doplněné relaxační hudbou. Součástí léčby je i pramen s mírně léčivou minerální vodou, který jsme také neviděli. Zato jsme si všimli prázdné fontány mezi budovou a bránou. Byli jsme zde v zimě, takže v ní voda neproudila, zato v létě zcela jistě zkrášluje spolu s květinami prostor před vchodem do budovy.

Brandýs nad Orlicí – kostel Nanebevstoupení Páně

Nastal čas, abychom léčebné místo, vhodné pro klienty s problémy pohybového aparátu způsobené denní zátěží v zaměstnání, sportovním zatížením i problémy, vznikající s přibývajícím věkem, opustili. Čekala nás totiž prohlídka dalších památek, takže jsme se vrátili k autu na parkovišti a popojeli kousek dál, abychom si prohlédli kostel Nanebevstoupení Páně. Když jsme k němu přijeli, povoz jsme odložili na silnici u sokolovny a po schodišti jsme zamířili k našemu cíli. Schody nás přivedly do úzké uličky, která ke kostelu evidentně nevedla a tak jsme najednou nevěděli kudy kam. Využili jsme tedy díry v plotě a vstoupili do kostelní zahrady, ve které se dříve nacházel hřbitov. Mezi holými stromy a keři jsme nízkou trávou došli k čelní straně kostela a začali jsme si ho prohlížet. Nad nám se tyčila věž se zaoblenými nárožími, která byla zakončena polygonální cibulovou bání s otevřenou lucernou a makovicí s křížem na vrcholu. Věž v sobě ukrývala pětici zvonů, žádný z nich se však během naší obhlídky neozval. Zkusili jsme otevřít dveře a vejít dovnitř, ale bylo zavřeno, což nás ale moc nepřekvapilo.

Potom jsme si prohlédli samotnou věž, pod jejíž bání jsme spatřili půlkruhově zaklenuté okno ve zvonicovém patře, které od zbytku průčelí oddělovala římsa. Pod ní se nacházel trojúhelníkový tympanon a o něco níže další okno. Nad vchodem jsme našli letopočet 1788, tedy datum výstavby svatostánku. Následně jsme si jednolodní kostel obešli dokola a prohlédli si jednoduchou fasádu, členěnou lizénovými rámci. Kráčeli jsme kolem lodi s trojlaločně zaklenutými okny a na střeše kryté eternitem jsme si všimli malého sanktusníku. Na jedné straně lodi nás zaujaly náhrobky u zdi, přičemž další dva mohutné náhrobky, zjevně o něco starší, jsme pak uviděli u zdi, obíhající část kostelního areálu. Potom jsme dorazili k oválnému presbytáři s několika vysokými okny, k němuž byla přistavěna přízemní sakristie s nízkou oplechovanou valbovou střechou, ukončená pod římsou kostela. Když jsme si závěr svatostánku prohlédli, vyšli jsme bránou v ohradní zdi ven a po silničce vedoucí okolo kostela jsme se vydali směrem dolů.

Brandýs nad Orlicí – zřícenina hradu Brandýs

Po chvilce jsme došli na hlavní silnici, na které jsme opodál parkovali a pochopili tak, že se ke kostelu dalo bez problémů dojet autem. To bychom se však neprošli kostelní zahradou a byli bychom připraveni o jeden ze zajímavých pohledů na svatostánek. Když jsme dorazili k autu, vytáhli jsme doma vytištěné papíry, z nichž jsme načerpali historické informace současného barokního kostela, který byl postaven na místě starší stavby, připomínané ve 14. století. Po dočtení posledních řádků jsme popojeli o kousek dál na náměstí Komenského, na němž jsme vůz nechali stát až do našeho odjezdu. Vzápětí jsme se vydali úzkou stezkou mezi domy do prudkého kopce, na němž se nacházela zřícenina hradu Brandýs, který vznikl na přelomu 13. a 14. století za pánů z Brandýsa pocházejících ze Saska a používajících přídomku po svém sídle Brandis v blízkosti Lipska.

Ze začátku jsme kráčeli mezi zahradami a na některých plotech jsme spatřili tabulky, upozorňující na působení českých bratří v Brandýse. Když jsme minuli poslední domy a překonali nejprudší stoupání, ocitli jsme se těsně pod hradem. Díky odstranění náletových dřevin a tomu, že v zimě nebyl hrad zahalen listím stromů a keřů, jsme krásně viděli celou obvodovou zeď hradu. Pokračovali jsme v chůzi do kopce a o několik metrů dál jsme odlovili první kešku. Po úspěšném nálezu jsme došli až do východní části hradního areálu, kde se nacházelo první předhradí s již nedochovanou obdélnou budovou o rozměrech 8x16 metrů s přistavěným přístřeškem. Předhradí chránil asi deset metrů široký příkop vytesaný ve skále, do něhož jsme záhy vstoupili. Prošli jsme pod dřevěnou lávkou, která tento příkop překlenovala a po níž jsme se později dostali do další části hradu.

Nejdříve jsme ale zamířili pryč od středověkého sídla na vrchol kopce, kam jsme se vydali pro druhou kešku. Chvíli jsme ji hledali, ale nakonec ani tato ukrytá schránka neodolala a vydala nám svoje tajemství. Vzápětí jsme se vrátili do prvního předhradí a po již zmíněné lávce jsme přešli do toho druhého. V tomto předhradí kdysi bývala tři metry silná štítová zeď spolu s parkánovou zdí a také podobná budova jako v prvním předhradí, ale my jsme zde našli pouze zbytky po čtyřech pilířích. Dlouho jsme se zde déle nezdržovali a vkročili jsme na lávku přes další příkop. U vstupu do jádra jsme minuli suťový kužel, zřejmě pozůstatek válcové věže a za ním jsme vešli bývalou bránou do prostor vlastního hradu podkovovitého půdorysu, který chránila 2,5 metru silná obvodová zeď. U hradeb na jihu, západě a severu stávaly budovy, ze kterých jsme už bohužel mnoho neviděli.

Nicméně díky zachovaným okénkům v obvodové hradbě jsme zjistili, že některé z nich byly podsklepené a tak mohly sloužit jako zásobárny pro hradní paláce. Prošli jsme si celé jádro hradu, které obíhal parkán, na který bylo možné postavit prak či později děla. Z přední strany hradní zříceniny jsme se pokochali krásným výhledem na téměř celé město. Pod sebou jsme měli domy, kostel Nanebevstoupení Páně a o kousek dál jsme spatřili budovu rehabilitačního ústavu. Když jsme se pokochali výhledem, seznámili jsme se z historií hradu, který založil Jindřich z Prostiboře okolo roku 1289. Hrad přešel ve 14. století do držení pánů z Boskovic, kteří jej vlastnili až do období husitských válek. Po krátké epizodě v rukou Smila Holického ze Šternberka se v 15. století stal majetkem Kostků z Postupic. Ti sice posílili jeho opevnění, ale v roce 1506 panství prodali Vilémovi z Pernštejna.

Pod jeho správou ztratil hrad na významu a začal chátrat, až byl roku 1544 při zpětném prodeji Kostkům označen za pustý. Zlom v historii hradu nastal s osobou Bohuše Kostky z Postupic. Ten byl za účast v odboji proti králi Ferdinandovi I. odsouzen k domácímu vězení právě na Brandýse, což ho donutilo zříceninu znovu opravit a uzpůsobit k obývání. Protože mu však středověké sídlo nevyhovovalo, nechal si v podhradí vystavět komfortnější zámek. Definitivní úpadek hradu pak zpečetili Žerotínové, kteří jej po roce 1559 nechali svému osudu, a hrad se tak již roku 1632 opět uvádí jako pustý. Záchrany se dočkal až v moderní době – od roku 1844 o něj pečoval turistický spolek a po druhé světové válce započala odborná konzervace zbytků zdiva. V roce 1844 byl založen spolek, který hrad zpřístupnil turistům, ovšem záchranné konzervační práce byly na zřícenině Brandýs zahájeny až po druhé světové válce a probíhaly ještě dlouho po naší návštěvě.

Brandýs nad Orlicí – Nový zámek

Když jsme dočetli poslední řádky, přešli jsme obě lávky přes příkopy a kamzičí stezkou sestoupili zpět dolů. Další naše kroky vedly k Novému zámku a když jsme k němu dorazili, před námi se objevil patrový obdélníkový objekt s mansardovou střechou, který jsme si prohlédli nejprve z jeho čelní a boční strany. Poté jsme se šli podívat na zadní část stavby, kde jsme přes plot nahlédli do zahrady, v níž rostl nepřehlédnutelný buk červený. Když jsme statný strom shlédli, seznámili jsme se s historií tohoto panského sídla, které bylo částečně postaveno v letech 1781 - 1783 na místě domu bratrských kněží, o což se zasloužil František Norbert Trautmannsdorf. Samozřejmě nás zajímalo, proč se mu říkalo Nový zámek. Z vlastních vytištěných papírů jsme se dočetli, že Starý zámek stával na Komenského náměstí a přestěhovalo se do něj panstvo z hradu, který jim již nevyhovoval. Původně měl být zámek podstatně větší, čtyřkřídlý s nádvořím, jelikož zde šlechtická rodina chtěla mít letní sídlo.

Z návrhu ovšem sešlo a byl postaven pouze malý dům, ve kterém sídlila správa panství. Syn František Ferdinand Trauttmansdorff zámek roku 1806 prodal knížatům z Lynaru, kteří jej vlastnili pouze 11 let. Novými majiteli se stali pražští měšťané Karel a Jan Blažkovi, kteří v letech 1818 - 1820 stavbu rozšířili. Nechali rovněž provést zastřešení mansardovou střechou a zámek tak získal novorenesanční podobu. Pak se na zámku vystřídala čtveřice dalších majitelů, až jej roku 1914 koupila rodina Fischerových. Následně proběhla novobarokní přestavba a v této podobě jsme šlechtické sídlo viděli i my. Zaujalo nás, že Fischerovi o zámek nepřišli ani během dvou světových válek, až teprve v roce 1950 budovu získal stát. Od té doby až do roku 2014 sloužil jako dětský domov, což byl také důvod, proč jsme se dovnitř nemohli podívat. Nicméně obyvatele zámku jsme potkali při procházce, když jsme se vydali na Komenského náměstí, na kterém jsme shlédli další památky.

Brandýs nad Orlicí - Náměstí Komenského – radnice s pamětní síní

Když jsme na náměstí přišli, tak jsme si jako první prohlédli krásnou budovu radnice, ve které se nacházela Pamětní síň Jana Amose Komenského. I když jsme zde byli v sobotu, bylo zavřeno a vůbec celé městečko na nás působilo ospale, jakoby na něj všichni zapomněli. Dovnitř jsme se tedy nedostali a neviděli jsme tedy expozici o životě a díle J. A. Komenského, které vzniklo při jeho pobytu v Brandýse nad Orlicí v letech 1622 až 1625. Napsal tady několik spisů, zejména slavný Labyrint světa a ráj srdce. Pamětní síň zde byla otevřena roku 1957, přičemž samotná radnice byla postavena v secesním slohu roku 1901 a nahradila starší stavbu z roku 1776. Uprostřed budovy jsme spatřili vystouplý rizalit, do něhož byl umístěn vchod do radnice. Rizalit byl zakončen secesním štítem. U dveří jsme pak našli dva sloupy po stranách a nad vchodem malý balkonek, jenž zřejmě kdysi sloužil k projevům politiků. Na balkonek se vcházelo dveřmi z radnice, které byly také po stranách ozdobeny sloupy s obloukovým zakončením nad vchodem. Nad balkonem jsme si přečetli nápis radnice a na střeše jsme si všimli věžičky se zvonem s otočnou korouhví.

Brandýs nad Orlicí - Náměstí Komenského – hudební altánek a plastika Den co den

Po obhlídce sídla radních jsme zamířili do středu náměstí, kde jsme našli dřevěný altánek. Na jeho místě kdysi bývala litinová kašna, vyrobená ve slévárně ve Slaném, ale po válce byla odstraněna. Zjistili jsme, že samotný dřevěný hudební pavilónek byl postaven roku 1910 a o některých nedělích v něm vystupovala vojenská kapela dragounského pluku z Vysokého Mýta. Roku 2001 byl rekonstruován a kvůli nové úpravě průjezdní komunikace posunut na nové místo. Kousek od altánku jsme si v krátkosti prohlédli zajímavé dílo s názvem Den co den, která zde byla odhalena v rámci druhého ročníku multižánrového festivalu Brandýské mámení roku 2003. Monumentální objekt ze surového železa vážilo 10 tun a na výšku měřilo kolem 3,5 metru. Zjistili jsme, že autorem plastiky je Lukáš Rittsteim, který se inspiroval historií města a stopami, které v něm zanechal čas a významné osobnosti.

Brandýs nad Orlicí - Náměstí Komenského – Mariánský sloup

Pak jsme se přesunuli na druhou stranu náměstí, kde stál zajímavý Mariánský sloup se sochou Panny Marie z roku 1798, postavený na náklady Johanky a Václava Kellerových, aby ochraňoval město před epidemiemi, hlavně moru, a živelnými pohromami. Zjistili jsme, že se jedná o dílo kameníka Františka Mělnického a sochaře Pavla Mělnického z Vamberka. Před námi se tyčil jónský válcový sloup, zdobený závitnicemi pod římsou s hladkým válcovým dříkem. Na čtyřbokém pískovcovém podstavci sloupu jsme našli sotva čitelný nápis a vzadu letopočet 1798, kdy byl sloup postaven. Dále jsme si přečetli, že původní socha Panny Marie roku 1811 kvůli silné vichřici spadla a rozbila se. Po dlouhých patnácti letech byla obnovena a její poslední renovace pak proběhla v roce 2001.

Brandýs nad Orlicí - Náměstí Komenského – Starý zámek

Když jsme si mariánský sloup prohlédli, vydali jsme se k jednomu z domů v rohu náměstí. Našli jsme na něm pamětní desku s nápisem, jenž hrdě hlásal, že zde stával starý zámek, v němž se narodil Karel Starší ze Žerotína 14.září 1564. Na desce byl zároveň datum jejího vzniku, a to 22.srpna 1897. Zjistili jsme, že starý zámek si nechal v letech 1553 - 1558 v podhradí hradu Brandýs nad Orlicí postavit Bohuš Kostka z Postupic. Nepřekvapilo nás, že tak učinil kvůli pohodlnějšímu bydlení. Panství odkoupila roku 1558 vdova Libuše z Lomnice, která jej roku 1559 odkázala svému synovi Janovi staršímu ze Žerotína. Jak jsme již věděli,, tomu se zde dne 14. září 1564 narodil syn a pozdější významný moravský šlechtic období renesance, Karel starší ze Žerotína.

Tento muž zde v roce 1624 hostil Jana Amose Komenského, ale o 12 let později šlechtic zemřel a význam zámku upadl, takže jej roku 1644 získala Marie Zárubová z Hustířan a roku 1652 Jan Fridrich z Trautmannsdorfu. Dějiny o dalším osudu zámku mlčely, ale přečetli jsme si alespoň jak vypadal. Starý zámek byla prý rozsáhlá renesanční stavba se sedmnácti pokoji, čtyřmi komorami a náležely k němu konírny a zahrada s letohrádkem, rozprostírající se směrem k řece Orlici. Dnes jsme na místě zámku našli měšťanské domy, které jsme si také prohlédli a na jednom z nich jsme se nacházela další pamětní deska. Ta nám oznamovala, že zde žil v letech 1894 - 1920 Hanuš Wihan, který byl významným českým violoncellistou a hudebním pedagogem.

Brandýs nad Orlicí – kaple Panny Marie

Pak jsme prošli kolem plastiky Den co den k našemu vozu, ovšem zatím jsme nikam neodjížděli. Pokračovali jsme v chůzi k Novému zámku a prohlédl si jej ze zadní strany. Potom jsme o několik desítek metrů dál po lávce snadno překonali líně tekoucí řeku Tichá Orlice. Ocelová nýtovaná lávka původně sloužila na nádraží v České Třebové jako součást přechodu pro zaměstnance a do Brandýsa byla přestěhována kolem roku 1925. Následně jsme kráčeli kolem bezejmenného potůčku, jenž nás doprovodil až k drobné církevní stavbě, kryté sedlovou střechou bez kříže. Přišli jsme blíž, vyšlapali po dvou schodech a nahlédli přes dveře dovnitř. V interiéru jsme si prohlédli jednoduchou výzdobu, ze které nám nejvíce padl do oka plastický obraz Panny Marie s děťátkem z roku 2010 od Dragany Živanović. Následně jsme shlédli jednoduchý exteriér kaple bez nějaké výzdoby, přičemž nejvýraznější prvek průčelí tvořily hnědé vchodové dveře s horním obloukem. Dveře byly z poloviny prosklené a nad nimi jsme si přečetli nápis sv. Maria, oroduj za nás. Zaujalo nás, že celá kaple byla vystavěná ze dřeva, nicméně její stěny byly omítnuty bílou barvou.

Brandýs nad Orlicí – pomník Jana Amose Komenského

Když jsme viděli vše podstatné, tak jsme kapličku opustili a zamířili k pomníku, jenž zde vznikl roku 1865 jako vzpomínka na pobyt J. A. Komenského v Brandýse nad Orlicí. Jak jsme už věděli, v době pobělohorské se tu skrýval jako host Karla Staršího ze Žerotína a během pobytu zde napsal Labyrint světa a ráj srdce. Když jsme k pomníku dorazili, po 18 schodech jsme vystoupali až těsně k obelisku, odkud jsme měli pěkný výhled na protější bludiště a okolí. Labyrint byl v zimě zavřený, takže jsme jeho návštěvu museli přesunout na jiný termín, nicméně jsme alespoň měli důvod, se do Brandýsa zase někdy vrátit. Potom jsme svou pozornost upřeli na vysoký hranolový podstavec s profilovanou patkou, stojící na čtyřech pískovcových stupních, na němž jsme si přečetli zlacený nápis: „JANU AMOSU / KOMENSKÉMU / VDĚČNÝ NÁROD / DNE PÁTÉHO ZÁŘÍ / MDCCCLXV“. Pak jsme očima přejeli nahoru se zužující pylon, na němž umístěn oválný zlacený reliéf s hlavou J. A. Komenského, který památník doplnil šest let po jeho výstavbě. Když jsme si vše prohlédli, sestoupili jsme zpět na chodník a zamířili k zamřížovanému sklepu, který byl údajně jediným pozůstatkem domu, v němž se Komenský ukrýval.

Brandýs nad Orlicí – Babylonské dělo soudného dne

Dlouho jsme se zde nezdrželi a vydali se k zajímavé technické památce, kterým bylo Babylonské dělo soudného dne. Když jsme minuli koupaliště, náš cíl byl už na dohled a zanedlouho jsme k dorazili k neobvyklé zbrani, respektive její části. Před námi ležela trubka velkého průměru o délce šest metrů, která tvořila pouze jeden díl ze 26, ze nichž se dělo o ráži 1000 milimetrů mělo skládat. Předpokládaný dostřel měl být 1000 kilometrů, nebo dvojnásobek s pomocným raketovým pohonem. Nicméně dělo nebylo nikdy dokončeno, jak jsme se dočetli z papírů, které jsme si doma před výletem vytiskli. Sice se ve Velké Británii začalo tajně vyrábět roku 1989, ale kamufláž byla odhalena a autor díla, excentrický Kanaďan Gerald Bull, byl v roce 1990 zavražděn pěti kulkami do hlavy neznámým pachatelem v Bruselu.

Každopádně jsme pochybovali o účinnosti 156 metrů dlouhého děla, neboť zbraň měla být umístěna na kopci bez možnosti pohybu, takže by se dělo stalo snadným cílem nepřátel. Během četby kolem nás mezitím projelo několik vlaků po železniční trati Ústí nad Orlicí - Choceň a když jsme si informace dočetli, vlezli jsme si dovnitř trubky. Neoctili jsme se však v originálním výrobku, nýbrž v maketě, kterou zhotovil sochař Jiří Příhoda jednoho z ročníků festivalu Brandýské mámení. Dokonce se stalo vítězem hlasování čtenářské ankety o nejkurióznější sochařské dílo v Pardubickém kraji. Jakmile jsme prolezli trubkou skrz naskrz, odlovili jsme u děla kešku a pak jsme se vydali na zpáteční cestu. Minuli jsme koupaliště a za pomníkem J.A. Komenského jsme se napojili na modrou turistickou značku, která nás vedla ke zřícenině hradu Orlík.

Brandýs nad Orlicí – zřícenina hradu Orlík

Po necelém kilometru prudkého stoupání jsme přišli na plošinu, kde se rozkládala louka a stála nějaká zemědělská usedlost. Před nám na stromě visela cedulka s nápisem Orlík, ale marně jsme se kolem sebe dívali, kdeže ten hrad asi stával. Domy před námi snad mohly ke hradu kdysi patřit jako jedna ze dvou usedlostí, o kterých existuje zmínka z roku 1506, ale jistě jsme to nevěděli. Nicméně samotný hrad se nacházel asi 100 metrů od nás. Vedla k němu vyšlapaná pěšina a zbytky zdí se daly poznat podle toho, že na nich vyrostla oplocená vodárna. K tomuto středověkému sídlu jsme se však nevydali a u poněkud nesmyslně zavěšené cedulky jsme si alespoň přečetli skromnou historii hradu, který vznikl již na přelomu 13. a 14. století na konci náhorní planiny na levém břehu Tiché Orlice. Hrad byl centrem panství Vítka ze Švábenic, který působil v královských úřadech, byl moravským zemským maršálkem, zemským soudcem a posléze olomouckým komorníkem. Vítek zemřel roku 1311 a sídlo poté nabyla jeho manželka Perchta. Hrad se nazýval také jako Saldenstein.

Středověké sídlo později získali i s okolním zbožím pražští zderazští křížovníci z kláštera Božího hrobu, se kterými je spojen i zánik hradu, který ztratil správní funkci a přestal být obýván. Poslední zmínka o Orlíku je z roku 1506, kdy se připomíná jako místo s dvěma usedlostmi, samotný hrad se již však nezmiňuje. Dozvěděli jsme se také, že se hrad skládal z předhradí a vlastního trojúhelníkového areálu nevelkého rozměru, přičemž obě části byly od sebe odděleny dodnes patrným příkopem. Naopak příkop mezi předhradím a okolním terénem se dochoval v podobě nevýrazné prohlubně. Ve středu se nacházelo nevelké nádvoří. V místě, kde dnes stojí vodárna stála asi samostatně stojící věž. Vstup do hradu byl na východní straně, který byl patrně také chráněn věžovitou stavbou, takže mohlo jít o hrad s palácem jako hlavní obranou i obytnou stavbou. Po přečtení dostupných informací jsme zamířili po pěšině zpátky, ale po pár desítkách metrů jsme odbočili na ještě užší pěšinu. Kráčeli jsme tak vlastně pod bývalým hradem po stezce, která se později spojila se zelenou turistickou značkou a po chvilce jsme dorazili k Čertově rokli.

Brandýs nad Orlicí – Čertova rokle

Když jsme k rokli přišli, ocitli jsme se nad lávkou, ke které jsme museli trochu sestoupit. V období sucha by to nebyl problém, ale v zimním období byla stezka blátivá, ačkoliv po sněhu nebylo ani památky. Opatrně jsme tedy sešli dolů a přes lávku nad roklí pohodlně přešli na druhou stranu, kde jsme narazili na turistickou tabuli. Nabídkou zajímavých informací jsme nepohrdli a rádi si o tomto pekelném místě přečetli pověst o tom, jak na blízkém kopci Orlík mniši stavěli klášter. Pro jeho výstavbu museli nosit kámen přes zdejší rokli nahoru do kopce. Viděl to čert a často se udřeným mnichům vysmíval. Ti ho však jednoho dne chytili a donutili, aby těžké kameny vynášel za ně. Čertovi se však namáhavá práce nelíbila. Aby si ji usnadnil, pokácel několik stromů a vytvořil tak lávku, která mu obtížný přechod přes rokli usnadnila. Lávka tu zůstala a podle jejího rohatého stavitele dostala i svůj název. Ve skutečnosti na Orlíku stával hrad, který později získali pražští zderazští křížovníci z kláštera Božího hrobu, se kterými byl spojen i zánik hradu, nikoli jeho výstavba.

A lávku si nepostavil čert, ale lidé, kteří ji vybudovali roku 1885. V této době se Brandýs začal stávat lázeňským letoviskem a v okolí docházelo k budování vycházkových tras. Již v roce 1916 dřevěná lávka zchátrala a byla nahrazena kovovou, přičemž další její opravy proběhly v letech 1928 a 1975. V roce 2009 byla lávka při budování naučné stezky z Brandýsa nad Orlicí do Oucmanic opět opravena. Po dočtení pekelně žhavých informací jsme se rozhlédli kolem sebe. Na skalnatém dně jsme spatřili několik větších a řadu menších stupňů, přes které prý při deštích a jarním tání divoce skotačívá voda. Po staletí se říčka pod námi zařezávala do skalního opukového masívu, čímž zde vytvořila hlubokou rokli o délce půl kilometru, která nám docela učarovala. Na příkrých stráních rokle jsme spatřili původní porosty, kde byl nejvíce zastoupený buk a pak jsme si zašli pro kešku. Po úspěšném odlovu jsme se prošli po levé straně rokle, která v jednom místě byla až deset metrů hluboká. Cesta dál po této straně nevedla a tak jsme se museli vrátit k lávce.

Zálší – mlýn Betlém

Vzápětí jsme po zelené značce zamířili dolů k pomníku J.A. Komenského a poté jsme se vrátili odpočívajícímu autu na náměstí. Bez dlouhého otálení jsme stříbrný povoz uvedli do chodu a o několik minut později jsme jej zaparkovali na okraji silnice nedaleko obce Zálší. Blížil se už západ slunce, když jsme se po polní cestě vydali k vodnímu mlýnu. Ještě než jsme ke klapáči došli, odlovili jsme kešku a vzápětí jsme se po pár desítkách metrů ocitli u rybníku Lačnov. Jeho vody se líně pohupovaly nad budovou mlýna, jehož předchůdce zde stával už roku 1757, kdy měl mít jedno složení. Docela nás překvapilo, když jsme zjistili, že samotný rybník byl vybudován již ve 14. století a až později začalo ve mlýně klapat mlýnské kolo. Chvíli jsme přes rákosí hleděli na hladinu, která v podvečerním čase měla poněkud tajemnou atmosféru a pak jsme svou pozornost obrátili k samotné budově mlýna.

Stavba se nám okamžitě zalíbila, protože jsme vídávali pouze novější několikapatrové stavby nebo různě přestavěné mlýny. Jenže tento kouzelný domek nám spíše připomínal starou chaloupku s doškovou střechou a jelikož jsme zde byli úplně sami a navíc byla téměř tma, místo na nás zapůsobilo atmosférou minulých století. Dům jsme si prohlédli z různých stran, přičemž jsme před sebou měli podobu mlýna z přelomu 18. a 19. století, což nám připadlo naprosto neuvěřitelné. Na čelní straně budovy, tedy ze směru odkud jsme přišli, jsme neuviděli žádné okno, které by pouštělo světlo do mlýnice s torzem staršího technologického vybavení. Když jsme přišli k této stěně blíž, uviděli jsme mlýnský náhon, kterým kdysi proudila voda z rybníka a pak padala na vodní kolo s horním náhonem, z něhož jsme ale našli pouze pahýl hřídele. Rozhodli jsme se podívat blíž a tak jsme sešli ze svahu dolů k místu, kde se dřevěné kolo otáčelo celá staletí.

Po shlédnutí torza vodního kola jsme prozkoumali i zadní část domu a při pohledu na celkem nízkou chaloupku nám připadlo neuvěřitelné, že mlýnice měla čtyři patra, nezbytně nutné k osazení takzvaného uměleckého složení. Za mlýnem jsme si také všimli, jak těsně voda obtékala vlastní budovu a kam tekla dál. Pak jsme se vrátili na cestu a na podlouhlé straně jsme spatřili dvě malá okénka, mezi nimiž se uprostřed nacházely staré dveře do vstupní síně, ze které se vcházelo do kuchyně, obytné světnice a světničky. Popošli jsme pár metrů dál a na dřevěném štítu domu jsme shlédli sluneční hodiny, vsazené mezi malinké okénka. Na sedlové střeše jsme našli pálené tašky, ale v minulosti se na ní nacházely rákosové došky, podle kterých mlýn Betlém získal své jméno, jelikož se v představách prostých lidí prý mlýn podobal betlémskému chlévu. Po obhlídce budovy mlýna, jsme se krátce věnovali sousednímu prasečímu chlívku, v jehož horní části mívaly své obydlí slepice.

Následně jsme shlédli nevelkou obdélnou stodolu se sedlovou střechou, krytou raženými pálenými taškami a bedněným štítem. V přední části jsme našli otevřený dřevník, za nímž se nacházel kamenný chlév a když jsme došli za stodolu, v její zadní štítové stěně jsme spatřili vjezd na mlat. Všimli jsme si také, jak za touto hospodářskou stavbou mizí vody mlýnského náhonu mezi stromy a pak jsme se otočili k rybníku, jehož břeh lemovala řada pěkného rákosí. Neodolali jsme a vkročili jsme na molo, z něhož se nám naskytl zajímavý celkový pohled na rybník a na mlýn. U rybníka jsme našli dřevěnou lavičku, na níž možná majitelé sedávali a užívali si klidného prostředí zdejší přírody. Vzhledem k tomu, že mlynářské řemeslo byla pořádná dřina, odpočinek si jistě zasloužili. Pak jsme již kouzelné místo opustili a už téměř za tmy jsme se vrátili k autu, kterým jsme odjeli domů do Olomouce.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-hopsali-po-brandyse-nad-orlici