Úvod

Cestování v roce 2021 ovlivnila pandemie Covid 19, která nám zabránila ve svobodném pohybu po zemích českých, moravských a slezských. Panika z nemoci, kontroly a uzávěry na hranicích okresů způsobily, že jsme na první výlet vyrazili až poslední květnový den, kdy začala naše pětidenní dovolená. Ubytování jsme měli zajištěné v Broumově a cestou do tohoto města jsme do obchodu u Chocně doručili zásilku mýdel, které jsme vyráběli v naší litovelské mýdlárně. Když jsme splnili pracovní povinnosti, rozhodli jsme se zastavit na mostě přes frekventovanou železniční trať Olomouc – Praha, vystavěnou v letech 1842 - 1845. Naše černé SUV jsme odložili pár desítek metrů od našeho cíle a když jsme k němu o chvíli později dorazili, znovu se nám naskytl pohled na trať, tentokrát v letním podání. Poprvé jsme sem totiž zavítali v zimě o osm let dříve.

Choceň - bývalý železniční tunel

Při pohledu do hloubky pod námi nám připadlo neuvěřitelné, že ještě během druhé světové války zde býval tunel, který zde stával celé století, přesněji 105 jar, let i zim. Včetně podzimů, samozřejmě. Připomínaly nám ho jen betonové stěny pod zvrásněnými skalami v místech, kde dělníci během jednoho roku prokopali cestu pro železného oře. V letech 1844 - 1845 pak proběhlo zaklenutí tunelu, aby zvětralá opuková skála nepadala na koleje. Když jsme hleděli směrem k nádraží, ani nás nenapadlo, že právě na něm 9. května 1945 vybuchlo devět německých vagonů s municí. Nádraží od nás nebylo nijak daleko, takže jsme se ani nedivili, že výbuch poškodil několik objektů ve městě včetně zámecké kaple, ale také samotný tunel, jehož likvidace započala v roce 1947 a trvalo tři roky, než ho dělníci rozebrali.

Byla použita anglická metoda, v rámci které byl tunel vyztužen železnými skružemi a pak byl postupně odstřelován. Současně tunel sloužil jako štola pro odvoz materiálu a také zároveň probíhala výstavba podchodu pod nádražím a demolice klenutí mostu mezi staniční budovou a tunelem. Dalším důvodem likvidace tunelu byl jeho malý prostor, protože byl příliš úzký pro elektrifikaci trati a tak stavba zmizela ze světa. Po kolejích se proháněly nákladní, osobní i rychlíkové vlaky, které jsme chvíli pozorovali, stejně jako o 8,5 roku dříve v zimě. Pořídili jsme pár letních fotografií a pak jsme se vrátili k našemu korejskému autu, jímž jsme se pokračovali v cestě do Broumova. Čekala nás složitá trasa přes několik měst s ulicemi obvykle ucpanými silným automobilovým provozem, ale naštěstí jsme většinu trasy projeli bez obtíží, dokud jsme nedorazili do Náchodu.

Náchod – kaple Zvěstování Panny Marie

Když jsme prokličkovali až na okraj města, učinili jsme zde druhou zastávku, abychom si prohlédli kapli Zvěstování Panny Marie. Naše černé SUV odložili na parkovišti pod kapličkou a po dlouhém schodišti jsme se vydali k církevní památce, stojící na vršku zvaném odnepaměti Hrobek. Zhruba v polovině výstupu jsme málem šlápli na slepýše, který se na jednom ze schodů vyhříval a řádně nás tím vylekal. O kousek výše se konečně kaplička vynořila ze zpoza stromů a brzy jsme k ní dorazili. Ocitli jsme na místě, kam byly po vypuknutí moru v roce 1680 sváženi mrtví ze širého okolí. Právě tehdy byl uprostřed nového hřbitova vztyčen dřevěný kříž s plechovým obrazem Panny Marie, který se později přesunul do nové kaple, vystavěné na tomto místě v letech 1717 až 1718. Před námi se nacházela zděná stavba s vykrajovanými nárožími, jednoduchým barokním štítem a pravoúhlým vchodem.

Nad ním jsme spatřili výklenek se sochou sv. Josefa, držícího v rukách Ježíška. O něco výše se nacházel barokní volutový štít zakončený trojúhelným tympanonem a na hřebeni střechy jsme viděli osmistěnnou věžičku s dřevěnými sloupky, římsami, makovicí a špicí s koulí, která měla na sobě vysekaný letopočet 1718. Korouhvička měla podobu dračí hlavy s letopočtem 1716 a sluncovým motivem. Když jsme si prohlédli průčelí, obešli jsme kapličku kolem dokola. Na bočních stěnách jsme našli polokruhová okna, zatímco plochý presbytář měl jen jedno větrací obdélníkové okénko. Dovnitř jsme se však přes zavřené dveře nepodívali. Chuť jsme si zpravili na upravené terase, vybudované roku 1722 na okraji kopce, odkud se nám naskytl nádherný výhled na město a zámek. Ve stejném roce byl na terase vztyčen dřevěný kříž, který roku 1862 nahradil litinový, zasazený do pískovcového podstavce.

Pavlišov – kaple sv. Jana Nepomuckého

Dárek od lékárníka Františka Seidla jsme si se zájmem prohlédli a pak jsme se po schodišti vrátili k autu, jímž jsme pokračovali v cestě. O chvíli později jsme se zastavili v Pavlišově, kde jsme si prohlédli kapli sv. Jana Nepomuckého. povoz jsme zaparkovali nedaleko svatostánku a vydali se na jeho obhlídku. Cestou jsme pronesli pár vtipných poznámek směrem k hnědé ceduli na plotě jednoho z okolních domů, na níž bylo napsáno Prodej brambor. Výzvu jsme totiž nepřijali a žádný brambor jsme jim neprodali. Pak jsme již došli k pěkně opravené kapli, která pár let před naší návštěvou prošla generální rekonstrukcí a tak se nám moc líbila. Obhlídku jsme zahájil na její přední straně s předsunutým vchodem, který byl ovšem zavřený a tak jsme se dovnitř bohužel nepodívali. Obdivovali jsme alespoň věž se dvěma okny, osvětlujícími vnitřek zvonice, která byla zakončena jehlancovou střechou s křížem na vrcholu.

Pak jsme si prohlédli obě strany, z níž mělce vystupovaly boční kaple s jedním oknem. Na závěr jsme shlédli pětiboký presbytář s jediným oknem a pak jsme se vrátili k autu, v němž jsme se díky vlastnoručně vytištěným papírům seznámili s historií církevní stavby. Na místě současné kaple původně stávala socha sv. Jana Nepomuckého na sloupu z roku 1793. O 22 let později na žádost Jana a Matěje Dvořáčkových vznikla nákladem místních občanů první část kaple, do níž byl zakoupen zvon zasvěcený sv. Janu. Roku 1821 dal Matěj přistavět druhou část kaple, obec na stavbu přispěla deseti zlatými, zbytek byl od dobrodinců. Roku 1822 byl původní malý oltář nahrazen větším na náklady sourozenců Dvořáčkových a Františka Habra, kteří také pořídili křížovou cestu. Roku 1925 byl pro kapli pořízen nový zvon a o dalších 100 let později byl svatostánek kompletně opraven.

Slavíkov – rozhledna Na Signálu

Když jsme dostupné informace dočetli, nastartovali jsme povoz a odjeli na kopec Signál, kde se nacházela rozhledna. Když jsme k našemu cíli dorazili, auto jsme odložili na parkovišti nedaleko věže a vydali se za dalekými výhledy. Záhy jsme stanuli pod 29 metrů vysokou rozhlednou, která byla na vrchu Signál postavena v roce 2014 a na informační tabuli jsme si přečetli nepříliš dlouhou historii převážně dřevěné stavby. Pak jsme již po 125 točitých schodech vystoupali do výšky 25 metrů na vyhlídkovou plošinu a rozhlédli jsme se po východočeské krajině. Bez potíží jsme dohlédli na Krkonoše, Jestřebí hory, rozeznali Zvičinu, Ostaš, Broumovské stěny, polské Góry Stolowe nebo pevnost Dobrošov a částečně jsme viděli také Javoří či Orlické hory. Po několika minutách jsme slezli dolů a šli se podívat na dva pěchotní sruby T-S 1a a T-S 1b, které se nacházely jen pár desítek metrů od vyhlídkové věže.

Slavíkov - pěchotní sruby T-S 1a a T-S 1b

Nejprve jsme si zvenku prohlédli áčko, obešli jej kolem dokola a dokonce jsme vylezli i na jeho střechu, kde býval pozorovací zvon s lehkým kulometem. Dovnitř jsme se však nepodívali, jelikož už několik let probíhala rekonstrukce srubu, ale nijak nám to nevadilo. Následně jsme si pouze z dálky prohlédli lehce zarostlý srub B, který o rok později stejně jako áčko postavila stavební firma Ing. Filip Praha. Pak jsme se vrátili na parkoviště, kde jsme si na informační tabuli pročetli historii vojenských objektů, doplněné o dobové černobílé fotografie. Sruby byly vybudovány jako spousta jiných pevnostních objektů v letech 1935 - 1938 jako součást pevnostního systému budovaného na obranu tehdejší Československé republiky. Zaujalo nás, že po okupaci byly vytrženy zvony a střílny hlavních zbraní a následně se sruby staly terčem německých dělostřelců.

Horní Radechová – kaple sv. Cyrila a Metoděje

Potom jsme již nasedli do auta a odjeli do Horní Radechové. Zaparkovali jsme u Obecního úřadu a o chvíli později jsme vstoupili dovnitř. V kanceláři jsme si koupili turistickou známku rozhledny Na Signálu a získali zde razítko, takže jsme si mohli spokojeně prohlédnout nedalekou kapli sv. Cyrila a Metoděje, která byla na návsi vystavěna patrně na začátku 19. století, ale přesné datum se nám nepodařilo zjistit. Obhlídku církevní stavby se šedivou fasádou jsme zahájili na jejím průčelí, jemuž dominoval trojúhelníkový štít, v jehož středu jsme spatřili sošku Panny Marie s děťátkem v náručí. Pod římsou se nacházelo kulaté okénko, pouštějící světlo do vstupní předsíně, kam jsme se bohužel přes zamčené dveře nedostali. Dovnitř jsme nahlédli alespoň přes prosklenou část dveří a shlédli tak oltář s obrazem Panny Marie, držící v rukou tělo mrtvého Ježíše Krista.

Dále se uvnitř nacházelo několik menších svatých obrázků, socha Panny Marie a dřevěné lavice pro věřící, kteří sem scházejí během pravidelných sobotních mší, které ovšem mají nedělné platnost, což nás vcelku zaujalo. Následně jsme se prošli kolem kaple a přes okna na bočních stranách jsme se ještě jednou podívali do interiéru, kde naším očím neunikla provaz, jímž se při mších rozezníval zvon, zavěšený do sanktusníku na střeše. První zvon svatostánek získal v roce 1843, kdy jej zakoupil rychtář Antonín Zima, nicméně po téměř 100 letech byl během druhé světové války zabaven pro válečné účely. Později byl do věžičky pověšen nový zvonek a kaple tak mohla opět plně začít sloužit svému účelu. Když jsme si prohlédli i zadní část kapličky, vrátili jsme se k autu a odjeli do obce Velké Petrovice, kde nás čekala obhlídka vodního mlýna Kozínek, stojící u silnice z Hronova do Police nad Metují.

Velké Petrovice – mlýn Kozínek

Černý povoz jsme odložili na parkovišti před krásnou budovu mlýna, který dosud vyráběl elektrickou energii a vyrazili na jeho obhlídku. Jelikož však ve mlýně sídlila tiskárna a firma na výrobu krmiv, záhy jsme narazili na zavřenou bránu. V dalším postupu nám bránil i mlýnský náhon, napájený vodou z řeky Metuje a tak jsme si jej mohli prohlédnout pouze z uctivé vzdálenosti. Postupně jsme viděli starou a novou mlýnici, skladiště a nezapomněli jsme ani na zmíněný náhon. Na fasádě mlýnice jsme mezi okny spatřili pamětní desku s textem, který připomínal vznik nových mlýnských, které roku 1869 nechali vystavět manžele Prouzovi. Dále jsme si všimli ozubeného kola v okně, což byl typický mlýnský znak a líbilo se nám také upravené okolí s květinami na břehu náhonu. Po chvilce jsme se vrátili k autu, kde jsme si přečetli fakta z historie mlýna.

Ten nechal už v roce 1701 vystavět opat broumovského kláštera Otmar. Krátce nato však dřevěný mlýn do základů vyhořel a ještě v roce 1753 zde bylo pouze spáleniště. Znovu jej postavil v roce 1780 s povolením vrchnosti Tobiáš Loquenc. Jednalo se o nevídaně velkou zděnou budovu mlýna a kamenné hospodářské zázemí, který zde stával až do roku 1869, kdy došlo k jeho přestavbě. Dále jsme se dočetli, že po druhé světové válce zde fungovala výroba krmných směsí. Na konci června roku 1950 postihl skladiště u mlýna velký požár a pouze část zásob se podařilo zachránit. Na závěr jsme si přečetli pověst o místním vodníkovi, kterého jednoho dne chytil do lýkového oka sedlák Hubka. Z vodníka se stal kůň, jehož si hamižný hospodář odvedl domů. Na statku vodník dřel, nedostával vodu a byl bitý. Tak prošel celý rok.

Na jaře sedlák přijal nového čeledína, který jednoho dne zůstal na statku sám. Nebohého koně se mu zželelo a i přes zákaz mu dal do žlabu vodu, čímž ho osvobodil. Z koně se stal zase vodník a udivený čeledín za odměnu dostal zlatý prut. Potom čeledín raději statek opustil dříve, než se sedlák vrátil. Samozřejmě byl naštvaný. Však co mu to bylo platné! Prošel nějaký čas a sedlák na všechno skoro zapomenul. Jednoho dne se rozpoutala veliká bouře s průtrží mračen, až se řeka rozvodnila. Mnoho lidí se přišlo na rozlícený vodní tok podívat. Mezi nimi i sedlák Hubka. Tu pojednou se vzedmula obrovská vlna a vzala sedláka s sebou. Tak se hastrman pomstil svému trapiteli a od těch dob jej u Kozínku nikdo již nespatřil. Když jsme si pověst dočetli, nastartovali jsme povoz a odjeli do obce Pěkov, kde jsme si prohlédli kapli Panny Marie Pomocné.

Pěkov – kaple Panny Marie Pomocné

Auto jsme po příjezdu do obce odložili na okraji silnice přímo pod kaplí a vydali se za její obhlídkou. Před námi se v mírném svahu nad asfaltovou komunikací tyčila římskokatolická kaplička z poloviny 19. století, která byla po první světové válce upravena do současné podoby. Průčelí kaple bylo završeno trojúhelníkovým štítem, v jehož středu jsme našli zdobené kruhové okno. Na sedlové střeše jsme spatřili jehlancovou věžičku s křížem a lucernou, v níž byl zavěšen zvon. Pod korunní římsou naším očím neunikly tři niky se sochami svatého Josefa s děťátkem, Panny Marie s knihou a modlící se Panny Marie se sepnutýma rukama. Pod středním výklenkem jsme uviděli kamenný kříž, jehož pata byla spojena s vrcholem trojúhelníkového tympanonu, neseného kládím a pak jsme po několika kamenných schodech vystoupali ke vchodu, po jehož stranách visely dvě tabule se jmény padlých občanů v první světové válce.

Pak jsme nahlédli dovnitř svatostánku. Za dveřmi se nacházela předsíňka se třemi svatými obrázky, na kterou navazoval prostor s lavicemi a novodobým oltářem, doplněným obrazem a sochami Panny Marie. Interiér kaple prosvětlovala dvě okna na bočních stranách stavby, která jsme objevili poté, co jsme si interiér prohlédli. Závěr kaple měl půlkruhový tvar a na jeho nárožích jsme narazili na opěrné sloupy. Potom jsme sestoupili k autu a odjeli do Broumova, kde jsme se ubytovali v soukromém bytě, jenž se nacházel jen pár desítek metrů od centra města. Když jsme se zabydleli, vyrazili jsme do nedaleké hospůdky Alka, kde jsme měli objednanou večeři. Skvěle jsme se najedli, dali si pivo, vybrali si večeři na další den a vrátili jsme se na ubytování, abychom si po náročné cestě odpočinuli a nabrali síly na další putování, které nás zítra čekalo…..To už je však jiný příběh.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-cestou-do-broumova-chytali-signal-a-navstivili-par-kapl