Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že je absolutně nemožné poznat je všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv. Proto jsme do tohoto velikého jihomoravského města přijeli tolikrát, že by to člověk nespočítal na prstech jedné ruky. První březnový den roku 2026 jsme auto nechali doma a do Brna přijeli autobusem k hotelu Grand, neboť jsme se pohybovali pouze v centru metropole. Seznámili jsme se zde s několika turistickými cíli, mezi něž patřilo muzeum v Paláci Šlechtičen, který byl postaven v letech 1682 - 1690 ve stylu městského barokního paláce brněnským stavitelem Janem Křtitelem Ernou. Původní jednopatrová budova byla v letech 1790 – 1791 zvýšena o další poschodí a propojena se sousedním Althanským palácem. Palác sloužil jako nadační zařízení pro výchovu opuštěných šlechtických a měšťanských dívek, čímž si zasloužil svůj název. Po americkém náletu na Brno v roce 1944 byl Althanský palác natolik poškozen, že došlo po roce 1948 k jeho demolici a stejný osud hrozil i Paláci šlechtičen. V průběhu padesátých let 20. století se však tuto cennou stavbu podařilo zachránit pro kulturní účely a budovu získalo Moravské zemské muzeum, díky čemuž jsme do něj mohli zavítat i my. Když jsme k němu přišli, otevřeli jsme velké dveře a vstoupili do bývalého průjezdu. Vpravo se nacházela pokladna, kde jsme koupili vstupenky, turistickou známku a odložili si věci do skříňky. Pak jsme se vydali do protější kaple Očišťování Panny Marie, která vznikla jako duchovní centrum celého ústavu šlechtičen a sloužila výhradně pro modlitby a rozjímání dívek, které v paláci žily a vzdělávaly se. Na klenbě kaple nás ohromila monumentální iluzivní malba, kterou roku 1756 vytvořil Josef Stern. Malíř zde zachytil chvíli, kdy Marie stoupá po vysokých schodech do chrámu, v němž má zůstat až do svého sňatku s Josefem. Dívku doprovázejí její rodiče, u chrámového vstupu ji pak vítá velekněz Zachariáš. Interiéru dominoval hlavní oltář se 110 centimetrů vysokou dřevěnou plastikou Černé madony z konce 17. století. V kapli jsme našli také pár hraček a pak jsme zamířili do vstupní haly, kde nám pracovnice muzea zkontrolovali vstupenky a poslaly nás do vyšších pater. Po schodech jsme vystoupali do druhého poschodí, kde se nacházela expozice Tradiční kultura na Moravě v zrcadle času. Za dveřmi proběhla další kontrola vstupného a pak jsme si prohlédli legendární pluh, kterým v roce 1769  císař Josef II. zoral pole nedaleko Rousínova. V následující místnosti jsme našli předměty, které v minulých staletích lidé používali k práci doma i na poli. Vzhledem k tomu, že si lidé dříve museli oblečení vyrobit od semínka až po nit, měli doma nástroje na lámání a česání lnu, kolovraty, přesleny či tkalcovské stavy. Dále zde bylo pár různých nádob, formy na perník, sýr, máslo, včelařské úly, řemeslnické nástroje pro zpracování kůží, železa, dřeva či ženský oděv. Předměty pro polní práce zastupovaly kosy, srpy, cepy, rýče, koňský postroj, bič, brány na vláčení pole a další. Na stole uprostřed místnosti mezitím probíhala projekce jídel, které během dne tehdy jedli lidé chudí a panstvo. Následně jsme prozkoumali černou kuchyni s hrnci a lopatami. Na protější stěně viselo pár věcí na přípravu jídel, jako byly míchací metle, šlehače, vařečky či lampy a kahany. Pak jsme shlédli výstavu a vybavení lidských obydlí s malovaným nábytkem, truhlami, skříněmi, kredencem, stoličkou a židlemi. Nejvíce nám líbila pec s peřinami, kde jsme však žádného spícího návštěvníka nenachytali. V další místnosti jsme se seznámili s životem člověka. Nejprve jsme si prohlédli oděvy a kroje. Ve vitrínách byly také předměty z polních prací, velikonočních svátků a v koutě jsme narazili na místo, kde lehávala matka s dítětem během šestinedělí. Koutnice neměla jen zajistit soukromí, ale především sloužila jako magická bariéra. Měla chránit před zlými silami, uhranutím, divoženkami nebo zlým okem cizích návštěvníků. Rodička v koutě nesměla po dobu šesti týdnů opustit dům a nesměla vykonávat těžkou práci. Pak jsme si prohlédli pár hraček a dětského oblečení, po nichž přišla na řadu výstavka kraslic a pak jsme se přesunuli k dalšímu tématu, jež bylo nazváno Člověk a společnost. Seznámili jsme se zde s novokřtěnci, což byli náboženští exulanti z alpských zemí a Německa, kteří se na jižní Moravě usazovali od 16. století. Žili v uzavřených komunitách a vynikali v řemeslech, která byla v té době na špičkové úrovni. Další část byly věnována evangelické a islámské víře či národnostním menšinám. Ve vitríně jsme pak našli předměty státní správy, mezi nimiž byla třeba moravská orlice a fotografie vojenských odvedenců. Následoval pohled do života dospělých, počínající svatbou, takže jsme zde viděli svatební kroje, obřadní pečivo, svatební přání a další předměty. Menší část byla věnována vinařství. Pak jsme se seznámili se zpracování textilních látek, jejich barvením a s tím související věci jsme našli ve vitrínách. Nechyběl zde ani čas adventu. Prohlédli jsme si masky čertů, formy na perník, mikulášské dárky, betlém, oděvy a vánoční koláč. Další naše kroky vedly do zadní místnosti, v níž vesele vyhrávala hudba. Poslechli jsme si zde pár lidových písní, prohlédli hudební nástroje a také sbírku gramofonech desek a cédéček. V podlouhlé chodbě jsme našli předměty tradiční výtvarné kultury, třeba cechovní znaky, vývěsní štíty, keramické formy, hrnce, mísy, kachle z kamen, obrazy s náboženskou tématikou na plátně, sbírku novokřtěneckých fajáns, podmaleb na skle a sošky svatých. Když jsme si všechno prohlédli, sestoupili jsme o patro níže a po třetí kontrole vstupenek jsme se začali věnovat expozici o kočovném divadle. Chvíli jsme se dívali na film a potom jsme si prohlédli desítky loutek a jiných exponátů z éry kočovného marionetového divadla. Líbila se nám maringotka a scéna, připomínající oponu, kde se promítal další film. Seznámili jsme se některými kočovnými rodinami, kteří sjížděli české a moravské kraje, aby lidem poskytli zábavu a povyražení. Kočovní loutkáři však nehráli jen pohádky pro děti, ale i vážná dramata, třeba o Faustovi nebo o Janu Žižkovi, která měla pro dospělé vzdělávací i vlastenecký význam. Když se na obzoru objevil vůz kočovných loutkářů, celá vesnice ožila. Loutky s vyřezávanými obličeji a kramářské písně plné emocí byly pro naše předky oknem do světa fantazie i zprávami o dalekých krajích. Expozice tak byla připomínkou doby, kdy kultura nečekala v televizi, ale musela si své diváky najít na prašných cestách. Pak jsme si chvíli pohráli s loutkami v dílně pro děti, ale pohyb s provázky se nám moc nedařil. Zaujaly nás hlavy loutek, která se stala opravdovými řezbářskými veledíly s výraznými obličeji a museli jsme tak ocenit práci výtvarníků. Jakmile jsme si vše prohlédli, sestoupili jsme do přízemí a zamířili do poslední expozici, věnované amatérskému divadlu první poloviny 20. století. Unikátním prvkem výstavy byly první průmyslově vyráběné loutky, takzvané alšovky, které navrhl český kreslíř a grafik Ondřej Sekora v roce 1912. Dále jsme zde viděli typické loutky, dekorace a dokumenty o divadle. Kolekce pocházely z několika řezbářských dílen. Nejstarší a nejvzácnější loutky ve sbírce Moravského zemského muzea pocházely z mirotické dílny řezbáře Mikoláše Sychrovského asi z poloviny 19. století. V expozici jsme našli mnoho různých kašpárků, který byl hlasem lidu, neboť mohl říkat pravdu, vysmívat se vrchnosti a používat jadrný jazyk, což diváci milovali. Čert v českém a moravském loutkářství nebyl jen čistým zlem, protože na konci hry odnesl do pekla skutečného padoucha, třeba lakomého sedláka, zlého krále nebo úplatného soudce. Čerti bývali často trochu přihlouplí nebo se nechali snadno napálit Kašpárkem. Mívali pohyblivou dolní čelist, aby mohli klapat zuby a vyplazený rudý jazyk, což působilo děsivě i směšně zároveň. Mezi loutkami nechyběl třeba král jako představitel zákona a pokud v loutkové hře selhal, musel nastoupit právě čert nebo Kašpárek, aby svět vrátil do pořádku. Dále jsme zde našli vodníka nebo smrtku, která byla v loutkovém divadle brána s respektem a někdy jí klapala čelist nebo se jí hýbaly kosti. Připomínala divákům, že před ní jsou si všichni rovni, král i Kašpárek. Poté, co jsme prozkoumali i tuto expozici, vrátili jsme se do pokladny pro své věci, oblékli se a vyšli ven na náměstí Svobody. Následně jsme Masarykovou ulicí zamířili k hlavnímu vlakovému nádraží, nicméně jsme neměli v úmyslu ještě nikam odjíždět. Před brněnským dopravním uzlem se totiž nacházelo rychlé občerstvení s názvem Turecký kebab, kde jsme přesně o rok dříve také jedli a protože jsme byli spokojeni, opět jsme se sem vrátili. Objednali jsme si oblíbené jídlo a když bylo vše hotové, v prvním patře restaurace jsme poseděli, poobědvali a chvíli si odpočinuli. Po jídle jsme zamířili k nedalekému Mahenovu divadlu, ale o něm již pojednává jiný můj příspěvek. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy zažili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme v Brně obdivovali motýly a přišli o iluze.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/brno-muzeum-v-palaci-slechticen​

Historie :

Dům "U šlechtičen" byl postaven v letech 1682-1690 ve stylu městského barokního paláce brněnským stavitelem Janem Křtitelem Ernou. V letech 1790-1791 byla původní jednopatrová budova rozšířena a zvýšena V. J. Eitelbergerem o další poschodí a propojena se sousedním Althanským palácem. Do ulice je obrácen výrazným portálem s bosáží. V interiéru je zajímavá kaple s pozdně barokními freskami. Palác sloužil jako nadační zařízení pro výchovu opuštěných šlechtických a měšťanských dívek. Po americkém náletu na Brno v roce 1944 byl Althanský palác natolik poškozen, že došlo po roce 1948 k jeho demolici, stejný osud hrozil i Paláci šlechtičen. V průběhu 50. let 20. století se však tuto cennou stavbu podařilo zachránit pro kulturní účely a budovu získalo Moravské zemské muzeum. Rekonstrukce podle projektu Bohuslava Fuchse, respektovala historický ráz, současně vycházela vstříc muzejním potřebám. Mezi lety 2017 – 2022 byly v paláci provedené náročné úpravy. Jejich součástí bylo vytvoření dvou nových stálých expozic - Loutkářské umění aneb příběhy českého loutkářství a Tradiční kultura na Moravě v zrcadle času. V rámci současné rekonstrukce paláce vstoupili restaurátoři i do prostor kaple Očišťování Panny Marie, zrekonstruovali se zde fresky a také vzácnou sochu Černé madony z oltáře.

Historie čerpána z těchto webů

https://www.kudyznudy.cz

https://www.mzm.cz

Muzeum v Paláci Šlechtičen v Brně je držitelem turistické známky č.2376.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/moravske-zemske-muzeum-palac-slechticen-c2376