Budišov nad Budišovkou jsme svou návštěvou poctili dvakrát a shodou okolností se tak stalo vždy v květnu během jednodenních výletů. Když jsme sem přijeli poprvé, ještě nebyla postavena rozhledna Halaška a tak jsme do města, jehož název byl možná odvozen od Budiše, opata olomouckého kláštera Hradisko nebo od bud horníků, kteří zde sídlili ve 13. století, zavítali podruhé. Oba výlety od sebe dělilo dlouhých 12 let a tak jsme si prohlédli stejné památky jako poprvé, jelikož jsme byli zvědavi, jestli se na nich za ty roky něco nezměnilo. V centru Budišova nad Budišovkou jsme zároveň objevili pár nových zajímavostí a pak jsme již odjeli k nedaleké sportovní hale, u které jsme bezplatně zaparkovali naše černé SUV korejské výroby.

Po vystoupení u auta jsme si dali věci a svačiny do batohu a pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili za výhledy. Jen o pár kroků dál jsme narazili na informační tabuli, která dělala našemu cíli reklamu a poskytnutím informací o rozhledně Halaška lákala turisty, kteří by snad s její návštěvou ještě váhali. A protože jsme se nacházeli u sportovní haly, nemohlo zde chybět pár mučících nástrojů, které si ženská část naší výpravy dobrovolně vyzkoušela. Tortura naštěstí netrvala moc dlouho, takže jsme o chvíli později přišli na rozcestí, kde jsme uposlechli hnědou šipku na sloupu, ukazující správný směr k vyhlídkové věži. Kráčeli jsme ulicí Bezručova a po 200 metrech jsme zabočili doprava do té s názvem K Hubertovi, k němuž jsme opravdu později došli.

Ale nepředbíhejme. V této ulici nás u jednoho domu zaujal malý kamenný geologický park, přičemž kameny zároveň plnily praktickou funkci. Bránily totiž řidičům nezbedných automobilů v tom, aby před stavením odložili své plechové miláčky, protože úzká ulice jiné parkovací možnosti nenabízela a na jejím konci dopravní značka zákaz vjezdu znemožňovala další přiblížení k rozhledně. Žádné auto zde tak nestálo, pouze kolem nás projel hlídkový vůz městské policie, jejíž příslušníci tak odjeli s prázdnou peněženkou. Za zákazovou značkou se asfaltová silnička změnila v pěknou šotolinovou cestu, kterou lemovaly nedávno vysazené stromy a rozlehlé pastviny s čerstvou zelenou travičkou.

Pochod nám znepříjemňoval vítr, který snižoval pocitovou teplotu, takže jsme se nemohli rozhodnout, jestli si obléci bundy nebo jít jen v krátkém tričku. Cesta mírně stoupala vzhůru a úlevu od větru nám poskytl násep s vodojemem, za nímž jsme si mohli naplno užívat sílu květového sluníčka. O kousek dál se však krajina opět do široka otevřela, takže se vítr znovu opřel do našich těl. Na druhou stranu jsme si mohli užívat pohledy na pastviny a okolní lesy, jež společně tvořili příjemnou kompozici. Domy v Budišově nad Budišovkou jsme totiž nechali už dávnou za sebou a tak přírodní krásy nehyzdily žádné lidské stavby. Působení člověka tak připomínaly paradoxně pouze krávy na pastvinách a šotolinová cesta, na kterou jsme stále pokládali své obutí.

Za pasoucím se skotem jsme narazili na rozcestí, kde správný směr ukazoval sloupek s dřevěnou šipkou a obrázkem muže, po němž byla Halaškova rozhledna pojmenována. Vydali jsme se doleva a šotolinový povrch ihned vystřídala klasická polní cesta, kterou sem tam svlažil malý potůček. Cesta nás vedla ještě pár desítek metrů otevřenou krajinou a pak jsme již vstoupili do lesa. Prakticky okamžitě se ocitli na místě zvaném U křížku, jemuž místní domorodci říkají také Hubertek, U Hubertka nebo U obrázku. Našli jsme zde malý pomníček, jenž v roce 1932 vybudovali budišovští myslivci k poctě svatého Huberta, patrona lovců a mužů v zelené kamizole, který se náboženskému životu zasvětil po setkání s jelenem na honu.

Před námi se nacházel dřevěný sloup s vyřezávanou skříňkou, v níž jsme si prohlédli obrázek se zjevením sv. Huberta, který lemovaly drobné kované ozdoby. Sloup byl zasazen do velkého kamene, u něhož jsme spatřili plochou břidlicovou tabuli a nápisem Errichtet von der Jägerschaft Bautsch 1932, který okolojdoucím vzkazoval, kdo a kdy křížek nechal zhotovit. Zaujalo nás, že pomníček přežil téměř v původní podobě až do dnešních dnů, neboť po skončení druhé světové války v roce 1945 a odsunu původního německy mluvícího obyvatelstva, byla většina podobných lidových staveb poničena. V roce 1993 došlo k výměně dřevěného oplocení, ale nosný sloup z modřínu stačilo jen naimpregnovat. Zázraky se dějí...

Původní obrázek s výjevem zjevení Svatého Huberta se nedochoval, a tak byl při renovaci pomníčku namalován nový Jiřím Kratochvílou. Když jsme si vše prohlédli, pěkné místečko s dvojicí lip jsme opustili a vrátili se kousek zpátky, což se ukázalo jako chyba. Podle mobilních telefonů tudy měla totiž vést jedna z cest k rozhledně, ale žádnou jsme nenašli, stejně jako další rodinka, která sem mezitím přišla. Definitivní pokus tudy projít nám zatrhla asi metr a půl dlouhá užovka obojková, na kterou naše nejstarší členka výpravy málem šlápla. Po prvotním šoku jsme si Žofku vyfotili a nahráli na mobilní telefon, takže se můžete podívat na video, které je k dispozici  zde. Užovka vzápětí zmizela v trávě a my jsme se raději vrátili ke křížku.

Za svatým Hubertem jsme objevili tu správnou cestu, která začala trochu více stoupat a sem tam se rozdělila, jakoby si s námi chtěla ještě pohrát předtím, než dorazíme k vyhlídkové věži. Chvíli jsme kráčeli lesem, jenž vystřídala pastvina a pak jsme vkročili do přírodní uličky, lemované břízami, jehličnany a jinými stromy. Povrch cesty byl zpevněný štěrkem, takže se nám šlo dobře a brzy jsme k rozhledně na vrcholu kopce Kopřivná bez potíží dorazili. Ocitli jsme se v nadmořské výšce 641 metrů a kromě nás sem přišlo několik dalších skupinek návštěvníků, kteří buď posedávali na lavičkách pod rozhlednou nebo již zírali z vyhlídkové plošiny. Než jsme tak učinili i my, prozkoumali jsme informační panely mezi lavičkami, jež nám přiblížily objevy Františka Ignáce Kassiána Halašky.

Dozvěděli jsme se, že tento český římskokatolický kněz, piarista a osvícenský přírodovědec, matematik, fyzik a astronom byl významnou osobností vědy první poloviny 19. století, když působil jako rektor University Karlovy i Vídeňské university. Náplní jeho práce byla výuka fyziky a vydal také několik publikací v oborech experimentální fyziky, optiky, termodynamiky a elektřiny. Za dílo Základní poznatky o zatmění slunce při oběhu měsíce obdržel Dánskou záslužnou medaili a z jeho učebnice Příručka přírodovědy se učili studenti ještě počátkem 20. století. Zaujalo nás, že jeho práce z astronomie, mechaniky, optiky, elektřiny, magnetismu a termiky byly v jeho době většinou jedinými vědeckými pracemi. A právě slunce v různých podobách bylo náplní informačních tabulí pod rozhlednou.

Na slunečních hodinách jsme si zkontrolovali aktuální čas a když jsme si pročetli i ostatní chytré tabule, obrátili jsme svou pozornost k věži, která byla postavena roku 2021 v rámci projektu Silesianka, jehož záměrem bylo vybudování sítě rozhleden a vyhlídkových míst na území Slezska. Čtyřboká Halaška v šedivé barvě se zařadila mezi ně, i když paradoxně stojí na Moravě, což nám však nijak nevadilo. Začali jsme stoupat po 153 průhledných schodech z ocele do výšky 28 metrů, kde se nacházela vyhlídková plošina, zakrytá solárními kolektory, jež zajišťovaly napájení pro signalizaci na vrcholu rozhledny. Když jsme nahoru konečně vystoupali, otevřely se nám fantastické rozhledy po blízké i vzdálenější krajině.

Spatřili jsme nejen blízké sopky Bruntálské vrchoviny s názvy Červená hora, Malý Roudný a Velký Roudný, ale i nejvyšší horu Nízkého Jeseníku Slunečnou a celý prostor vojenského výcvikové prostoru Libavá. Patrně to již vojákům nevadilo, ovšem za dob socialismu by něco takového nepřicházelo v úvahu, ale našetří dobu nesvobody již odvál čas. Samozřejmě jsme viděli přilehlé města a obce v čele s Budišovem nad Budišovkou, Guntramovicemi či vzdálenějším Klokočovem nebo blízký Hrubý Jeseník s Vysokou holí a Pradědem. Na obzoru se pak rýsoval hřeben Slezských Beskyd s Velkou Čantoryjí, Moravskoslezské Beskydy s Lysou horou, Smrkem i Radhoštěm a dokonce byly trošičku vidět Javorníky či Hostýnské vrchy s legendárním poutním místem.

Po několika minutách jsme opatrně slezli dolů a posadili se na lavičky. Jelikož se blížilo poledne, uvažovali jsme, že bychom z batohů vytáhli přibalené svačiny, ale nakonec jsme se rozhodli hodování odložit. Nechtělo se nám totiž sedět přímo na sluníčku, protože zastřešená lavička byla celou dobu obsazená jinými turisty a vadili nám i ostatní lidé, takže jsme se vydali na další cestu. Jídlo jsme si snědli až na zřícenině hradu Vildštejn, který se stal naším příštím cílem, ale více vám již prozradí jiný můj příspěvek. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme navštívili Budišov nad Budišovkou a Město Libavá. Pokud jste rozhlednu Halaška také navštívili, napište dolů pod článek komentář. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Budisov_nad_Budisovkou_-_rozhledna_Halaska/

Historie : 

Rozhledna Halaška byla postavena v letech 2020 – 2021 na vrcholu kopce Kopřivná severozápadně nad městem. Přístup k ní vede nejprve po červené značce k rozcestí U Křížku a pak vlevo neznačenou cestou vzhůru k vrcholu, je dlouhá asi 3,5 km a využít ji mohou pouze pěší a cyklisté. Volně přístupná rozhledna je téměř 30 m vysoká a na její vyhlídkovou plošinu vede 153 schodů. Sedmipatrová stavba s průhlednou střechou má čtvercový půdorys a skládá se ze čtyř hlavních ocelových profilů a plechů s ocelovým schodištěm s roštovými stupni. Vyhlídková věž byla pojmenována Halaška na počest budišovského rodáka, astronoma, pedagoga, matematika a přírodovědce Františka Ignáce Kassiána Halašky (1780-1847).

Historie čerpána z těchto webových stránek

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hala%C5%A1ka_(rozhledna)

https://www.treking.cz/regiony/budisovice-rozhledna.htm

Rozhledna Halaška je držitelem turistické známky č.2720.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/rozhledna-halaska-c2720