Velikonoční pondělí lze strávit různými způsoby. Dívky, holčičky a ženy obvykle čekají na koledníky, bezpečně schované za okny a dveřmi svého domova, do nichž se mužská část populace snaží dostat, aby po nezbytných úkonech shrábli zaslouženou odměnu v podobě slepičích nebo čokoládových vajíček, ušatých zajíčků či tekutých panáčků, jichž je někdy až moc. Další volný čas využívají k návštěvám rodin či známých nebo Velikonoce neslaví vůbec a berou je jen jako příležitost k odpočinku od práce. Jednoho roku jsme se připojili ke zbytku populace, který v tento svátek odcestoval za nějakým turistickým cílem či do přírody, a tak jsme opustili Olomouc a odjeli do obce Skalka nedaleko Prostějova. Cesta po dálnici proběhla bez problémů, takže jsme zanedlouho dorazili do našeho cíle, proslaveného především lázněmi s minerálními prameny unikátního složení.

Právě na okraji lázní jsme zaparkovali naše černé SUV a vzápětí jsme za krásného slunečného počasí vyrazili nejen na obhlídku léčebného areálu, ale také na trasu naučné stezky, která nás zavedla do sousední obce Pivín a zase zpět. Během putování po stezce jsme se mimo jiné ocitli na rozcestí ve výšce 260 metrů nad mořem, jež se nazývalo U jezírek. Směrovky na stromě nám prozradily, že jsme z lázní ušli pouze půl kilometru a přitom jsme již měli tolik pozitivních zážitků, že by to vystačilo na delší trasu. Rozcestí nezískalo svůj název náhodou, protože pouhých 100 metrů od nás se nacházela krásná přírodní lokalita se dvěma vodními plochami, ze nimiž jsme záhy vyrazili. Lesní pěšina nás nejprve zavedla k dřevěnému megafonu, který byl tak velký, že jsme si do něj mohli stoupnout a naslouchat zesíleným tónům lesa.

Díky koncentraci zvuku do jednoho místa jsme v megafonu lépe slyšeli zpěv ptáků a šumění lesa, což ovlažilo naše mozkové buňky. Po neobvyklém sluchovém zážitku jsme jen o pár metrů narazili na rozpadající se lavičky, za nimiž se dole třpytila poklidná hladina prvního jezírka. Zastavili jsme se a několik chvil ho pozorovali z mírného nadhledu, přičemž nám k tomu zpívali ptáčci, posedávající na větvích stromů v okolí vodní plochy. Romantická chvilka trvala několik desítek vteřin a když skončila, po pěšině jsme sestoupili o pár metrů níže přímo k hladině. Pomalým krokem jsme šli po břehu jezírka a pozorovali detaily po hladinou. Viděli jsme tak kameny různých tvarů a velikostí, dlouhé zelené řasy, jejichž pohyb nám připomínal vlajku na stožáru a našim očím neunikly kmitající nožičky bruslařky obecné.

Ačkoliv by se podle jména tohoto hmyzu mohlo zdát, že se někde ve stínu vrby dochoval zbytek ledu, na němž bruslařka využívala nožů na nohou, opak byl pravdou. Jarní sluníčko již dávno jezírko osvobodilo ze sevření ledového příkrovu a dvoucentimetrová vodní ploštice s tmavým tělem na končetinách neměla obuté žádné brusle. Dlouhé nohy bruslařky totiž pokrývaly chloupky, díky nimž se trhavými a velmi rychlými veslovitými pohyby pohybovala po vodní hladině a přitom lovila menší hmyz. Tento druh hmyzu jsme neviděli poprvé a vždycky nám vrtalo hlavou, jak se dokázal na hladině udržet, takže jsme si pohotově dohledali, že se tak dělo zásluhou povrchového napětí. Bruslařka se prostě snažila dosáhnout nejhladšího možného stavu s minimální dotykovou plochou, takže hladina pro ni představovala vlastně jakousi elastickou blánu.

Procházka po břehu jezírka byl velmi příjemná, jelikož zde ještě nevyrostla pořádně tráva a rákosí teprve začínalo svou letošní životní pouť. Nádhernou podívanou dokreslovaly kvetoucí stromy na protějším skalnatém břehu, který byl o několik metrů vyšší a tak se v něm dřevění bohatýři krásně odráželi. Přírodní scenérii jsme si vychutnávali do okamžiku, kdy jsme narazili na zmíněnou skálu na druhém břehu a tak jsme se vrátili zpátky na pěšinu a šli se podívat na to, co na tomto hezkém místě vytvořil člověk. Kromě megafonu nad jezírkem zde totiž za peníze obce a zemědělského fondu evropské unie pro rozvoj venkova vyrostla venkovní posilovna a pár prvků pro děti. Malí caparti si na dřevěných tabulích mohli zahrát pexeso, na druhé poznávat ptáky a jejich domov na stromě či si vyzkoušet edukační dendrofon.

Posledně jmenovaný stojan s lamely byl vyroben z devíti druhů našich dřevin a rádi jsme si poslechli zvuk dubu, lípy, břízy, smrku, borovice, javoru, jasanu a modřínu. Pak jsme se prošli okolo fitness prvků, tvořených kladinou na pružinách, žebříkem, bradly a hrazdou, ale jejich nabídku jsme nevyužili a vydali se k druhému jezírku. Ještě než jsme k němu stihli dojít, zastavili jsme se u chytré tabule s číslem 6, která nám prozradila původ obou vodních ploch a pár zajímavostí z historie místa. Dozvěděli jsme se, že se tu kdysi těžil kámen a po ukončení lidské činnosti se zde přírodní zatopením vytvořila dvě romantická jezírka s přívlastkem pohádková. První z nich disponovalo plochou 1200 metrů čtverečních a druhé, které na nás trpělivě čekalo bylo ještě o 200 metrů větší. Zaujalo nás, že prostor jezírek tvořily droby, což byla usazená jílovitá hornina s písky, vznikající v mořském prostředí, které se tady kdysi rozlévalo.

Na závěr jsme se dočetli, že v této krásné lokalitě probíhaly poslední tankové bitvy II. světové války na našem území mezi německou a Rudou armádou. Němci zde měli vybudované opěrné stanoviště, které tehdy dobývali nejen sověti, ale také dělostřelci 1. československého armádního sboru. Když jsme dočetli veškeré informace, zahájili jsme dobývaní druhého jezírka, které nám nijak nekladlo odpor a nechalo se prozkoumat našimi maličkostmi. Prošli jsme se kolem dvou třetin vodní plochy, protože zbytek břehu tvořila strmá skála, po jejímž vršku jsme později místo opouštěli. Nejprve jsme však minuli vrbu, na které nám hodně chyběla postava zeleného mužíčka s dýmkou v ústech, kterak hlídal své vodní království a pak jsme již došli ke zmíněné skále, kde naši pozornost upoutal zvuk padající vody.

Životodárná tekutina vytékala odněkud ze skály a padala dolů do jezírka, což nešlo přeslechnout. Pak jsme se vrátili zpět k přístřešku na malé louce a prošli se okolo druhé strany jezírka. Chůze zde byla však o hodně složitější a tak jsme se tady dlouho nezdržovali a okolo přístřešku zamířili pryč. Za rozkvetlou loukou nás čekal krátký výstup do svahu a když jsme kopeček zdolali, ocitli jsme se na okraji lesíku, odkud se nám otevřel výhled na okolí Prostějova, Drahanskou vrchovinu a Velký Kosíř. Opět jsme museli virtuálně pochválit člověka, jehož napadlo nechat zde postavit přístřešek s posezením, jehož služeb jsme neodmítli. Posadili jsme se na lavičky a někteří z nás malé přestávky využili ke svačince, dochucené kořením v podobě krásné krajiny rovinaté Hané a kopcovitými profily na obzoru.

Našim očím neunikla ani část obce Skalka a hřbitov, rozkládající se na okraji vesnice, kolem něhož jsme o několik desítek minut později kráčeli, když jsme se vraceli z Pivína. V té chvíli jsme do sousední obce měli teprve namířeno a plán se změnil ve skutek poté, co v ústech zmizel poslední drobek malé svačinky. Jako obvykle jsme nechtěli jít stejnou cestou, takže jsme si pro další putování vybrali úzkou pěšinku, která nás vedla nad jezírky. Teprve probouzející se vegetace nám umožnila hladinu druhého jezírka dobře vidět, ale zároveň jsme si museli dávat pozor, abychom na okraji srázu nesklouzli dolů a v lepším případě si nevyzkoušeli teplotu vody na vlastní kůži. V pořádku jsme došli na konec pěšiny, která se napojila na klasickou polní cestu a po níž jsme pokračovali až do Pivína.

Ještě než jsme se tam vydali, otočili jsme se, abychom mohli obdivovat krásy přírody, které byly k viděni pouze v jarním období. Rozkvetlé stromy pyšně vystavovaly větve, obsypaní bílými květy, na nichž jsme mohli oči nechat. Z rozjímání nás na chvíli vyrušil pár se psem, který evidentně kráčel také do Pivína a my jsme se za nimi o chvíli později také vydali. Po 150 metrech jsme minuli objekt vodárny a pak jsme již šli po cestě jako přímka, která nám připomínala malý horský hřeben. Po obou stranách polní cesty se totiž terén svažoval mírně dolů a tak se nám otevřely výhledy oběma směry. Nicméně o dalším dobrodružství již vypráví jiné moje články, tak si jej ve volné chvíli rovněž přečtěte. Chcete-li vědět, co všechno jsme v tento slunečný den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme o Velikonocích kráčeli ze Skalky do Pivína a zpět.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Skalka_u_Prostejova_-_prirodni_zajimavost_Jezirka/

Historie :

Na kopci nazývaném Na Skalkách nedaleko obce Skalky u Prostějova leží v prostoru smíšeného lesa dvě romantická jezírka, která vznikla na místě lomů, v nichž se těžil kámen. Když těžba ustala, voda přirozeným způsobem zalila prohlubně a vzniklo tak krásné místo. Okolí jezírek je upravené a nabízí romantická zákoutí, vhodná k procházce a odpočinku na dřevěných lavičkách. Lesík s jezírky je vhodným místem k procházkám jak pro lázeňské hosty, tak turisty, kteří do těchto míst zavítají. Trasa k jezírkům je značená místním červeným a modrým značením, kterým jsou vytýčeny dva krátké tříkilometrové okruhy. Turistické značení začíná u lázeňské restaurace. Na okraji lesa nad jezírky se nabízí z nadmořské výšky 274 m pěkné výhledy na Hanou a Drahanskou vrchovinu. Na louce mezi dolním a horním jezírkem je zbudován dřevěný turistický přístřešek. Kóta Na Skalkách je zajímavá i z pohledu novodobé historie. A právě zde, v rámci poslední tankové bitvy v rámci II. světové války na našem území mezi německou a Rudou armádou probíhaly těžké boje. Němci zde měli vybudované opěrné stanoviště. Osvobozovacích bojů v okolí Skalky a Klenovic se aktivně zúčastnili i dělostřelci 1. československého armádního sboru.

Historie čerpána z těchto webových stránek

https://www.ok-tourism.cz/cil/jezirka-ve-skalce/

Obec Skalka u Prostějova nemá turistickou známku.