Naučnou stezku s názvem Okolo Vršatca - koruny Bílých Karpat jsme si prošli v květnu 2026 během prodlouženého víkendu, kdy jsme se na tři dny ubytovali v hotelu Aréna, nacházející ve městě Broumov-Bylnice. Druhý den po snídani jsme osedlali náš šedý francouzský povoz a vyrazili k sousedům na Slovensko, abychom poznali část malebných Bílých Karpat, k čemuž jsme si vybrali zmíněnou naučnou stezku. Auto jsme zaparkovali na příhodném místě úzké silničky, spojující obce Červený Kameň a Vršatské Podhradie, odkud jsme vyrazili na 7,5 kilometru dlouhou okružní trasu. Kráčeli jsme po asfaltovém povrchu úzké silničky, která vytrvale stoupala vzhůru směrem na Vršatské Podhradie. Asi po 300 metrech jsme se ocitli se na otevřeném prostranství u sedla Chotuč. Právě v tomto místě se před námi najednou otevřel nádherný a přímo velkolepý pohled na úžasné vápencové skály zvané Vršatské bradlá a také jsme zde narazili na tabuli sedmého zastavení zmíněné naučné stezky, která nesla název Neživá příroda. Z textů na tabuli jsme se dočetli, že Vršatská bradla představují jednu z nejmalebnějších a morfologicky nejvýraznějších částí bradlového pásma na Slovensku. Dozvěděli jsme se o složitém vzniku těchto vápencových útvarů, které se formovaly v druhohorních mořích a během horotvorných pohybů byly vytlačeny a přetvořeny do dnešní podoby. Zajímavé čtení přinesly rovněž informace o zdejších jeskyních Babky či Kuklička, které sice nedosahují obřích rozměrů, ale ukrývají krásnou krápníkovou výzdobu a jsou domovem netopýrů. Pak jsme pokračovali v našem putování s díky všem těm úchvatným sceneriím nám cesta ubíhala neuvěřitelně rychle. Když po krátkém klesání divoký skalní hřeben na chvíli zmizel z našeho dohledu, zastavili jsme se u pramene, ležící přímo u silničky. Po chvilce jsme zamířili do obce Vršatské Podhradie, kde jsme mezi prvními domy narazili na dřevěný kříž s ukřižovaným Ježíšem. Dlouho jsme se zde nezdrželi a kráčeli dál obcí, přičemž jsme odtrhnout zrak od vápencové skály, na níž vypínal hrad Vršatec. Pohled na zříceninu přilepenou na masivní vápencové skály v nás vzbuzoval obdiv a zvědavost, jaké to asi bude stát nahoře. Prošli jsme vesnicí až k rozcestníku, kde nás ukazatele a turistické značky nasměrovaly doprava. Vzápětí jsme se v záhybu prudké zatáčky, přímo pod majestátní skalní stěnou s hradem Vršatec, zastavili u osmého zastavení naučné stezky. Tento informační panel, usazený ve travnatém svahu u cesty, nesl název Krivoklátska dolina. Z textu jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí o nedaleké malebné dolině a chráněných územích evropského významu, jako jsou Krivoklátské lúky, Krivoklátske bradlá či přírodní památka Babiná – bývalý kamenolom, který je dnes cenným útočištěm teplomilných společenstev. Tabule podrobně popisovala bohatství zdejší květeny plné vzácných orchidejí i hojnost živočichů v čele s pestrými motýly, ptáky a vzácnými druhy hmyzu. Zaujala nás také zmínka o skryté Krivoklátské tiesňavě vyhlášené pro ochranu cenných geomorfologických jevů. Přiložené fotografie s ukázkami krajiny i rozkvetlé pětiprstky obyčejné nás mile navnadily na další objevování, a tak jsme po krátkém kochání se ikonickým pohledem na skalní hřeben, zvedající se nad zatáčkou, spokojeně pokračovali dále po trase.S každým výškovým metrem se stoupání mírně přiostřovalo, ale vědomí blížícího se historického cíle nám dodávalo sílu. Zanedlouho jsme došli k devátému zastavení naučné stezky, které neslo název Pohled do krajiny. Informační tabule, nám nabídla parádní výhledy do širokého okolí a podrobné vysvětlení toho, co vlastně před sebou vidíme. Z textů a fotografií na tabuli jsme se dozvěděli zajímavosti o Chráněné krajinné oblasti Strážovské vrchy, která byla vyhlášena v roce 1989 a rozkládá se na ploše téměř třiceti tisíc hektarů. Panel přibližoval také existenci horských kotlin, příkrovovou stavbu pohoří či flyšový reliéf tvořený střídáním pískovců a jílovců, který na rozdíl od odolných vápencových bradel podléhá postupnému zvětrávání a erozi. Vedle toho tabule poutavě popisovala Váh jako nejdelší slovenskou řeku měřící přes 403 kilometrů, jejíž tok byl v minulosti postupně regulován a spoután přehradami, což mělo zásadní vliv na zdejší přírodu a ekosystémy. Když jsme si tyto zajímavé informace přečetli, pokochali jsme se pohledy na obec Vršatské Podhradie, panoramou Pováží a očima jsme přejeli hřebeny Strážovských vrchů s dominantním Vápčem či hlubokými lesy, které celému místu dodávaly neopakovatelnou atmosféru. Prostudovali jsme si také sousední tabuli, jež popisovala krásné okolní skály a hrad, k němuž jsme se následně vydali. Když jsme na zříceninu dorazili, prozkoumali jsme horní a dolní část hradu. Pak jsme již strážní hrádek opustili a vrátili se na skalku nad devátým zastavením naučné stezky. Na tomto výhledovém místě jsme zabočili doleva a po úzké stezce sestoupili přímo na silnici, kde jsme narazili na desáté, závěrečné zastavení celé naučné stezky. Na této tabuli jsme si přečetli spoustu zajímavostí o historii hradu i okolní přírodě. Dozvěděli jsme se, že Vršatec má velmi dávnou historii osídlení. Nejstarší stopy lidí pocházejí už z mladší a pozdní doby kamenné. Výraznější osídlení Vršatského Podhradí je pak spojeno s pozdní dobou bronzovou a lidem lužických popelnicových polí, po kterých se našla pohřebiště se žárovými hroby a keramikou. Později zde žili lidé púchovské kultury i naši slovanští předkové. Znovu jsme si přečetli informace o středověkém hradu a pak jsme načerpali fakta o zdejších skalách, kvůli nimž zde byla vyhlášena přírodní rezervace na ochranu teplomilných společenstev vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů v Bílých Karpatech. Po přečtení bohaté nabídky textu jsme mírně klesající silnici přišli na rozcestí s názvem Chata Vršatec, kde se nacházel úvodní panel naučné stezky, jenž nás informoval o celkovém charakteru a historii celé trasy s deseti cedulemi. Úvodní panel připomněl, že Vršatec a jeho okolí přitahoval pozornost lidí už odedávna, o čemž svědčí pozůstatky po životě a ekonomických aktivitách od mladší doby kamenné až po novověk. Dočetli jsme se, že první naučná stezka byla v oblasti Vršatce zpřístupněna v 80. letech minulého století a jeho první velká rekonstrukce proběhla v roce 2005. Dozvěděli jsme se také o vybavení stezky se dvěma odpočinkovými přístřešky. Velká část úvodního panelu byla věnována samotné Chráněné krajinné oblasti Biele Karpaty, která byla vyhlášená v roce 1979 na ploše 44 568 ha a zasahuje do okresů Púchov, Ilava, Trenčín, Nové Mesto nad Váhom, Myjava, Senica a Skalica. Dočetli jsme se, že území je specifické rozptýleným kopaničářským osídlením, zachovalými bělokarpatskými lesy a unikátními orchideovými loukami s výskytem vzácných motýlů, mravenců či plazů. Nejvyšším bodem je vrch Velká Javorina (970 m n. m.) a druhým nejvyšším vrch Chmeľová (925 m n. m.). Naše oči prostudovaly všechen text na úvodním panelu a tak nám nic nebránilo v dalším putování. Nečekala nás však nijak pohodlná chůze. Naopak ! Nejprve jsme museli překonat kovové schůdky, sloužící jako přechod přes ohradník, u kterého nás vítala informační tabule naučného panelu s názvem „Obnovujeme pastvu a kvetoucí stráně“. Pak jsme začali zdolávat prudké stoupání po žluté turistické trasem vedoucí malebnou a svěže zalesněnou krajinou Bílých Karpat. Po několika minutách jsme se konečně doplazili na rozcestí, kde žlutá šipka na stromě upozorňovala na odbočku vedoucí na vrchol Chmeľová. Rozhodli jsme se pro prodloužení cesty, a tak jsme uposlechli výzvu a zamířili oním směrem. Po výživném výstupu jsme konečně stanuli na vrcholu Chmeľová v nadmořské výšce 925 metrů a hned nám bylo jasné, že celá ta námaha a strmý výstup stály za to. Ocitli jsme se totiž na druhém nejvyšším vrcholu Bílých Karpat a zároveň na vůbec nejvyšším bodě celého úchvatného skalního masivu Vršatských bradel. Zatímco jsme lapali po dechu a odpočívali na travnaté hraně vrcholu, na mobilních telefonech jsme si pročítali všechny zajímavosti o tomto pozoruhodném místě. Největší odměnou pro nás ale byl samotný výhled, který se před námi z vrcholové hrany rozprostřel. Získali jsme doslova letecký pohled přímo dolů na skalní jehly Vršatských bradel, mezi nimiž se tyčily siluety zříceniny hradu Vršatec a hluboko pod námi ležela vesnička Vršatské Podhradie. Při pohledu do dálky se nám naskytlo nádherné panoráma zvlněných hřebenů Bílých Karpat, Pováží i vzdálenějších Strážovských vrchů a Javorníků. Byl to zkrátka nezapomenutelný zážitek a skvělý pocit, že jsme tento vrchol společně zdolali. Po delším odpočinku jsme sešli stejnou cestou dolů a zastavili se u druhého zastavení naučné stezky a názvem „Živočíšstvo“, jež bylo věnováno bohaté fauně Bílých Karpat. Z tabule jsme se dozvěděli, že mozaika lesů, skal a luk poskytuje skvělé podmínky pro množství druhů živočichů, přičemž nejbohatěji jsou zastoupeni bezobratlí. Nejvíce nás zaujaly informace o motýlech a chrobácích. Přečetli jsme si o z největším denním motýlu Evropy jasoňovi červenookém, modráskovi, otakárkovi a dalších motýlech. Z brouků nás upoutal tesařík alpský, který je charakteristickým obyvatelem původních bukových lesů. Na tabuli jsme viděli i fotografie jiných brouků nebo pavouků. Dozvěděli jsme se také mnohé o zdejších ptácích, obojživelnících a savcích, prohlédli si fotky a pak jsme se vydali na další cestu. Kráčeli jsme klesající stezkou po úzké louce, jejíž okraje vymezovalo pohoří Bílých Karpat, přičemž jsme sledovali žlutou turistickou značku. Nejprve jsme klesali dolů na okraj louky a poté jsme překonali plot po schldcích. Následně jsme po stále klesající stezce kráčeli lesem, dokud jsme nedošli ke třetímu zastavení naučné stezky. Neslo výstižný název „Lesy“ a podrobně nás seznámilo s původním i současným stavem zdejších lesních porostů. Dozvěděli jsme se, že původní složení lesů v okolí Vršatce tvořily komplexy bučin s příměsí jedle, na sutinách doplněné javory, lipami a jasanem ztepilým. V minulosti však byla tato přirozená skladba pozměněna výsadbou smrku, modřínu a v polovině minulého století dokonce nepůvodní borovice černé, která sice pomohla rychle zalesnit holé skály po ukončení pastvy, ale její vliv na půdu a původní druhové složení byl spíše negativní. Zaujala nás také část věnovaná přirozenému koloběhu lesa bez zásahu člověka. Přečetli jsme si, že odumřelé a vyvrácené stromy vytvářejí životní prostor a zdroj energie pro tisíce druhů organismů. Dozvěděli jsme se rovněž o motýlu jasoňovi, jehož housenky se živí dymnivkou dutou i plnou v jarním podrostu, nebo o invazním druhu netýkavce malokvěté, která nekontrolovatelně zarůstá cesty směrem do Červeného Kameňa. Po dočtení posledních řádků jsme šli dál a právě zde jsme museli zvládnout nejprudší klesání. Potom jsme došli ke studánce Pod Babkami, která byla vyschlá, takže jsme u ní dlouho nepobývali. Vyšlapaná lesní pěšina za studánkou přestala klesat a dokonce na chvíli vedla bukovým lesem do mírného stoupání. Poté začala opět pozvolna klesat a zanedlouho jsme dorazili ke čtvrtému zastavení naučné stezky. Neslo název „Človek a krajina“ a zaměřovalo se na vzájemný vztah mezi lidskou činností a bělokarpatskou přírodou. Z tabule jsme se dozvěděli, že krajina, kterou dnes kolem sebe vidíme, je výsledkem dlouhodobého působení člověka. Původně byla většina území pokryta souvislými lesy, které však lidé postupně káceli a přetvářeli na pastviny, louky a ornou půdu. Tímto tradičním obhospodařováním nechtěně vytvořili pestré prostředí s vysokou rozmanitostí druhů, které zdaleka převyšuje původní druhovou bohatost samotného bukového lesa. Přečetli jsme si také o problému zvaném sukcese, což je postupný návrat lesa na opuštěná místa, kde se přestalo hospodařit. Zjistili jsme, že jakmile se louky a pastviny přestanou kosit nebo spásat, rychle zarůstají náletovými dřevinami, jako jsou hlohy, lísky či trnky, a postupně se mění zpět v les. Tím však krajina přichází o cenné otevřené biotopy a druhy, jako jsou vzácné bělokarpatské orchideje nebo chránění motýli. Velmi nás zaujala i část věnovaná starým ovocným odrůdám a lidové architektuře. Když jsme celou tabuli prostudovali, pokračovali jsme v našem putování a o pár desítek metrů dál jsme les opustili. Ocitli jsme se na okraji rozlehlé louky, odkud se nám otevřel krásný výhled na protější lesnatou krajinu. Výhledem jsme byli tak nadšeni, že jsme využili nabídky krytého přístřešku s ohništěm, kde jsme se posadili a lehce se občerstvili. Po chvilce jsme se zvedli a šli dál. Žlutou značku jsme zde měli opustit a pokračovat po trase naučné stezky, nicméně jsme si toho nevšimli. Sestupovali jsme tak napříč loukou dolů a když jsme se otočili, naskytl se nám výhled na krásný skalní útvar Tři babky, dosahující nadmořské výšky kolem 790 metrů, jenž představoval jedno z nejvýraznějších a nejfotogeničtějších seskupení skalních jehlic a věží v severní části přírodní rezervace Vršatské bradlá. Potom jsme ještě chvíli sestupovali loukou dolů a když jsme vešli do lesa, uvědomili jsme si svou chybu a museli se vrátit zpátky k přístřešku. Zde jsme odbočili doleva a po horním okraji louky jsme brzy dorazili k pátému zastavení naučné stezky, jež neslo název „PR Červenokamenské bradlo“ a bylo věnováno stejnojmenné přírodní rezervaci vyhlášené v roce 1969 na ploše 47,5 hektaru. Z informační tabule jsme se dozvěděli, že tato rezervace je součástí bradlového pásma a představuje typický příklad selektivní eroze. Odolné druhohorní vápence zde díky zvětrávání vystoupily na povrch a vytvořily působivé skalní útvary čnící nad krajinu. Zaujala nás také informace o původu názvu samotné obce Červený Kameň, který je odvozen od červenavého zbarvení místního bradla způsobeného sloučeninami železa. Dočetli jsme se o zdejší vzácné vápnomilné flóře, jako je kruštík drobnolistý či měsíčnice trvalá, a také o zajímavých zvířatech. Tabule upozorňovala na výskyt kriticky ohroženého motýla modráska, jehož housenky žijí v symbióze s mravenci nebo na dravce, mezi něž patřil jestřáb krahulec a výr skalní. Nechyběla ani zmínka o tom, že zachování této lokality dříve ohrožovala těžba suroviny či zarůstání území kvůli útlumu pastvy, čemuž dnes úspěšně brání ochránci přírody a dobrovolníci. Přímo od tabule se nám navíc naskytl nádherný výhled do krajiny na samotné Červenokamenské bradlo tyčící se v zelených svazích, takže jsme se na tomto místě chvíli zdrželi. Potom jsme pokračovali dál po horním okraji louky a zanedlouho jsme přišli k šestému zastavení naučné stezky, které stál na prosvětleném okraji porostu a nesl název „Rastlinstvo“. Byl věnován pestré a specifické vegetaci Vršatských bradel. Dozvěděli jsme se, že rozmanitost zdejší flóry je dána vápencovým podkladem, který dobře akumuluje teplo a odvádí vodu, a členitým reliéfem s rozdílnou nadmořskou výškou. Díky tomu se zde potkávají druhy od teplomilných nížinných až po chladnomilné vysokohorské, které se v chladnějších polohách udržely jako pozůstatek z doby ledové. Zaujala nás informace o vzácných bělokarpatských orchidejích i o unikátním druhu zvaném hmyzovník Holubyho. Přečetli jsme si také o všivci chocholatém, pro který představují Vršatské bradlá jedinou lokalitu v rámci celého Slovenska. Tabule nás informovala i o lesní květeně v bučinách, kde jarní podrost zdobí dymnivky a nechybělo varování před jedovatou přilbicí žlutou či před šířením invazní netýkavky malokvěté, která vytlačuje původní druhy. Po prostudování šesté tabule jsme dokončili chůzi po okraji louky a opět vešli do lesa, kde jsme přeskočili malý brod. Využili jsme zde pramene vody, jenž na tomto místě vytékal a opláchli si ruce. Potom jsme sestoupili na asfaltovou silničku, kterou jsme sem o pár hodin dříve přijeli a o kousek výše jsme spatřili náš zaparkovaný automobil. Ještě než jsme k němu zamířili, vydali jsme se na druhou stranu silnice, kde se nacházel drobný sakrální pomníček. Když jsme si vše prohlédli, zamířili jsme k autu, jímž jsme odjeli do obce Pruské. V této větší vesnici jsme se seznámili s několika rozličnými památkami, ale o tom již pojednává jiný článek. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy zažili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme po dobytí hradu Vršatec odtáhli do obce Pruské.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/vrsatske-podhradie-naucna-stezka-okolo-vrsatca-koruny-bilych-kar​

Historie :

Naučná stezka Okolo Vršatca představuje významnou přírodovědnou a vlastivědnou trasu, která návštěvníky provází nejcennějšími částmi Chráněné krajinné oblasti Biele Karpaty v okrese Ilava. Tento oblíbený turistický okruh byl vybudován za účelem přiblížení Mimořádné přírodní, geologické a historické hodnoty celého Vršatského bradlového pásma, přičemž v průběhu let prošel obnovou a rekonstrukcí za podpory ochranářských organizací a nadací. Celková délka trasy dosahuje přibližně šesti kilometrů a je navržena jako nenáročný až středně náročný okruh, který lze pohodlným tempem projít za dvě až tři hodiny. Stezka vede přes rozmanité terény od asfaltových cest přes horské louky a pastviny až po lesní pěšiny s mírným i prudším klesáním. Na trase je rozmístěno celkem deset informačních panelů, které podrobně mapují jednotlivá témata a charakteristické rysy zdejší krajiny. Jednotlivá zastavení se věnují základnímu představení území a Chráněné krajinné oblasti Biele Karpaty, pestrosti místní fauny se zaměřením na vzácné motýly či ptactvo, skladbě a vývoji původních i druhotných lesů, historickému i současnému vlivu člověka na utváření krajiny a přírodní rezervaci Červenokamenské bradlo. Další panely popisují bohatost vápnomilné a horské květeny, neživou přírodu a geologickou stavbu bradel, význam ochrany území v síti Natura 2000, celkový pohled na krajinu i bohatou historii Vršatského hradu a osídlení pod ním. Trasa nabízí unikátní kombinaci poznání a estetických zážitků, neboť propojuje poučné informace o vzácných ekosystémech s dalekými výhledy na Pováží, Strážovské vrchy i dramatické vápencové skalní věže. Díky svému přehlednému značení a kvalitně zpracovaným tabulím patří naučná stezka k nejvyhledávanějším turistickým cílům v celém česko-slovenském pohraničí.

Historie čerpána z webu

https://www.turistika.cz

Přírodní rezervace Vršatské bradlá je držitelem slovenské turistické známky č.573.

https://www.turisticke-znamky.sk