Jirkův cestovní deník - viděno očima turisty - Ostatní zajímavosti - Naučné stezky - Vamberk

Vamberk - naučná stezka Po stopách kamene

28. 2. 2026

Naučná stezka „Po stopách kamene“ u Vamberka je poměrně novým turistickým lákadlem, neboť byla slavnostně otevřena v srpnu 2024. Na téměř pětikilometrové trase bylo pracovníky města nainstalováno 11 informačních panelů. Okružní stezka se nachází v lesní lokalitě Vyhlídka nad Merklovicemi a úvodní panel najdete u parkoviště nedaleko brokové střelnice. Druhé zastavení pak čeká u sochy sv. Prokopa a následně vás provede zajímavými místy spojenými s historií těžby a opracování kamene. Cesta také částečně kopíruje starou císařskou silnici, kolem smírčího kříže a přes Merklovskou alej. Atraktivní jsou také smírčí kříže, studánka či mlýnské kameny, jejichž těžba ve zdejších lesích probíhala. Trasa je nenáročná, vhodná pro rodiny s dětmi i rekreační turisty.

Po trase naučné stezky Po stopách kamene u města Vamberk jsme se prošli během jednodenního výletu, který jsme podnikli první únorový den roku 2026, čímž jsme zahájili novou cestovatelskou sezónu. Naše putování jsme zahájili v Kostelci nad Orlicí, ale většinu času jsme strávili v sousedním Vamberku, kde jsme poznali několik pamětihodností, včetně těch na okraji města. Do našich plánů jsme zahrnuli taktéž procházku po zmíněné stezce. Po obhlídce chaty Na Vyhlídce jsme nasedli do auta a kolem obory pro daňky, srnky, jeleny a muflony jsme sjeli dolů na rozcestí, u brokové střelnice zaparkovali a o chvíli později jsme po zledovatělé silnici vyrazili na téměř pětikilometrový okruh. V jednu chvíli jsme si odskočili do lesa, kde jsme na malém smrčku objevili visící kešku a stejná situace nastala o 200 metrů dál. Po dvou úspěšných nálezech jsme přišli na rozcestí, na němž jsme narazili na druhé zastavení naučné stezky. Panel stál za příkopem silnice, který jsme opatrně přešli po zasněženém dřevěném mostku a vzápětí jsme se ocitli u sochy sv. Prokopa. Chytrý panel nám prozradil o soše světce prozradil potřebné informace a potom jsme se po červené značce vydali na další rozcestí, z něhož jsme zamířili ke 200 metrů vzdálené studánce, která byla upravena v roce 2000 a pojmenována po svatém Prokopovi. Voda vytékala u trubky, trčící z betonového bloku, takže pro nás nebyl problém, abychom si umyli ruce. Zmrzlé prsty jsme však rychle schovali do kapes, protože panovalo opravdové zimní počasí s teplotami pod nulou. Z toho důvodu jsme nevyužili nabídku velkého množství hrníčků, které jakoby našeptávali, abychom je naplnili vodou. Místo toho jsme se přesunuli k mlýnskému kameni, který tvořil stůl na upraveném prostranství, kde se rovněž nacházely informační panely. Jeden z nich vyprávěl o svatém Prokopovi a druhý o studánce. Pak jsme šli dál po široké lesní cestě, která vytrvale, ale mírně stoupala vzhůru. O několik desítek metrů dál jsme odbočili doprava, v lese na smrčku nalezli další kešku a vrátili se zpět na hlavní cestu. Schránka, ukrytá v pařezu asi o 150 metrů dál, se nám však díky sněhové nadílce nalézt nepodařila. Mírně rozmrzelí jsme následně došli ke čtvrtému zastavení naučné stezky Po stopách kamene, která pojednávala zdejších městských lesích, o které se staral Vamberk spolu se státní organizací Lesy ČR. U tabule se nacházely lavičky, na které jsme se v zájmu svého zdraví neposadili a rovněž jsme nevyužili nabídky zábavných prvků, jež byly určeny spíše dětem. Potom jsme si na vedlejší cestu odskočili pro kešku, která visela hodně vysoko, takže jsme poprvé využili teleskopickou tyč s háčkem na konci, díky níž jsme pohodlně sundali krabičku ze stromu. Stejným způsobem jsme získali další kešku o 200 metrů dál a potom jsme dorazili na rozcestí Nad Merklovicemi. Na této křižovatce Podboudské a Příčné aleje, kde se stýkala červená a zelená trasa, jsme si prostudovali páté zastavení naučné stezky, které se zde potkávala se svou Planetární kolegyní. Cedule nám na mapě ukázala, kde jsme se právě ocitli a zároveň jsme se dozvěděli pár strohých informací o okolních turistických cílech, mezi něž patřil třeba hrad Litice, zámek Potštejn, hrad Potštejn nebo vysílač na Chlumu. Pak jsme si na protější straně křižovatky prohlédli směrové šipky a šli dál. Cesta stále stoupala a brzy jsme dorazili jsme k osmému zastavení, které vyprávělo o mlýnských kamenech, jež se zde opracovávaly. Když jsme si ceduli prostudovali, pokračovali jsme v putování dál. Cesta stále mírně stoupala a vedla naprosto rovně, jakoby ji někdo narýsoval podle pravítka. Na malém rozcestí jsme opět vytáhli teleskopickou tyč a sundali ze stromu další krabičku. O 200 metrů dál jsme si celý postup s biltemou zopakovali. Pak jsme se konečně ocitli u Kalousovy hájenky, která byla nazvána podle posledního revírníka Vojtěcha, který v těchto místech s rodinou bydlel. Panský hajný však nevyužíval domeček, který stál po naší levici, neboť bydlel ve staré hájence o něco níže, která byla roku 1934 zbourána. Po prostudování textu jsme si prohlédli chatu a vydali se na další cestu. O 100 metrů dál jsme pod vyvráceným kořenem odlovili běžnou kešku a pak jsme již došli na rozcestí, kde se trasa naučné stezky sestávala se žlutou turistickou značkou. Odbočili jsme doleva a vzápětí jsme marně hledali tradiční krabičku, která se měla na zemi ukrývat. Chuť jsme si spravili o chvíli později, kde pařezová keška našemu pátrání neodolala. To jsme se již nacházeli v blízkosti šestého zastavení naučné stezky s názvem U rybníčků. Žádnou vodní plochu jsme však kolem sebe neviděli, ale stačil jeden krok a pod nejstarším členem výpravy se propadl led ukrytý pod vrstvou sněhu. S nohou mokrou pod kolena pak musel přežít zbytek cesty, ale ani tato událost nás neodradila od prostudování chytré tabule. Dočetli jsme se, že název U Rybníčků byl odvozen od malých prohlubní, které byly pozůstatkem po těžbě pískovce a dalších kamenů. S jednou mokrou, a převažujícími suchými nohami, jsme se po přečtení textu vydali dál. Brzy jsme dorazili na rozcestí Císařské silnice a Lützovy aleje, které bylo nazváno U obrázku, kde na buku visel svatý obrázek Anděla strážného. Pod stromem se manželce kováře Hartmana z Rybné roku 1875 údajně narodil František. Otec dítěte pak nechal namalovat zmíněný obraz, aby tímto způsobem poděkoval za ochranu matky a dítěte při porodu. Pak jsme sundali z malého jehličnanu visící kešku a vydali se ke smírčímu kříží, jenž stál asi 150 metrů odtud. Klesající lesní cestou směřující do Rybné nad Zdobicí jsme zanedlouho došli k sotva znatelné odbočce ke kříži, k němuž nás dovedly vyšlapané stopy ve sněhu. Vlastně až ke kříži jsme přímo nedošli, protože nás od něj dělil velmi hluboký příkop se strmými stěnami, takže jsme jej viděli ze vzdálenosti pěti až sedmi metrů. Ke kříži se vztahovala pověst o hajném, který zastřelil na tomto místě uhlíře, jenž ho vydíral, ale nepodařilo se nám zjistit, kdy se tak stalo. Po krátce obhlídce jsme se vrátili zpět na rozcestí U Vobrázku a pokračovali rovně po Císařské cestě. Asi v polovině úseku mezi rozcestími jsme marně hledali kešku a potom jsme přišli na velké rozcestí, kde na nás čekala chytrá tabule s číslem 4. Věnovala se jinému smírčímu kamenu, který se nazýval U spálené jedle a stál v lese asi 150 metrů od nás. Nejprve jsme si přečetli informace o smírčích křížích a pak jsme již dorazili k 98 centimetrů vysokému kříži, na jehož čelní straně byl vyobrazen reliéf meče, který připomínal tragický souboj, který se zde odehrál roku 1355. V souboji se střetli rytíř Sezima z Dobrušky a Jan Drslavec, kterému se kvůli jeho divoké povaze přezdívalo Čert. Prvně jmenovaný muž v tomto souboji padl. Když jsme si kříž prohlédli, vrátili jsme se na rozcestí, zabočili doleva a pokračovali po klesající Císařské silnici dolů. O kousek níže jsme v dutině stromu nalezli další ukrytou schránku a poté jsme přišli k třetímu zastavení naučné stezky, které bylo věnováno zmíněné silnici, která byla mezi Vamberkem a Rybnou nad Zdobicí zprovozněna v době vlády císařovny Marie Terezie. Když jsme si krátký text dočetli, rychlým krokem jsme sešli až na rozcestí se sochou svatého Prokopa. Vzápětí jsme pokračovali dál k autu a stále jsme vyhlíželi první zastavení naučné stezky, která se schovávala mezi stromy jen pár desítek metrů od parkoviště. Zvala kolemjdoucí na téměř pětikilometrovou procházku lesem a lákala na zajímavosti na trase. Cedule se tyčila na odpočinkovém místě s ohništěm, altánkem, posezením a pěkným výhledem na Vamberk. Zatímco výhledu na město jsme neodolali, ostatní nabídku jsme opět nevyužili. Blížící a plížící se tma, zmrzlá noha nejstaršího člena výpravy a chladný vítr v otevřeném prostoru nás brzy zahnal do auta. O chvíli později jsme náš vůz nastartovali, sjeli pár stovek metrů níž k Božím mukám a odlovili u nich kešku. Pak jsme se vrátili domů do Olomouce a uzavřeli tak zimně laděný výlet roku 2026. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy zažili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme v zimě navštívili Kostelec nad Orlicí a Vamberk.