Jirkův cestovní deník - viděno očima turisty - Ostatní zajímavosti - Naučné stezky - Hrubá Voda - naučná stezka Hrubá Voda

Hrubá Voda - naučná stezka Hrubá Voda – voda živá

24. 3. 2026

Naučná stezka Hrubá Voda - voda živá vznikla v roce 2021. Tato stezka byla vytvořena jako společný projekt obce Hlubočky a místního Resortu Hrubá Voda (Park sportu Hrubá Voda). Cílem bylo ukázat, že tato lokalita nenabízí pouze sportovní vyžití v areálu, ale má také bohatou historii a přírodní zajímavosti. Nenáročná vycházka začíná před vlakovým nádražím, pokračuje přes sjezdovku až na zříceninu hradu Hluboký. Délka stezky činí pouze 2,2 km a je vhodná pro všechny věkové kategorie. Jednotlivé panely pojednávají o historii obce a přírodě.

Naučnou stezku Hrubá Voda - voda živá jsme si prošli v březnu 2026 během krátkého výletu, který jsme strávili v údolí, jímž protéká řeka Bystřice. V úzkém prostoru mezi vojenským újezdem Libavá a Přírodním parkem Bystřice jsme navštívili několik zajímavostí, mezi něž patřila zmíněná 2,2 kilometru dlouhá naučná stezka. Po příjezdu do Hrubé Vody jsme naši červenou škodovku odložili na parkovišti u sportovního resortu a potom jsme se vrátili k vlakovému nádraží, kde se nacházelo první zastavení. Cedule nás přivítala v obci, která se pro svou přírodní krásu a klimatické podmínky proslavila jako letovisko již na konci 19. století. Podhorská obec v hlubokém údolí, sevřeném úpatím Oderských vrchů a Nízkého Jeseníku, však byla založena již okolo roku 1364. Samozřejmě nás zajímalo, proč byla pojmenována jako Hrubá Voda. Dozvěděli jsme se, že český název byl odvozen od německého Grosswasser, podle velkých jarních povodní z tajícího sněhu, které v údolí způsobovaly bariéry ledových ker. Jelikož jsme stáli před secesní budovou nádraží z roku 1908, dočetli jsme se také pár věcí o železnici, vybudované roku 1872. Trať vedoucí z Olomouce přes Bruntál do Krnova překonávala značné převýšení a vynutila si ražbu čtyř tunelů a mnoha mostů. Na náročném inženýrském díle se podíleli italští dělníci, z nichž někteří se v kraji usadili. Zaujalo nás, že velké množství hostů přimělo provozovatele dráhy přestavět původní malé nádraží v reprezentativním stylu. Na závěr jsme se dozvěděli, že se místní obyvatelé živili zemědělstvím, ale hlavně těžbou a zpracováním dřeva. To se zčásti plavilo za jarního tání po Bystřici, která je za pár hodin odnesla do střediska panství ve Velké Bystřici. Tento způsob se udržel téměř do 1. světové války. Dřevo rovněž zpracovávaly pily na vodní pohon, kterých bylo v údolí několik. Když jsme zpracovali poslední řádky a prohlédli si pečeť Hrubé Vody, historickou mapu okolí obce, fotku železnice a plán secesního nádraží, překonali jsme po mostě tok řeky Bystřice a kolem hotelu Hluboký dvůr jsme začali zdolávat stoupání do svahu. Za hotelem jsme odbočili doprava a brzy jsme po rovince přišli k ohradě s koňmi, které jsme s potěšením chvíli pozorovali. Pak jsme se již věnovali druhému zastavení, které pojednávalo o těžbě a zpracování břidlice. Zprvu se těžila povrchově, později hornickým způsobem ve štolách a převážně se tvarovala do pokrývačských tabulek, které se vyvážely až do Vídně. Z šedočerné horniny se vedle toho vyráběly brousky, psací soupravy a školní tabulky, dekorační předměty, elektrické rozvaděče, náhrobky, pamětní desky a dlažba. Dočetli jsme se, že toto zvláštní odvětví a řemeslo do kraje přinesli němečtí osadníci, kteří znovu oživili dosud českou oblast, vylidněnou po třicetileté válce. Historické štoly a větrací šachty zůstaly, ale za nimi jsme se nevydali. Kousek od nás se nacházela jízdárna, na jejímž místě stával drtič na mletí odpadového materiálu, jenž se v období mezi válkami až do osmdesátých let 20. století zpracovával na jemný prášek, který sloužil v průmyslu jako plnivo. Pobavilo nás, že pracovníkům u drtiče se pro jejich velmi špinavou práci a odpovídající vzhled přezdívalo černoši. Dále jsme se dočetli, že Hrubá Voda byla hosty vyhledávána jako rekreační středisko a také sem jezdili turisté či trampové, takže zde fungovalo několik hotelů a hospod. Zaujalo nás, že zimní hosté se spouštěli připraveným sněhovým korytem dlouhým 4 kilometry z planiny Oderských vrchů nad údolím až na jeho dno. Jiní přijížděli za sněhem s lyžemi, protože zdejší klima mu nedalo tak rychle roztát a nad údolím byla dokonce zřízena záchranná sněhová stanice Modrého kříže, předchůdce horské služby. Na obrázcích jsme si prohlédli fosilie, drtič či pohlednice a potom jsme podél ohrady stoupali nahoru k okraji Vojenského újezdu Libavá, na který nás upozornily příslušné značky. O kousek dál jsme narazili na tabuli s kolem zdatnosti, ale na cvičení a protahování našich těl jsme neměli čas ani náladu. Museli jsme totiž překonat dosud funkční sjezdovku, po které se na sněhové pokrývce prohánělo několik lyžařů, takže jsme museli dávat dobrý pozor, abychom neupadli nebo se s některým sjezdařem nestřetli. Naštěstí jsme v pořádku dorazili na druhou stranu, kde nás čekalo třetí zastavení, které nám prozradilo fakta o okolním regionu s přirozeným centrem ve Městě Libavá a nedalekým poutním místem Stará Voda. Býval osídlen rakouskými a později československými Němci, kteří téměř všichni museli po válce odejít do Německa nebo byli vystěhováni do vesnic v okolí. Na jejich opuštěné grunty přišli hospodařit z chudých krajů Valašska, Slovenska i odjinud, avšak dlouho zde nezůstali. Celá oblast se roku 1946 stala vojenským újezdem, kterým zůstal dodnes. Dále jsme se dočetli, že po staletí obdělávaná krajina se účinkem pravidelných vojenských manévrů proměnila ve step či lesostep a stala se tak útočištěm mnoha ohrožených zvířat, ptáků, ryb, raků, hadů a obojživelníků. Za závěr jsme se dozvěděli fakta o malíři Adolfu Kašparovi, což byl slavný ilustrátor povídky knihy Babička Boženy Němcové nebo románů Aloise Jiráska. Tento umělec jezdil za letním odpočinkem do Hluboček, kde byl jeho bratr řídícím a během pobytu zde vznikla řada jeho kreseb, obrazů i fotografií. Na obrázcích jsme si prohlédli fotky některých rostlin a zvířat, včetně kresby zmíněného malíře. Pak jsme se vydali dál a museli překonat další sjezdovku s mohutnou hradbou sněhu. Naštěstí se na ní už nelyžovalo a cesta sněhem byla proražena, takže jsme za sjezdovkou bez potíží vešli do lesa. Další stoupání nás brzy přivedlo na rozcestí, kde jsme narazili na čtvrté zastavení, které pojednávalo o hradu Hluboký. Nacházel se na přilehlém návrší kousek odtud a od poloviny 14. století strážil obchodní cestu údolím Bystřice, jež spojovala Moravu a Slezsko. Ocitli jsme se v prostoru předhradí, kudy byl z hradu, dobytého a rozbořeného roku 1426, odvážen materiál jako z kamenolomu. Hrad Hluboký měl trojúhelníkovou dispozici. Na západním skalnatém srázu jeho jádra stál palác o rozměrech 35 × 9 metrů. Sousední válcová věž, která chránila bránu na jihovýchodě, měla průměr asi 8 metrů a zdi 1,6 metrů silné. V úzkém hřebeni vybíhajícím na sever byl ve skále vysekán příkop a parkán kolem hradního jádra lemovaly dodnes dobře patrné valy. Dozvěděli jsme se také, že hrad založil kolem roku 1340 olomoucký biskup Jan Volek, nevlastní bratr Elišky Přemyslovny, matky Karla IV. Ten hrad po biskupově smrti zdědil a později předal svému bratrovi, moravskému markraběti Janu Jindřichovi. Hrad však spravovali purkrabí, které markrabě jmenoval. V letech 1371 - 1379 to byl Půta z Holštejna. Novým pánem hradu se v roce 1382 stal Lacek z Kravař. Hrad sice stále patřil markraběti, ale Lacek byl jeho správcem a mohl ho téměř neomezeně využívat. Po jeho smrti zde zřejmě sídlili příbuzní pánů z Kravař. V době husitských válek se Hlubokého zmocnil Dobeš z Tvorkova. Kvůli přítomnosti husitské posádky napadající Olomouc byl hrad v roce 1426 obležen, dobyt a následně rozbořen vojsky vévody Albrechta Rakouského. Ten Hluboký dal lénem Janovi ze Sovince a Pňovic pod podmínkou, že hrad nebude opraven. Olomoučtí katolíci měli totiž obavu, že by se zde znovu mohli usadit kališníci. Po Janově smrti se hradu opět nakrátko ujal Dobeš z Tvorkova, avšak již od roku 1433 je jako majitel uváděn Bernard ze Žerotína. Od roku 1437 je hrad označován jako zřícenina, nazývaná též „Pustý zámek“. Poslední zmínka o něm je v zemských deskách olomoucké kapituly v roce 1612. Na obrázcích jsme si prohlédli nálezy z hradu, mezi něž patřily podkova, hroty šípů, ostruha, opasková přezka nebo kousky kuchyňské keramiky a kachlových kamen. Na sousedním panelu jsme našli kresby dvou podob hradu a doplnili svou mysl o další historická fakta. Potom jsme se vyškrábali na hradní kopec a prozkoumali jsme zbytky opevněného sídla, z něhož toho opravdu moc nezbylo. Našli jsme pouze jednu zeď, zemní půdorys věže a valy. Vzhledem k jarnímu počasí a absenci listoví na stromech se nám z hradu naskytl pěkný pohled na všechny strany, jak do údolí řeky Bystřice, tak do lesů, kde stávala již zanikla ves Jestřabí. Když jsme si celý hrad prošli, sestoupili jsme dolů na rozcestí a o chvíli později jsme znovu proklouzli přes neprovozovanou sjezdovku. Vzápětí jsme odbočili doleva a po okraji lyžařského svahu jsme se vydali dolů pod sjezdovku, kde nás čekalo poslední zastavení naučné stezky. Chytrá tabule vyprávěla o 54 kilometrů dlouhé řece Bystřici, pramenící u obce Ryžoviště, která se v Olomouci vlévá do Moravy. V letech mezi válkami byla řeka podrobena vodohospodářským úpravám, které se však dotkly především úseku mezi Hlubočkami a Olomoucí. V poválečných letech se dokonce zvažovalo zatopení údolí s hrází na dolním konci Hrubé Vody. V nivách dodnes zůstaly zachovalé sejpy, kupy písku po rýžování. Dále jsme se dočetli, že na horním toku Bystřice vyvěrají nebo jsou čerpány minerální vody. Na obrázcích jsme si prohlédli peřeje této řeky, její obyvatelku vranku obecnou a užovku obojkovou. Když jsme si ceduli pročetli, zamířili jsme do sportovního areálu, ale o tom již vypráví jiný můj příspěvek. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy zažili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme poznávali zajímavosti mezi Hrubou Vodou a Velkou Bystřicí.