Areál románské rotundy sv. Kateřiny s přilehlou dřevěnou zvonicí jsme si v České Třebové prohlédli v květnu 2026 během prodlouženého víkendu, kdy jsme se na tři dny ubytovali ve Sporthotelu Tichá Orlice v sousedním okresním městě Ústí nad Orlicí. První májový den jsme strávili celý v České Třebové a seznámili se místními památkami či zajímavostmi. Mezi ně patřila zmíněná románské stavba, jediná dochovaná ve Východních Čechách, která byla vystavěna v první polovině 13. století. Stalo se tak během německé kolonizace za vlády Přemysla Otakara II., kdy čeští panovníci, církev a šlechta cíleně zvali odborníky a osadníky ze sousedních německých zemí, aby modernizovali českou zemi. Naše šedé francouzské auto jsme zaparkovali u prodejny COOP a následně jsme zamířili k nejvýznamnější architektonické památce České Třebové. Kousek od prodejny potravin jsme snadno překonali tok Třebovky po silničním mostě a poté jsme zabočili vpravo do ulice Na kopečku, která nás dovedla k církevnímu areálu. Vzápětí jsme brankou vkročili na starý hřbitov, na němž se pohřbívalo od 13. století až do roku 1905, kdy byl v jiné lokalitě města vybudován nový hřbitov. V době naší návštěvy jsme na původním hřbitově našli jen obvodovou zeď a několik historických náhrobních kamenů převážně z 19. století s kříži. Plocha bývalého hřbitova byla zatravněná a upravena jako parkové prostranství, které místu dodávaly pietní a klidný ráz. Cestičkou jsme záhy dorazili k samotné rotundě, ale protože byly dřevěné dveře zavřené, dovnitř jsme se nepodívali. Interiér s barokním oltářem svaté Kateřiny a zbytky středověkých fresek, které objevili restaurátoři ve 20. letech, tak pro tentokrát zůstal našim očím skryt. Vlastně to ale vůbec nevadilo. To největší kouzlo rotundy svaté Kateřiny totiž nespočívalo v tom, co bylo uvnitř, ale v tom, jak bez hnutí a s monumentálním klidem proplouvala staletími. Přežila husitské války, třicetiletou válku, barokní přestavby, a dokonce i hrozbu demolice ve 20. století, kdy z ní místní ochotníci na čas udělali skladiště divadelních rekvizit. Následně jsme pomalým krokem obešli celou kruhovou stavbu kolem dokola a virtuálně četli příběh míst, zapsaný do omítnutých kamenů rotundy. Při pohledu zblízka nás okamžitě udeřila do očí fascinující architektonická schizofrenie téhle památky. Spodní polovinu tvořil čistý, syrový středověk z první poloviny 13. století a při pohlednu na ni jsme si uvědomili, že tyhle samé kameny tu stály v době, kdy kraj zahalovaly neprostupné hvozdy a lokátoři teprve vyměřovali parcely pro nově příchozí osadníky. Následně pak vznikla klasická stavba románského půdorysu s kruhovou lodí, ke které se na východní straně tiskla podkovovitá apsida. Když jsme ale zaklonili hlavu, románský středověk vystřídala barokní elegance. Nad kamenným tvarem se klenula vysoká šindelová střecha s typickou cibulovitou bání a lucernou z roku 1745. K rotundě navíc přiléhala drobná dřevěná předsíň a přístavek bývalé sakristie s kostnicí, kam se kdysi ukládaly kosti ze starých zrušených hrobů, aby bylo místo pro nové. Při obcházení severní stěny jsme se zastavili a v mobilních telefonech si o tomto místě vyhledali staré pověsti, které tohle místo obestírají. Třeba tu o andělech, kteří v noci tajně přenášeli stavební kámen z náměstí v podhradí sem nahoru na kopec, dokud lidé nepochopili, kde má svatyně skutečně stát. Nebo na legendy o tajné chodbě, která má vést z temného podzemí rotundy hluboko pod město a která kdysi sloužila jako úkryt před nájezdy nepřátel. Když jsme rotundu obešli kolem dokola, obrátili jsme svou pozornost k dřevěné zvonici, tvořící zároveň vstupní bránu do areálu. Stejně jako v případě rotundy, i u zvonice byly dveře do jejího nitra pevně uzamčené. Klíče od schodiště vedoucího do patra k historickým zvonům zůstaly tentokrát v bezpečí muzejních správců, a tak nám nezbylo než obejít tuhle tesařskou nádheru zvenčí, dotýkat se starého dřeva a číst její stáří z architektury. Zvonice takzvaného štenýřového typu s bedněním byla postavena pravděpodobně v druhé polovině 16. století. Její základ tvořila mohutná, nízká kamenná podezdívka, na které spočívalo tesařské dílo z těžkých trámů. Spodní část byla širší a pevná, zatímco směrem nahoru se stavba elegantně zužovala do patra, kde se pod šindelovou střechou ukrývala podélná zvuková okna. Právě jimi se po staletí do údolí Třebovky rozléhal hlas zvonů. Když jsme stáli pod její stříškou na straně odvrácené od hřbitova, uvědomili jsme si, jak obrovskou kinetickou energii musela tato dřevěná konstrukce absorbovat. Rozhoupat stovky kilogramů těžké bronzové zvony znamenalo pro dřevěné pilíře obrovský nápor. Staří tesařští mistři však věděli, jak vše zvládnout ! Zvonice totiž v minulosti nesla dva historické zvony. Ten větší, zasvěcený svaté Kateřině, odlil v roce 1547 slavný pražský zvonař mistr Bartoloměj. Menší zvon, zvaný „poledník“, pocházel z roku 1603 a byl dílem zvonaře Donáta z nedalekého Lanškrouna. Oba tyto zvony po staletí doprovázely obyvatele České Třebové v jejich nejvýznamnějších chvílích. Zvonily, když se rodily děti nebo město sužoval požár a také tehdy, kdy na starém hřbitově pod rotundou ukládali k věčnému spánku dalšího z předků. Původní zvony byly sice zrekvírovány pro válečné účely, ale protože byly odlity nové, slyšely jsme jejich zvuky i my, když jsme se následující hodiny procházeli po městě. Jakmile jsme si zvonici prohlédli, sestoupili jsme z návrší do ulice U kostelíčka a krátce se zastavili rozcestníku. Ten se nacházel u domu, na jehož fasádě jsme si přečetli sympatický nápis Dobré pivo, děvče hezké, to jsou dary země české. Jestli v domě bývala v minulost hospody, to jsme však nezjistili, každopádně onen májový den roku 2026 tomu tak nebylo. Následně jsme Lidickou ulicí proklouzli až na Staré náměstí, kde jsme poznali další pamětihodnosti města, ale o tom již pojednává jiný článek. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy zažili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme v České Třebové strávili prvomájový den.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/ceska-trebova-rotunda-sv-kateriny-a-drevena-zvonice​

Historie :

Pozdně románská kaple, rotunda svaté Kateřiny, je nejvýznamnější architektonickou památkou České Třebové a jedinou dochovanou románskou rotundou ve východních Čechách. Pochází z první poloviny 13. století. Byla postavena v centru osady založené na výšině nad pravým břehem řeky Třebovky po roce 1200 během tzv. české kolonizace prováděné premonstrátským klášterem v Litomyšli. Samotné město Česká Třebová bylo založeno až ve druhé polovině 13. století během tzv. německé kolonizace za vlády Přemysla Otakara II. Během více než 750 let své existence byla rotunda mnohokrát opravována a přestavována. V 16. století byla doplněna zvonicí, která slouží i jako brána do prostoru okolo rotundy. Ten je obehnán kamennou zdí a až do roku 1905 sloužil jako hřbitov. Obyvateli České Třebové je rotunda nazývána prostě „Kostelíček“. V ulici „U kostelíčka“, která se vine mezi domky pod rotundou, se každoročně v listopadu na svátek svaté Kateřiny koná „Jabkancová pouť“. Při ní se nepečou obvyklé koláče, ale sladké bramborové placky plněné tvarohem, nazývané „jabkance“.

Pověst : 

Kaple sv. Kateřiny je nejstarší dochovanou architektonickou památkou východních Čech. Počátky tohoto původně románského objektu jsou dodnes zahaleny tajemstvím, s velkou pravděpodobností ale souvisejí s kolonizační činností premonstrátů usazených v Litomyšli. O stavbě svatokateřinské kaple vznikla celá řada pověstí. Podle jedné z nich se na místě budoucí svatyně zjevila sama sv. Kateřina se zástěrou naplněnou kamením. Chtěla tak dát najevo své přání, aby jí zasvěcená kaple vznikla právě zde. Českotřebovští ale přání světice neuposlechli. Začali sice se stavbou, ale na jiném místě. Tam se jim ale nedařilo. To, co za den zbudovali, bylo v noci zbořeno. Nakonec nezbylo nic jiného, než postavit kapli na místě, které vybrala samotná sv. Kateřina.

Historie čerpána z webu

https://cs.wikipedia.org

Město Česká Třebová je držitelem turistické známky č.740.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/ceska-trebova-c740