Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že je absolutně nemožné poznat je všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv. Proto jsme do tohoto velikého jihomoravského města přijeli tolikrát, že by to člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Při jednom z mnoha navštívení jsme zavítali do brněnských městských částí Královo Pole a Žabovřesky, přičemž jsme celý výlet zakončili v Technickém muzeu.

Nejdříve jsme zamířili do Králova Pole, o němž první písemná zmínka pochází z roku 1240, kdy byla tato ves majetkem krále a odtud se také odvozuje pravděpodobný původ jména této městské části. Když jsme sem přijeli, nejprve jsme se zastavili u kartuziánského kláštera, jehož prohlídku jsme si ovšem nechali na později. Pouze jsme na chvíli zaparkovali na okraji silně frekventované ulice, abychom zde odlovili mystery kešku.

Vzápětí jsme odjeli k nedalekému malému empírovému zámku s poněkud podivným názvem Kociánka a když jsme si jej zvenku prohlédli, vrátili jsme se zase zpět ke zmíněnému klášteru, kde jsme strávili poměrně dost času. Auto jsme zaparkovali v ulici Metodějova a vydali se obhlídku bývalého kláštera kartuziánského řádu s kostelem Nejsvětější Trojice, který se stal ve 20. století součástí Fakulty informačních technologií Vysokého učení technického v Brně.

Když jsme prošli Metodějovou ulicí a vynořili se na Božetěchově ulici, přímo naproti nám se nacházel kostel zasvěcený Nejsvětější Trojici, který byl postaven roku 1375 zároveň s klášterem zásluhou bratra Karla IV. moravského markraběte Jana Jindřicha. Jeho obhlídku jsme začali na bohatě zdobené čelní straně s volutovým štítem, zakončeným zlatým sluncem se šesti paprsky a stejný motiv ve větším provedení jsme pak spatřili uprostřed štítu.

Pod sluncem jsme pak našli sousoší Nejsvětější Trojice a znak královopolské kartouze s písmeny CT (Cella Trinitatis). Okraje štítu byly zdobeny pěknými vázami a celým pozdně barokním průčelím pak procházely čtyři pilastry s patkami. Uprostřed spodní části přední strany se nacházelo vysoké okno z půlkruhovým záklenkem a před ním malý balkonek se zábradlím, což nám připomínalo jakési staré francouzské okno po moravském způsobu.

Okno propouštělo světlo do hlavní lodi a na hudební kůr, jenže kruchta byla přistavěna až v roce 1784 po zrušení kláštera císařem Josefem II., neboť pravidla kartuziánského řádu připouštěla pouze chorální zpěv bez doprovodu hudebních nástrojů. Na okrajích balkonového zábradlí jsme našli dvě sošky andílků na kamenných soklech, pod nimž nás zaujaly dva páry sloupů s patkami, mezi nimiž se nacházel hlavní vchod do chrámu.

Ještě než jsme k němu zamířili, prohlédli jsme si na průčelí poslední výzdobu od vynikajícího brněnského sochaře Ondřeje Schweigla. Jednalo se o dvě sochy ve výklencích, přičemž první z nich byla ta s podobou sv. Jana Křtitele, patrona kartuziánů a ochránce celé řady profesí. Svatý muž měl své nahé tělo zakryté velbloudím rounem na znamení toho, že žil na poušti jako poustevník. V ruce držel zlatou poutnickou hůl a naším očím nemohly uniknout jeho dlouhé neupravené vlasy a plnovous.

V druhé nice jsme si pak prohlédli sochu sv. Bruna, zakladatele řádu kartuziánů, který slibnou kariéru začal na remešském biskupství, posléze se ale vzdal úplně všeho a založil jeden z nejpřísnějších řádů. Byl také rádcem svého dřívějšího žáka, papeže Urbana II. a podle některých zdrojů nebyl nikdy oficiálně kanonizován, nicméně v roce 1623 byl papežem Řehořem XV. zahrnut do Římskokatolického kalendáře světců se svátkem 6. října.

Následně jsme přistoupili ke dveřím kostela, ale ty byly v zimě pevně zavřené, takže jsme bohužel neviděli vnitřní prostory. Nijak nás to však nepřekvapilo a pokračovali jsme v další obhlídce. Před kostelem jsme na levé straně krátce shlédli pískovcový kříž s Kristem a na pravé sochu svatého Jana Nepomuckého, držícího v ruce kříž. Poté jsme se přes plot podívali na boční stranu svatostánku se třemi opěráky, za nimiž se ukrývala zpovědní chodba a kaple Zvěstování Panny Marie.

Potom jsme na pár minut kostel opustili a pokračovali v chůzi po Božetěchově ulici, přičemž jsme po pravé ruce měli moderní prosklenou budovu Fakulty informačních technologií Vysokého učení technického v Brně, zatímco na levé straně jsme míjeli rozlehlé trojkřídlé jednopatrové stavení s polygonálními věžemi vysunutými z nároží. Prošli jsme pod proskleným mostem, spojují nad silnicí obě části kláštera a minuli jsme zvonici ve formě nárožní věže.

Kráčeli jsme podél průčelního křídla kláštera z druhé poloviny 17. století, patřícího k nejmladším částem komplexu, kde bývaly pokoje pro hosty a brzy jsme stanuli před hlavním vchodem. Zaujalo nás, že v místnosti vpravo od průjezdu hlavní brány, byly objeveny pozůstatky horkovzdušného vytápění. Vstupní portál zdobily přes dvě patra lizény, lištové šambrány oken 1. patra zasahující do podstřešního dórského kladí a sloupy s volutovým štítem. A protože dveře byly otevřené, vstoupili jsme průjezdem na velké klášterní nádvoří.

Zde jsme si prohlédli raně barokní budovy kolem velkého dvora, ve kterých se kdysi nacházely převážně hospodářské provozy, jako třeba sladovna s pivovarem, pekárna, kuchyně, kuchyně, sklady, sýpka. V době naší návštěvy jsme zde našli v místě starého převorství novou prokuraturu, spojovací křídlo s jednoduchým portálkem s nadsvětlíkem s letopočtem 1774, budovu nového převorství, křídlo bratří, kde byly v patře cely a v přízemí starý refektář a navazující hospodářské křídlo kláštera, zvýšené o mezipatro při přestavbě roku 1925.

Po chvilce jsme zase vyšli ven a Božetěchovou ulicí jsme přišli na Mojmírovo náměstí, kde v místě původního královopolského kostela sv. Víta, který byl zbořen nedlouho po zrušení kláštera roku 1785. Na jeho místě jsme spatřili kříž s Kristem a pak jsme se vydali k nárožní věži zvané hodinová, na které jsme si opravdu mohli zkontrolovat správný čas. Vzápětí jsme narazili na moderní posluchárnu, která do architektury kláštera rozhodně nezapadala, jelikož byla postavena na místě zbořeného křídla.

V něm bývala tělocvična, část kartuziánského pivovaru a později vojenská kuchyně. Dále jsme zde shlédli budovu nového převorství s výraznými vikýři, na kterou navazovalo starší spojovací křídlo s bývalým vchodem do převorovy zahrady, který měl také přístup do hvězdářské věže. Posluchárna pak byla spojena dalším proskleným mostem s budovou nové prokuratury, přičemž její šéf a hlavní prokurátor odpovídal za hospodářství kláštera.

Na dalším rohu kláštera jsme našli třetí věž, která se nazývala hvězdářská, snad podle nalezených astronomických přístrojů. U ní bývaly konírny, z nichž jsme mohli vidět jen malou část, nicméně malou ostatkovou kapličku zářící bílou barvou jsme shlédli v celé kráse. Kaplička se dochovala v dobrém stavu snad také z toho důvodu, že kartuziáni velice ctili ostatky svatých. Další naše kroky pak vedly právě do bývalé převorovy zahrady, ze které v průběhu staletí vznikl park s dětskými prolézačkami.

Nás však více zajímala keška na stromě, kterou se nám bez problémů podařilo nalézt. Následně jsme parkem pokračovali v chůzi kolem ohradní zdi kláštera, za kterou se nacházela budov s celami mnichů. Většina sice byla zbořena při demolici v 80. letech 19. století, ale dvě z nich jsme přece jen zvenku viděli na vlastní oči. Pomalu jsme se pocházeli parkem a pozorovali zadní část kostela s novou sakristií, u níž se nacházel malý dvorek s klášterním hřbitovem a malou zvoničkou.

Zaujalo nás, že kartuziáni neoznačovali místo posledního odpočinku náhrobky, jen prostým křížem bez jména. Po chvilce jsme dorazili na konec bývalé zahrady, kde jsme odlovili další kešku, opět ukrytou ve stromě. Kousek od nás stály budovy místního zahradnictví, za nímž se nacházela Kosmova ulice a vlakové nádraží Královo Pole. Před staletím bychom zde narazili na rybník na Ponávce, který rovněž patřil kartuziánům a jenž se rozkládal až do míst dnešní nádražní budovy.

Zabočili jsme za roh a na boční straně kostela jsme zvenku shlédli část velké křížové chodby zvanou tunýlek, která propojovala cely otců, kde se zachovalo původní gotické provedení. Dále jsme zde viděli Švédskou kapli, jedinou dochovanou barokní prostorovou jednotku v rámci celého kartuziánského souboru. Uvnitř se nacházela nástropní freska a oltářní obraz Panny Marie ze 16. století, který při obléhání Brna roku 1642 švédové prostříleli celkem 48 zásahy.

Minuli jsme kostel a pomník padlých sovětských vojáků a přešli na druhou stranu Božetěchovy ulice, kde jsme odlovili třetí kešku u kláštera. Ta čtvrtá nám neodolala vzápětí a jelikož nám to pořád nestačilo, vydali jsme se ještě pro pátou a celkově šestou do ulice Palackého. Zde se byl na přelomu 19. a 20. století vybudován kulturní dům ve stylu historizující eklektické architektury, který převzal jméno Semilasso.

Po úspěšném nálezu jsme se vrátili k našemu vozu a odjeli ke kilometr vzdálenému husitskému kostelu. O něm však pojednává již jiný můj příspěvek, tak si jej nezapomeňte také přečíst. Pro vášnivé a opravdu poctivé čtenáře je pak připraven článek v sekci Velké povídání o výletech s názvem Jak jsme v Brně navštívili Královo Pole a Žabovřesky.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Brno_-_kartuziansky_klaster_v_Kralove_Poli

Historie kláštera :

Kartuziány přivedl na Moravu markrabě Jan Jindřich v roce 1369, kdy z kláštera z Gamingu povolal do Brna Gottfrieda z Anasu. Zakládací listina nové kartouzy v Králově Poli, první na Moravě a teprve druhé v českých zemích, byla markabětem vydána v srpnu 1375. Klášter zvaný Cella Trnitas byl podporován i syny Jana Jindřicha, jenž ještě téhož roku zemřel. V roce 1387 byly dokončeny cely mnichů, ke klášteru také přiléhala hospodářská stavení.

V roce 1621 požádal převor kláštera Jan Vogelius o právo vařit pivo pro potřeby kláštera, které bylo mnichům uděleno dne 7. 1. 1623 císařem Ferdinandem II. Roku 1627 bylo toto privilegium znovu potvrzeno, navíc byl povolen prodej vyrobeného piva obcím. Povolení vybudování pivovaru vyvolalo ze strany města řadu sporů, zejména pro porušení práva mílového a práva várečného. Nicméně spory skončily vždy ve prospěch kartuziánského kláštera. Původní, nejstarší klášterní pivovar stával kdesi jižní části areálu vlastního kláštera. Budovy nového pivovaru byly vystavěny v západním křídle dvora naproti konventu a měly zpočátku dvoukřídlý půdorys, později v rámci barokní přestavby se areál rozrostl do čtyřkřídlého obdélníkového uzavřeného tvaru.

Na místě hospodářských budov jižně od kartouzy byla okolo roku 1688 postavena barokní budova prefektury s polygonálními nárožními věžičkami. Počátkem 18. století vznikl, snad podle projektu Mořice Grimma, nový refektář s knihovnou a v malé křížové chodbě kaple Nejsvětějšího Kříže, která byla později zbořena. V 60. letech 18. století došlo zásluhou převora Athanasia Gottfrieda k výzdobě areálu kláštera i kostela, včetně realizace nového barokního kostelního průčelí. Roku 1775 získaly mnišské domky první patro.

Reformy císaře Josefa II. přinesly pro mnohé kláštery na území rakouské monarchie smrtící ránu. Tak tomu bylo i u kartuziánského kláštera v Králově Poli, který byl v roce 1784 zrušen. Po zániku kláštera převzal majetek do správy náboženský fond. Ten jeho budovy pouze udržoval, žádné větší stavební zásahy nebyly realizovány. Klášterní kostel Nejsvětější Trojice se stal filiálním a nahradil zbořený kostel svatého Víta.

Klášterní komplex začal být využíván jako kasárna a kadetní škola. Areál bývalého klášterního hospodářského dvora měl následně oddělený historický vývoj. V roce 1826 koupil královopolské panství statkář Josef Schindler, pivovar byl v jeho vlastnictví do jeho smrti v roce 1931. Celé hospodářství se poté dostalo do majetku rodu Schoenburg-Hartenstein. Pro jejich německou příslušnost jim byl na základě Benešových dekretů v roce 1945 konfiskován veškerý majetek. Uvolněné budovy dvora připadly státu a ten je posléze propůjčil do užívání Vysoké škole zemědělské v Brně.

Od druhé poloviny 60. let 20. století je areál, s výjimkou kostela a přilehlé farní budovy, v majetku Vysokého učení technického v Brně. V dalších desetiletích zde měla sídlo katedra samočinných počítačů Fakulty elektrotechnické. Z té vznikla v roce 2002 nová Fakulta informačních technologií, která v bývalém kartuziánském komplexu, jejž začátkem 21. století zrekonstruovala a doplnila moderními stavbami, sídlí. V listopadu 2007 zde vzniklo Kulturní centrum Starý Pivovar jako multifunkční centrum se zaměřením na nekomerční kulturu a její podporu a také na podporu umělců mladé generace. V pozoruhodně zrekonstruovaném prostoru původního pivovaru se nachází galerie, klub a multimediální sál. Pod bývalým klášterem se nalézá rozsáhlý systém podzemních chodeb a prostor, které sloužily k úniku a úkrytu mnichů při nebezpečí. Byla prozkoumána jen malá část, kde byla nalezena středověká studna s čerpacím systémem. Ostatní prostory jsou uzavřeny a částečně zasypány.

Historie kostela :

Kostel spolu s klášterem založil roku 1375, tři měsíce před svou smrtí (12. listopadu), moravský markrabě Jan Jindřich spolu se svou čtvrtou manželkou Alžbětou Oettigenskou a svými syny Joštem, Janem Soběslavem a Prokopem, přičemž posledně jmenovaný je v Andělské kapli kostela pohřben.

Zakládací listina je datována k 13. srpnu roku 1375. Stavba kostela i kláštera probíhala zhruba do roku 1387. Původně gotický kostel byl v 2. polovině 18. století přestavěn do barokní podoby. Uvnitř se barokní umění uplatnilo jednak v bočních kaplích, jejichž stěny vymaloval v letech 1766–1779 Franz Anton Maulbertsch, jednak ve výbavě hlavního prostoru. Kromě bohatě vyřezávaných chórových lavic z počátku 17. století přibyly v 60. letech následujícího století hodnotné oltáře z dílny Ondřeje Schweigla, a obrazy dvanácti apoštolů od Josefa Sterna.

Podobně jako ostatní brněnské kostely, i kostel Nejsvětější Trojice s klášterem byl v průběhu let, zejména ve válkách, mnohokrát i vážně poškozen. Za více než čtyři století své existence klášter dvakrát vyhořel snad vlastním zaviněním (poprvé po zhruba patnácti letech po dokončení první stavby), třikrát byl vydrancován a zapálen husity, jedenkrát byl zapálen a rozbořen uherskými vojsky, jedenkrát byl vydrancován stavovskými vojsky, třikrát vojsky švédskými, jedenkrát vojsky pruskými. Roku 1782 byl klášter za Josefa II. zrušen a později přeměněn na kasárna.Kostel pak sloužil jako farní pro obyvatele Králova Pole a okolních osad.

Historie čerpána z těchto stránek :

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%A1lovopolsk%C3%BD_kl%C3%A1%C5%A1ter

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Nejsv%C4%9Bt%C4%9Bj%C5%A1%C3%AD_Trojice_(Brno)

Město Brno je držitelem turistické známky č.480.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/brno-c480