Vděčným vánočním dárkem pod naším stromečkem se v poslední době stal poukaz na ubytování v nějakém hotelu či penzionu, který udělal radost minimálně dvěma nezlobivým lidem hned po rozbalení dárku a pak ještě podruhé, když tento pobyt zrovna probíhal. Jedním z nich byl voucher na dva dny v zámeckém hotelu v jihomoravských Křtinách, ležících v Moravském krasu, oblasti doslova nabitém turistickými cíli. Nebylo jednoduché z takové široké nabídky vybrat pár míst, které by se daly za poměrně krátkou dobu v klidu poznat, nicméně nakonec jsme nějaký plán sestavili a protože nám počasí přálo, téměř všechny jsme i navštívili. Jedním z nich byla zřícenina Čertův hrádek, k němuž jsme dorazili pěšky, jelikož se nacházela na trase okružní naučné stezky, kterou jsme si celou poctivě prošli. Trasa začínala a končila v obci Olomučany, kde jsme zaparkovali náš šedý francouzský vůz a následně jsme vyrazili na téměř šestikilometrový okruh, čítající šest zastávek.

Po úvodním zastavení u Obecního úřadu jsme přišli k druhé chytré tabuli v blízkosti studánky U sasanky, která nám překvapivě nevyprávěla o zdroji životodárné tekutiny, nýbrž o 700 metrů vzdálené zřícenině. Nesla název Pod hrádkem a prozradila nám pověsti o Čertově hrádku, který svým názvem a rovněž tajemnou minulostí, budil naši zvědavost. Nicméně tabuli jsme si pouze vyfotili, protože jsme si pověsti chtěli přečíst až na hradě a šli se podívat ke studánce. Pak jsme se vrátili k tabuli a kolem zahrádek na okraji Olomučan jsme levou cestou zamířili ke zřícenině. Kráčeli jsme po široké lesní cestě a za poslední chatičkou se nám otevřel slušný výhled na dolní část obce a na několik kilometrů vzdálené město Blansko. Když jsme vkročili do lesa, brzy jsme přišli na rozcestí, na němž jsme zvolili opět levou cestu.

Vzápětí jsme se napojili na zelenou turistickou značku, která nás o několik desítek metrů dál přivedla do krátkého úvozu, za nímž jsme se ocitli v osm metrů hlubokém hradním příkopu, jímž lidé chodívali na panské sídlo už ve středověku. Nebylo těžké rozpoznat, na kterém z okolních kopců hrad stával, ale že jsme v té chvíli stáli pod virtuálním dřevěným mostem, po němž se dovnitř hradu vstupovalo, to jsme se dozvěděli až z nákresu, který jsme objevili na chytré tabuli poté, co jsme velmi širokým příkopem došli k třetímu zastavení naučné stezky. Na ceduli jsme si prohlédli podobou hradu a seznámili se s jeho krátkou historií, která se začala odvíjet ve druhé polovině 13. století. Dozvěděli jsme se, že byl vybudován na výběžku nad řekou Svitavou, aby střežil obchodní stezku vedoucí údolím.

První majitelé hradu nám zůstali utajeni, nicméně počátkem 14. století jej údajně získal Jindřich z Lipé a po něm jeho majetek na Moravě zdědili synové Jindřich, Pertold a Čeněk z Lipé. Poté byl hrad v držení Viléma z Opatovic, který jej vlastnil nejspíše v letech 1374 - 1391. Dále jsme se dočetli, že mezi lety 1406 – 1437 hrad držel Jan Bidlo, který měl svoje sídlo v Otradicích. Samozřejmě nás zajímalo, proč hrad získal takový název a podle chytré tabule byl odvozen buď od Hynka Suchého Čerta nebo od Jakuba Čerta z Bořitova, ovšem prý se jednalo o pověst. Skutečné jméno hradu bylo totiž Olomučany, což už nám tak romantické nepřipadalo. Na závěr jsme se dočetli, že hrad zanikl za husitských válek či krátce předtím, což dokládala absence archeologického materiálu z druhé poloviny 15. století.

Když jsme tabuli prostudovali, vydali jsme se po úzké cestičce na hrad a po chvilce jsme stanuli na okraji kopce. Dole pod námi se nacházel příkop, jímž jsme sem od Olomučan přišli a přes který se ve středověku klenul dřevěný most. Aby odtud útočníci nemohli stavbě škodit, byla na této straně vybudována masivní čelní zeď, která svou výškou chránila před střelbou plochu obdélného předhradí za našimi zády. Ke zdí byl možná kdysi přilepen malý hospodářský přístavek, ale my jsme zde našli pouze hráz, tvořenou kameny nepravidelných tvarů. Následně jsme se otočili k lichoběžníkové ploše předhradí o rozměrech asi 31 x 26 metrů, které obíhaly kamenné hradby, po nichž se pohybovali obránci hradu a v dobách mírových strážci obchodní stezky, kteří z cimbuří snadno kontrolovali pohyb lidí dole u řeky.

Také my jsme chvíli kráčeli po hradbách, ovšem na opačné straně stavby a po pár metrech jsme zabočili vlevo do jádra hradu. Uprostřed jsme narazili na kuželovitý vrcholek, kde stávala kruhová věž zvaná bergfrit, která v případě potřeby sloužil obráncům jako poslední útočiště a pokud se neválčilo, mohlo zde být vězení nebo skladiště. Zaujalo nás, že věž neměla v přízemí žádný vchod ani jiné otvory a její dolní část byla přístupná pouze otvorem ve stropě. Vlastní vstup totiž tvořil dřevěný, snadno odstranitelný můstek ve vyšším patře věže. O kousek dál, v zadní a nejbezpečnější části hradu, jsme objevili pozůstatky paláce. Jeho 2,3 metru silné vnější zdi se nacházely až na konci výběžku a překvapilo nás jeho nezvyklé tupoúhlé zalomení. Opodál jsme ještě narazili na prohlubně po méně důležité zástavbě, která stávala u hradeb.

Na této méně příkré straně hrad chránil 18 metrů široký příkop a násep. Jak už jsme díky tabuli věděli, hrad zanikl počátkem 15. století, kdy byl vypálen a stavební materiál byl použit na vybudování blízkého Nového hradu. Hodně nás překvapilo, že v roce 1905 část materiálu využil místní stavitel pro stavbu domku č. 179, nacházející se nad kostelem v Olomučanech. Když jsme si celý hrad prošli, sešli jsme dolů k informační tabuli, posadili se na lavičku, lehce se občerstvili a následně jsme si přečetli pověsti, jež jsme si předtím vyfotili studánky. První vyprávěla o pekelníkovi, který se vypravil na Nový hrad u Adamova, kde se před majitelem sídla Vítkem vydával za statečného rytíře, jenž po návratu z války našel svůj hrad v troskách a svou ženu s dítětem mrtvé. Vítek se slitoval a neznámému dovolil, aby si na nedalekém pahorku postavil hrad.

Bylo divné, že se na stavbě nepohybovali žádní dělníci, přesto zdi a později střechy rostly závratným tempem. V noci se ze stavby ozýval rámus a šířila se odtud rudá záře. A když občas z okolí za úplňkových nocí mizely beze stopy dívky, rytíři Vítkovi došlo, že má za souseda ďábla. Rozhodl se hrad dobýt, jenže den před rozhodující bitvou hrad lehl popelem a v troskách byla nalezena mrtvá těla dívek, které potom byly pochovány v posvěcené půdě. Druhá pověst vyprávěla o statečném kováři, který se během procházek po kraji dozvěděl, že na Čertově hrádku straší a tak se tam rozhodl přenocovat. O půlnoci přijel kočár a do místnosti vstoupil pán v černých šatech, který chtěl odtud kováře vyhnat. Statečný muž hned poznal v pánovi čerta a tak ho rychle chytl za rohy, praštil s ním o zem a přehodil přes něj přinesený kožený měch.

Pak ho svázal lýkovým provazem a mlátil palicí tak dlouho, dokud mu rohatý neslíbil, že se tady už nikdy neukáže. A tak přestalo na Čertově hrádku strašit a za odměnu jej kovář získal do svého majetku. Třetí pověst zmiňovala hradní poklad, jenž hlídalo strašidelné stvoření se zářícíma očima, vypadající jako bytost mezi čertem a kočkou, které z huby šlehaly plameny. Kdo by chtěl poklad získat, musel by prý na Čertův hrádek přijít v pravé poledne na Velký pátek, což jsme ten rok již nestihli. A tak jsme jako chudí pocestní sbalili své věci a pokračovali dál po naučné stezce k Výří skále, o čemž již vypráví jiný můj článek. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme navštívili Adamov a pak z Olomučan vyrazili na naučnou stezku. Rozsáhlý příspěvek vám prozradí veškeré podrobnosti.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/olomucany-zricenina-hradu-certuv-hradek​

Podoba Čertova hrádku u Olomučan v roce 1420 na pohlednici z vydavatelství Putujme

https://www.putujme.cz/​

Historie :

Hrad Olomučany byl vybudován ve druhé polovině 13. století jako strategické místo střežící obchodní stezku vedoucí údolím. První majitelé hradu nejsou známi, ale počátkem 14. století jej pravděpodobně získal Jindřich z Lipé, který s králem Janem Lucemburským vyměnil Žitavsko za statky na Moravě. V roce 1346 totiž při dělení jeho majetku dostali Olomučany jeho synové Jindřich, Pertold a Čeněk z Lipé. Poté byl hrad v držení Viléma z Opatovic, který jej vlastnil nejspíše v letech 1374 - 1391. Od roku 1406 do roku 1437 se v listinách objevuje jako majitel Jan Bidlo, který měl svoje sídlo v Otradicích. Název tohoto hradu byl dle starší literatury odvozen buď od Hynka Suchého Čerta nebo od Jakuba Čerta z Bořitova, což je však pouze jen historicky nedoložitelná pověst. Skutečné jméno hradu je Olomučany a svůj současný název "Čertův hrádek" získal až na podkladě lidové tvořivosti. Lze předpokládat, že hrad zanikl za husitských válek či krátce předtím, což do značné míry potvrzuje absence archeologického materiálu z pokročilého 15. století.

Pověsti :

Podle lidového vyprávění měl být hrádek údajným sídlem loupeživého rytíře Hynka z Kunštátu, jenž měl přezdívku Suchý Čert. V jiných vyprávěních se setkáváme s postavou rytíře Čerta z Bořitova. Tato lidová podání však nemají žádné historické opodstatnění a tak zůstávají jen vděčným námětem pro spisovatele pověstí. Jedna z nich praví, že hrádek postavil černý rytíř v nezvykle krátké době. Po okolí se šuškalo, že je to všechno čertovo dílo. Časem se v kraji začaly ztrácet dívky a vzniklo tak podezření, že unesené končí na Čertově hrádku. Hrádek jednoho dne vyhořel a místní se k němu vypravili. Nikoho živého nenašli, avšak nalezli lidské kosti a několik mrtvých dívek. Jiná pověst hovoří o statečném kováři, který přemohl zlého čerta, další vyprávění je o chudém mládenci, jenž našel o Velkém pátku na Čertově hrádku poklad hlídaný černým netvorem.

Historie čerpána z těchto webů

https://www.hrady.cz/hrad-olomucany

https://pamatkovykatalog.cz/hrad-certuv-hradek-18224116

Zřícenina Čertův hrádek nemá turistickou známku.